Uživatel:JAn Dudík/Malý čtenář/XL. ročník/Honzíček jede do Prahy

Údaje o textu
Titulek:	Honzíček jede do Prahy
Autor:	Josef Jahoda
Zdroj:	Malý čtenář, ročník XL.
Licence:	PD old 70

I. Před odjezdem.

Nad lovčínským kopcem posud nevyskočilo sluníčko, a dománské lesy byly ještě tmavé a u spodu v mlhách, když Honzíček Matysů vystrčil do hola ostříhanou hlavu z peřin a díval se po seknici.

Honzíček už nespí aspoň hodinu, převaluje se na posteli a trpělivě čeká, až se táta probudí a přijde krmit valáška. Jeminkote, jaké pak spaní před takovou ohromující událostí v jeho životě?!

Táta ještě spal, hodiny v ranním tichu hlučně tikaly, a jen kohout si vyzpěvoval krásnými fanfárami. Honzíčkova hlava mohla se rozskočit úvahami, plány i vzpomínkami.

Včera ho máma v neckách drhla přes hodinu. Zavolali ševče Masíčka, ten Honzíčka nůžkami do hola ošmikal a břitvou mu vyholil kolem krku „rendlík". Panečku, až se doví Franta Onderků, že Honzíka švec břitvou holil! Máma ho strašlivě drhla, dosud ho uši bolí!

Pak večer měl všeobecné kázání! U tetky v Praze nesmí rukou sahat do talíře, nesmí na lavici klátit nohama, každého musí pozdravit a tetce políbit ruku. Nesmí se zbytečně a dotěrně ptát, bez pražského přátelstva někam chodit, a míti pozor, aby ho někdo neokradl.

Také byl včera dvakrát bit. Jednou, že Frantovi Onderkovému a Floriánku Horňákovic vynesl na pochlubenou nový burnůsek, zelenou čepici a makově červený šátek na krk, po druhé, že snědl pět buchet z desíti, které měl uchystané na cestu. Buchty byly s perníkem a s řepným syrobem, — Honzíček by pro takové buchty vytrpěl třeba tři řezance!

Pomalu se rozsvětlovalo a táta ještě dospával. Manča děvečka šla v křampech pres síň, — to ji bylo vždycky slyšet v celém stavení, nikdy nechtěla ráno chodit bosa, aby si nezarazila něco do nohy, jako loni, když jí bába Kaštilka tahala z paty hřebík.

Honzíček osnoval pro dnešek plán. Pojede až po obědě, — dopoledne rozloučí se s kluky, ještě zaběhne dolů k bělušickému rybníku a obhlídne si všechna známá místa.

Při těch myšlenkách Honzíčkovi někdy zatrnulo srdce. Jakživ nebyl dál, než tamhle na lovčínském kopci, ani u strejce v Stonařově nikdy nebyl, jen tamhle v Čiměři, kam chodil do školy i do kostela. Ale Čiměř je menší než jejich Přísečnice, — jaký on může míti pojem, co je to město nebo dokonce Praha! Praha!

Můj Bože, Praha! Honzíčkovo srdce jihlo, a nevýslovné štěstí zalilo mu myšlenky. Praha!

A se záhadnou, úžasnou představou Prahy vynořila se mu v mysli vždy jeho babička.

Honzík a babička byli nerozluční druhové, — tamhle přes síň v sekničce byl vlastně její domov a s nikým ve svém životě tolik se nenahovořil jako s babičkou.

Neboť babička byla v celém stavení, ba, co povídám! — v celé vesnici, ba, v celém světě nejmoudřejší osobou. Babička všemu rozuměla, každý se s ní chodil radit, všechno ona spravedlivě rozhodla, a každý měl babičku rád.

Nejen u Matysů, ale v celé vsi babička Matysova lékovala, kmotrovala, dobytku pomáhala, s přátelstvem dopisovala a všelijaké malicherné sváry urovnávala.

Matysova babička z celé vsi byla nejdál ve světě, babička byla v Praze! A ne snad jen dva, tři dny, — to, to, — babička byla tam celý měsíc!

A, panečku, babička byla také v celé vsi největší čtenářkou, knížek měla v truhle aspoň čtyřicet a ještě si nosila z Čiměře od pana učitele všelijaké čtení.

Což to byly u Matesů krásné, zimní večery! Ať byly dračky, ať se hrách k setí přebíral, nebo se jen tak na piano besedovalo, babička měla hlavní slovo! Bud vypravovala zkušenosti, nebo říkala v knížkách. Uměla číst, jak táta říkal: „s důrazem!“, a když kousek přečtla, nikdy nezapomněla něco přidat ze své hlavy.

Honzíček sedával vedle ní. Ani se nehnul, oči na babičku, ústa pootevřena, ruce sepiaté jako při otčenáši. A ostatní také nábožně poslouchali, neboť babička byla mudrc, — to jí tak říkal jenšický strejc Mazáč, kterého babička vyhojila z namožených lopatek.

A babička byla také velkou vlastenkou! Tuze vychvalovala a přichvalovala si, že je Češkou, a o slavném, českém národě vypravovala povýšeným hlasem a krásnými vybranými slovy.

A což, když začla o Praze! Všichni poslouchali bez dechu a žili s babičkou tam v té zlaté, pohádkové Praze mezi poklady a památkami, a ještě ve spaní se jim zdávalo o královském hradě, o palácích a ohromných kostelích, zvlášť o tom rynku, co tam Ferdinand pomordoval věrné a poctivé Čechy.

A pak také o museu, — tam byla babička asi desetkrát, — o husitských cepech a brněních, — — Honzíček jen málo rozuměl, ale v hlavě mu to šumělo, jako když na jaře skoranovský potok bláznivě se žene přes jez u mlýna, a je ho slyšet až na horní konec vesnice. A teď on, Honzíček, pojede také do Prahy, všechno tam uvidí, všechno prohlédne, i do musea půjde, — to babička zvlášť psala tetce do Prahy, — a také na Betlémský plácek zajde, aby viděl, kde kázal Hus.

Bylo podivuhodné, jak babička měla ráda Husa! Četla o něm v knížkách a zvláště si ho zamilovala, a říkala v zimních besedách, že to byl čistý člověk a velký Čech.

Z počátku posluchači kroutili hlavou, Pertl, předříkávač, babičce vysvětloval, že to byl kacíř, a že ho církev za to upálila, ale babička se nedala, všechno vyložila podle knížek a tak pěkně jim o Husovi vypravovala, že kromě Pertla všichni uznali, že babička má pravdu.

A mělo to ještě, pane, dohru! Najednou přišel z Čiměře kostelník, aby prý babička, až půjde do kostela, stavila se u pana faráře!

Babičce hned se rozjasnilo. V tom je Hus, — to Pertl šel žalovat.

Babička vypravila se hned příští neděli. A rovnou na faru. Byli tak s panem farářem jednoho věku a často před kázáním spolu na krchůvku porozprávěli.

Babička potom doma vypravovala, jak to na faře bylo. Brzo se dorozuměli, babička vysvětlovala, co si na Husovi cení, že totiž byl velký Čech, že nedal v Čechách Němcům navrch, že vedl čistý a svátý život a že chtěl, aby takový život vedl každý křesťan.

Pan farář kýval, usmíval se a tiše povídal, že- on také tak o Husovi soudí, ale že jsou v kolatuře divní lidé, ale že on si babičku cení nad ty pobožnůstkáře, Hus že byl opravdu veliký Čech a příkladný křesťan.

Babička tehdy šla z fary jako z velké slavnosti. V obličeji zrůžověla, a na rtech jí zářil dobrý úsměv.

