Učebnice dějin israelských a israelského náboženství/Dějiny říše Judské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny říše Judské
Autor: Nathan Grün
Krátký popis: kapitola z učebnice
Zdroj: Soubor:GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu
Vydáno: Praha: J. Flesch, 1937
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Žalud
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Související články ve Wikipedii:
Judské království
GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu

109. Lépe, nežli v říši Israelské, vyvinuly se věci v říši Judské. V ní byli všichni králové z rodu Davidova, čímž říše byla ušetřena vnitřních sporů o trůn. Mezi králi říše této vyznamenávali se někteří bohahojností a jakožto zářící vzory lidu svého pečovali o to, aby čisté uctívání Boha se zachávalo. Svatyně v Jerusalému, jakožto místo čistého uctívání Božího se svými kněžími a levity a obzvláště poučující a napomínající slova proroků způsobila nadmíru, že světlo víry Božské neuhaslo. Avšak také v říši Judské byli králové oddání modloslužbě a špatným příkladem, jejž dávali, rozšiřoval se hřích a odpadlictví od Boha, čímž také zánik této říše způsoben byl.

Rehabeam (17 let, 978—961), Abia (3 roky, 961—958).

110.Kniha králů I. kap. 14—15. Kronlka II. kap. 11—13. Rehabeam, první král říše Judské, vládl v počátku bohabojně. Ale když panství své byl upevnil, opustil nauku Hospodinovu a lid jeho špatného příkladu následoval. Tu proti němu vytáhl Šišak, král Egyptský, dobyl opevněných míst země u vnikl až do Jerusaléma. Ukořistil poklady chrámu a královského paláce a také štíty zlaté, Šalamounem zhotovené, odvezl do Egypta. Když takto byl poražen Šišakem, pokořil se Rehabeam před Bohem a vláda jeho se opět upevnila, ačkoliv stále válčil s Jerobeamem. Když sedmnáct let byl vládl, následoval po něm syn jeho Abia [אֲבִיָה‎] kterýž vládl tři roky a kráčel v šlépějích otce svého. Také Abia válčil s Jerobeamem, jejž porazil a dobyl mnoha měst v říši Israelské.

Assa (41, let, 958—917). Proroci Asarja a Chanani.

111. Když Abia zemřel, nastoupil Assa [אָסָא‎] Kniha králů I. kap. 15. Kronika II. kap. 14—16. na trůn otcovský a vládl čtyřicet jeden rok. Byl bohabojným králem, který ve zbožné horlivosti výšiny a oltáře model odstranil a čisté uctění Boha zase v zemi obnovil. Etiopský král Serach, který s velkým vojskem padl do Judska, byl Assou úplně poražen. Když tohoto vítězství dobyto bylo, pozdravil prorok Asarja [עֲזַרְיָהוּ‎] krále a lid těmito slovy: „Hospodin byl s Vámi, protože Vy Jste byli s ním; jestliže Vy Ho vyhledávati budete, nechá se Vámi najíti, pakli však ho opustíte, opustí on též Vás!“ Tato slova prorokova utvrdila Assu ve zbožném jeho počínání. Patnactého roku své vlády shromáždil lid do Jerusaléma, kterýž obnovil smlouvu slibuje, že věren zůstane Hospodinu, Bohu otců, s celým srdcem a celou duší. Mezi Bašou, králem Israelským a Assou vypukla válka; Assa byl nucen se Syrským králem Ben-Hadadem uzavříti smlouvu a dal mu za to zlato a stříbro z pokladů chrámových. Když Ben-Hadad na Bašu útok učinil, odtáhl tento zpět do svého hlavního města Tírzy a upustil od boje proti Assovi. Prorok Chanani [חֲנָנִי‎] přišel potom k Assovi a řekl mu, že jednal zpozdile, když se opřel o krále Syrského a nikoliv o Hospodina. Jsa takto pokořen Assa rozzlobil se naň a dal proroka do žaláře uvrci a také někteří z lidu v témž čase jím byli utiskováni. Těmito činy jinak zbožný král Assa slávu svou zastínil.

Jošafat (25 roků. 917—892).

112.Kniha králů I. kap. 22. Kronika II. kap. 17—20. Po Assovi následoval syn jeho Jošafat [יְהוֹשָפָט‎], jehož vládě Bůh požehnal, poněvadž zbožně před Bohem kráčel. Aby nauka Božská mezi lidem známa a šířena byla, nařídil, by kněží a levité po městech Judských putovali a tam slovo boží veřejně kázali. Také pečoval o provádění práva, cestuje sám po zemi a ustanovuje v městech soudce. Soudce napomínal, aby konali spravedlnost přísně slovy: Bojtež se Boha, neboť u Hospodina, Boha našeho, není bezpráví aniž ohled na osobu aniž podplacení.“ Jošafat byl prvním králem říše Judské, jenž s říší Israelskou žil v míru, ba sešvakřil se i s Achabem a vytáhl s ním do boje proti Ramot-Gilead (viz. č. 84.) Když z Ramot-Gilead se vracel, vyslovil prorok Jéhu, syn Chananiův, svoji nelibost o spolku s Achabem: „Což má se pomoci hříšníkům a miluješ ty, kteří Boha nenávidí?“

Základní učení mosaického náboženství a israelské vyzání víry. Jošafat snažil se učení Božské lidu známým učiniti a rozšiřovati, neboť jen důkladnou znalostí nauky Božské umožní se pravá nábožnost. Náboženstvím vyrozumíváme věrné zachovávání nauk náboženských.

Náboženství jest poznání a uctění Boha.

Israelské náboženství sluje též náboženstvím mosaickým, protože Bůh nauky náboženství tohoto Israelskému lidu zvěstoval Mojžišem. Základní učení mosaického náboženství jest: Bůh jest jediný, věčný a netělesný, jest tvůrcem, zachovatelem a vládcem Všehomíra. Slovo písma: „Slyš Israeli, Hospodin jest Bůh náš, Hospodin jest jediný“ [שְׁמַע יִשְׂרָאֵל יְיָ אֱלֹהֵינוּ יְיָ אֶחָד‎] (5. kn. Mojž. 6. 4.) jest Israelským vyznáním víry. Nauka, již nám Mojžíš přikázal, jest dědictvím obce Jakubovy. (5. kn. Mojž. 33. 4.)

113. Jošafat měl velké vojsko vedené statečnými vojenskými náčelníky a byl velice vážen u národů sousedních, ba Filištínští a Arabové byli mu poplatní. Moabity a Ammonity do země své vpadnuvší důkladně porazil. Avšak spolek s králem Achabem a jeho synem Achasjou nebyl pro něho požehnaný; lodě, které společně s Achasjou vypravil, aby z Ofiru zlato přivezly, ztroskotaly se v přístavu Ecjon-Geber. Jošafat vládl 25 let a synům svým, než zemřel, dal bohaté dary, svého prvorozence Jehórama ustanovil ale svým nástupcem.

Jehóram (8 roků, 892—834), Achasja (1 rok, 883), Atalie (882—876). Kněz Jehojada.

114. Jehóram [יְהוֹרָם‎] kterýž měl za Kniha králů II. kap. 8. 9. II. Kronika II. kap. 21—23. manželku dceru Achabovu Atalii, kráčel po cestách králů Israelských, zřídil výšiny modlám a sváděl obyvatele Jerusaléma a Judska k modloslužbě. Aby se ve vládě své upevnil, zavraždil všechny své bratry a přičiňoval zločin ku zločinu. Trest Boží ho neminul. Edomité odpadli od říše judské a Filištínští spojení s arabskými kmeny vnikli do země, plenili královský palác a zabili syny královské až na Achasju, nejmladšího syna Jehóramova. Když Jehóram churavěv několik let, osmého roku své vlády zemřel, zvolili obyvatelé Jerusaléma za krále syna jeho Achasju (אַחַזְיָהוּ‎). Tento vládl pouze rok, ježto Jéhu jej, když navštívil v Isreëli Jehórama, krále Israelského, zabil. (viz. č. 100.)

