Trapné povídky/Na zámku

Trapné povídky Karel Čapek
Helena	Na zámku	Peníze

Údaje o textu
Titulek:	Na zámku
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.
Licence:	PD old 70

„D, Mary, D,“ opakovala Olga s mechanickou trpělivostí. Malá Máry neochotně odklepávala na pianě lehounkou etudu; na ní zůstaly stát již čtrnáct dní a jde to čím dále tím hůře; Olgu pronásleduje ta protivná dětská melodie už i ve snu.

„D, Mary, podívejte se: C D G D,“ předzpěvuje Olga slabým hláskem a přehrává na klavíru. „Dávejte přece pozor: C D G D, ale Mary, D! D! Proč hrajete pořád E?“

Mary neví, proč hraje špatně, ví jenom, že musí hrát: její oči planou nenávistí, kope nohama do židle a v nejbližší chvíli uteče k papá; zatím umíněně hraje E a zase E. Olga už nedává pozor a vyhlíží umučenýma očima z okna. Svítí slunce, veliké stromy v parku se ohýbají žhavým větrem; ale ani v parku není volnosti, ani v těch režných polích za parkem, — ach, kdy už bude konec hodiny? A zase, zase E!

„D, Mary, D,“ opakuje Olga plna zoufalství, a náhle propuká: „Vy nebudete nikdy umět hrát.“

Děvčátko se vztyčilo, ožehlo Olgu pohledem rodové pýchy a ozvalo se: „Oč, slečno, že to neřeknete před papa?“

Olga se hryzla do rtu. „Hrejte!“ křikla zbytečně ostře, zachytila nenávistný pohled dítěte a jala se hlasitě, netrpělivě počítat! „Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. špatně. Jedna, dvě, tři, čtyři…

Dveře salonu se zachvěly. To jistě starý hrabě se za nimi postavil, aby poslouchal. Olga stlumila hlas: „Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. Dobře, Mary!“ Dobře to sice nebylo, ale starý hrabě poslouchá. „Jedna, dvě, tři, čtyři. Teď je to dobře. Vždyť to není tak těžké, že? Jedna, dvě…“

Dveře se rozlétly, a chromý hrabě vešel, lomoze svou holí. „Ha, ha, Mary, wie gehts? Hast du schön gespielt! Že, slečno?“

„Ó ano, pane hrabě,“ přisvědčila Olga horlivě, vstávajíc od klavíru.

„Mary, du hast Talent,“ volal ochromený stařec, a pojednou — bylo to skoro hrozné napo- hled: padl těžce na, kolena., až podlaha zaduněla, a s jakýmsi vzlykavým vytím líbal své dítě na krček hlasitými, divými polibky. „Du hast Talent,“ mumlal, „du bist so gescheit, Mory, so gescheit! Sag'mal, was soll dir dein Papa schenken?“

„Danke, nichts,“ odpovídala Mary, krčíc lehtivě ramínky pod jeho pocely. „Ich möchte nur…“

„Was, was möchtest du?“ žvatlal hrabě nadšeně.

„Ich möchte nur nit so viel Stunden haben,“ hodila Mary.

„Ha, ha, natürlich,“ smál se hrabě uchvácen, „nein, wie gscheit bist du! Že, slečno?“

„Ano,“ vydechla Olga.

„Wie gescheit,“ opakoval stařec a chtěl vstáti. Olga mu přiskočila na pomoc. „Nechat,“ křikl hrabě prudce a stoje na kolenou a rukou jako zvíře, hleděl se vztyčiti. Olga se odvrátila. Tu sevřelo pět křečovitých prstů její paži, a opřen o ni celou tíhou starý hrabě vstával. Olga div neklesla pod váhou toho velikého, mrtvicí ochrnutého, strašného těla; bylo to nad její statečnost. Malá Mary se smála.

Hrabě se narovnal, nasadil si skřipec a pohlédl na Olgu jaksi překvapen, jako by jí dosud neviděl.

„Miss Olga?“

„Please?“ vydechlo děvče.

„Miss Olga, you speak too much during the lessons; you confound the child with your eternal admonishing. You could make me the pleasure to be a little kinder.“

„Yes, sir,“ šeptala Olga, zardělá až po vlasy. Mary chápala, že papa Olgu hubuje, a vznešeně se tvářila, že se jí to netýká.

„Tak máúcta, slečno,“ zakončil hrabě.

Olga se uklonila a odcházela; cestou napadla ji potřeba pomsty, i obrátila se blýskajíc očima a řekla: „Mary, můžete pozdravit, když odcházím.“

„Ja, mein Kind, das kannst du,“ přisvědčil starý hrabě blahovolně. Mary se ušklíbla a střihla bleskurychle poklonu.

Sotva byla Olga za dveřmi, přitiskla si ruce na čelo. Oh, bože, nevydržím to, nevydržím! Oh, bože, za těch pět měsíců nebylo dne a není hodiny, aby mne netrápili…

Ale vždyť mne netrápí, řekla si přecházejíc po studené halle s dlaněmi na skráních. Jsem cizí a najatý člověk, nikdo na mne nemyslí. Jsou jen takoví; bože, nikde není člověk tak sám jako mezi cizími lidmi! Ale Mary je zlá, vykřiklo to v ní prudce, a nenávidí mne; chce mne trápit a ví jak. Osvald je uličník, ale Many je zlá; hraběnka je pyšná a uráží mne, ale Mary je zlá. To dítě, které jsem měla mít ráda! Dítě, se kterým jsem po celý den, po celý den! Bože, kolik let tu ještě budu?