Honzíček tuto historii za zimních večerů slyšel mnohokrát a tuze rád jí naslouchal. A teď se půjde v Praze podívat, kde Hus kázal! —

Táta se na posteli zachrul, zvedl hlavu k oknu a rychle vstával. Volal na Matysku: „To jsem dnes zaspal, — večír jsme dýl povídali, — člověk pak neví, kdy má vstávat!“

Vyskočil z postele i Honzík. Vklouzl do kalhot a honem ven, na dvorek, ke studni, — Manča právě vycházela s mlékem a pokřikovala na Honzíka: „Hele, Pražáček! Počkej, v Praze budeš vstávat až v poledne!“

Honzíček chytl kliku u pumpy, jak a vyhrkla voda, nastavil oholenou hlavu.

To babička doporučovala takovou ranní lázeň. — Honzíček touto lázní od jara do podzimu takto počínal den.

Právě vycházel ze stavení Matys a trochu měkčeji než jindy, nakazoval: „Už se ráno nikde netoulej! Po obědě pojedeme!“

Honzíkovi píchlo u srdce. Nádherný přelud Prahy ho sice svůdně omamoval, ale přece si jen vzpomněl, že zítra již nebude tady na dvorku, že nikoho neuvidí ze svých, že bude někde ukrutně daleko za dománskými lesy.

Mokrý a červený hnal do seknice a honem se utřel. Matysová upozornila, že si nové šatstvo od rána muchlovat nesmí, aby si vzal zatím všední, že teprve na cestu se převleče.

Honzík si oblékl kazajku, nastrčil čepici, z jedné strany trochu ohořalou, to si na Tisovci v šípčí pálili ohýnek, a čepice mu spadla do nejprudšího plamenu, — a ztratil se ze seknice.

Přešel síň a zaťukal na protější, malé, začernalé dveře. Babiččin hlas zval dále! Rychle otevřel a již se hnal políbit babičce ruku, a již ji chytil kolem krku a radostně hubičkoval. Dnes prudčeji než jindy, — i teď ho napadlo, že babičku několik dní neuvidí.

Babička seděla na židli, — to byla taková starodávná, vyřezávaná židle s prořezaným srdíčkem a s namalovanými holubičkami v karafiátech na opěradle, — a u okna říkala si v modlitbách. Na očích neměla brejlí, moc dobře ještě viděla, poznala strejce Tomandla na lovčínském kopci!

„Babičko, táta dnes zaspal, Manča má již podojíno, a máma teprve vstává,“ hlásal a vyzrazoval Honzík.

„Modlil ses?“ ptala se babička.

„Nemodlil!“ přiznal se Honzík, „myslil jsem na Prahu —“

Nejdříve tamhle pěkně klekni a pomodli se Otčenášek!" pobízela, „pak ti na cestu ještě něco povím.“

Honzíček poslechl, ovšem že byl dnes Otčenášek tuze krátký a některé věty z něho vypadly.

Babička sklapla knihu, a Honzík už si nesl stoličku. To tak vždycky si sedl u babičky, položil jí hlavu do klína, a vedli spolu dlouhé rozhovory.

„Ještě jsem ti chtěla připomenout, abys v Praze si všechno důkladně prohlédl. Ne tak honem, honem! Tetka tě pěkně zavede, řekne ti, co vše znamená, a ty se dívej a pozoruj! Příkladně ukáže ti kamenný most, ty si tam pěkně vzpomínej, co jsem ti o tom králi vypravovala. A až uvidíš tejnský kostel, nezapomeň, že jej stavěl nejslavnější český král, Jiří z Poděbrad, a že tam nahoře mezi věžemi byl velký zlatý kalich, to na znamení, že bylo dovoleno jediným Cechům na celém světě přijímat krev Páně z kalicha!“

„Já vím,“ odtušil Honzík, „Husité chodili k svátému přijímání ke kamenným stolům a všichni pili z kalicha!“

„A pak se nezapomeň podívat na Jungmannův pomník. Je tak trochu vedle velké ulice, ale vidět ho musíš a poklonit se před tím velkým Čechem. Ten sepsal všechna česká slovíčka a poněmčilé Čechy obracel na vlastence.“

„A Havlíček nemá v Praze pomník?“ vyptával se Honzík.

Babička se zamyslila: „Když já byla v Praze, ještě Havlíčkův pomník nestál. Ale snad je a není-li, jistě brzy bude. Tvůj dědeček Havlíčka znal a říkal, že tomu se měly za života nohy líbat!“

„A utrápili ho, — já vím,“ učeně dodával Honzíček.

„A pak se s tetkou půjdeš podívat na Národní divadlo! Někde se pěkně postav naproti do koutka a nábožně se na to stavení dívej! To my Čechové jsme si vystavěli z krejcárků, to všechno na něm je z české hlavy! Tvůj dědeček dal několikrát na Národní divadlo, ale, chudák, nikdy se nemohl na tu krásu podívat. Já uvnitř nebyla, ale tebe tam tetka zavede, já jí pár grošů poslala, aby ti všechno ukázala.“

Honzík ani nedutal.

„A pak půjdete s tetkou na Bílou horu. Tu musíš vidět a pro celý život si pamatovat, že jsme tam ztratili svobodu, a že zlí lidé nás pak chtěli poněmčit! Ale nepovedlo se jim!“

Honzík podíval se hrdinsky na babičku a řekl: „Já budu vždycky Čechem!“

„To, hochu, samozřejmě musíš býti, protože jsi se narodil z české mámy. A nejen slovy, ale hlavně musíš býti hodným a přičinlivým člověkem, abys byl Čechům k užitku a k chloubě. A pěkně se v Praze chovej, bud zdvořilý a neprováděj skotáctví! Praha je české posvátné město, — pamatuj, co slavných Čechů chodilo po pražských ulicích a pracovalo tam pro českou slávu. Mockrát jsem ti o tom četla —“

„Eda bude chodit se mnou,“ ubezpečoval Honzík, jako by si netroufal, že bez cizí pomoci bude naprosto dokonalým klukem.

Babička přikývla: „To on Eda jistě bude znát všechny pražské památky, — je v Praze vychován, aspoň nezabloudíš. Víš, Honzíčku, v Praze nikam nesmíš chodit sám, — to by ses ztratil! Tam je sta ulic, — to, panečku, není Čiměř!“

„A co by se stalo, kdybych se ztratil!" pátral Honzík.

„To se ani, hochu, neptej, — to bys mohl přijít k ourazu nebo o život. Pěkně jdi jen s tetkou nebo s Edou. A jez, co ti podají, — ať si nevybíráš V Praze jedí jiná jídla, ale hanět se jim to nesmí. Mně dali omáčku s nějakou solenou rybičkou, žaludek se mi nad tím kormoutil, ale já si přece kousek vzala, abych dcery nezarmoutila."

Manča nakoukla okýnkem do sekničky a zaťukala. To bylo znamení, aby babička s hochem šly k snídaní.

Ve velké seknici u stolu hospodář Matys se staral, jestli by přece jen neměl nechat hocha doma, aby se mu cestou něco nestalo.

Babička hned zakročila: „Je mu deset let, však on se ve světě neztratí. Hubu má a dar řeči také, — ať se zeptá! V Praze budou čekat. Aspoň hoch něco uvidí a bude mít vzpomínky pro život.“

Honzík vděčně se podíval na babičku.

A co se tak v rodině radili, Honzík vypil kávu, strčil chléb pod kazajku a vytratil se.

Měl ještě několik velkých klukovských starostí. Za pár chvilek odjede a přece se musí s kamarády rozloučit! —

Vyběhl před stavení a rozhlížel se po návsi. Aha! Kamarádi nelhali, tamhle přešlapuje Franta Onderků s Floriánkem Horňákovým! To byli Honzíčkovi nejlepší a nejmilejší kamarádi. Tonda Pirnátův už ne, ten byl falešný, kamarádil se starostovým Pepkem a na ně díval se s vysoka.

Honzíček pískl do pěsti, zatočil rukou a šel klukům naproti.

Sešli se před Onderkovou chalupou, a Frantovo první slovo bylo, aby se šlo k bělušickému rybníku, protože máma by mohla Frantu uvidět a poslat pást husy, Floriánek choval totéž domnění na svou roditelku.