115. Když král Achasja skonal, pohubila matka jeho Atalie (עַתַלְיָהוּ‎) celou královskou rodinu a zmocnila se takto panství. Avšak bylo to řízení Boží, že zločinný skutek dcery Isebeliny byl zmařen. Jehóšeba, manželka kněze Jehojady, zachránila Jóase, jednoročního syna bratra svého Achasjy. Zachráněný syn královský zůstal v domě Božím šest let ukryt a za doby té vládla Atalie. Sedmého roku však svolal kněz Jehojada náčelníky vojska, ukázal jim syna královského a v domě Božím dal jemu jakožto zákonnému dědici trůnu přísahati věrnost. V sobotu byl mladý syn královský Joas za krále pomazán a náčelnící a lid k tomu jásali. Atalie uslyševši toto jásání radostné, chvátala do chrámu a volala: „Spiknutí, spiknutí!“ Jehojada nedopustil, aby ve chrámu byla zavražděna, byla tedy odvedena do královského paláce a tam usmrcena. Pak lid zbořil chrám Baalův a oltáře model a bohoslužba ve svatyni byla zase obnovena.

Jóas (40 roků, 876—836). Secharja, syn kněze Jehojady.

116. Jóasovi (יוֹאָשׁ‎) bylo sedm let, když Kniha králů II. kap. 12. Kronika II. kap. 24. nastoupil na trůn. Dokud Jehojada žil, činil Joas, co bylo správného před Bohem, neboť poslouchal, v čem ho, tento zbožný kněz poučil. Poněvadž za panování hříšné Atalie zavedením modloslužby svatyně byla poškozena, nařídil král knězi Jehojadovi, aby daň předepsanou Mojžíšem půl šékelu opět vybíral k opravení svatyň. Lid dal radostně žádané příspěvky a chrám byl opět znovu zřízen v bývalé své nádheře. Jehojada zemřel jsa velice stár a pro své velké zásluhy o lid svůj byl pohřben mezi králi v městě Davidově. Když zemřel, vymohla knížata Judská na králi, že dovolil zase modloslužbu. Proroci varovali lid, aby neodpadl od Boha, avšak marně. Také Secharja, syn kněze Jehojady, postavil se zanícen duchem Božím proti hříšné zvrhlosti. I volal na lid: „Proč jednáte proti příkazům Božím? Vy šťastni nebudete; neboť jestliže vy ho opustíte, opustí také vás.“ Avšak lid spikl se proti němu a ukamenoval ho, jak král rozkázal, v nádvoří chrámu. Tak zapomněl Jóas lásky, kterou Jehojada jemu byl prokázal, neboť dal jeho syna zavražditi. Umíraje zvolal Secharja: „Bůh to vidí a potrestá.“ Trest také neminul, syrský král Chasael chystal se k útoku na Jerusalém a Jóas musil bohatými dary z klenotů chrámových vykoupiti jeho ústup od Jerusaléma. Když Jóas brzy na to ochuravěl, spikli se jeho služebníci proti němu a usmrtili ho. Panoval čtyřicet let.

Vnitřní a vnější uctění Boha. Slova Sécharjova: „Když vy ho opustíte, opustí on též vás“ máme vždy míti na paměti, abychom neopustili cest Božských, nýbrž v nich stále kráčeli. Kráčeti v cestách Božských znamená, že máme, zbožnou myslí a bohulibým činem dokázati svoje uctění Boha. Uctění Boha zbožným smýšlením jest vnitřní uctění Boha, uctění Boha zbožným skutkem jest vnější uctění Boha. Vnitřní uctění Boha tvoří úcta, důvěra, láska a poslušnost vůči Bohu, vnější vykonávání Božských příkazů, které náboženství naše nám předpisuje.

Blaze tomu, jenž Boha se bojí a v jeho cestách kráčí. (Žalm 128. 1.)

Amacia (29 roků, 836—807).

117.Kniha králů II. kap. 14. Kronika II. kap. 25. Po Jóasovi následoval syn jeho Amacia [אַמַצְיָהוּ‎] jako král a vládl dvacet devět roků. Když ve vládě své se byl upevnil, dal vrahy svého otce odpraviti, syny jejich však neusmrtil dle nauky Mojžíšovy: „Nemají otcové býti usmrcení pro děti aniž děti pro otce své, nýbrž každý pro hřích svůj má zemříti.“ (5. kn. Mojž. 24. 16.)

Amacia podnikl šťastnou výpravu proti Edomitům, kteréž přemohl. Toto vítězství však nebylo mu ku spáse; neboť opustil potom Hospodina a obrátil se k modlám Edomským. — Vyzval také krále Israelského Jóase k boji. Tento však mu dal vzkázati: „Trnový keř v Libanonu poslal vzkaz cedru na Libanonu: Dej svoji dceru mému synu za ženu. Tu přišla zvěř Libanonu a rozšlapala trnový keř a protože Jsi porazil Edom, vypínáš se; proč vyzýváš neštěstí, abys padl a Juda s Tebou?“ Když však Amacia toho nedbal, vytáhl Jóas proti němu, porazil a zajal jej. Amacia vládnul po smrti Jóasově ještě patnáct let, pak vypuklo spiknutí proti němu a byl usmrcen.

Úsía (52 roky, 807—755). Proroci Jóël, Amós a Jesaia.

118.Kniha králů II. kap. 16. Kronika II. kap. 16. Když zemřel Amacia, byl jeho šesnáctiletý syn Úsia [עֻזִּיָהוּ‎] také Asaria zvaný, lidem zvolen za krále a vládl 52 roky. Bojoval proti Edomitům, Filištínským a Arabům, takže jeho sláva válečná pronikla až ku hranicím Egypta. Svoji moc válečnou zesiloval důkladným vyzbrojením svých vojínů a Jerusalém znova opevnil. Avšak také pečoval o díla míru, miloval zeměvzdělání, pěstování vinic a chov dobytka. Úsia kráčel před Hospodinem v lásce a věrnosti; když však jeho královská moc se zvyšovala, vypínal se a chtěl obětovati jako kněží kadidlo ve svatyni. Vkročiv do svatyně stal se však malomocným a musil spěšně opustiti Bohu zasvěcené místo. Král malomocí stižený byl v nemocnici, zatím co syn jeho Jotam za něho vládl. Za doby Úsiovy prorokovali proroci Jóel a Amós (č. 104) a v posledním roce jeho vlády vystoupil jako prorok Jesaia [יְשַׁעיָהוּ‎].

Povinnosti kněží dle zákonů náboženství (Kohanim). Jenom kněží [כׇּהַנִים‎] bily Bohem určení k vykonávání služby obětní. Kněžím předpisuje zákon náboženský vedle jiných náboženských příkazů také ještě zvláštní příkazy pro ně samé. Mrtvol smějí se jen dotknouti, jsou-li to jich nejbližší příbuzní; překážky manželství jsou pro ně více rozšířeny než u jiných Israelitů; jsou také povinni kněžské požehnání v tóře předepsané obci udělovati. Kněžské požehnání udílejí kněží o velkých svátcích před zakončením modlitby musaf při veřejné bohoslužbě.

Prorok Joel zvěstuje útěchu. Prorok Jóel [יוֹאֵל‎] syn Petuelův, prorokoval v zemi Judské, když země roji kobylek a neustálým suchem do velké bídy upadla. Za této doby pouze napomíná lid k pokání a aby se vrátil k Bohu slovy: „Také nyní ještě, praví Hospodin, navraťte se ke mně s celým svým srdcem, posty, pláčem, a nářkem. A roztrhněte srdce své a nikoliv šaty své a navraťte se k Hospodinu; neboť milostiv jest a milosrdný, shovívavý a plný přízně a rozmyšlí si neštěstí.“ Jeho zvěstování útěchy zní:

„Každý, kdo jména Hospodinova bude vzývati, bude spasen; neboť na hoře Cionu a v Jerusalemě bude spasení, jak Hospodin pravil a mezi uniklými, jež Hospodin povolá. (Jóel 3. 5.)

Jótam (16 roků, 755—739),Achas (16 roků. 739—723).

119.Kniha králů II. kap. 13—16. Kronika II. kap. 27—28. Jótam [יוֹתָם‎] byl bohabojný král, jenž moc říše své povznesl šťastnými válkami s Ammonity, kteréž učinil poplatnými. Založil pevná města v pohoří Judském a také zesílil opevnění Jerusaléma. Když šesnáct let vládl, následoval po něm syn jeho Achas [אָחָז‎] který oddal se všem neřestem modloslužby; také svého syna, obětoval bohům. Když králové Pekach a Rezin vypravili se válečně proti říši Judské (viz. č. 106.), byl Achas přinucen hledati pomoci u Assyrského krále Tiglat-Pilesera. Prorok Jesaia zvěstoval mu sice, že nemá se báti, ježto zlo, oběma králi proti němu zamyšlené, ho nestihne; avšak on neměl důvěry v Boha. Bohatými dary z pokladu chrámového o královského paláce hleděl Achas získati pro sebe krále Tiglat-Pilesera a vytáhl jemu vstříc do Damašku. Zde viděl oltář, dle jehož vzoru v Jerusalémě dal postaviti oltář, na němž modlám obětoval, dav brány svatyně uzavříti. Takovými šerednými činy prohřešil se Achas proti Bohu otců svých. Panovav šesnáct let, zemřel a syn jeho Chiskia stal se králem.