Dvě komorné se chichotaly po chodbě. Sotva zahlédly Olgu, umlkly a s kosým pohledem pozdravily. Olga by na ně málem vyjela závistí, že se smějí; chtěla jim něco s vysoka poručit, ale nevěděla co. Kdybych aspoň byla v čeledníku s těmi děvčaty, napadlo ji; kvikají tam do noci, klepou a honí se; a Franc, lokaj, s nimi, každou chvíli některá vypískne, oh, bože, vždyť je to odporné! Mocí se jí vnutila vzpomínka nejstrašnější; včera přistihla France s fickou z kuchyně, bylo to v prázdném hostinském pokoji vedle její ložnice; byla by ho udeřila do obličeje svou drobnou, vzteklou pěstí, jak se pitomě usmíval, zapínaje se. Zaryla si prsty do tváře. Ne, ne, nevydržím tu! C D G D, C D G D… Ale ty služky se aspoň baví! Aspoň nejsou tak samy, nejedí s pány, melou po celý den a večer si potichu zpívají na dvoře… Kdyby mne aspoň večer vzaly mezi sebe! Sladce, hudebně jí zatanulo, co zpívaly včera dvojhlasem pod starou lipou:

„…mně jen srdce bolí, plakala bych hned.“

Poslouchala ve svém okně s očima plnýma slz a polohlasem zpívala s nimi; vše jim odpustila a vztahovala k nim ruce v horoucím přátelství. Děvčata, vždyť i já jsem jako vy! I já jsem jen děvečka služebná, a nejnešťastnější z vás!

Nejnešťastnější, opakovala si Olga, přecházejíc po halle. Jak to řekl hrabě? „Miss Olga, mluvíte příliš mnoho při hodinách. Pletete jen to dítě svým — věčným — napomínáním. Uděláte mi to potěšení, že budete — trochu — vlídnější.“ Opakovala si slovo za slovem, aby jí neušla ani krůpěj trpkosti. Zatínala, pěstě, planouc hněvem a bolestí. Ano, to byla její slabost: brala příliš vážně úkol vychovatelky. Přijela sem na zámek v horečce nadšení, předem zamilována do děvčátka, jež jí bude svěřeno: S vášní vrhla se tehdy do vyučování, horlivá, pedantická a plná vědomostí; nesmírně věřila ve význam vzdělání, ale nyní už jen louskala s nudící se Mary drobty počtů a mluvnice, vždy znovu se rozčilujíc, tlukouc kloubky do stolu a posléze s pláčem prchajíc z učebny, kde vítězně zůstala malá Mary se svým vzdorem a svými chybami. Z počátku hrávala si s Mary v překypělé a vášnivé bujnosti, dětsky zaujata jejími hračkami; na konec shledala, že si hraje sama před chladným, výsměšně znuděným pohledem děvčátka, a tu bylo po hrách, a Olga se vlekla za svou svěřenkou jako stín, nevědouc, o čem s ní má mluvit a čím ji pobavit. Přijela až posvátně naplněna předsevzetím lásky, mírnosti a trpělivosti; nyní vizte její planoucí oči, slyšte, jak prudce a přerývaně bije její srdce; to srdce je s to cítit jen bolest a nikoliv lásku. „Budete — trochu — vlídnější,“ opakovala si Olga trnouc; můj bože, dovedu to ještě?

S tvářemi planoucími rozčilením přebíhala prostřed plechových panáků, železných rytířů, kterým se dříve smávala. Napadaly ji tisíce věcí, které mohla hraběti říci na jeho výtky; vyrojila se jí slova plná důstojnosti, odpovědi rozhodné a hrdé, které by navždy jí zjednaly váhy v tomto domě. Pane hrabě, mohla říci s hlavou vztyčenou, vím, co chci; chci Mary naučit přesnému pojímání všech věcí a přísnosti k sobě; chci z ní udělat člověka, který sobě nedovoluje v ničem pochybit. Pane hrabě, nejde o falešnou klávesu, nýbrž o falešnou výchovu; mohu Mary nemilovat a pak si nevšímat jejích chyb; ale miluju—li ji, budu k ní tak přísná, jako jsem přísná k sobě. — Rozjařila se skoro, když si to vše říkala s očima rozžatýma, se srdcem vzníceným nedávnou bolestí; ulehčilo se jí a pevně se odhodlávala, že už brzo, že už zítra s hrabětem o tom promluví. Hrabě není tak zlý, má své velkodušné chvíle, a potom, trpí tolik! Jen kdyby neměl ty strašné, světlé, zdrcující oči vytřeštěné za skřipcem!

Vyšla před zámek, oslněna sluncem; dláždění před chvílí skropené se lesklo a vlhce dýchalo. „Pozor, slečno,“ křikl mutující hlas Osvaldův a současně vletěl mokrý kopací míč do bílé sukně Olginy. Osvald se zachechtl, ale přestal, když viděl ustrnutí ubohé dívky. Sukně byla docela pomazána blátem; Olga ji zvedla a beze slova výčitky zavzlykala. Osvald zčervenal a zajíkal se: „Já jsem vás neviděl, slečno.“ „Beg your pardon; Miss…“ ozval se Osvaldův učitel, Mister Kennedy, který se v bílé košili a bílých kalhotech válel na záhonu trávy; jediným pohybem vyskočil, dal Osvaldovi pohlavek a šel si zase lehnout. Olga viděla jen svou sukni; měla tak ráda ty bílé šaty. Beze slova se obrátila a šla domů; vší silou se přemáhajíc, aby jí nevyhrkly slzy hned cestou.