Stočili se za Střížovou stodolu a namířili švestkovou alejí dolů k rybníku.

Franta cestou vypravoval: „U nás tomu nevěří, že ty, Hondo, pojedeš do Prahy! To prý stojí hrůzu peněz a tvá pražská teta je lakomá, to se ví!“

„Pojedu!" určitě s velikou vážností řekl Honzík.

„A přivezeš nám něco?" pátral Floriánek.

„,No, snad přivezu,“ nezaručoval se úplně Honzík, „ale ještě nevím, ještě mi táta nedal peněz —“

„Já bych si dal na kudlu,“ nesměle prořekl Franta a z kapes tahal nějaké krejcary. Celou noc přemýšlel, kdyby tak měl pražskou kudlu a svěřoval tu Honzíkovi veškeren svůj movitý kapitál, asi sedm krejcarů. Honzík podíval se na špinavou Frantovu dlaň, odhadl dle oka, že se mu tady nabízí na pražskou kudlu peníz pranepatrný, a byl ve velkých rozpacích.

Nahlas uvažoval: „Víš, pražská kudla bude drahá, — mně se zdá, asi třicet krejcarů —“

Frantovi sklesla ruka se sedmi krejcary, a jaksi žalostně zadíval se do rodného kraje.

Přišli k rybníku. Tady bylo jejich oblíbené místo, sem se scházeli a mnoho spolu rokovali. Sedli si na hráz, a smutná Frantova nálada přenesla se i na Floriánka.

„Já, chtěl, —“ nadhazoval, „kdybys mi v Praze koupil tahací harmoniku —“

V Honzíkovi honily se mraky. Již včera kamarádi loudili, aby jim přivezl něco z Prahy, ale netušil, že jejich naděje jsou tak nezřízeně veliké. Kde pak, pražskou kudlu a tahací harmoniku! Táta mu dá asi dva šestáky, babička asi taky tolik a máma? Ta si koupila předešlý týden na sukni, ta má hrníček na polici dočista vybraný, ta nedá!

Franta resignovaně strčil sedm krejcarů do kapsy, a kolem rtů mu pohrával jízlivý úsměv.

„To ty půjdeš do Prahy asi chovat děti nebo hlídat na dvorku —“ ouštěpačně povídal.

„Ne, já jedu prohlídnout si Prahu a její památky —,“ dobromyslně vyvracel Honzík utrhačnou řeč.

„Nemluv! To jen u vás doma tak lidem povídají!“ mstivě se chechtal Franta; „naše máma povídala, že vaše pražská tetka prodává zelí a košťata a že je ráda, když jí něco pošlete k jídlu, a že čeká, až vaše bába umře, aby dědila!“

Honzík se začervenal, div mu do pláče nebylo!

„Oni si tě tam budou brát pro parádu a pro prohlížení! To jó! Budeš ty tam roznášet košťata jako tan hle Lojza rasů — “ rýpal neomaleně Franta.

Floriánek si přidal: „Zadarmo tě v Praze živit nebudou, to budeš od rána do noci něco tahat!"

Honzíkovi se třásla brada, a lítostivě povídal: „To není pravda, — tetka má krám a neprodává košťata!“

Franta ohrnul nos: „No, kdyby se jim dobře dařilo, nelezli by do Prahy a koupili by si tady pole a barák!“

Floriánek přidal: „Vždyť tuhle Rumlovo je na prodej! Ale kde pak by vaše tetka vzala na Rumlovo peníze!“

Honzík vstal. Měl plnou dušičku hořkého zklamání a hned by se dal do pláče! Ale kluci by se mu smáli, že je rozbrečená Cecilka. Chtěl raději odejít od kluků.

Franta ještě jednou zkoušel: „Tak mi tam nekoupíš pražskou kudlu?“

„A mně tahací harmoniku?“ přidával se k Frantovi Flcriánek.

„Já nebudu mít tolik peněz —,“ pomalu a tesklivým hlasem doznával Honzík.

„Ať ti půjčí tetka!“ radil Franta.

„No, — já nevím, — já nemohu slibovat, — jak pak, kdybych nemohl vám něco přivézt?“ vzpouzela se Honzíkova dobrá duše marnému slibu.

„Já bych ti třeba dal, až přijedeš, sklopec na vrabce — nebo zrcátko —“ lákal ještě potutelně Franta.

Honzík mlčel a trudně přemýšlel o Frantově falešném kamarádství.

Vraceli se do švestkové aleje.

„Tak nepřivezeš?“ ptal se s důrazem Franta.

„Já nevím —,“ rozmrzele řekl Honzík.

„Tak dobrá!“ vykřikl Franta, „do smrti s tebou nekamarádím!“

Otočil se na patě a dal se v pravo cestičkou mezi poli.

A když trochu dále zašel, zvedl hrudku a mrštil za Honzíkem.

Floriánek Horňáků se ještě držel Honzíka. Šeptal důvěrně: „Nic mu, klukovi zrzavému, nekupuj! Ale mně bys mohl koupit, — taková harmonika je v Praze za pár krejcarů, — možná, že za pět —“

Honzíček neodpovídal. Byl zdrcen ztrátou Frantova kamarádství a dobře chápal, že i Floriánek mu bude nepřítelem, protože mu v Praze tahací harmoniku koupit nemůže.

„Koupíš?“ udeřil rozhodně na Honzíka malý Horňák.

„Já nevím —,“ mrzutě již odsekl. „Kde vcznu peníze?"

„Já bych ti dal do Prahy pytlík fazolí,— možná, že tam kluci nemají fazolí a že by ti je dobře zaplatili —“

„Já nevím —,“ stále jen odpovídal Honzík.

Floriánek neřekl už ani i, obrátil se a šel cestičkou v právo mezi poli k jejich chalupě.

Honzík osamotněl. Ztratil dva kamarády právě před velkou životní událostí a již v hlavě dobře rozsoudil, že ze ziskuchtivosti a marné žádostivosti.

Bodejť, bude klukům kupovat takové zbytečnosti! Pravda, má na Prahu za-šetřen nějaký krejcar, ale s těmi penězi má velké plány, — to již šetří a schovává od vánoc, — od té chvíle, co mu babička slíbila, že o prázdninách pojede do Prahy!

Má skoro zlatku a jestli ještě něco dostane, koupí si to, po čem přes rok žhavě touží!

V Praze totiž se vyptá, jestli by mu neprodali — českou kroniku!

Tu by chtěl míti, v té by chtěl čísti všechny ty krásné věci, které babička nebo pan učitel někdy vypravovali. Ani pražskou kudlu, ani tahací harmoniku, ale českou kroniku by si rád koupil!

To bylo ono Honzíčkovo tajemství!!

II. Na dráhu!

Ve velké seknici Honzíka oblékali do Prahy. Byl jako ve snách, — velká chvíle se na dohmat přiblížila! Ještě si ve škopku umyl ruce a přemázl dlaní obličej, převlékl se do čistého prádla a přikročil k posteli.

Tam ležel rozložen šedivý burnusek, podivuhodně krásná zelená čepice, makově červený šátek na krk a nové kalhoty, trochu dlouhé a široké, ale kmotr Velíšek, místní krejčí, rozšafně Matysovi vyložil, že kluk do kalhot doroste. S tím přesvědčením kupoval otec i zelenou čepici. Padla Honzíkovi přes uši, zakryla mu i oči, ale babička našila dovnitř čepice flanelovou pásku, — čepice jakž tak vznášela se Honzíčkovi nad ušima. Ale horko mu v ní bylo, i když si ji nasadil jen tak na zkušenou.

U postele stály Honzíkovy nové boty shrnovačky. Byly překrásné, holínky dosud nebyly natřené, rděly se tmavočervenou barvou, — oči na nich přecházely!

Nábožně se do té nádhery oblékal. Jakživ nebyl tak vyšňořen, a když mu máma uvázala kolem krku makově červený šátek, dala do kapsy dva kapesníky a vedla ho před zrcadlo, byl vlastní krásou přímo ohromen.