Chiskia (29 roků, 723—694). Israelité shromáždili se v Jerusalemě slavit svátek pesachu.

120.Kniha králů II. kap. 18—20 Chiskiovi [חִזְקִיָהוּ‎] bylo dvacet pět let, když se stál králem a vládl dvacet devět roků. Vyznamenával se jako jeho první předek, velký král David, bohabojností. Držel se věrně Hospodina a zachoval příkazy jeho, jež dal Mojžíšem. Hned, jakmile nastoupil vládu, dal opět otevříti brány chrámu, kteréž po rozkaze otce jeho Achase uzavřeny byly, kněží ve svatyni konali opět předepsanou službu obětní a levité zpívali opět chvalozpěvy Bohu jako za časů Davidových. Avšak místo určené pro modloslužbu zničil a také kovový had, jejž Mojžíš byl učinil, byl rozdrcen, poněvadž lid hada toho zbožňoval. Potom vyslal Chiskia posly a dopisy do všech částí Israele, aby lid se shromáždil v Jerusálemě světit svátek překročení. Poněvadž kněží v prvním měsíci nemohli se dostatečně posvětit a také lid shromážděn nebyl, bylo svěcení svátku dle biblického předpisu (4. kn. Mojž. 9., 10. násl.) odloženo na následující měsíc. Jménem krále vyzvali poslové lid, aby přišel do svatyně, kterou Bůh na věky posvětil, Kronika II. kap. 29—30. Jesaia kap. 36—39. Bohu sloužit, neboť milosrdný a milostivý jest Hospodin a neodvrátí obličeje svého od Israele, jestliže k němu se vrátí. Na četných místech říše Israelské přijali posly s výsměchem a posměchem, neboť lid byl velice klesl modloslužbou; avšak mnozí vštípili si v srdce napomínající slova zbožného krále a přišli do Jerusaléma. Ale v říši Judské uposlechli všichni jednomyslně příkazu králova a tak shromáždil se četně lid ku svěcení Svátku překročení v Jerusalémě. Za velké radosti byl svátek svěcen; neboť od doby krále Šalamouna svátek překročení nebyl svěcen podobným způsobem.

Svěcený svátků. Chiskia povolal lid k svěcení svátku pesach do Jerusaléma, protože dle příkazu tóry Israelité třikráte do roka měli putovati do svatyně a sice o pesach, šebuotu a svátku sukos. Tyto tři svátky nazývají se tedy „svátky putování“ [שָׁלשׁ רְגָלִים‎] O těchto třech svátcích slavíme tři nejdůležitejší události svých dějin: pesach = svátek překročení (od 15—22. nisanu) má nám připomenouti obdivuhodné osvobození z Egyptského otroctví; šebuot = letnice (o dni 6. a 7. sivanu) má nám připomenouti zjevení Boží na hoře Sinaji; sukot = svátek stánků (od 15.—23. tišri) má nám připomenouti ochranu Boží za putování pouští národa israelského. Ostatní dva v tóře předepsané svátky: svátek nového roku (רֹאשׁ הַשָׁנָה‎] (o 1. a 2. tišri) a svátek smíření (יוֹם הַכִּפּוּרִים‎) (10. tišri) nezakládají se v dějinné příčině; jsou určeny k našemu posvěcení před Bohem a k pokání a ku polepšení. Nazývají se „dny vznešenými“ (יָמִים נוֹרָאִים‎) a čítaje v to dny ležící mezi těmito dvěma svátky „deset dní pokání“ [עַשֶׂרֶת יְמֵי תְּשׁוּבָה‎] Prvních deset dnů roku jest doba nejsvětější ve které kájícně máme se vrátiti k Bohu, abychom milosti nalezli před jeho trůnem světovým.

Chiskiovo vítězství nad Filištínskými. Sancherib jedná nepřátelsky proti říši Judské.

121. Chiskia ve všem, co počínal, jednal úspěšně, neboť Bůh byl s ním. Z boje proti Filíštínským vyšel jako vítěz a také se snažil učiniti se neodvislým proti králi assyrskému, jemuž otec jeho Achas byl se stal poplatným. Šestého roku jeho vlády Samarie byla dobyta assyrským králem Salmanasarem a říše Israelská vzala za své. Čtrnáctého roku jeho vlády vpadl Sancherib, král assyrský, do Judska, dobyl mnoho opevněných míst a vnikl až do Jerusaléma. Chiskia poslal Sancheribovi bohaté dary zlata a stříbra, aby krále přiměl k ústupu, avšak chystal se také k obraně proti mocnému nepříteli, zesiluje hradby Jerusaléma, zvyšuje věže a sváděje vodu potoka Gichona do města. Náčelníky vojska lid napomínal k důvěře v Boha slovy: „Buďte silní a zmužilí, nebojte se a nestrachujte se krále z Assyrie; neboť Hospodin, Bůh náš, jest s námi, aby nám pomohl a boj za nás vedl.

122. Nebezpečí stále se blížilo, neboť Sancherib vyslal svého vojevůdce Rabšaka s velkým vojskem proti Jerusalému, kteréž před hradbami opevněného města stanulo. Hejtman paláce Chiskiova odebral se s dvěma královskými úředníky k Rabšakovi, jenž je takto oslovil: „Rcete přece Chiskiovi, tak praví velký král, král Assyrie: Což jest to, čemu důvěřuješ, že Jsi proti mně vzpouru podnikl? Důvěřuješ snad křehké třtině, Egyptu, aneb důvěřujte snad Hospodinu? Což jsem vypravil se proti tomuto městu bez Hospodina, pravilť ke mně Hospodin: Vyprav se proti této zemi a znič ji.“ Vyslanci Chiskiovi prosili Rabšaka, aby promluvil před lidem na hradbách nikoli hebrejsky, nýbrž aramejsky. Avšak Rabšak obrátil se nyní k lidu a hlasitě volal k němu hebrejskou řečí: „Nedejte se klamati Chiskiou, neboť nemůže vás spasiti. Nedávejte sluchu Chiskiovi, an vás mámí řka: Hospodin nás spasí. Což bohové národů zachránili zemi svoji od ruky krále assyrského?“ Lid neodpověděl ničeho k této vyzývavé řeči tak, jak to král byl poručil. Avšak vyslanci vrátili se velice zarmouceni k Chiskiovi a oznámili mu slova Rabšakova.

Modlitba Chiskiova. Jesaia prorokuje o Sancheribovi. Sancheribův skon.

123. Když Chiskia to uslyšel, poslal k proroku Jesaiovi, aby se pomodlil k Bohu za zbytek Israele. Na to vzkázal prorok králi, aby se nebál, že Bůh králi assyrskému dá uslyšeti pověst, po které vrátí se do země své a tam zahyne mečem. Když Sancherib uslyšel, že Tirhaka, král Etiopský, proti němu vytáhl do boje, vyslal opět posly k Chiskiovi, vyzývaje ho, aby se podrobil. Pak šel Chiskia do chrámu Hospodinova a modlil se takto: „Hospodine, Bože Israele, jenž trůníš nad cheruby, Ty sám jsi Bohem všech království země, stvořils nebe a zemi, nakloň Hospodine, Svého ducha a poslyš, otevří Hospodine, oči Své a viz, slyš slova Sancheribova, jenž poslal pohanět živého Boha. A nyní, Hospodine, Bože náš, pomož nám svou rukou, aby seznala všechna království a země, že Tys Bohem jediným.“ Na to zvěstoval Jesaia králi Chiskiovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Israele: Oč jsi se ke mně modlil v přičíně Sancheriba, slyšel jsem. Toto slovo vyřkl Hospodin o Sancheribovi: Povrhuje tebou, posmívá se tobě dcera Zionská; hlavou potřásá, po tobě dcera Jerusalémská. Komu jsi se posmíval a koho zlechčoval, proti komu jsi pozdvihl hlasu svého a oči své? Proti Svatému Israele. Protože jsi proti mně zuřil a se vypínal, vložím prsten svůj na tvůj nos a uzdu svou na rty tvoje a povedu Tebe zpět cestou, kudy jsi přišel. Protož praví Hospodin o králi assyrském takto: Nepřijde do města tohoto, neodstřelí šípu, nepotáhne tam se štítem a příkopu proti němu nevyhodí; kudy přišel, zase půjde. Toto město však ochráním a spasím k vůli Sobě a služebníku Svému Davidovi.” Téže noci vypukl v táboře Assyrů mor, jenž zničil největší část vojska, Sancherib musil se navrátiti do Ninive a vlastními syny svými byl zavražděn v modlochramě.