Hrdlo se jí už chvěla potřebou pláče, když otevírala dveře svého pokoje. Tu stanula v úžase, stěží chápajíc, co se děje; prostřed pokoje seděla na židli paní hraběnka, a komorná před ní přehrabávala její, Olginu, šatní skříň…

„Ah, c’est ’vous,“ přivítala ji, aniž se ohlédla, paraf hraběnka.

„Oui, madame la comtesse,“ dostala Olga ze sebe, sotva dýchajíc, s očima vytřeštěnýma. Komorná vyndala celou náruč šatů. „Hraběcí milosti, tady to jistě není.“

„Tak je dobže,“ odpověděla hraběnka a těžce vstávala k odchodu. Ustrnulá Olga ani nevzpomněla, aby jí ustoupila ze dveří. Hraběnka se zastavila tři kroky před ní. „Mademoiselle?“ „Oui, madame.“

„Vous n'attendez pas, peut—étre, que je m'excuse?“

„Non, non, madame!“ zvolala dívka.

„Alors il n’y a pas pourquoi me barrer le passage,“ zahrčela hraběnka svými hrdelními r. „Ah, pardon, madame la comtesse,“ zašeptala Olga okamžitě ustupujíc. Hraběnka a komorná vyšly; zůstaly jen šatečky rozházené po stole a na posteli.

Olga sedla na židli jako dřevěná; pláč ji přešel. Prohlížely jí skříně jako zlodějské panské.

„Snad nečekáte, že se omluvím?“ Ne, ne, paní hraběnko; chraň bůh, abyste se omlouvala děvčeti placenému! Tady jsou ještě mé kapsy, tady má peněženka; prohlédněte si všechno, abyste viděla, co jsem ukradla. Jsem chudá a zajisté nepoctivá. Ztrnulýma očima hleděla Olga do země. Nyní konečně věděla, proč již tolikrát našla své šaty a prádlo jaksi přeházené. A já jím s nimi u jednoho stolu! odpovídám, usmívám se, dělám společnici, nutím se k veselí… Bezmezné ponížení zalilo Olgu. Její oči byly široce vytřeštěné a suché, její ruce sevřené na prsou; nebyla schopna myšlenky, jen srdce jí tlouklo bolestně a hrozně.

Moucha usedla na sepiaté ruce, třela si hlavičku, stříhala křídly, přebíhala; ruce se nepohnuly. Chvílemi bouchlo kopyto nebo zařinčel řetěz ve stáji. Z buffetu zvonilo nádobí, nad parkem zakřičel ostříž, daleko na zatáčce pískal vlak. Konečně bylo to již mouše příliš dlouhé, trhla křídly a vyletěla otevřeným oknem. Naprosté ticho se napialo přes zámek.

Jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři hodiny. S hlasitým zíváním jde kuchařka vařit svačinu. Rychlé kroky běží po dvoře, u studně skřípe rumpál, trochu chvatu se pohnulo domem. Olga se zvedla, přejela si dlaněmi čelo jako bez paměti a jala se pěkně srovnávat své šaty na stole. Pak klekla k prádelníku, vyndávala si prádlo a kladla je na postel. Své knížky složila na židle, a když byla hotova, stála nad tím vším jako nad troskami Jerusalema a třela si čelo: Co s tím vlastně chci? Proč to dělám?

Ale vždyť se budu stěhovat, odpověděl v ní jakýsi jasný hlas. Dám výpověď na hodinu a odjedu zítra ráno v pět hodin. Starý Vavris mně odveze kufry na dráhu. Ale to nejde, bránila se Olga zaraženě; kam bych šla odtud? Co si počnu bez místa? — Domů půjdu, odpovídal hlas, který vše už rozvážil. Maminka bude sice plakat, ale táta mne pochválí. Dobře tak, dceruško, řekne, lepší čest nežli dobrá mísa.

Ale tatínku, namítala Olga s tichou a hrdou radostí, co tedy budu dělat? — Do továrny půjdeš, odpovídal hlas, který vše uvážil; rukama budeš dělat, budeš brát týdně mzdu a mamince doma, pomůžeš; je stará a slabá. Prádlo vypereš a podlahu utřeš; unavená budeš spát a hladová budeš jíst. Dceruško, pojedeš domů!

Olga rozpřáhla ruce v úchvatu radosti. Odtud, odtud! A zítra večer už budu doma! Jak jen je možno, že jsem na to nepřišla dávno? Jak jsem to vydržela? Hned teď, hned po svačině dám výpověď a pojedu domů; večer si všechno složím, přivedu sem hraběnku a ukážu jí: tohle si vezu domů; je—li jen nitka vaše, utrhněte si ji; jen tohle bláto na šatech je vaše, paní hraběnko, a to si odvezu.

Ruměnná radostí, strhovala Olga se sebe potřísněné šaty. Zítra, zítra! Schovám se v koutě vagonu, nikdo mne ani neuvidí; jako pták z klece uletím. Přišel na ni uličnický rozmar, hvízdala a vázala si červenou kravatu. Smála se na sebe do zrcadla, pyšná, s hřívou rozevlátou, a pískala co nejsilněji mohla: C D G D, C D G D.

