Trojnásobný vrah Bažant popraven

Údaje o textu
Titulek:	Trojnásobný vrah Bažant popraven
Autor:	Konstantin Sejk (jako —jk.)
Zdroj:	Národní politika, roč. 45, č. 177. s. 7-8 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	29. 06. 1927
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Leopold Wohlschlager; Před popravou vraha Bažanta

Z Kutné Hory, 28. června.

(Původní zpráva „Národní Politiky“.)

V klidném zdejším krajském městě vyvolal neočekávaně došlý příkaz k justifikaci zvrhlého zlosyna mocný rozruch, neboť popravy zde už plných 40 let nezažili. Není tudíž divu, že hned od pondělní publikace potvrzeného trestního rozsudku byla horečná přímo sháňka po vstupenkách do věznice, kde zatím pražský kat Leopold Wohlschlager (tvrdí sám, že se nejmenuje Wohlschläger, jak ho lidé podnes zvali. Pozn. ref.) se svými dvěma pomocníky ze silných fošen sestavoval smutně povědomé lešení, jež obsluhuje přes 40 let. Joviální a ve službě korektní i svědomitý vicepresident krajského soudu pan Koubek s veškerým soudním personálem po celé dva dny neustále byli na nohou a že i dozorcové prodělali mimořádné tuhou zkoušku, zbytečno by bylo doličovati.

K odpolednímu referátu včerejšímu připojeny buďtež dodatečné ještě některé podrobnosti.

Čím si krátil Bažant poslední chvíle.

Jak jsme již stručně naznačili, byl odsouzenec Bažant po publikaci zdrcujícího ortelu přestěhován do přízemni cely č. l, jejíž zamřížené okno dřevěnými žaluziemi opatřené vede na první nádvoří a od něhož napravo v nevelké vzdálenosti týčila se šibenice. Tam zastali ho také při svém příchodu jednak obhájce dr. Rosenfeld, jednak bratr z Pardubic, při jehož návštěvě Bažant po dlouhém roce zase po prvé se pustil do hovoru a pohnutlivě se rozloučil se svým sourozencem hořce plačícím. Po večeři dal se do kouření egyptek, jež mu na projevené přání opatřil správce věznice oficiál p. Snížek. Za rozmluvy s ním a přítomnými příslušníky vězeňské stráže Bažant trpce litoval, že po dobu soudního řízení předstíral němotu. Vysvětloval to svou snahou dokázati, že se „těch pánů“(t. j. veřejného žalobce a soudu. Pozn. ref.) nebojí. Jinak prý se přímo těší na tu popravu, aspoň prý se zbaví toho soužení.

Neobyčejně živý zájem jevil Bažant o svoji matku a za bratrovy návštěvy vyptával se dále na všecky členy své rodiny. „Zůstaň ještě,“ vzlykal při loučení, „Jak je mne líto, že matka nepřišla!“ A zvěděv, že správce věznice paní Bažantové před časem návštěvu ve věznici u něho rozmluvil hlavně poukazem, že by jejím příchodem byl syn ještě více rozrušen, poznamenal Bažant; „Kdybych byl matku spatřil, byl bych se sám zařízl!“ Ostatně by prý se zabil také tehda, kdyby milost musil přijmout. Nakonec vyslovil odsouzenec přání, aby podobiznu Máničky dostal do rakve. Stalo se mu již před popravou po vůli. Na telegrafickou žádost obhájcovu došly z Pardubic podobizny jak Marie Šafaříkové, tak Bažantovy matky. S Mániččinou podobenkou v ruce nastoupil vrah — jak jsme již oznámili — ráno cestu k popravišti.

Mezi korespondencí, jíž zabýval se Bažant po celý zbytek noci, hlavní místo zaujímal

dopis matce,

psaný tužkou na 13 stranách archového konceptního papíru. Obsah dopisu tvoří nadmíru pestrou směs jak synovské lásky k rodičce, tak nezkrotného hněvu proti vykonavatelům trestající spravedlností. Vyjímáme na ukázku tyto věty: „Již tuším, že Tě nikdy více nespatřím, ač jsem o to žádal. To bylo mé poslední přání, abych Tě ještě aspoň na okamžik spatřil před svou smrtí. Lehčeji bych se byl s tím světem loučil, kdybych byl býval slyšel od Tebe aspoň jediné slovo útěchy. Lehčeji bylo by mně bývalo, kdybych Ti ústně vše vysvětlil. Nepochybuji, žo bys mně byla odpustila. Víš, že jsem bez vyznání. Přesto však věřím v Boha všemohoucího, který vládne nade všemi lidmi bez rozdílu náboženství…“