Božská prozřetelnost. Božská pomoc králi Chiskiovi slíbená přišla rychle a neočekávaně. Velká moc krále assyrského jednou nocí byla zlomena. Ve velkých dějinných událostech zjevuje se obzvláště Božská prozřetelnost. Avšak také v životě jednotlivců lze seznati řízení Boží, neboť bez vůle Božské neděje se nic ani malého ani velkého. Péči Božskou a veškeré tvory jeho nazýváme Božskou prozřetelností. Prozřetelnost Božská bdí nad naším životem a našimi skutky, víra v ni posiluje nás v tom, co podnikáme, poskytuje nám důvěru v nebezpečí a útěchu v utrpení.

Bohem chráněny jsou kroky muže, jehož jednání se Bohu líbí. (Žalm 37. 23.)

Chiskia ochuraví a opět uzdraví se.

124. Brzy potom Chiskia těžce onemocněl a Bůh vzkázal mu Jesaiou: „Opatři dům svůj, neboť zemřeš.“ Tu modlil se Chiskia k Hospodinu, aby toho ráčil vzpomenouti, jak věrně a s celým srdcem před ním kráčel. Potom dostalo se Jesaiovi slova Božího, že vyslyšel modlitbu Chiskiovu, že bude uzdraven a život jeho o patnáct let prodloužen. Sotva tři dny uplynuly, byl Chiskia opět zdráv a děkoval Bohu vroucnou modlitbou za tuto milost: „Nikoliv podsvětí neděkuje Tobě, ani smrt Tebe nechválí, aniž ti, kdo ve hrob klesli, netrvají při Tobě věrně; kdo žije, kdo žije, chválí Tebe jako já dnes, otec oznamuje dětem Tvoji věrnost.“ Když král babylonský zvěděl, že Chiskia opět se uzdravil, dal mu blahopřáti vyslanci. Chiskia potěšil se vyslanci a ukázal jim svoji zbrojnici a veškeré poklady své, které měl ve svých klenotnicích. Avšak Jesaia mu zvěstoval, že přátelství babylonské zemi jeho nebude požehnané, že za doby pozdější veškery tyto klenoty do Babelu budou odvezeny a že potomci jeho budou dvořeníny paláce krále babylonského. Když Chiskia zemřel, byl celým Judskem a obyvateli Jerusaléma pochován s velkou úctou. Zbožný král zvěčnil také svoji památku tím, že za jeho doby část přísloví Šalamounových byla sebrána.

Proroctví proroka Jesaiy.

125. Že za vlády krále Chiskiy lid se vrátil ku víře v jednoho Boha, to mimo krále Chiskiu především prorok Jesaia způsobil. Jesaia začal prorokovati v roce úmrtí krále Úsiy a prorokoval za let vlády králů Jótama, Achase a Chiskiy. O tom, jak byl povolán za proroka, vypravuje Jesaia v tomto vznešeném obraze: „V roce, kdy zemřel král Úsia, viděl jsem Hospodina, jak sedí na vysokém a vznešeném trůně a vlečky jeho naplnily chrám. Serafové stáli kolem něho, vždy o šesti křídlech; dvěma přikryl seraf obličej svůj, dvěma nohy své a dvěma lítal. A druh volal k druhu, řka: „Svatý, svatý, svatý jest Hospodin zástupů; plna jest celá země jeho velebnosti.“ A otřásly se prahy před hlasem volajících a dům naplnil se dýmem. Tu zvolal jsem: Běda mně! Jsemť ztracen, neboť jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím; neboť krále Hospodina zástupů uzřely oči mé. Tu přilítl ke mně jeden ze serafů maje v ruce uhlí řežavé, kteréž kleštěma z oltáře byl vzal. Dotknul se uhlím úst mých řka: Hle, dotklo se to rtů tvých; tvoje vina uniká a hřích tvůj jest smířen. A já slyšel hlas Hospodinův, an pravil: „Koho mám vyslati, kdo za nás půjde“ a já zvolal: „Zde jsem, pošli mne.“ (Jes. 6, 1—8.)

Modlitba Keduša. Slovem bible: „Svatý, svatý, svatý jest Hospodin zástupů; plna jest země jeho velebností!“ počíná keduša t. j. modlitba, kterouž při veřejné bohoslužbě chválíme svatost Božskou.

126. V překrásných řečech svých mluvil Jesaia ve svatém zanícení o vznešených naukách Božských, napomínal ku věrnosti vnitřní víry a s neohroženou upřímností protivil se odpadlictví a neřestem, vyhrožuje Božským trestem. Kdysi postavil lidu před očí hříšnost v tomto vznešeném podobenství: „Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho. Vinici má milý můj na vrchu úrodném, kterouž ohradil a kamení z ní vybral a vystavěl věž uprostřed ní, také i lis udělal v ní a očekával, že ponese hrozny, ale vydala plané víno. Nyní tedy, obyvatelé Jerusalémští a muži Judští, suďte medle mezi mnou a vinicí mou! Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ježto bych jí neučinil? Proč, když jsem očekával, že ponese hrozny, plodila, plané víno? A protož oznámím vám, co já učiním vinici své. Odejmu plot její a přijde na zpuštění; rozbořím hradbu její a přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávali více na ni deště. Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Israelský jest a muži Judští révové milí jemu. Očekával pak soudu a aj nátisk; spravedlnosti a aj křik!“ (Jes. 5, 1—7.)

Jesaia řeční proti nespravedlivosti, zatvrzelosti a smyslnosti.

127. Potlačování práva odsuzuje prorok Jesaia ostrými slovy: „Běda těm, kteří ustanovují zákony nepravé a běda písařům, kteří spisují neštěstí, aby právo chudých bylo šlapáno, aby bylo oloupeno právo utiskovaných mého lidu, že vdovy jsou kořist její a že plen sirotky. Než, co učiníte v den odplaty a opuštění, jenž z daleka přichází? Ke komu se chcete utíkati o pomoc? Kde zanecháte povznešenost svou?“ (Jes. 10, 1—3.) Těm, kteří hřích ku hříchu přidávají a nevěří trestu Božímu, promlouvá Jesaia těmito kárajícími slovy: „Běda těm, kteří táhnou nepravost za provazy marnosti a jako provazem u vozu hřích. Kteří říkají: Nechať pospíší a nemešká dílem svým, abychom viděli a nechať se přiblíží, a přijde rada Svatého Israelského, abychom zvěděli. Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké a sladké za hořké. Běda těm, kteří jsou moudří sami u sebe a vedle zdání svého opatrní. Běda těm, kteří jsou silní ku pití vína a muži udatní k smíšení nápoje opojného, kteříž ospravedlňují bezbožného pro dary, spravedlnost spravedlivých odnímají od nich. Z té příčiny, jakož plamen ohně sžírá strniště a plevy plamen v nic obrací, tak kořeň jejich bude jako shnilina a květ jejich jako prach vzejde, nebo zavrhli zákon Hospodina zástupů a řečí Svatého Israelského pohrdli.” (Jes. 5, 18—24.)

Řeč Jesaiy o obětech a modlitbě.

128. Proti bludařství těch, kteří vedouce život neřestný, domnívají se, že oběťmi a modlitbou dosáhnou zalíbení u Boha, vyřkl prorok Jesaia mocnou tuto řeč: „K čemu jest mi množství obětí vašich?“ dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuku krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? — Protož, když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umejte se, očištěte se, odvrzte zlo skutků vašich od očí mých, přestaňte zlé činiti. Učte se dobře činiti, hledejte práva, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy. Pojďtež tedy, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlát, jako vlna budou. (J es. 1, 11—48.)