Pak nastalo loučení. Matys zapřahal valáška do vozíku, Honzík ještě poslouchal babiččino a mámino kázání. Jen jedním uchem poslouchal důtklivá ponaučení o pražském svém chování, pozorněji si všiml, co má tetce vyřídit a byl nejpozornější, když Matyska šla k hrníčku na polici a vtiskla mu do ruky tři desetníky. Div se údivem nerozkřikl!

Ale ještě větší překvapení čekalo v babiččině sekničce!

Babička Honzíka nejdříve křížem krážem zlíbala, pak se rozplakala a jen prosila, aby dal ve vlaku na sebe pozor, aby ho v Praze na nádraží tetka našla, a naposled dala mu — zlatník! Opravdovský, stříbrný zlatník!

To loučení i zlatník tuze Honzíčka rozebralo. Natahoval moldánky, a najednou mu bylo strašně smutno, a hned by byl svlékl burnusek i nové kalhoty, jen aby mohl zůstat doma.

A smutek se zvýšil, když s babičkou a mámou vyšel na zásep.

(Pokračování.) Na dvoře zakáhaly husy, otevřenými dveřmi do chléva bylo vidět, jejich červenou plosu, která ho na podzim při pasení nejméně trápila, přiběhl pes Čiháček a se vztyčenýma ušima pozorně si prohlížel nezvykle vystrojeného Honzíčka. A ze stáje táta vedl valáška, toho valáška, s nímž Honzík už jezdil za humna pro krmení.

A tamhle byla jejich zahrádka, tamhle na hrušce měl houpačku, tamhle v koutě na kopečku s Frantou šukali fazole, — ze stodoly vyšla Manča, dobrák, která leckdy ukryla jeho nezákonné choutky a teď také měla smutný obličej.

Když valášek byl zapřažen a Matys hartusil, aby lezl na kozlík, Honzík se rozplakal. Hned popadl mámu, hned babičku kolem krku, pak přišla na řadu Manča, dokonce i Čiháčka obejmul, až pes radostí skučel a po hřbetě se válel, — inu, Honzíčkovo loučení bylo srdcervoucí!

Ještě pár křížků na čelo a pár dobrých rad na cestu, a Honzík škrábal se ve vzlykotu na vozík. Vedle něho položila Manča dva uzlíky, jeden pro pražskou tetku, druhý pro Honzíčka. V tom svém měl buchty, prádlo, všední ohořalou čepici a satinglový kabátek. Také si dal do uzlíku „káču“, „brumajzla“ a všelijaké jiné důležitosti.

Manča běžela otevřít bránu, Matys lehce šlehl valáška a honem vyjížděl. Aby už jednou tomu loučení byl konec!

Vyjeli na náves, tu a tam někdo vyhlédl, jak veze Matys hocha do Prahy, a před Onderkovými za plotem vykukoval Franta a Floriánek. Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, jestli kluk Matysů opravdu pojede.

Honzík, poctivě řečeno, velmi brečel. Slzy mu kapaly na burnusek, a oči měl tuze červené. Brečel až k božím mukám.

Tam potkali bábu Palánku, co chodila k Matysovům na práci, a Matys musel zastavit, Palánka vylezla k Honzíčkovi na kozlík, dala mu za ucho hubičku a štěbetala: „Tak, hochu, jen do světa! Jen do světa! Já tam mám čtyři kluky a všem se dobře daří. Počkej, Honzíčku, to budeš koukat na město, to uvidíš domy až do nebe a lidstva jako brabenců. Moc se ti tam bude líbit, ani domů nezatoužíš!“

Honzík se usmíval, podal Palánce ruku a díval se do světa veseleji.

Přibližovaly se dománské lesy, a obloukem vozík zajížděl k Čiměři. To všechno bylo ještě Honzíkovo doma, tudy chodil do školy a do kostela.

V Čiměři jeli vedle nízké školy. Honzík si pomyslil, jak asi bude, až tu pojede nazpátek a až po prázdninách čiměřickým klukům bude vypravovat o Praze.

Z Čiměře, to už jeli do neznámého světa! Honzík se otáčel, neuvidí-li Přísečnici, ale ta se schovala za březový hájek, ani špička střechy nikde nekoukala.

Dojeli lesů. Honzík se od otce dovídal, že krajní stavení u lesa je fořtovna, a když za půl hodiny projeli les a vjeli na širokou silnici, Honzík údivem dýchat zapomněl.

Rozložila se před nimi nesmírná rovina, objevily se kostelní věže, hromádky vesnic a na obzoru tyčily se dvě pyramidkv městského kostela. Tam pojedou ještě skoro půldruhé hodiny, povídal Matys.

Honzík nemluvil. Otáčel se v pravo, v levo, — bylo mu podivně v rovinatém, širokém kraji. Vesnice byly tu větší a výstavnější, než jejich horské dědiny, — u cesty stály bílé kaple, výstavné hostince, a silnicí šlo sem i tam mnoho lidí.

Valášek lehce a svižně klusal po rovné a tvrdé silnici, potkávali pěkné vozíky, jednou jeli i vedle černého, lesklého kočáru.

V Honzíkovi zatajil se dech a ani se neptal, co to je a čí to je. A přece to byly jeho oblíbené otázky!

Ve velké vesnici na široké návsi zastavili u hostince, aby si valášek vydechl. Matys seskočil, podal Honzíkovi oprať a zašel do hostince na sklenici piva. Bylo horko, slunce pražilo, — Honzíček v zelené čepici a teplém burnusku potil se na celém těle.

Nové dojmy ho omamovaly, ale přece si vzpomněl, že za hodinu uvidí železnou dráhu, kterou znal jen z vypravování a z obrázkův! A pojede takovým vlakem skoro tři hodiny do Prahy!

Ale také si upomenul, že pojede — sám! Ježíškote, táta u dráhy valáška obrátí, pojede touto cestou domů a on, Honzík, vleze do železnice a sám a sám bude ujíždět do světa!

Dokud seděl vedle táty, ještě to se steskem ušlo. Ale pak! —

Jeli stále klusem, Matys měl strach, aby nezmeškali vlak. Najednou Honzík velmi se podivil. Proti nim jel človíček na drátěných dvou kolech, jen jen frnkl vedle nich, a jak se Honzík ohlédl, vzdaloval se, až v minutě byl malý jako hrášek.

„To jede na velocipédu —,“ vysvětloval Matys, a Honzík jen vydechl : „Kryndáčka, že nespadne —“

„Takových v Praze uvidíš!" poučoval táta, „ale měj pozor, aby tě některý nepřejel. Polámal by ti tou rychlostí nohy.“

Pomalu se před nimi vynořovaly dvě vysoké věže, vedle nich černé nitky továrních komínův a rozlehlý, světlešedý balvan městských budov.

Táta bičem v právo upozorňoval: „Podívej se, tamhle jede vlak!“

Na povlovném svahu bylo vidět pomalu se vlekoucí, tlustou čáru a nad ní dlouhý, bílý kouř jako vlnitou krajku.

Honzík nový zjev z Očí nespustil. Doma slýchal, že vlak jede desetkrát rychleji, než valášek utíká, a tam ta hračička leze jak hlemýžď!

„Nezapomeň,“ napomínal otec, „jak v Praze vylezeš z vozu, vytáhnout kapesník a zatočit jím! Podle toho tě tetka pozná!“

„A hned vám budu psát!" sliboval Honzík.

Dohonili skupinu výrostků, kteří pokřikovali a chechtali se Honzíkově zelené čepici. Ujížděli opět dlouhou vesnicí, a táta povídal, že za čtvrt hodiny budou ve městě.

Obě věže před nimi byly již náramně vysoké, a na jejich vršku třpytily se zlaté kuličky.