V dalším zpovídá se Bažant matce ze své, před rodiči tajené lásky k Máničce Šafaříkové a vykládá, jak se chtěl dáti vlakem přejeti, matka zachytila jeden z milostných dopisů. Proto s povděkem kvituje tehdejší slova matčina, že sama proti jeho známosti ničeho nenamítá, že však musí vyčkati, až co tomu řekne otec. „Mánička mně psala“ — pokračuje dopis — „abych ji usmrtil tak, aby o tom nevěděla. Rozmýšlel jsem se, jaká smrt by byla pro ni nejpříjemnější.“

Až potud pisatel-vězeň se tváří upřímným synem a jemným milencem. Ale řádky následující čtenáře poučují, žo tento něžný seladon dovede také pouštět hrůzu. Tady už soptí přímo proti veřejnému žalobci, jemuž svoje odsouzení nemůže odpustit, tady také prach a síru svolává proti bytosti, již přece dle doznaných fakt kdysi také miloval. Zde už mluví Bažant jako neúprosný mstitel, jehož hrozby a štvaní i jen letmo zaznamenat bylo by přímo blasfemií. Ale Bažant pod kritickou lupu nebere jenom události na poli republikánské naší justice, jeho hartusení zasahuje taká činitele všesvřtové politiky — zahraniční. „U nás v republice“ — filosofuje Bažant ironicky ve svém dopise — „se hlásá humanita, jedná se o odzbrojovací konferenci a hle: zde mne beze všeho usmrtí…“

Závěr dopisu tvoří pozdrav členům rodiny, s nimiž se odsouzenec pohnutými slovy loučí.

Vydání vraha ruce katově

provedl předseda soudní komise rada vrch. z. s. p. dr. Lešovský. Přistoupil blíže k odsouzenci, stojícímu pod šibenicí, a povýšeným hlasem pronesl tento proslov: Jindřich Bažant byl 9. října loňského roku odsouzen k trestu smrti pro zločin dvojnásobné vraždy dle § 278 uherského trestního zákona, konkurujícím se zločinem nedokonané vraždy prosté dle §§ 5, 8, 134,135 č. l, a pro přestupky dle §§ 320 lit. e), dle § 431 a dle § 320 tr. zákona. Poněvadž president republiky svým rozhodnutím z 24. června t r. milosti mu neudělil, není žádné námitky proti výkonu trestu smrti. V důsledku toho“ — doložil předseda soudní komise, obrátiv se ke katu Wohlschlagerovi — „odevzdávám vám odsouzeného Jindřicha Bažanta a vyzývám vás, abyste na něm výkon trestu smrti dle zákona provedl.“

Za necelou minutu viselo na kůle rychle chladnoucí tělo Bažantovo, jemuž kat posléze zatlačil oči. Pak sestoupiv se schůdků za pomoci přítomného svého zetě, předstoupil, valně již zešedivělý vykonavatel trestající spravedlnosti před vrch. radu dra Lešovského a s obnaženou hlavou učinil tento oznam služební: „Pane presidente, hlásím poslušně, že jsem exekuci vykonal.“ Dvaasedmdesátiletému kmetu, který za 41leté úřední své činnosti vykonal 27 poprav, jakoby se byl při tom zadrhoval hlas při pronášení této věty…

Poslední věci člověka…

Po zjištění primářem kutnohorské nemocnice p. drem Jägrem, že srdce Bažantovo po 3 minutách přestalo bíti, prohlásil vrch. r. z. s. dr. Lešovský, že exekuční akt je u konce. Rychlechladnoucí tělo popravencovo bylo podle předpisu ponecháno ještě 60 minut na kůle, odkud po 8. hodině bylo vyproštěno a uloženo v průjezdě, vedoucím k vězeňské zahradě, na slamník. Mrtvému podvázána šátkem brada, zatlačeny oči a složeny ruce. Po dalších 8 minutách přidrkotal k průjezdu černý pohřební vůz s černozelenou rakví, do níž mrtvola uložena s podobenkou Máničky Šafaříkové na prsou, jak znělo Bažantovo poslední přání. Rakev poté odvezena do márnice na hřbitově Všech Svatých. Po žádosti Bažantových rodičů bylo tělo jejich syna večer převezeno do pardubického krematoria za účelem pohřbu žehem.

Nemesis dopsala závěrečnou kapitolu románu, jehož dějů spravedliví lidé s hrůzou budou vzpomínati.

—jk.