Pobožnost při modlitbách. Povinné modlitby. Vznešená slova proroka Jesaijy o modlitbách nás poučují, že jenom modlitba z čistého, neposkvrněného srdce Bohu se líbí. Modlitba musí se konati pobožně, to jest musíme při modlitbě veškeré své myšlenky obrátiti k Bohu. Dle nařízení starých mudrců jsou pro tři doby denní určeny modlitby: z rána [שַׁחֲרִית‎] odpoledne [מִנְחָה‎] a večer [מַעֲרִיב‎]. O sobotě, svátcích a dnech novoročních připojuje se k modlitbě ranní ještě modlitba musaf [מוּסָף‎] (modlitba přidaná). O dni smíření kromě toho modlíme se ještě před zakončením svatého dne modlitbu neila [נְעִילָה‎], (modlitba závěrečná). Zařízení modliteb povinných shoduje se s dobou, kdy ve svatyni oběti se konaly. Nejdůležitější části našich modliteb povinných jsou šemá [שְׁמַע יִשְׂרָאֵל‎] a modlitba 18 požehnání. V modlitbě šemá, kterouž se modlíme z rána a večer, vyslovujeme vyznání neochvějné věrnosti a nejvěrnějš9 lásky k jedinému Bohu. Šemá skládá ze tří oddílů bible: první [שְׁמַע יִשְׂרָאֵל‎], (5. kn. Mojž. 6, 4—9) obsahuje uznání Božského panství; druhý [וְהָיָה‎] (5. kn. Mojž. 11, 12—21) obsahuje uznání Božských přikázání; třetí [וַיֹאמֶר‎] (4. kn. Mojž. 15, 37—41) obsahuje vzpomínku na vysvobození z Egypta. Vlastní modlitba [תְּפִלָה‎] sestávala o všedních dnech původně z 18 požehnání, odkudž jméno „modlitba 18 požehnání“ [שְׁמֹנֶה עֶשְׂרֵה‎] později přibylo ještě požehnání 19. O sobotě a dnech svátečních sestáva tefila ze 7 požehnání, o musafu svátku novoročního z 9 požehnání.

Jesaia o době Mesiášově.

129. Avšak Jesaia ve svých řečech Israele nejenom káral a napomínal, nýbrž mocnou silou své prorocké výmluvnosti vztyčoval ponížené v jejích tísni a posiloval je v důvěře, že Bůh pomůže. Obzváště povznášejí a poskytují útěchy proroctví jeho o daleké budoucnosti, v níž veškeří národové se spojí k uctění věčného, pravého Boha páskou lásky, svornosti a věčného míru. Proroctví toto zní: „I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všichni národové. A půjdou národové mnozí, říkajíce: Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jakubova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo ze Ziona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jerusaléma. Onť bude souditi mezi národy a trestati. bude lidi mnohé. I zkují meče své v motyky a oštěpy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se více učiti boji. Dome Jakubův, pojďtež a putujme v světle Hospodinově!” (Jes. 2, 2—5.) Dobu tuto nazýváme dobou Mesiašovou [יְמוׁת הַמַּשִׁיחַ‎]. Vznešené řeči proroka Jesaiy jsou obsaženy v knize Jesaia [יְשַׁעְיָהוּ‎].

Čemu učí nauka víry náboženství našeho o době Mesiášově. Proroctví, že kdysi přijde doba, v níž všichni lidé poznáním a uctěním Boha jediného v bratrské svorností a lásce spolu se spojí, jest důležitý článek víry našeho náboženství. Aby tato vznešená doba blaženosti celého pokolení lidského se přivodila a uspíšila, to jest určením lidu Israelského, neboť jest vznešeným povoláním Israele poznání a uctění jediného Boha mezi lidem rozšiřovati. Toto vznešené povolání lidu Israelského vysloveno jest v slovech bible: „Máte mně býti říší kněží a svatým národem.“ (2. kn. Mojž. 19, 6.) Proroci uvádějí uskutečnění této požehnání plné doby ve spojení s pomazaným z domu Davidova, protož doba ta nazývá se dobou Mesiáše (מָשִׁיחַ‎) (pomazaný).

Prorok Mícha.

130. Mladší vrstevník Jesaiův byl prorok Mícha (מִיכָה‎) jehož proroctví obsahuje kniha Mícha (מִיכָה‎) kteráž patří k biblické knize zvané: „dvanáct malých proroků“ (תְּרֵי עָשָׂר‎). Také prorok tento mluví o vznešenosti doby Mesiašovy, v níž vykvete spása Israele a za kteréž všichni národové dosáhnou poznání a uctění jediného Boha a všeobecný žádnou válkou nerušený mír na zemi zavládne. (Mícha, kap. 4. a 5.) Mícha shrnuje obsah nauky náboženství Israelského ve skvostný výrok: „Zvěstovalť ti, ó člověče, co jest dobré a co Hospodin na tobě žádá: jenom konati právo a lásku a pokorně kráčeti před Bohem svým.“ (Mícha 6, 8.) Zakončuje proroctví své útěchy plným slibem pro Israele: „Kdož jest Bohem jako Ty, jenž odpouštíš vinu a prohřešení promíjí zbytku Svého vlastnictví? Nikoliv pro všechny časy nehorlí v hněvu, neboť zalíbila se mu milost. Opět smiluje se nad námi a potlačí naši vinu; do hlubin moře uvhrneš všecky hříchy jejich. Osvědčíš se věrným Jakubovi, milostivým Abrahamovi, jakož Jsi přísahal otcům našim v dobách prvnějších.” (Mícha 7, 18—20.)

Náboženské povinnosti Israelitů. „Konati právo a lásku a pokojně kráčeti před Bohem.“ V těchto slovech proroka Míchy jsou shrnuty povinnosti, jež konati nám naše náboženství ukládá. Povinnosti, které jako lidé a Israelité konati máme, jsou: 1. Povinnosti vůči Bohu, 2. povinnosti vůči sobě samým, 3. povinnosti vůči našim bližním. Poněvadž ale veškery tyto povinnosti kořen svůj mají ve vůli Boží, mají všechny povinnosti Božské za svaté se považovati.

Menaše (55 roku, 694—639), Amón (2 roky, 639—638).

131.Kniha králů II. kap. 21. Kronika II. kap. 33. Po Chiskiovi nastoupil syn jeho Menaše (מְנַשֶּׁה‎), který jsa stár dvanáct roků nastoupil na trůn a vládl padesát pět let. Za jeho vlády odpadlictví a hřích strašlivě se rozšířily, neboť Menaše dal zříditi v předsíních chrámu oltáře modlám, ba i v chrámu samém postavil sochu modly. Prolil mnoho nevinné krve a sváděl Judsko a obyvatele Jerusaléma k tomu, aby zlé činili. Proti těmto šerednostem proroci promluvili varujícím hlasem, avšak byli oslyšáni. Bezbožného krále ale stihl brzy Boží trest. Vojsko assyrského krále vniklo do Judska a odvedlo Menaše v okovech do Bábelu. V tísni své modlil se k Bohu a Všedobrotivý vyslyšel jeho modlitbu; Menaše opět navrátil se do Jerusaléma, kde kaje se ze svých dřívějších neřestí všechny sochy model odstranil a čisté uctění Boha opět zařídil. Když zemřel, stal se syn jeho Amón (אָמוֹן‎) králem, kterýž zcela modloslužbě se oddal. Panovav dva roky, byl svými služebníky zavražděn a syn jeho Jósia byl národem zvolen za krále.

Hříchy proti bližnímu. Bůh odpustil kajícnému Menašovi hříchy, jichž se proti Bohu dopustil, neboť Božského milosrdenství a milosti dostane se kajícnému hříšníku za každé doby. Avšak hříchy, jichž Menaše dopustil se proti lidem, proliv nevinnou krev, nebyly smířeny, poněvadž při prohřešení proti blížnímu pokání jenom tehda spomáhá, když bezpráví bližním učiněné opět se odčiní.

Muž aneb žena, když učiní nějaký hřích proti lidem, dopouštěje se výstupky proti Hospodinu, a byla by vinna duše ta; tedy vyzná hřích svůj, kterýž učinil, navrátí pak to, čímž vinen byl, v cele, a pátý díl přidá na to, a dá tomu, proti komuž zavinil. (4. kn. Mojž. 5, 6—7, také 3. kn. Mojž. 5, 11—24.)

Hříchy, které kdo spáchal proti Bohu, odpustí se o dni smíření; naproti tomu odpustí se hříchy proti bližnímu spáchané teprve tehdy, jestliže pachatel s bližním svým se smířil. (Jóma 8. 9.)