Potkávali stále více lidí, jinak oblečených než u nich v horách. Honzíčkovi nejvíce se líbili velocipedisté, div očí na nich nenechal! Míhali se vedle vozíčku, a Honzík nemohl vypozorovat, jak se to jede, vyhýbá, popohání. Sliboval si, že to v Praze pořádně vyzkoumá.

Jak vjeli do předměstí, Honzík přestal mluvit. Ani nemrkal! Sotva dýchal!

Dobromyslný horáček, který v celém svém životě viděl jen rodnou horskou Přísečnici a Čiměř, ocitl se jako v pohádce. Tolik domů! Tolik lidí!

Valášek klusal a klusal, — Honzíčkovi se zdálo, že zabloudili v samých domech, a že již nikdy nedostanou se z ulic.

Na náměstí nové udivení! Budovy ještě větší, velikánský kostel, uprostřed vysoká socha, krámy, — ach, tolik, tolik nových dojmů!

Honzíček chytl tátu za ruku a začal se vyptávat: „To tam nahoře jsou lidé?“ a ukazoval na první a druhé poschodí.

„I, jsou, — a třeba padesát lidí v jednom domě!“

„A dole se prodává?" ukazoval na přízemní krámy.

„Všechno, co chceš,“ smál se otec, „tenhle burnusek a čepici jsem tu taky koupil.“

Jeli vedle chrámu, Honzík prosil, že se podívá dovnitř, ale Matys nezastavil. Dle zvyku venkovských lidí měl strach, že zmeškají vlak a proto pobídl valáška.

Honzík se díval, díval. Po prvé uviděl opravdovské vojáky, — velmi ho zajímaly chůvy s kočárky a údivem ho naplnil kropící vůz. Vějíř vody, svlažující prašnou ulici, velmi ho bavil, ale dlouho nemohl pochopit, proč zalévají dláždění, jak oni doma zalévají v zahrádce kapustu.

Jeli dlouhou ulicí k nádraží. Honzík letmo nahlížel do obchodních výkladů v a žasl nad spoustou krásných věcí.

„Kdo to asi koupí?“ nahlas přemýšlel, „kolik let to tu leží, než se to prodá?“

Táta vysvětloval, ale netrpělivě, protože bylo nutno proplétat se mezi četnými povozy a jet velmi opatrně.

Konečně Matys zahlédl nádraží a hned hocha upozornil.

Přejeli koleje, natočili před velké prostranství, a Matys zastavil přímo před vchodem.

Honzík byl jak u vidění. Tady byl šum ještě větší, — a což teprve v čekárně.

Najednou něco pronikavě písklo, zahučelo, a zem se rozechvěla, — Honzík chytil se táty a měl opravdový strach. Vedle oken supěla lokomotiva a hlučely vagony, — Honzík po prvé v životě viděl železnou dráhu!

„V takovém voze pojedeš do Prahy!“ vysvětloval táta, „pěkně tam vlezeš a nevylezeš až v Praze!“

Honzík chtěl vidět všechno z blízka. Vyšli na peron, — času bylo ještě dost, a Matys, jak dovedl, vysvětloval, kde to na lokomotivě topí, kde je pára a proč to hlučně odfukuje. Ach, to by Franta a Floriánek koukali! A až jim to bude vypravovat, kluci neuvěří! Pak ho napadlo, že to bude asi hrůza vlézti do takového uzavřeného vozu a jet po železných tyčích, ale hned si vzpomněl, že babička také odtud do Prahy právě v takovém voze jela, a hned strach s něho spadl.

Procházeli celé nádraží. Všechno Honzíka zajímalo, již se trochu osmělil a horlivě se vyptával.

„A to odtud se jezdí jen do Prahy?“ pátral na otci.

„Kam chceš, třeba do Ameriky,“ řekl otec, ale Honzík měl už tolik zeměpisu v hlavě, že věděl o moři mezi Evropou a Amerikou.

„To vlak jede přes moře?“ nedůvěřivě se zeptal.

Matys vykládal, že se musí z vlaku přestoupit na loď, ale nějak byl v rozpacích, — chodíval do školy jen tak někdy, jen když ho doma nepotřebovali. Nyní často litoval, že pilně do školy nechodil, že všemu o světě se nenaučil! Někdy se mu lidé i vysmáli, když nevěděl, kudy kam nebo se dotazoval na všeobecně známou věc. Proto Honzík nesměl ani jednou vynechat, školu. Ať je aspoň chlapec vzdělanější, než mohl býti táta.

V čekárně bylo jako v úle. Nejrůznější lidé v nejrůznějších krojích seděli, stáli, chodili, — všude plno uzlů, krabic, balíčků, — hluk a křik k ohluchnutí, — z venčí pískání a drnčení lokomotiv, cinkání nádražních zvonků, vyvolávání vrátného, — ohlušenému horáčku bylo jako v těžkém, bláznivém snu.

Matys postavil Honzíka s oběma uzlíky ke kamnům, požádal stojící tam vysokou přísnou tetku, aby dala na hocha pozor, a šel koupit lístek.

V Honzíkovi menšila se dušička. Tetka mu něco povídala, ale neslyšel, jen se za tátou díval … už to začíná! Už se octne v tom mraveništi sám.

Přistoupil k němu vysoký, vousatý pán, díval se na polekaného hocha a chtěl ho pohladit po čepici. Honzík se skrčil, vytřeštil na pána oči a div nevyjekl, aby mu nebral čepici.

Tetka poučovala: „Nic ty se neboj, — tady ti nikdo neublíží! A kam pojedete s tatínkem?“

Honzík se osmělil: „To jen já jedu, — do Prahy! Táta pojede s valáškem domů.“

„To spolu kus cesty pojedeme. Já sice ne do Prahy, ale zrovna tím směrem. Vezmu tě s sebou!“ slibovala tetka.

Davem tlačil se Matys, nesl lístek a kýval na Honzíka. Vlak hned pojede, — již budou pouštět na peron.

Vysoká tetka sama se Matysovi nabídla, že hocha vezme do ochrany, což bylo náramně vděčně přijato.

Dav začal se vlnit, krabice a uzly se nadzvedávaly, všechno se hrnulo ke dveřím. Honzík jaksi zmizel v tom zmateném chumlu, ale držel se křečovitě tátova šosu.

Vyhrnuli se na peron, vlak právě přijížděl a k Honzíkovu úžasu chrlil velké kotouče dýmu a ječivé trysky unikající páry. To bylo nad Honzíčkovy síly! Škubl tátovým šosem a pronikavě křičel, že nepojede, že se bojí.

Ale Matys nedbal, nemilosrdně táhl hocha za tetkou a bojoval o volné místo do vozu.

„Prosím vás, teta, vezměte ho vedle sebe,“ žádal, „a ty měj pozor na uzlíky!“ a již Honzíka vysadil na schůdky a strkal ho za tetkou.

Honzík se vzpamatoval teprve ve voze na sedadle. Tetka ho přistrčila k oknu, uzlíky mu položila nad hlavu do sítě, pak ještě Matys se k hochovi protlačil a dával poslední ponaučení: „Tady seď až do Prahy, měj pozor na uzlíky a ptej se, až přijedeš do Prahy! Pak pěkně vyjdeš a hned třepej šátkem! Tetka Vinčálková tě podle toho pozná. A jak přijedeš do Prahy, hned piš! A v Praze poslouchej, nebo pak doma dostaneš lupanec!“

Naklonil se k hochovi, a dali si po upřímné hubičce. U vozu praskala dvířka, — Matys se lekl a utíkal z vozu, aby ho snad nezavezli.

Honzík byl omámen, i plakat zapomněl a díval se z okna na tátu, stojícího před• vozem a kývajícího na hocha. Cestující se usazovali, hlučně hovořili.

Vedle Honzíka usadil se onen vousatý pán, proti němu krásná paní, vedle vysoké tetky nějaký panáček, švintlíček, s pichlavýma očima a rezivým knírkem, se skřipcem na nose. Kladl do sítě klobouk a z kufříčku vyndal čepičku a narazil si ji na hlavu.