Po dvoře běží kvapem lidé; chraptivý gong volá k svačině. Olga letí po schodech, neboť nechce si naposled odepřít podívanou na slavnostní vstup hraběcí rodiny. Tu, ejhle, sestupuje starý hrabě, polo ochromený, opřen o rámě vyčouhlého Osvalda. Paní hraběnka s těžkým, nadmutým, nemocným životem zle se vadí s Mary, potrhávajíc ji za stuhu ve vlasech. V zadu klackuje se athletický Mister Kennedy, svrchovaně lhostejný ke všemu, co se kolem děje.

Starý kavalír hnal se první ke dveřím, otevřel a řekl: „Madame?“

Paní hraběnka těžkými kroky vešla do jídelny.

„Mademoiselle?“ ohlédl se hrabě po Olze. Olga vešla s hlavou vztyčenou. Za ní hrabě, Kennedy, Mary, Osvald. Hrabě usedl v čelo stolu, po pravici hraběnka, po levici Olga. Hraběnka zazvonila. Vešly komorné, s očima sklopenýma, kroky neslyšnými, jako loutky, jež neslyší než rozkaz a nevidí než pokyn; jako by tyto mladé rty nikdy se neozvaly a tato sklopená víčka nikdy se nepozvedla v pohledu, jenž by projevil zájem či porozumění. Olga se zarývala očima do této němohry, „abych to už nikdy nezapomněla…“

„Du beurre, mademoiselle?“ tázal se hrabě. „herci.“ Pila holý čaj se suchým chlebem; za týden, jiskřilo v ní, budu chodit do továrny. Zatím hrabě namáhavě pracuje svým falešným chrupem, hraběnka nejí, Osvald polévá ubrus kakaem, Mary nechává všeho, aby cucala cukrátka, a jen Mister Kennedy si maže na centimetry másla na svůj krajíček. Vítězné opovržení všemi a vším naplnilo srdce Olgino. Ubozí lidé, zítra budu jediná z vás volná; s hrůzou si vzpomenu na vaši večeři, při níž si nemáte čeho říci, abyste si ponaříkali nebo se zasmáli.

S celou svou povýšeností padla Olga na Mistra Kennedyho. Nenáviděla ho srdečně od prvního dne; nenáviděla jeho lhostejnou snadnost, se kterou tu dovedl žít po svém, ani za mák se neohlížeje na nikoho; nenáviděla ho, že nikdo si na něho netroufal a že všechno přezíral svou netečnou svrchovaností. Byl tu bůhví proč; boxoval brutálně s Osvaldem, jezdil s ním na koni, nechával se od něho zbožňovat; šel střílet, kdy se mu zachtělo, a válel-li se někde v parku, nic jím nemohlo hnouti. Někdy, byl-li sám, sedl si ke klavíru a improvisoval; hrál dokonale, ale bez citu, nemysle než na sebe; tu naslouchávala Olga potají, přímo uražena, že nemůže proniknouti v tuto chladnou, složitou, sobeckou hudbu. Nevšímal si nikoho a ničeho; byl-li přímo otázán, stěží odvalil rty, aby řekl „yes“ nebo „no“. Mladý silák, krutý, ješitný a líný, dělal vše jako z milosti; někdy starý hrabě se odvážil požádati ho o partii šachu; tu Mister Kennedy beze slova sedl k šachovnici a několika nerozmyšleně prudkými, strašně surovými tahy dal šach mat starému pánovi, který se potil úzkostí a breptal jako dítě, rozmýšleje se pln rozčilení půl hodiny před každým tahem desetkrát braným zpátky. Olga s netajeným vztekem přihlížívala k tomuto nerovnému zápasu; sama někdy hrávala v šachy s hrabětem, hráčem dobrým a rozmyslným, a tu bývaly to nekonečné partie plné meditací a rozvážných plánů, jež prohlédnouti znamenalo polichotiti chytrosti spoluhráče a oceniti jeho hru. Olga se neptala, jaké má k tomu právo, ale cítila se nadmíru nadřaděna celému panu Kennedymu s jeho dokonalostmi, jež ho nestály nejmenší námahy, s jeho sebejistotou a suverenní povýšeností, kterou všechny ovládal; pohrdala jím a dávala mu to cítit; ano, celá její dívčí pýcha a domýšlivost, tolikrát denně poražená, oživovala v tomto okázalém opovržení.

Zatím Mister Kennedy svačil s mohutným klidem, pranic nedbaje vražedných pohledů planoucí Olgy. Ignoruje; myslila si Olga vzníceně; a zatím každé noci, když jde spat, klepá na mé dveře: „Open, miss Olga…“

Skutečně, to bylo jedno z tajemství zámku, a Olga ani netušila, jak velice toto tajemství bavilo v čeledníku. Mladý anglický chlapík, který až urážejícím způsobem nedbal komorných, již hezky dlouho vedl tyto tajné spády. Byla to jeho „fancy“, že mu museli upravit pokoj ve věži zámku, kde, jak se po generace říkalo, straší. Olga ovšem nevěřila v strašidla a viděla v Kennedyho rozmaru jen komedii renomisty; což jí nevadilo, aby se v noci nebála na schodech a na chodbě až k smrti. Ostatně je svatá pravda, že bývalo v noci slyšeti zvuky, jež nestačilo uvésti na Francovy zálety ani na horší ještě erotiku ženských pokojů. Zkrátka jedné noci, když Olga již ležela, pan Kennedy ťukal na její dveře: „Open, miss Olga.“ Olga tehdy hodila na sebe župánek a ptala se štěrbinou dveří, co chce. Tu Mister Kennedy začal mlíti spoustu anglických pošetilostí, z nichž rozuměla sotva čtvrtině, ale nicméně tolik, aby pochopila, že ji jmenuje „sladkou Olgou“ („sweet Aulga“) a jinými důležitými názvy; to stačilo, aby mu zabouchla dveře před nosem a zamkla se, načež ráno, při prvém setkání, tázala se ho celou přísnou, nesmírnou širokostí svých očí, co to v noci dělal u jejích dveří? Mister Kennedy nepovažoval dle všeho za nutno vysvětlovat nebo vůbec dát najevo, že se na něco pamatuje; ale od toho dne ťukal denně, říkal „Open, miss Olga“, zkoušel kliku a drmolil nejšprýmovnějším způsobem, zatím co Olga ve své posteli, přitahujíc si pokrývku až po hřadu, křičela v slzách „You‘re a rascal“ nebo „vy jste blázen“ ve všech odstínech, které pro toto slovo má jen angličtina, — až k zoufalství rozhorlena, že ten ničema a blázen se směje. Byl to jeho jediný smích za celý den.