Jósia (31 roků. 638—608). Velekněz Chilkia, prorokyně Chulda.

132.Kniha králů II. kap. 22—25. Kronika II. kap. 34—35. Jósia (יֹאשִׁיָּהוּ‎) který jsa stár osm let nastoupil na trůn, již v útlém mládí jinošském s veškerou věrností obrátil se k Bohu svých otců. Dvanáctého roku své vlády počal zemi od modloslužby očištovatí a osmnáctého roku své vlády dal trhliny zpustlého domu Božího opravovati. Když chrám se opravoval, nalezl velekněz Chilkia knihu nauky Hospodinovy, kteráž docela upadla v zapomenutí modloslužbou zavedenou králem Menassem a Amonem. Když Jósia knihu tu četl, velice byl dojat, vida, jak neznalostí nauky Božské zachovávání příkazů Božských se zanedbávalo. Prorokyně Chulda vzkázala však králi po poslech k ní vyslaných, že Bůh sice neštěstí, jímž kniha nauky té vyhrožuje, na zemi uvalí, protože Israel jej opustil; že však Jósia pro bohabojnost svou záhubu tu neuzří, on že život svůj skončí v míru.

133. Král Jósia shromáždil na to v chrámu lid a velkému shromáždění tomu předčítal slova knihy úmluvy, kterouž v domě Hospodinově nalezl. Veškeren lid vstoupil ve smlouvu, kráčeti v cestách Hospodinových a zachovávati příkazy jeho z celého srdce a z celé duše, jakož psáno jest v knize nauky Božské. Když obyvatelé Judska a Jerusaléma znovu se zasvětili službě Boží, byly dle rozkazu králova veškeré výšiny a oltáře bůžků zničeny. Také oltář v Bet-élu, kterýž Jerobeam postaviti dal, Jósia dal strhnouti, takže vyplnilo se slovo Boží, jež prorok králi Jerobeamovi byl zvěstoval (viz. č. 4.) Pak byl svátek překročení způsobem nejskvělejším a zcela dle předpisu nauky Božské v Jerusalémě svěcen. Od doby proroka Samuela svátek pessach nebyl způsobem takovým svěcen; neboť Jósia držel se nauky Mojžíšovy, jakož žádný král před ním s celým srdcem a duší.

Svěcení života božskými příkazy. Zákony ceremoniální. Jako za doby krále Jósiy veškeren lid přijal smlouvu, zachovávati příkazy Božské, máme i my Božské příkazy zachovávati s celým srdcem a celou duší. Příkazy, jichž zachovávání tóra nám předpisuje, jsou tyto: 1. zákony o mravnosti nebo mravouka, 2. zákony státní a občanské, 3. zákony ceremoniální (o náboženských zvyklostech). Účelem Božských příkazů jest, život náš posvěcovati a jej službě Boží věnovati. K zákonům ceremoniálním patří tyto: 1. modlitba pro sabat a svátky, 2. přijetí chlapce, když jest mu osm dní, do smlouvy víry israelské, 3. zákony o potravinách, 4. příkaz obléci řemínky zvané tefilin (תְּפִלִּין‎) cicis (צִיצִת‎) a přibíjeti ve veřejích mezuzu (מְזוּזָה‎). Tefilin oblekají se o dnech všedních při ranní modlitbě na levé rámě a hlavu a povinnost zachovávati příkaz ten náleží osobám mužským od věku třinácti let [בַּר מִצְוָה‎]. Příkaz ten připomína nám, abychom srdce a myšlenky své Bohu věnovali. Cicis, které mužské osoby na plášti čtyřhranném [טַלִית, אַרְבַּע כַּנְפוֹת‎] přidělati mají, mají připomenouti příkazy Božské, abychom od zlých vášní byli chráněni. Mezuza připomíná nám jsouc připevněna na veřejích našeho bytu, když vcházíme a vycházíme, že Bůh jest ochráncem našich přibytků.

Smutek po králi Jósiovi, proroci Nachum a Cefanja.

134. Za doby Jósiy panoval v Egyptě král Necho, kterýž podnikl válečnou výpravu proti Assyrům, avšak Jósia, jako spojenec krále Assyrského, vytáhl proti němu, s ním bojovat. V rovině Megido došlo k bitvě, v níž Jósia byl smrtelně raněn. Jeho služebníci dovezli ho do Jerusaléma, kdež zemřel. Král, vynikající svou zbožností a panovav třicet jeden rok ku blahu své země, veškerým lidem byl trpce oplakáván a prorok Jeremia zapěl píseň smuteční nad jeho skonem. Za vlády Jósiovy prorokovali proroci Nachum [נַחוּם‎] a Cefanja [צְפַנְיָה‎] jichž proroctví obsažena jsou v biblických knihách dle nich pojmenovaných, které patří ku knize dvanácti malých proroků [תְּרֵי עָשָׂר‎]. Nachum prorokoval, že Ninive, hlavní město assyrské říše, kterouž nazval „městem krevní viny, zcela naplněné lží a násilím, jež nepřestávalo loupiti“, zanikne a volá k Israeli slova útěchy: „Viz na horách stopy proroka spásy, jež zvěstuje mír! Svěť, Judo, svátky své, plň sliby své, neboť nepotáhne proti tobě ničemník, jest docela vyhlazen.“ (Nachum 2, 1.) Cefanja prorokoval velký soud Božský nad Judou a ostatními národy pro modloslužbu a mnoho neřestí, napomínal ku polepšení a slíbil lidu k Bohu se vracejícímu spásu a Božskou pomoc slovy: „Hospodin, Bůh tvůj, jest mezi tebou, vítězící hrdina, jásati bude nad tebou radostně, mlčeti ve své lásce a jásavě nad tebou se radovati. Neboť učiním vás jménem a slávou všech národů země a vráceje vám před vaše oči zajatce vaše, tak praví Hospodin.“ (Cefanja 3, 17, 20.)

Prorok Jeremia.

135. Mimo proroky Nachuma a Cefanju za doby vlády Jósiovy prorokoval také Jeremia [יִרְמְיָהוּ‎] syn kněze Chilkiy, a počal prorokovati třináctého roku vlády Jósiovy. Povolání své ku proroctví líčí Jeremia takto: „Stalo se, slovo Hospodinovo ke mně řkoucí: Dříve, než jsem tě stvořil v životě, znal jsem tebe, a dříve, nežli’s vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe. I řekl jsem: Ah, Panovníče, Hospodine, aj, neumím mluviti, neboť jsem mlád. Ale Hospodin řekl mi: Neříkej, jsem mlád, nýbrž kamkoli tě pošlu, jdi a vše, co přikáži, mluv. Neboj se jich, neboť jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, dí Hospodin. A vztáhna ruku svou Hospodin, dotekl se úst mých a řekl mi Hospodin: Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá. Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys vyplenil a bořl, ničil a hubil, abys stavěl a štěpoval.“ (Jerem. 1, 4—10.) Tomuto vznešenému a svatému povolání věnoval Jeremia svůj celý život. Ač jsa často pronásledován a stíhán, protivil se přece neohroženě a směle neřesti stále se více rozmáhající za nástupců zbožného krále Jósiy, napomínal k návratu k Bohu a v řečech důtklivých ukazoval cestu k dobrému.

Joachas (3 měsíce, 608), Jojakim (11 roků, 608—597).

136.Kniha Král. II. kap. 23. Kroniku II. kap. 36. Když král Jósia zemřel, zvolil lid jeho nejmládšího syna Joachase [יְהוׁאָחָז‎], také Šalum (kron. I. 3, 15.) zvaného za krále. Vládl pouze tři měsíce, neboť egyptský král Necho sesadil ho a odvedl jej jako zajatce do Egypta, kdež zemřel. Když král Joachas odváděn byl do Egypta, volal Jeremia k lidu: „Neplačte pro mrtvého a nenaříkejte, pro něho; plačte pro toho, jenž odtud táhne, neboť nevrátí se více a neuzří země, kde se narodil. Neboť tak praví Hospodin o Šalumovi, synu Jósiy, krále Judského, jenž vládl na místě otce svého Jósiy, jenž odtud odešel: Nevrátí se více. Na místě, kam ho odvezou, zemře a země této více neuzří!“ (Jerem. 22, 10—12.) Necho ustanovil na místě Joachasově králem jeho bratra Eljakima, jenž osvojil si jméno Jojakim [יְהוֹיָקִים‎]. Vláda jeho byla zemi zkázyplnou; lidu uložil velké berně, aby králi Nechovi válečnou daň zapraviti mohl; mimo to dal provésti velké stavby. Také oddal se marnotratnému požitkářství, čímž útisky staly se těžšími. Šeredné skutky tohoto krále kárá prorok Jeremia slovy. „Oči tvoje a srdce Tvé nesměřují k ničemu jinému, nežli k zisku, ke krvi nevinného, ji prolévati, a k zpronevěře a útiskům, kteréž konáš (Jerem. 22 17.).