Ozvalo se písknutí, vozem to trhlo, Matys dole pod vozem rychleji zakýval a trošičku i pohrozil. A najednou lidé, stromy, domy, — vše běželo dczadu, — Honzík zatajil dech, — zakymácel se, div hlavou do oken nevrazil. Tetka ho strhla na sedadlo, a vyjevený Honzíček roztáhl ruce a zdrcen díval se kolem sebe.

„To jedeš po prvé po dráze?“ ptala se tetka. Paní v červeném klobouce a v bílé halence otočila se k Honzíkovi a s úsměvem prohlížela si horáčka v zelené čepici, s makově červeným šátkem kolem krku.

„Ty jsi tam z hor, od Přísečnice, vid?“ vyptávala se tetka, když Honzík neodpovídal a jen zmatenýma očima díval se s jednoho na druhého.

Přikývl, a když se k němu naklonil vousatý pán a těšil ho, že se mu nic nestane, a když krásná paní ho pohladila po tváři, pomalu se pamatoval.

Pěkně řekl, že jede do Prahy k tetce, že je Matysů Honzíček a že má babičku.

Pán mu slíbil, že pojede do Prahy s ním, že mu jistě řekne, až přijedou do Prahy, a paní mu pochválila čepici.

Honzíček roztával. Začal zkroušeně vypravovat: „Já budu v Praze prohlížet české památnosti a koupím si českou kroniku, — babička mi dala zlatku, zlatku jsem si ušetřil, — viďte, že ji v Praze prodávají?“ ptal se směleji pána.

„A kolik máš peněz?“ ptala se paní.

Honzík položil prst na čelo, zadíval se kamsi nahoru, chvíli v duchu počítal a pak dobrácky sděloval: „Asi dva zlaté třicet krejcarů. Já to teď nemohu spočítat, —“ omlouval se, „já si peníze zašil do okrajku košile, aby mi je někdo neukradl.“

Pán vytáhl peněženku, vyndal zlatník a podal jej Honzíkovi: „Já ti přidám na českou kroniku! Na! A pilně v ní čítej, je to nejlepší kniha!“

Honzík nebral.

„Jen ber! Na českou kroniku já rád dám, — tu má každý Čech důkladně znát!“

Také tetka se přimlouvala, aby si jen vzal a když konečně po dlouhém zdráhání zastrčil zlatník do vesty, napadla ho naléhavá myšlenka.

Stručně pánovi poděkoval a ohlížel se po svých uzlíčcích. Tetka mu rozvázala ten modrý. Honzík vytáhl buchtu a podával vousatému pánu: „Tu máte! Já vám za zlatník dám aspoň buchtu —“

Vše se srdečně smálo, pán si buchtu vzal, aby hocha nezarmoutil a řekl mu, že je hodný.

Ale Honzíčka upoutal jiný zjev. Krystáčka! Vyvalenýma očima díval se z okna a spráskl ruce: „My jedeme dozadu!“ vykřikl, dívaje se na stromy, tyče, chalupy a polní obdélníky ubíhající dozadu.

Pán mu vysvětlil šalebný oční klam, ale Honzíka zaujala opět jiná zvláštnost. Přišel průvodčí vlaku a žádal lístky. Tetka ho upozornila, aby vytáhl z kapsy lístek a ukázal jej průvodčímu, ale Honzíček se zdráhal: „Jen aby mi lístek vrátil —“ staral se.

Švintlíček s pichlavýma očima a rezivým knírkem se vmísil a začínal taškařici: „Nedávej! On ti lístek nevrátí! Nic nedávej!“

Honzíček byl v rozpacích a lístek držel pevně v pěsti. Ale když viděl, že průvodčí ostatních lístky proštípne a vrací, podal svůj a křičel, že jede do Prahy.

Pichlavý panáček se skřipcem počal Honzíka natahovat: „S touto zelenou čepicí tě do Prahy nepustí! To je zakázáno!“

Honzík otevřel ústa, zkoprněl a vybreptal: „Proč by mne nepustili?“

„Ne, nepustí tě! Zůstaneš před Prahou, a tam ti přebarví čepici na červeno.“

Honzík podíval se na pána, — k tomu měl největší důvěru, — a zeptal se: „Že to není pravda?“

Vousatý pán se usmál a záporně zavrtěl hlavou.

Honzík se spravedlivě rozhorlil: „Tak co mi lžete?“ spustil na švintlíka, „babička říká: kdo lže, ten krade. To vy jste bezpochyby zloděj!“

Švintlíček se začervenal, bublal něco o venkovském balíku, ale kolem všechno se upřímně smálo.

„To tě babička učí, abys nelhal?“ ptala se paní.

„My nikdo u nás nelžeme!“ důležitě vypravoval Honzík, „jednou naše Manča lhala, že nebyla u muziky, že šla k tetce Šajtrochové, a zatím se naše máma dověděla, že Manča v Čiměři tancovala. A Manča hned měla od nás jít, a máma ji vytahala za culík!“

Švintlíčkovi se skřipcem to nedalo: „Váš tatík jistě lže! Je do rána v hospodě a doma říká, že hlídal celou noc hrách, viď?“

Honzíček podíval se na panáčka a vyhrkl: „Vy nějak dobře víte, jak lžou flamendři. Ale náš táta nechodí do hospody, protože není flamendr. Ale vy dobře víte, co dělají flamendři —“

Všechno se opět srdečně smálo.

Honzíček rozvazoval: „My večer doma všickni sedíme v seknici, a babička nám čte knížky. To jen švec Pinkart se v hospodě opijí a pak doma kopytem tříská. Ale celá ves říká, že švec Pinkart je darebák, — ani s ním nikdo nemluví!“

Vlak zpomalil jízdu a zastavoval.

„Už jsme v Praze?“ vyskočil Honzík.

„Jen seď!“ napomínala tetka, „to se ještě asi dvacetkrát takto zastavíme.“

Honzík napial pozornost. Lidé vystupovali a vstupovali, venku před vlakem byla tlačenice, a Honzíka velmi zajímal pán v červené čepici, který stál nakročen u vlaku, rozháněl rukama a něco volal.

„To je jistě policajt!“ povídal nahlas, „jenže náš Fimousek nemá červenou čepici a nosí shrnovačky.“

Vysvětlili mu, to že je pán, co na nádraží všechno řídí, a Honzíček jen se divil, proč tolik lidí jezdí.

„Od nás nikdo nikam nejezdí, — my jsme raději doma. Jejkote, kdyby z Přísečnice lidé takhle jezdili, kdo pak by dal kravám, valáškovi, slepicím, husám?“

Panáček s rezivým knírkem si opět smočil: „No, vzali byste si krávy a koně sem do vlaku a jezdili byste s nimi po železnici.“

Honzík nevrle se podíval na člověka, který ho obelhal a zlostně řekl: „A proč pak vy sebou nevozíte krávy? Bezpochyby nemáte ani kozu, jako u nás švec Pinkart, a chodíte po žebrotě jako Rejtárek s brejlemi, co je slepý.“

Smála se i přísná tetka a panáček se skřipcem honem se obracel zády. Měl nějak dost špičkování, — ten kluk dovedl panáčka zle přetrumfnout. — —

Přejeli asi deset stanic. Honzíček vypravoval vousatému pánu všelijaké historky ze svého života. Vyptávala se i paní, a Honzík byl velmi hrdý, že se s ním tak pěkně hovoří.

„Já jsem, víte, Čech!" povídal pyšně, „a babička je taky Češka. Byla v Praze, chodila do musea, a já zítra tam taky půjdu a podívám se na husitské cepy! Kdybych tak někde na obraze Žižku uviděl!“ zatoužil.

„A proč bys chtěl vidět právě Žižku?“ ptal se pán.

„Babička říká, že to byl největší český hrdina, a že se před ním celý svět třásl!“ nadšeně mluvil Honzík.