Olga pásla se nyní svítícíma očima na panu Kennedym. Až zvedne oči, řekla si, zeptám se ho tady, přede všemi: Pane Kennedy, proč pak se každé noci dobýváte do mého pokoje? Bude to skandál; ale než půjdu, povím ještě jiné věci. — Chuť pomsty ji rozjařovala. Tu zvedl Mister Kennedy oči, ocelově modré a klidné; Olga již pohnula rty, a náhle se zarděla. Vzpomněla si…

Byly tím vinny ty krásné měsíční noci asi před týdnem. Nevýslovně kouzelné noci, noci jasného úplňku v plném Létě, noci stříbrné, pohansky svaté noci měsíční. Olga se potloukala před zámkem, neměla odvahy jít spat v noci tak čarodějné; byla sama a šťastna, plna okřídleného úžasu nad přemírou krásy, jež zaplavila spící svět. Pomalu, s hrůzou plnou rozkoše, se odvážila sejít do parku. Viděla břízy krasavice a přečerné duby na stříbrných lukách, tajuplné stíny a zázračné světlo; bylo to více než možno snésti. Pustila se přes velikou louku k basinu s vodotryskem; a když obešla křoví, spatřila na okruží basinu bělostnou sochu nahého muže, s tváří zdviženou k úplňku, ruce založené za hlavou, mocný hrudník silně sklenutý nad úzkým břichem. Byl to pan Kennedy. Olga nebyla pošetilé děvče, nevykřikla a nedala se na útěk. Přivřenýma očima zírala nepohnutě na bílou postavu. Socha žila usilovným pohybem svalstva. Od lýtek stoupala vlna postupně napínaných svalů přes stehna a břicho na hrudník a přelila se do krásných přesilných paží; a opět nová muskulární vlna zvedala se od štíhlých lýtek nahoru, až znovu naplnila balvanitě vytesané bicepsy. Mister Kennedy cvičil svým způsobem, nehýbaje se s místa. Náhle se prohnul, zvedl ruce a pozpátku sebou hodil do basinu. Voda vystříkla, zatřpytila se, zašuměla. Olga se potichu ztratila a nemyslíc již na tajuplné a děsivé stíny noční, brala se přímo domů; ku podivu, neviděla již břízek krasavic a starých dubů na stříbrných pažitech. To bylo prvé, proč se zarděla.

Věru nevěděla, proč se vlastně rdí; na věci nebylo nic, zač se styděti, tolik podivné krásy bylo v tom dobrodružství. Avšak stalo se něco horšího, a sice hnedle den na to. Byla noc spanilá a jasná; Olga opět se procházela před zámkem, ale do parku ovšem již nešla; myslela na pana Kennedyho, který se snad dnes zase koupá, na tajemnou hloubi parku, na bílou sochu mladého muže; když se k ní blížila klepavá klíčnice, vyhnula se, neboť chtěla být sama. A pak se udělalo pozdě, jedenáct hodin“ a Olga se bála jít sama po schodech a chodbách domů. Kennedy se vracel z parku, s rukama v kapsách; když uviděl Olgu, chtěl začít se svým bizarním nočním dvořením, ale Olga mu uťala řeč a nařídila dosti velitelsky, aby jí posvítil domů. Kennedy, jaksi zaražen, nesl svíci a nemluvil; a když byli u jejích dveří, řekl velmi krotce „good night“. Olga se prudce obrátila, vrhla na něho pohled nepřirozeně ztemnělý a jako beze smyslů vjela mu plnou rukou do vlasů. Byly vlhké a měkce chundelaté jako srst mladého vykoupaného novofundlanďana. Olga zasykla rozkoší a nevědouc, co činí, rvala za ně silně. Než se vzpamatoval, bouchla dveřmi a zamkla se. Mister Kennedy šel domů jako zařezaný; teprve za půl hodiny se vrátil ke dveřím, byl bos a snad polo svlečen a tichounce klepal šeptaje: „Olga, oh Olga…“ Olga se neozvala, a pan Kennedy se konečně odkradl. To byla událost, za kterou se Olga nyní tak styděla. Byla to ovšem hloupost hanebná, Olga by se chtěla propadnout za to, co provedla, a mstila se aspoň na panu Kennedym, jenž tím byl jaksi vinen, opovržením dvojnásobným. Příští noci vzala si do svého pokoje huňatého pinče Frice; když Kennedy přišel ťukat, spustil Fric řev strašlivý. Po několik dní dával pak Mister Kennedy pokoj; nyní již zase dvakráte přišel a drmolil způsobem nejlyričtějším, zatím co Olga, znechucena již a plna štítivého záští k tomu nestoudnému člověku, si zakrývala uši poduškou, aby nic neslyšela.

