Heinův passionál/Tvrz urážek

Heinův passionál
Dobrá rada	Tvrz urážek	Stará růže

Údaje o textu
Titulek:	Tvrz urážek
Autor:	Heinrich Heine
Krátký popis:	Z Básní (1853 a 1854); na básníkovy hamburské příbuzné
Původní titulek:	Affrontenburg
Zdroj:	HEINE, Heinrich. Passionál. Praha: Svoboda, 1949. s. 36–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Otokar Fischer
Licence překlad:	PD old 70

Čas plyne dále, však zámek ten,
ten starý, s cimbuřím a věží
a se svou cháskou pitomou,
ten neustále na mysli mi leží.

Zřím korouhvičku na střeše,
jak vrzavě se otáčela.
Vzhléd každý plaše nahoru,
než se mu ústa otevřela.

Kdo mluvit chtěl, dřív prozkoumal,
jaký by vítr asi skučel,
by medvěd starý, Boreáš,
naň nezavyl a nezabručel.

Arci, kdo nejchytřejší byl,
ten raději mlčel jako pěna,
neb zlobně podlým echem tam
vše slova byla zpřevracena.

Zahradní vroubil fontánu
sfing mramor v bělostné své kráse;
vodojem vždy byl suchý, ač
mnohá tam slza vřinula se.

Ta zlořečená zahrada!
Ni místečka tam nevybylo,
kde nezranili srdce mi,
kde slz mé oko neronilo.

Tam, věru, nebyl ani strom,
pod nímž bych zůstal bez příkoří,
tam kdekdo na mne dorážel,
zchytra i drze, zdraví, choří.

Slídila v trávě ropucha,
ta všechno vyklopila kryse,
a ta a kmotra zmije zas
hned o tajemství sdělily se.

Pak švakr žabák vyslech to
a tak se dál to rozšířilo
po vší té přízni špinavé,
co urážek mi spolknout bylo.

V zahradě růže vzkvétala,
omamná byla její vůně,
však záhy se strachem já zřel,
že zvláštním jedem na smrt stůně.

A na smrt ochuravěl též
pták slavík, jenž svou písní slavil
krásu té růže vadnoucí —
a já to vím, jed týž ho strávil.

Ta zlořečená zahrada,
kde všecek život kletbou chřadl,
tam leckdy, byť i svítil den,
strach ze strašidel na mne padl.

Já zeleného běsa zřel,
jak tupí mne a smíchem raní,
a z tisu vydralo se cos
jak chroptění a zavzlykání.

Stoupala alej k terase,
pod níž se v hloubkách příboj blyští
severomořsky dravých vln
a za přílivu o tes tříští.

Tam do šíra se moře dme,
tam často stál já v divém snění,
to bouřilo i hrudí mou
jak proud a bouř a rozpěnění.

Ba, rozpěnění, bouř a proud —
a mdlobné přec, jak vír ten v běsu,
jenž, nechť i sebe hrděj hřmí,
bědně se láme o vzdor tesu.

Tam záviděl já korábům,
vstříc blažené jak pluly dáli,
co mne v tu zlořečenou tvrz
okovy kleté ukovaly.