„V české kronice ho najdeš,“ sliboval pán, „a také ostatní velké Čechy —“

„Já vím, Komenského, — o tom nám pan učitel vypravuje. A podívám se na Jungmanna, budu hledat po Praze Havlíčkův pomník, — všechno mi tetka ukáže!“ důvěrně sděloval.

Vysoká, přísná tetka kroutila hlavou: „Nač ten hoch jen myslí! Naši kluci jen tak „rybníčky“ lepit a hrát si na zloděje —“

„To my si taky hrajeme,“ poučoval Honzík a, vedle sedící paní důvěrně klepal na koleno, „ale teď si již sotva budu hrát, — já se s Frantou Onderkovým a Floriánkem Horňákovým rozhněval! Ale já se skamarádím s Tondou Pirnátovým! Ale koukněte se, jaké mám krásné boty!“ vzpomněl si náhle a honem vysoko zvedal nohu a ukazoval na červenavé holínky.

„Jsou velmi pěkné,“ pochválil pán, „ale podívej se z okna, tam na kopec! Vidíš zříceniny starého hradu?“

„Ježíškote!" vykřikl Honzík a nos přitlačil ke sklu.

„Dívej se, — velké zdi, to byl palác, kolem byly hradby a na právo vysoká věž, — tam žili rytíři,“ vysvětloval pán.

„Já vím,“ honem řekl Honzík, „to byste koukali, jak naše babička umí vypravovati o rytířích! To jste jakživi neslyšeli!“ Nikdo by ho teď od okna nedostal! Neodtrhl očí od mohutné zříceniny, vedle níž vlak se točil v táhlém oblouku.

Blížila se stanice, ve které tetka měla vystoupit. Srdečně se loučila s Honzíkem a radila mu, aby na krok neodcházel od hodných pánů.

Přijeli do velké stanice, tam byl nevypověditelný nával. Vousatý pán otevřel okno a volal, aby mu přinesli vodu. A hned tu byla pod oknem nějaká dívčice se džbánkem a podala do okna operlenou, plnou sklenici vody.

„Já bych taky pil—,“ ozval se Honzík.

Napila se paní a pán, a podali sklenku vody hochovi. Pil dychtivě, ale najednou si všiml, že pán vytahuje peněženku a dává peníze děvčeti.

Honzík přestal pít a zbledl. Povídá ustrašeně: „Co pak se tady platí za vodu?“

Paní se pousmála, přikývla a řekla, to že za donesení.

Honzíkovi ruka se sklenicí klesla, a div se do pláče nedal: „Já mám peníze tuhle zašité v košili —“ To, chudák, na zlatník ve vestě nevzpomněl.

Pán ho upokojil, že je jeho voda zaplacena, a Honzík honem dopil až do poslední kapky.

„A to je obyčejná voda?“ ptal se stále ještě zaražen.

„Ano, zcela obyčejná voda,“ usmíval se pán.

Honzíček nedůvěřivě zavrtěl hlavou: „Platit za obyčejnou vodu? Jeminkote, my jí máme plnou studnu a dáme každému zadarmo, — — třeba třicet putýnek! Jestli já budu musit v Praze platit za trochu vody —,“ žalostně drbal se za uchem.

Panáček se skřipcem opět si chtěl zavtipkovat: „My Pražáci neplatíme, ale lidé z venkova platí za skleničku zlatku.“

Honzík se nejdříve podíval na paní, a když maličko záporně zavrtěla hlavou, že ne, zamračil se na švihlíčka s rezavým knírkem a přímo mu pověděl: „A kdybyste přišel k nám vy, tak byste skleničku vody nedostal ani za zlatku, protože lžete!“ —

Cesta pěkně ubíhala. Ve voze bylo horko, ale vál sem z protějších, otevřených oken čerstvý větřík.

Krásná paní v bílé, krajkové blůze rozevřela kabelku a vyndala obložené housky. Podala pánovi a jednu nabídla Honzíkovi, ale ten se tuze špetil: „Já mám na cestu buchty, ale na vozíku jsem je trochu pomačkal. Já nechci, — vy byste měli hlad.“

„Jen ber, — pak si sníš buchty!“ pobídla paní.

Smekl zelenou čepici, položil si ji na koleno, řekl „zaplať Pánbůh“ a zakousl se do housky.

„To je to dobré!“ upřímně chválil, „to naše máma nepeče! Ona jen kramfleky na plotně nebo placky s prachandou. Naše máma neumí moc vařit, — říká, že to v selském hospodářství nejde!“

Pak vzpomínal: „Jednou jsme u tetky v Čiměři jedli perníkové knedlíky s tvarohem, — jo, — to bylo dobré!“

Do vozu přišel revident, chtěl vidět lístky. Hned prvně žádal hocha o lístek, ale Honzík, — ústa plná housky, — zamával rukou. Jak spolkl sousto, vykřikl: „Já již ukazoval!“

Revident byl nějaký divný brouk, rozkřikl se, že chce hned lístek. Honzík se zarazil a v tom leknutí načisto zapomněl, kam lístek zastrčil.

Pán dosvědčoval, že hoch lístek má, revident křičel, že musí platit, jestli lístek ztratil, a jak Honzík slyšel o placení, vyrazil mu pot na čele a prohledával kapsu za kapsou. Lístek nikde! Revident byl netrpělivý, — paní radila, kde má Honzík hledat, — — lístek nikde!

Prohledány opět kapsy, místo pod Honzíkem, — i do uzlu se podívali, za zelenou čepicí hledali, — Honzíček svlékl burnusek, i kalhoty chtěl svléknout, — lístek nikde!

Najednou se praštil Honzík do čela! Shýbl se, sáhl do holínky a již se hnal s lístkem k revidentovi. Lístek byl v botě!

Příhoda šťastně odbyta, a Honzík vypravoval, že když má na nohou boty, že všechno si uschová do holínky. Kudlu, zrcátko, káču, — z holínky nic, z kapsy všechno ztratí! A na důkaz hned vyndal z holínky krásnou, červenou kudlu, špagátek, kulaté zrcátko, tužku, kuličky, — samé klukovské potřebnosti, bez nichž dle svého mínění nemohl býti ani v Praze.

Honzík postavil se k oknu, neboť paní upozornila, že budou brzy v Praze. To už s ním řeči nebylo a jako začarovaný kouzlem slavného města vyhlížel dychtivě Prahu.

Prahu! O které babička vypravovala, že tam každý kámen je památný, že tam sídlili čeští králové, že tam kázal Hus a psal Havlíček! Tu slavnou Prahu, kde je tolik divů a pokladů, kde tisknou ty krásné knížky! A vzpomněl kněžny Libuše, pak Vyšehradu, — to již se neubránil a s důvěrou řekl dobrému pánu:

„Kdybych tak mohl na Vyšehrad! A kdybych tak mohl vidět místo, kde Libuše prorokovala!“

„Uvidíš, jistě uvidíš!“ slibovala paní. „A pak, víte, chtěl bych vidět korunu, kterou měli na hlavě čeští králové —,“ zatoužil.

„Té neuvidíš,“ vysvětloval pán, „ale nezapomeň jíti s tetou na královský hrad, — tam je mnoho památek české slávy!“

Vlak vjížděl do tunelu, v Honzíčkovi se dech zatajil, ale protože o tunelech slýchal, ani se neozval. Pán otevřel okno a ukazoval prstem: „Podívej se, tamhle je již Praha!“

V Honzíčkovi zatajil se dech, ani se nedíval na velké tovární budovy, oči mu horečně tkvěly na mlžném oparu, z něhož jen neurčitě vyvstávaly obrysy věží. Srdce mu rychle tlouklo, rty se mu bezhlasně pohybovaly, — — a díval se jen tam, tam, kde tajila se v šedavém ovzduší vysněná, slavná Praha.

Vlak se bokem natočil k ohromné kotlině, vznešené panorama Prahy objevilo se v celé kráse, před hochovým zrakem rozprostřelo se moře domů a věží.