To bylo, na mou čest, vše, co se stalo mezi Olgou a panem Kennedym; a proto bylo Olze tak nevýslovně trapno, že se začervenala před jeho pohledem, a byla by se za to tloukla. Hnětla se nesmírně ve svém nedůtklivě panenském srdci. Tím lépe, řekla si, že odjedu; i kdyby pro nic jiného, tož pro toho člověka. Cítila se již znavena tím denním zápasem a ponížena svou malomocí; do hrdla stoupal jí příval nechuti a odporu takového, že by vykřikla. Sláva Tobě, Bože, nutila se k lehkosti, že již odjedu; kdybych jen den ještě zůstala, udělala bych skandál nejhroznější.

„Prenez des prones, Mademoiselle.“

„Pardon, Madame?“

„Prenez des prones.“

„Merci, merci, Madame la comtesse.“

Odpoutala se od pana Kennedyho a padla na hezkou tvář Osvaldovu. Maličko potěšilo se její srdce přívětivou něhou. Nebylo jí tajno, že chlapec je do ní svým způsobem zamilován; nedovedl to arciť přiznati než zbytečnou hrubostí a uhýbavýma očima. Zato Olga ho trápívala se zvláštní rozkoší; kladla mu ruku kolem jeho pěkné, jemné šíje a táhla ho s sebou parkem, nezřízeně se bavíc jeho mručivou a blaženou zuřivostí. Hleďte, teď právě, cítě její pohled, spolkl ohromné sousto a vztekle vykoukl. Ubohý Osvalde! co z tebe bude tady, v tom strašném domě, ty dítě, jež právě se přelamuješ v mladíka, stonajíc současně přemírou útlosti i sveřeposti? Jak se probudí tvé srdce, jaké příklady uvidíš? Stesk rozladění dotkl se Olgy. Před nedávnem vešla do pokoje Osvaldova a přistihla ho, kterak se strká a boxuje s komornou Paulinou, nejhorší z děvčat. Ach, rozumí se, byla to dětská hra rvavého štěněte; ale neměl se Osvald zapálit, neměla Paulina mít oči a tváře tak roznícené, nemělo to zkrátka tak být, a vůbec to nemělo být. Olga, plna podezření, se postavila od té chvíle do střehu; již nikdy se neprobírala citlivými prsty ve vlasech Osvaldových, nikdy mu nepoložila ruku kolem šíje a jala se ho hlídati zraky Argusovými, proniknuta nepokojem, snižujíc se až ke špehování, odhodlána nevydat dětství Osvaldova předčasným a hanebným zkušenostem. Často odběhla najednou od Mary, aby dohlédla za Osvaldem; byla na něho chladně přísná, čímž dosáhla jen toho, že jeho mladá láska se prolamovala odbojnou nenávistí. — A proč, ptala se nyní Olga sebe samé, ho vlastně hlídám? Co je mně, člověku cizímu, do toho, jakou lekci o životě mu dá Pavlina či kterákoliv jiná? Proč se mám trápit nepokojem a vlastní přísností, která bolí mne víc než jeho? Sbohem, sbohem, Osvalde, neřeknu ti, že jsi mé drahé dítě, nepovím ti, jak jsem milovala tvou chlapeckou čistotu, líbeznější nad čistotu dívčí; nebudu tě již hlídat, otevři jen oči a náruč, abys chytil první příležitost, — nebudu tady, abych nad tebou zaplakala.

A vy, paní hraběnko, přešla náhle Olga k ráznému účtování, jste podezírala mne. Špehovala jste mne při mých hodinách s Osvaldem; dala jste mi najevo, že „je pro něho lépe, aby byl ve společnosti pana Kennedyho“. Snad je pro něho také lépe, aby byl ve společnosti Pauliny; Paulina je vaše důvěrnice. Když onehdy v noci šel Osvald tajně s Kennedym na vydru, přišla jste do mého pokoje, musila jsem vám otevřít; hledala jste chlapce i pod mou pokrývkou na posteli. Dobrá, paní hraběnko, je to vaše dítě; ale Paulinu posíláte k jeho lůžku, aby ho budila, Paulinu, ženu přes třicet let a zkaženou jako ďábel. Prohlížíte mé skříně a očicháváte moje zásuvky; pak mne pozvete k sobě do kočáru, abych vás bavila. Nabízíte mi švestky, ach díky, Madame, jste tak laskavá! Pokládáte-li mne za lehkou a zlodějku, pošlete mne od stolu, abych jedla v čeledníku, nebo ještě raději v prádelně; budu tam polykat kus chleba se slzami vzteku a pokoření, ale aspoň, aspoň se nebudu muset usmívat!

„Neslyšíte, slečno?“

„Pardon,“ zapálila se Olga.

„Jste snad — trochu — nemocná?“ ptal se pan hrabě, pohlížeje na ni upřeně. „Nemáte snad — horečku?“

„Ne, pane hrabě,“ bránila se Olga spěšně. „Docela nic mi není.“

„Tím lépe,“ pronášel hrabě zvolna. „Nemám rád lidi — nemocné.“

Olgina odvaha se rázem sesula. Nejsem rostlá na tyhle lidi, cítila zoufale: ‚nedovedu jim čelit. Bože, dej mi sílu, abych dala dnes výpověď‘. Bože, dej mi tu sílu! — Předem cítila hroznou trému, až o tom promluví s hrabětem. Zvedne jistě obočí a řekne: „Na hodinu, slečno? To se přece nedělá!“ — Co si jen vymyslím? Čím vyložím, že musím, musím domů, hned, na mí stě domů? Uteku, nepustí-li mne, určitě uteku! Plna strachu čekala Olga na příští chvíle.

