Utěšené povídky pro naši milou mládež/Dvě sněženky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dvě sněženky
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 29–31.
Licence: PD old 70

V stinném, vlhkém lese vystrkovaly dvě sněženky své bělavé, něžné hlavinky ze ztrácejícího se již sněhu. Nikdo by je nerozeznal od té sněžné pokryvky, kdyby se samy svými pomerančově žlutými prášníky neprozrazovaly. Mírný, od jihu vanoucí větřík ovíval je, a z daleké ciziny navrátivší se skřivánek, jenž nad mýtinou lesní vysoko zajásal, pozdravil je slovy:

„Vzhůru, kvítka spanilá, nastává nám jaro!“

I otevřely sněženky své hlavinky dokořán a radostně pohlížely jasným očkem svým na ten boží svět. Celý den ohřívaly se na teplém sluníčku. Když však přicházela noc, řekla mladší: „Sestřičko! mně počíná býti opět zima; ó kdybych měla jen dost malý lísteček, do něhož bych se zaobaliti mohla.“

„Není žádné pomoci,“ pravila druhá, „musíme to již snésti; možná, že nám hodný větříček nějaký lísteček přinese, buďme jen trpělivy.“

V noci byl silný mráz, leč k ránu byla zima ještě větší.

„Ach, sestro,“ pravila opět mladší, „musíme přece zahynouti; proč jsme jen tak záhy z teplého lůžka vstaly! Já toho déle nesnesu, cítím, kterak mi již údy křehnou.“

Ale starší sestra těšila ji: „Jen strpení, strpení, drahá sestro! Tak zle bohdá nebude, abychom zahynuly; musí nám zajisté co nejdříve nějaká pomoc přijíti.“ —

Nastal opět nový den. Obloha byla zachmuřena, slunko ani na chvilku ze šedých mraků nevyšlo.

Poletoval drobný sníh a usazoval se na ubohých sněženkách.

„Ach, jak nemilosrdně metá mi ten ostrý vítr sníh ve tvář,“ bědovala zase mladší.

„Buď jen trpělivou, samy si pomoci nemůžeme, vždyť On nás, milý Tvůrce náš, neopustí.“

Den po dni minul, zima neustala. Malitký skřivánek přestal prozpěvovati. Také žlutý strnádek nemohl si to nikterak vysvětliti, že jaro zvítěziti nemůže, i zlobil se na ty černé havrany, kteří každé zrnéčko, jichž beztoho bylo velmi poskrovnu, seberou.

Konečně nastala změna. Počalo táti, objevili se teplí dnové, mírný déšť svlažoval zemi trhaje pouta ledová, a po sněhu nezbylo ani památky.

„Ó, jak jest nám nyní blaze! Jsme zachráněny!“ vesele zvolala mladší sněženka.

„Vidíš!“ poučovala starší sněženka sestru svou, „že pomoc vždy v pravý čas přichází, a že trpělivosti jest nevyhnutelně potřebí.“