Prorok Úria byl odpraven a prorok Jeremia pronásledován.

137.Jeremia kap. 26. V této zvrhlé době proroci, kteří napomínali k věrné příchylnosti k Bohu a k zachovávání jeho nauky, zakoušeli největšího pronásledování. Prorok Úria, syn Šemajův, který na počátku vlády Jojakimovy městu Jerusalému a říši Judské záhubu byl prorokoval, byl na rozkaz Jojakimův usmrcen. Ač nebezpečí velice hrozilo, nedal se Jeremia tím zdržeti, aby nabádal k polepšení a ku návratu k Bohu. V nádvoří chrámu napomínal v prvních letech vlády Jojakimovy lid takto: „Tak praví Hospodin: Jestliže slov mých nebudete poslouchati, abyste kráčeli dle nauky mé, již jsem vám předložil, abyste poslouchali slov služebníků mých, proroků, jež vysílám každého jitra, aniž jste poslouchali; tož učíním tento dům jako Šilo a město toto bude kletbou všem národům země.“ Pro proroctví toto kněží a falešní prorokové usilovali Jeremiu usmrtiti, avšak on bez bázně a strachu pravil: „Vězte, že, pakli mne usmrtíte, nevinnou krví se potřísníte, i město a jeho obyvatelstvo; neboť v pravdě Hospodin mne vyslal k vám, abych všecka tato slova vám do uší řekl.“ Nad prorokem vykonali takořka soud a jen tím, že Achikam o něj se bral, byl zachráněn před smrtí.

Máme býti slálými v bázní Boží a ctnostech. Prorok Jeremia jest nám vzácným vzorem, že vzdor všemu nebezpečí nemáme ustupovati vykonávajíce dobré a pravé. Nic nesmí nás odvrátiti od cesty ctnosti a bohabojnosti, kterou náboženství naše nám káže.

Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo Ty se mnou Jsi. (Žalm 23. 4.)

138.Jeremia kap. 36 Proroctví Jeremiova brzy se splnila. Čtvrtého roku vlády Jojakimovy (r. 604. př. obyč. letop.) byl Necho úplně poražen babylonským králem Nebukadnezarem v bitvě u Karkemišu (Circesium) na řece Eufratu a bitva tato rozhodla také osud říše Judské. Jeremia obával se veřejně v chrámu řečniti, dal tedy řeči své svým písařem Baruchem, synem Neriovým, sepsati, aby tento lidu je předčítal. Pátého roku vlády Jojakimovy, devátého měsíce byl v Jerusalému půst a Baruch u přítomnosti shromážděného lidu předčítal slova Jeremiova. Náčelníci Jojakimovi uděšeni naslouchali proroctví prorokovu. Také Jojakim dal si ve svém zimním paláci předčítati závitek, avšak výhrůžná proroctví zůstala u něho nepovšimnuta; rozřezal zavítek a hodil jej do ohně uhelné pánve.

Srdce hříšníkovo jest zatvrzelé. Jojakim nedal se ničím polepšiti a nevážil si proroctví napomínajících. Hříchem mysl člověka se utvrdí, že jest uzavřená proti jakémukoliv napomínání ku polepšení.

Protože nenáviděli umění a bázně Hospodinovy nevyvolili, protož nepovolili radě mé, ale pohrdali všelikým domlouváním mým. (Kn. přísloví I. 29. 30.)

Jojachin (3 měsíce. 597). Jeremia prorokuje o zániku říše Judské. Prorok Habakuk.

139.Kniha Králů II. kap. 24. Zvítěziv nad Egyptským králem Nechou, vytáhl Nebukadnezar proti Judsku a Jojakim musil se jemu podati. Podroben byv tři roky, odpadl od Nebukadnezera; avšak země více nenabyla klidu, neboť Hospodin vyslal proti Judsku zástupy Chaldeů a jiných národů, aby je pro hříchy jeho zničily, dle slov, jež jim proroky svými zvěstoval. Jojakim panovav jedenáct let zemřel a syn jeho Jojachin [יּהוֹיָכִין‎] čili Jechonja stal se králem. Poněvadž kráčel po hříšných cestách svého otce, </noinclude>proroko-</noinclude> prorokoval o něm Jeremia: „Přisahám sobě, praví Hospodin, byť Konjahu, syn Jojakimův, krále Judského, byl pečetním prstenem mé pravé ruky, přece bych ho s ní strhl. A dám tě do moci těch, kteří tobě po životu baží, do moci těch, jichž se strachuješ, do moci Nebukadnezara, krále z Babelu a do moci Chaldeů. A vrhnu tebe a matku tvou, jež tě zrodila, do jiné země, kdež zrození nejste a tam zemřete.“ (Jerem. 22, 24—26.) Také prorok Habakuk [חֲבַקוּק‎] prorokoval, že Bůh pošle Chaldejce ku potrestání Judska.

Základ Božských příkazů. Velice důležitý jest výrok proroka Habakuka: „Zbožný svou vírou žije!“ (Habakuk 2, 3.) Prorok dle vysvětlení talmudu podkládá Božským příkazům jedinou hlavní větu, kteráž vše v sobě obsahuje jako základ.

Jojachin odvádí se do Babelu. Cidkia (11 roků, 597—586).

140.Jeremia kap. 27—29. Trest Jeremiou vyhrožený splnil se záhy na Jojachinovi. Nebukadnezar vytáhl proti Jerusalému a Jojachin se mu podrobil; s 10.000 nejváženějšími obyvateli byl odveden do vyhnanství Babylonu; také poklady chrámu a královského domu odvezl Nebukadnezar do Babelu. Na místo Jojachina, který pouze tři měsíce vládl, ustanovil Nebukadnezar strýce jeho Matanju králem, kterýž nastoupil na trůn pod jménem Cidkia [צִדְקִיָּה‎] Nastupuje vládu, musil králi babylonskému přisahati věrnost. Nejmocnější říše Judské nechtěli skloniti se pod jho babylonské a naléhali na Cidkiu, aby se proti Nebukadnezarovi vzbouřil. V tom byli podporováni falešnými proroky, kteří brzký skon moci babylonské prorokovali. Také králové z Moabu, Ammonu, Týru a Sidonu vyslali vyslance k Cidkiovi, aby ho přiměli k odpadnutí od babylonské nadvlády.

141. Proti tomuto pokušení ku vzpouře proti Nebukadnezarovi Jeremia s veškerou svou mocnou výmluvností prorockou se postavil. Prorokoval ve jménu Božím, že lid a říše, kteráž králi babelskému sloužiti nechce, jím budou vyhlazeni mečem, hladem a morem. A k Cidkiovi pravil: „Podejte šíji svou pode jho krále z Babelu a služte jemu a jeho lidu, abyste žili. Neposlouchejte slova proroků řkoucích: Nebudete sloužiti králi z Babelu; neboť lež prorokují vám. Neposlouchejte jich, služte králi z Babelu a žijte; proč místo to má býti zpustošeno?“ Slova ta neminula se účinkem; Cidkia nedal se svésti, aby odpadl od Nebukadnezara, nýbrž poslal vyslance své do Babelu, aby mocného panovníka ujistil svou věrností. Těmto vyslancům odevzdal Jeremia dopis pro ty, kteří byli s králem Jechonjou odvedení do babylonského zajetí, jenž zněl: „Stavte domy a obývejte je, štěpujte zahrady a požívejte jich plodu. Podporujte blaho města, kamž jsem vás odvedl, modlete se Hospodinu, neboť v jeho blahu bude také vám blaze. Neboť tak praví Hospodin: Teprve až dovrší se pro Babel sedmdesát let, rozpomenu se na vás a splním Svou svatou přípověď, abych vás přivedl zpátky na toto místo.

Povinnosti vůči vlasti Slova Jeremiova: „Podporujte blaho města a t d.“, poučují nás, jak velice významny jsou povinnosti proti vlasti. Náboženství naše káže nám, abychom všemi silami svými přičiňovali se o blaho vlasti, svědomitě poslouchali zákonů státních a vlasti a její vrchnosti věrnost a lásku prokazovali.