Tak to je ta Praha! Ta vznešená Praha, o které babička vypravovala se slzami v očích, — ta královská, velebná Praha, kam všechna česká srdce tíhnou jako k zaslíbenému, svátému městu, kde velicí Čechové pracují k slávě českého národa!

Bouřlivá, ohromující radost a nábožné vzrušení uchvátilo malého horáčka, že mimoděk sepial ruce jako k modlitbě …

III. V pRaze. =

Vlak zastavoval. Všechno vstávalo, bralo do ruky zavazadla, kola pod vozem drnčela a bouchala, vedle oken míhaly se železniční vozy, táhlé, černé budovy, — sloupy a všelijaké stojany kmitaly, lokomotivy dýmaly, hluk vně i vnitř vozů vzrůstal.

Paní napomínala: „Počkej, až vyjdou z vezu a půjdeš s námi, — a uzlíčky nezapomeň!“

Honzíček byl omámen. Narazil si hluboko do čela čepici, popadl do každé ruky uzlíček a ani nemrkal.

Vlak zastavil, vše se tlačilo ven, a vedle vozu ozývalo se volání: „Praha! Všechni vystoupit!“

Sel za dobrým pánem, opatrně sestoupil s příkrých schůdkův a ocitl se jako ztracen v tlačenici. Kolem to hučelo, spěchalo, křičelo, — Honzíček naprosto zapomněl, že má kapesníkem mávat, že se má po tetce dívat a že bratránek Eda budě mít na hůlce uvázaný bílý šátek.

Pán s paní vzali ho mezi sebe, vyvedli před nádraží a zeptali se, kde tady je jeho teta a kam půjde.

Honzíček, ohlušen a bez myšlenek, nemohl se vzpamatovat. Stál tu v burnusku, s uzlíky v ruce, oči mu těkaly po vysokých domech, po kočárech, po valícím se zástupu cestujících, a když přijížděl červenobílý, krásný vůz elektrické dráhy, otevřel ústa dokořán a byl nadobro zpitomělý!

Pán s paní něco potichu hovořili, byli v rozpacích a měli obavy o hochův osud, ale Honzíček jen se díval, díval!

Kde pak tetka a Eda! Tamhle vyjeli na koních dva páni s kohoutím ocasem na klobouce, tuhle se vzpínají dva vraníci u lesklého kočáru, a co chvíli kolem někdo něho frnkl na kole. A najednou vedle Honzíčka něco zahučelo, zavrčelo, zapraskalo, — veliký, tmavý vůz se hnul, a bez drnčení kol rozjelo se to jako čert a mžikem zmizelo mezi domy. To Honzík po prvé v životě viděl automobil!

Ani nedýchal, div z ruky uzlíky nepustil. Ani neviděl, že pán s paní dívají se bezradně k nádraží, nejde-li k nim nějaká ženská s hochem, aby jim malého horáčka předali.

Zvonce elektrické dráhy drnčivě cinkaly, kočí volali táhle na koně, nějací lidé křičeli a dotírali se k cestujícím, dláždění znělo hrčením kočárů, — kde pak Honzíček vzpomněl, že má jíti s tetkou a Edou! Díval se, díval!

Proud cestujících se menšil, kočáry odjížděly, také vozy elektrické dráhy odplynuly do ulic.

Pán sklonil se k hochovi: „Tvá teta ti nepřišla naproti, — víš snad, kde v Praze bydlí?“

Honzíček teprve se vzpamatoval. Krystáčka! Kde pak je tetka? Ztrnule ohlížel se kolem, ale všude viděl jen neznámé tváře, rychle mizející na všechny strany. Tetka nepřišla!

Pán znovu se ptal: „Nevíš, v které ulici bydlí?“

Honzíček nevěděl. Otáčel se, očima po lidech bloudil, na špičky se stavěl, ale pomalu se mu začínala brada třást, a uvědomoval si, že se ocitl tu daleko od domova sám a opuštěn!

„Jak se jmenuje tvá teta?“ vyzvídala paní.

„Lojzička! Babička jí říká: naše pražská Lojzička a její kluk se jmenuje Eda, — a já jsem Matysů z Přísečnice,” rychle sypal v rodícím se brekotu Honzíček.

Pán s paní se radili a znovu se ptali, jak se teta jmenuje druhým jménem, takovým, jako je on Matys.

„No, přece Vinčálková!” v slzách povídal, jako by se to rozumělo, aby každý věděl jméno jeho tety, „mají krám a prodávají lidem.“

Nová porada. Potom pán řekl: „Pojď, zeptáme se, kde teta bydlí, na komisařství se to dovíme.“

První Prahu viděl Honzíček v slzách. Už mu strachem kapaly jedna za druhou na burnusek, a lidé mimoděk pohlédli na hocha v zelené čepici, plačícího a v shrnovačkách šlapajícího vedle elegantní paní a pána.

Skrze slzy viděl Honzíček širokou, nedohlednou ulici s ohromnými domy, vedle něho ustavičně se valil proud chodců, strkal do Honzíka, nelítostně, vrážel, — středem ulice letěly kočáry, vozy elektrické dráhy, bouřily hlučně těžké nákladní vozy.

Díval se, díval, — a když ho pán vtáhl do vysoké síně, myslil, že je v kostele. Pán svěřil ho paní a někam běžel po schodech.

Paní hocha těšila, ale ten teprve si uvědomoval své smutné postavení. Krystáčka! Tetky nenajde, — zůstane v tomto shonu sám a sám, — kde bude spát? jak se domů dostane? Vzlykal hořce.

Pán se vracel s cedulkou v prstech, řekl tiše cosi paní, a již táhli Honzíčka dále hlukem ulice. Zabočil sem a tam, kus cesty šli rovným náměstím, až teprve v uličce zastavili před malým krámkem.

„Tady bydlí tvá teta,“ povídal pán, nahlížeje do cedulky, a Honzík s uzlíky rozběhl se do krámu, čepici na hlavě a křičel: „Teto, teto, — já jsem tady!“

Pán šel s ním. Zadními dveřmi vešla do krámu nějaká tlustá ženská, — zarazila se, dívala se s podivem na Honzíka i na pána, a potom se zeptala, čeho si přejí.

Pán vysvětloval, že jí hocha vede z příbuzenstva. Ženská zadívala se na hocha, hoch díval se zaraženě na ženskou, — pán byl v rozpacích.

„To bude mýlka —,“ řekla ženská. „To není naše teta —,“ vyjekl Honzík.

„Jste přece paní Vinčálková?“ ptal se pán.

„Jsem, — to ano! — jsem Vinčálková, — ale přátelstva na venkově nemáme, já jsem Pražka a můj muž také —“

Pán se omlouval, táhl hocha ven a vypravoval paní, jak špatně pochodili, že to je shoda jmen, ale tato Vinčálková že není hochovou tetkou. Co teď s hochem?

Paní hned nabídla, že si ho tedy zatím vezmou domů a budou psát do hochova domova o tetinu adresu.

Hleděli hocha upokojit a vysvětlovali mu, že za dva dny tetku najdou, aby šel pěkně s nimi a ničeho se nebál.

V Honzíčkovi byla dušička jako krupička. Přestal sice plakat, ale bylo mu úzko, a toužlivěji vzpomínal domova.

Přešli velké náměstí a mířili k velkým domovním dveřím.

A v tom tu najednou někdo na ně tuze křičí, rozhání rukama, — nějaká ženská s hochem žene se k Honzíkovi, popadne ho kolem krku a volá: „To jsi nás, hochu, prohnal! Jak jsi mně mohl na nádraží proklouznout?“

„Teto! Teto!“ volal radostně Honzík a vyskočil s oběma uzlíky do výšky, a již hubičkoval tetu a po očku díval se na Edu, bratrance pražského.

Pán vysvětloval, jak hledali paní Vinčálkovou, teta děkovala, a Honzík důležitě vykládal: „To jsou moc hodní páni, — zlatník mi dali na kroniku, — a chtěli mě vzít k nim do seknice —“