Rodina se zvedla od svačiny a usedla v sousedním salonu; hrabě a Kennedy kouřili, hraběnka se chopila nějakého vyšívání; čekalo se na odpolední poštu. Až děti odejdou, umínila si Olga, promluvím o tom. Zatím s tlukoucím srdcem nutila se mysliti na domov. Malovala si modrou zástěru maminčinu, nábytek nenatřený a vydrhnutý, otce bez kabátu, s dýmkou, jak čte s rozšafnou důkladností své noviny. Je to jediná záchrana, cítila s rostoucí úzkostí, nevydržím tu již ani den. Bože, v poslední chvíli, dej mi tu sílu!

Paulina s očima sklopenýma přinesla poštu na stříbrném podnosu. Hrabě shrábl dopisy na klín; chtěl sebrat i poslední psaní ležící stranou, ale Paulina uctivě ucukla. „Pro slečnu,“ zašeptala. Ach, z dálky poznala Olga maminčino psaní, ubohou pomazanou obálku, popsanou hrozným pravopisem, dopis, za který se vždy zastyděla a který přece pak nosila na srdci. Začervenala se i dnes, — odpusť mi to, mami!

Chvějícími se prsty vzala venkovské psaníčko, dojatě si přečetla adresu tak příliš důkladně napsanou, jako by svět byl zlý a nechtěl bez podrobného doporučení odevzdat dopis do pravých rukou tam daleko, mezi cizími lidmi, — a vtom jí spadl kámen se srdce: Mami, jak jsi mi pomohla! Budu číst psaní a najednou vykřiknu: že mi stůně tatínek, že nutně musím k němu, seberu se a ujedu, a nikdo mne nebude moci zdržovat; za týden pak napíšu, že musím zůstat doma, ať mi pošlou můj kufr za mnou. Tak je to nejlehčí, řekla si plna radosti. Jako každé ženě, bylo jí patrně snazší pomoci si výmluvou než příčinami. Plna radosti roztrhávala obálku. Když vyňala psaní, bodlo ji prudce u srdce, zatajila dech a počala čísti

„Milá dceruško,

musím ti napsat smutnou zprávu že Tatinek se nám rostonal doktor řek že to je srce a že je slabej a nohy má spuchlý už chodit nemože Doktor řek že Ho nic nemá rozčílovat řek Doktor nesmíš si nařikat až nám budeš psát Tatinek se tím trápí a žhere to nedělej a piš že se máš dobře abi aspoň moch bejt bezstarosti Viš jak tě má rád a že seš na dobrým místě Zaplať Pán Bůh Pomodli se za našeho Tatinka a ne jezdi sem je to kraj Světa Peníze sme dostali děkujem Ti mockrát je nám moc Zle co Tatinek leži Frantik mu ukradl hodinky nesmíme mu to říct to by Ho zabilo řekli sme že se skazili že sou u hodinaře Porád se na ně ptá kdy už je spraví že ani neví kolik je hodin ani plakat před Nim nemožu.

Milá ceruško musím ti napsat a bis děkovala Pánu Bohu že máš to krásný místo Modli se za Pány a sluš im věrně nad takový místo neni jak se tam najiš to je pro tvý Zdravý seš slabá v prsou a něco nám pošleš každej měsíc ceruško děkujem ti za to Pán Bůh tě odmění za tvý Rodiče.

Vaš si Pánu dyž im budeš sloužit mnoho let tak tě zaopatřej nadosmrti to máš jako Ouřad nedej na sebe dopustit Pozdravuj Pány odemně s Tatinkem to je špatný schází jako svíce.

Zdravý tě Tvá Matka

Kostelec čís. 37.“

Hrabě přestal číst své dopisy a vytřeštil oči na Olgu. „Slečno, vám není dobře,“ vykřikl se skutečným zděšením.

Olga vstala jako bezduchá a tiskla si ruce ke spánkům. „Jen — hlava, pane hrabě,“ vydechla. „Jděte si lehnout, slečno, hned si jděte lehnout,“ křikl hrabě příkře a znepokojeně. Olga se mechanicky poklonila a pomalu odcházela. Hrabě tázavě se ohlédl na svou choť; ta pokrčila rameny a řekla ostře: „Oswald, gerade sitzen!“ Pan Kennedy kouřil a díval se do stropu. Bylo rozladěné ticho.

Hraběnka šila svírajíc rty. Po chvíli zazvonila, objevila se Paulina. „Paulino, kam šla slečna?“ ptala se půl ústy.

„Do svého pokoje, hraběcí milosti,“ odpovědělo děvče; „zamkla se tam.“

„Dejte zapřahat.“

Na písku nádvoří zašuměla kola kočáru, kočí vyvedl koně a zapínal řemení.

„Papa, soll ich reiten?“ osmělil se Osvald. „Ja,“ kývl hrabě, hledě ztrnule nikam. Hraběnka vrhla na něho pohled zkoumavý a nepřátelský. „Wirst du mitfahren?“ ptala se.

„Nein,“ řekl nepřítomně.