Nebukadnezar obléhá Jerusalém.

142.Jeremia kap. 37—38. Strana válečná v říši Judské však toho nenechala, aby krále Cidkiu nepopouzela ku vzpouře proti Babelu a když také král Hofra (Apries) s Judskem se spojil k boji proti Babelu, neodporoval Cidkia více a odpadl od Nebukadnezara. Tu vytáhl Nebukadnezar devatého roku vlády Cidkiovy desátého dne desátého měsíce (měsíce tévés טֵבֵת‎) s velikým vojskem proti Jerusalému a obléhal jej. Když však egyptské vojsko přispíšilo k osvobození města, zrušil Nebukadnezar obléhání, aby bojoval proti Egypťanům. Jeremia vzkázal králi Cidkiovi, aby nedal se oklamati tím,že Chaldeové odtáhli, neboť se opět vrátí a města dobudou. Na to zamýšlel prorok odebrati se do své domoviny Anatotu; byl však obviňován, že chce přejíti k Chaldejským a náčelníky uvržen do vězení. Mezi tím bylo egyptské vojsko Nebukadnezarem poraženo a Chaldeové opět počali obléhati Jerusalém.

143. Hledě k rozmnožené bídě válečné napomínal Jeremia, jenž mezitím dle rozkazu krále Cidkiy z vězení byl osvobozen, k dobrovolnému podrobení; volal k lidu: „Tak praví Hospodin: kdo zůstane v tomto městě, zemře buď mečem, buď hladem anebo morem; kdo však vyjde ven k Chaldejským, zůstane na živu.“ Pro toto proroctví žádali náčelníci, aby prorok byl usmrcen, protože lid zmalomyslňuje. Cidkia netroufal si jim odporovati a Jeremia byl uvržen do hluboké bahnem naplněné jámy. Služebník králův vymohl, že král dal Jeremiu z tohoto hrozného žaláře, kde by byl zahynul, dopraviti do vězení. Ještě jednou prorok naléhal na krále, aby se podrobil králi z Babelu a sobě život a město zachránil; avšak Cidkia nedal se ve své bázlivosti pohnouti k tomuto pro něho a lid jeho spásnému činu.

Dobytí Jerusaléma, ztroskotání chrámu (586).

144.Kniha králů II. kap. 25. Jeremia kap. 39—44. 52. Město Jerusalém mezi tím stále těsněji bylo svíráno; obléhaní bojovali velice srdnatě a hájili se osmnáct měsíců se statečností smrti vzdorující. Avšak dlouhým obléháním rozmnožil se v městě hlad a poněvadž následkem něho vojíni úplně vysíleni byli, podařilo se Chaldejským jedenáctého roku vlády Cidkiovy, devátého dne

98 čtvrtého měsíce (měsíce tamús תַּמּוּז‎ Jerusaléma ztéci. Cidkia a jeho vojínové hleděli se útěkem spasiti; Nebukadnezar však je dohonil u Jericha a dopravil do Ribly. Sveřepý vítěz vykonal přísný soud nad Cidkiou, synové jeho byli před očima jeho usmrceni, on sám oslepen a v okovech dovezen do Babelu, kde v žálaři zemřel. Na to vyslal Nebukadnezar náčelníka tělesné stráže Nebusaradana do Jerusaléma a tento dal desátého dne pátého měsíce (v měsíci Ab אָב‎) hradby Jerusaléma zbořiti a svatyni, královský palác a všecky domy města spálil. Největší část obyvatel odvedl jako zajatce do Babylona, také nářadí chrámové jako kořist válečná bylo tam dopraveno. Prorok Jeremia zapěl žalozpěvy, že padlo Božské město Jerusalém, že zbořen byl svatý chrám a lid odveden do Babylonského zajetí (žalozpěvy Jeremiovy אֵיכָה‎]

Žalozpěvy Jeremiovy Žalozpěvy Jeremiovy [אֵיכָה‎] předčítají se v našich synagogách při večerní modlitbě devátého Abu, a dni zboření Jerusaléma.

Místodržitel Gedalja.

145. Nebusaradan zanechal jen malý díl lidu, chudé a nízké v zemi a odevzdal jim vinice a role ku vzdělání. Místodržitelem země byl ustanoven Gedalja, [גְדַלְיָה‎] syn Achikamův, který se usídli v Micpě. Proroku Jeremiovi dle rozkazu Nebukadnezarova bylo zůstaveno, chce-li jíti do Babylona nebo zůstati v zemi u Gedaljy. Prorok nechtěl se však odloučiti od svých chudších bratrů a odebral se do Micpy k místodržiteli Gedaljovi. Uslyševše, že Gedalja ustanoven byl místodržitelem, přišli mnozí náčelníci vojska a jiní obyvatelé země Judské, kteří před Chaldey k sousedním národům se byli utekli, k němu do Micpy. Gedalja přisahal jim, že nemají se Chaldeů strachovati, jen aby králi Babelu věrnost zachovali, že pak mohou v zemi zůstati a že se jim dobře povede. Jednoho z náčelníků vojska Ismaela, syna Natanjy, z královského rodu, přiměl král Ammonitů, aby Gedalju zavraždil. Gedalja byl sice varován, avšak jsa sám šlechetné mysli, nepovažoval Ismaela za schopna takového zločinu, ba pozval ho i k hostině. Při hostině této přepadl Ismael se svými spiklenci místodržitele Gedalju a usmrtili ho.

Společná páska Israelitů jest jejich náboženství Jeremia odmítl nabídnutí Nebukadnezarovo, aby přišel do Babelu, poněvadž nechtěl se od lidu svého odloučit v době nouze. A tak drží společná páska náboženství Israelity pohromadě v radosti i utrpení, společná víra v Boha spojuje je, když jsou roztroušeni po celé zemi.

Proroctví o věčném trvání národu Israelského.

146. Zavraždění Gedaljy, které se událo sedmého měsíce (v měsíci tišri תִּשְׁרִי‎] mělo pro zbytek Israelského národa ve svaté zemi neblahé následky. Lid, boje se, že Nebukadnezar pomstí tento zločin Ismaelův, utekl se do Egypta a také prorok Jeremia byl přinucen s sebou do Egypta jíti. Tímto útěkem byla svatá země úplně opuštěna a odlidněna od svých obyvatel; Zion stal se pouští. Také v Egyptě neustal Jeremia prorokovati. Utrpením těžce zkoušený prorok splnil až do konce života svého vznešené povolání své, zvěstovati slovo Boží a napomínati k věrnosti a lásce k Bohu Israele. Co prorokoval, splnilo se pro hříchy Israele, svatyně stala se obětí ohně, Jerusalém pouští, svatá města pustinou. Avšak i jeho útěchy plná proroctví stala se pravdou. Tato zní: „Tak praví Hospodin, jenž ustanovil slunce světlém dne, měsíce a hvězd zákony světlém noci, jenž zduje moře, že vlny jeho šumí, Hospodin zástupů jest jeho jméno. Jestliže zákony tyto opustím, praví Hospodin, přestanou i potomci Israele býti národem přede mnou po všecky časy. Tak praví Hospodin: Jestliže kdo změří nebe nahoře a základy země dole, zavrhnu potomky Israele pro vše, co učinili, tak zní výrok Hospodinův. (Jerem. 31, 35—37) Útěchy plné zvěstování, že Bůh zachová národ Israelský na věky, jest také obsaženo ve vznešeném výroku prorockém: „Byť i hory ustupovaly a pahrbky se viklaly, přízeň má tebe neopustí a moje smlouva míru se nezviklá, praví slitovatel tvůj, Hospodin.“ (Jesaia 54, 10.)

Toto útěchy plné zvěstování Boha našeho ústy proroka skvěle se splnilo; hory ustupovaly a pahrbky se viklaly, národové povstali a zanikli, Israel však trvá ve své věrnosti k Bohu.

Proroci v říši Judské. V říši Judské, trvavší 392 roky (978—586 před ob. letop.) vládlo devatenáct králu z domu Davidova a jedna královna (Atalia). Prvním z těchto králů byl Rehabeam, posledním Cidkia. Proroky říše Judské byli: Šemaja, Asarja, Chananí, Jéhu, Secharja, Joel, Hóšéa, Amós, Jesaia, Mícha, prorokyně Chulda, Nachum, Cefanja, Úria, Habakuk, Obadja, Jeremia.