Štolba vyvedl jízdní koně a sedlal je. Kennedyho kůň tančil po celém dvoře, než si ráčil nechat dát sedlo, zatím co polokrevný valach Osvaldův mírně a moudře hrabal nohou, pohlížeje smutným okem na vlastní kopyto.

Rodina vyšla na dvůr. Osvald, pěkný jezdec, se hned vyšvihl na svého koně a nezdržel se, aby nepohlédl nahoru k oknu Olgy, jež mu tak často kynula rukou, když vyjížděl. Okno bylo prázdné. Hraběnka těžce vystoupila do kočáru. „Mary,“ hodila za sebe. Malá Mary se ušklíbla nechutí a vstoupila do kočáru. Hraběnka ještě váhala. „Paulino,“ zavolala k sobě komornou, „podívej se, co dělá slečna Olga. Ale ať tě neslyší.“

Mister Kennedy odhodil cigaretu, jedním skokem byl koni v sedle a stiskl kolena. Kůň vyrazil tryskem, bouří zahřměla kopyta po prknech průjezdu a jiskřivě zatřeskla na dlážděném předzámčí. „Halloo, Mister Kennedy,“ křičel dětsky Osvald a hnal se za ním.

Paulina seběhla, ruce v kapsách bílé zástěrky. „Hraběcí milosti,“ hlásila důvěrně, „slečna Olga si věší šaty do skříně a skládá prádlo do prádelníku.“ Hraběnka pokynula. „Jeď,“ křikla na kočího. Kočár se rozjel, starý hrabě pozdravil a zůstal sám.

Sedl si na lavici pod arkádou, hůl mezi koleny, a zle, opuštěně výřil do dvora. Seděl tak půl hodiny; konečně vstal a tvrdě dupaje ochrnutýma nohama šel do salonu. Usedl do lenošky nad partií šachu, kterou rozehrál včera s Olgou a jež zůstala nedokončena. Uvažoval o situaci, byl zřejmě v nevýhodě; Olga vysunula koně a hrozila útokem. Skloněn nad deštičkou, hleděl vytušit její plán; nalezl pěknou myšlenku, z níž mu kouká porážka, a pořádná. Tu tedy se zvedl, a vzpřímen, lomoze holí, šel nahoru, do hostinského křídla. Před Olginým pokojem se zastavil. Bylo tam ticho, přímo strašné ticho, nic se nehnulo. Konečně zaklepal: „Slečno Olgo, jak je vám?“

Chvilku ticho. „Už líp, děkuji,“ ozvala se Olga stísněným hlasem. „Poroučíte něco, pane hrabě?“ „Ne, ne, jen ležte.“ A náhle, jako by se mu zdálo, že řekl příliš mnoho, a aby to zase zkazil, dodal: „Abyste zítra už zas mohla učit.“ A hřmotně se vracel do salonu.

Zůstat maličko déle, byl by slyšel slabé zastenání, zahajující nekonečný, tichý pláč. Dlouhé, předlouhé jsou hodiny osamoceného.

Konečně navrací se kočár, uhřáté koně provádějí po dvoře, z kuchyně řinčí chvat jako vždy, jako každého dne. O půl osmé zvoní gong k večeři. Všichni se sejdou, ale Olga schází. Chvíli všichni dělají, jako by toho nepozorovali, až posléze starý hrabě zvedne obočí a ptá se udiven „Was, die Olga kommt nicht?“

Hraběnka střelí po něm očima a mlčí. Teprve po hezky dlouhé chvíli zavolá Paulinu: „Zeptej se slečny Olgy, co chce jíst.“

Za okamžik je Paulina tu: „Hraběcí milosti, slečna Olga nechá děkovat, ale že nemá hlad a že zítra vstane.“ Hraběnka zavrtí trochu hlavou; je v tom více, než nespokojenost.

Osvald se sotva porýpá v jídle a vrhá prosebné pohledy na pana Kennedyho, aby ho brzo, co nejdříve po jídle, zachránil někam ven; ale Mister Kennedy, jako obyčejně, nechce rozumět.

Zatím se snáší šero, večer milostivý pro unavené lidi, bezhraničný pro lidi nešťastné. Bylo světlo, pohaslo, udělala -se noc; nevíš ani, kdy nastala tato tma, jež tě dusí a svírá; tma, propast přehluboká, na jejímž dně se rozrývá lidské zoufalství.

Ty to víš, tichá noci, která nasloucháš dechu spících a stenání nemocných, neboť pozorně jsi naslouchala slabému, palčivému dechu dívky, jež dlouho plakala a nyní už nepláče; tys přiložila ucho k jejímu srdci a těžce jsi sevřela její hrdlo, uložené v rozcuchaném vlase. Tys slyšela nářek dušený v podušce a pak ticho ještě hroznější.

Ty to víš, němá noci, která Jsi slyšela tichnout celý zámek, patro za patrem, ložnici za ložnicí, a která jsi horkými prsty zaškrtila milostný skřek ženy v zákoutí schodiště. Tys půjčila, ozvěnu krokům mladého muže, který, s vlasy mokrými koupelí, tichounce si hvízdaje, jde poslední spat po dlouhé zámecké chodbě.

Temná noci, tys viděla, jak dívka umdlená pláčem se zatřásla při zvuku těch mladých kroků. Tys viděla, jak vyskočila z postele jako vymrštěna slepou silou, odhodila vlasy s rozpáleného čela a vrhajíc se ke dveřím, odemkla je a nechala pootevřeny.

Pak znovu na palčivém loži strnula v děsném čekání jako člověk, kterému již není pomoci.