Trapné povídky/Helena

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Helena
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Městská knihovna Praha
Vydáno: ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.  
Licence: PD old 70

Poznal ji v lázních, tu velikou, divnou dívku kostnaté postavy a dlouhých nohou; měla krásné šedé oči a lícní maso přisedlé ke lbi, mužská ve své eleganci, přímá a přece nejistá v pohybech, polo mužatka, polo panenská nymfa, plná plachosti a studu nejsložitějšího; zkrátka typ, který jej upoutal zvláště v tomto prostředí letních lesů, slunečné únavy a duševního pohovu, kterému se oddal. Studovala něco, snad filosofii; měla své „názory“, podle nichž myslila i pozorovala, kus pedanterie a nad obyčej mnoho vzdělání; nosila šaty s velikými kapsami, ve kterých schovávala své knížky. Celá její učenost kořenila jakousi chlapeckou naivitou — její uzavřenou, cudnou zralost ženy velmi nitrné a velmi silné. Mluvíte-li o Palladě učené, nezapomínejte na její božské panenství.

Spřátelili se snadno, snad pro vzájemnou bizarnost; která je bavila. Cítil, že tato moudrá dívka se namáhá čísti jej jako novou, překvapující knihu; přese vše ho to těšilo. Jsou ženy, které mají manii brát lidi jako psychologický román; bůh jim pomoz: hledají v lidech typy, snaží se číst jejich duši, soudí o nich hluboce a se zvláštní jistotou, aby tak dospěly buď k velmi jednoduché nespravedlnosti nebo k nesmírně složitému omylu. Helena tedy byla ve svých omylech přímo tajuplně složitá; tento muž, se kterým chodí po lesních procházkách, který rád mluví, mnohým pohrdá a ostatním se baví, prudký, chytrý a ničemu nevěřící, je pro ni, bůh ví proč, něco na způsob Hamsunova Falka. Doma si ho rozebírá, plna duchaplných a málo jasných poznatků; zatím on se nudí nebo spí, nenacházeje arciť sám v sobě nic, co by stálo za šňupku zájmu.

Zato jejich procházky jsou dílem pro sebe. Nyní Helena, nemá času o něm přemýšlet; poslouchá, hledíc pěknýma očima před sebe, zabavena jeho neklidnou živostí. Chvílemi se sama ozve tiše a váhavě; neví, že její hlas zní mu melodicky čistě v mnohozvučném doprovodu přírody; neví, že s tím svým vážným hlasem, chlapeckou lící, svými hrubozrnnými, přísně střiženými šaty je mu jasnou, drsně líbeznou, rozjařující notou, plnou čistoty a ladnosti, Palladinou notou mezi lesy a sluncem, prostřed živlů. Neví sama o tom, ale má nový, nebývalý pocit, že je hezká; ach, nikdy ten pocit nevzkřísí doma před zrcadlem, ale nyní, na této stezičce lesní, to cítí s ruměným potěšením. Tím větší potěšení, že on, nevěřící, jí praví, že je lepší cit mezi mužem a ženou než láska; jsou zdroje harmonie, jež jsou nekonečně širší a přirozenější. Za ta slova chtěla by mu Helena z vděčnosti podat ruku; ale ostýchá se za svou ruku, považuje ji za příliš velikou a neustále ji skrývá v rukavičce. Jde po jeho boku a skoro nedutá; diví se sama sobě; že jí je tak dobře v tom, býti cele dívkou; není v ní, ku podivu, nejmenší vzpoury proti této samozřejmé mužské převaze. Byl to památný a sličný den; Helena, ulehčena o břemeno uměle udržované pýchy, pocítila obdivuhodné kamarádství k tomu, který jí vrátil potěšení býti mladou dívkou.

Záhy bylo Heleně podstoupiti zkoušku nemalou. Přijela do lázní mladá paní tučné, plavé, rozmařilé krásy; hned prvého večera si vybrala Helenina přítele a dala mu cítiti s dostatek, že by ji nemiloval marně. Heleně to neušlo; chraň bůh, nechtěla žárlit, ale ztrnula, zošklivěla v tváři a byla až hloupě těžkopádná; když na ni promluvil, odpovídala mu způsobem nepříjemným a jaksi popuzeným. Nenáviděla sebe samu za tu prudkou bolest a přemáhala se hrdinně; v noci šel na ni pláč, ale tu ji napadlo, že ten dotyčný je vlastně fanfaron, prázdný poživač a tuctový sobec; s tou útěchou šťastně usnula. Ráno vyšla dříve, aby ho nepotkala, a slezla vysokou lesní stráň, na jejímž vrcholku kdysi „objevili“ balvanové sedátko a jakous takous krásnou vyhlídku na lázně. Seděla tu, naplněna duchem svaté samoty; odpustila všemu světu a plně prožívala mír odříkání a povznešení. A tu, hle, není—li pak to včerejší fanfaron, který vylézá slunnou strání mezi kvetoucími diviznami a ostružím? Chtěla utéci, ale utekla jen uražená Pallas; Helena zůstala a musila si nechat líbit, že se jí oči naplnily slzami. Odvrátila se, aby to neviděl, aby jí vůbec neviděl do očí, a hlavně, hlavně proto, že byla dnes jistě nehezká. Sedl si a mluvil — ani slovem se nedotkl toho, že se něco stalo, že ji hledal, že něco se má vysvětlit; mluvil vážně a nenutil jí k veselí. A tak planoucí poledne je najde na tomto sedátku z balvanů v přátelském hovoru, který neznamená nic jiného, než že je vše hluboce a neskonale v pořádku. Tam dole přes lázeňské náměstí plove bílá skvrna s červeným slunečníkem; snad je to plavá kráska. Ano, je poledne, a muž dobře ví, že dávno, dávno by už byl čas, aby se dali na cestu dolů; což má tu s ní sedět do večera? Helena sedí, tiskne své velké ruce mezi koleny a usmívá se, ne ústy, ani očima, nýbrž jen duší. „Jak je pozdě?“ ptá se konečně. „Dvě hodiny,“ odpovídá muž, nelidsky se přemáhaje, aby to neznělo nespokojeně. Avšak čím jsou Heleně hodiny? Vskutku „je vyšší cit než láska“, a Helena cítí se neskonale vysoko nad každou láskou, nad každou vášní; nikdy, nikdy už nepozná slabosti. Konečně se zvedla; cestou utrhla několik kvítků, zatkla si je za pás a doma jistě si je schová jako relikvii. Muž vzdychl; není tak lehko konati skutky milosrdí. Přišli dolů ve čtyři hodiny, což bylo v životě lázní pozoruhodný skandál.

Následovaly nerušené dny, kdy spolu putovali v radosti ničím nezkalené. Bůh rozestřel po jejich cestách objevy a dobrodružství; tu našli ptáčata v hnízdě nebo vyplašili zajíce; tu seděli za žárného odpoledne ve venkovském kuželníku, vážně mlčíce, prostřed slepic a kuřat; tu je přepadl liják v polích a vrhl je, šťastné, do hlídačovy budky; duha vybudovala před nimi kouzelnou bránu vítězství, Brní rodina pásla se na jitřní pasece, v mlází znali místo, kde rostl rekordní hřib, nikým jiným nenalezený. Jinde pochovali mrtvolku stehlíkovu, nalezli encian a líbezné cyklaminky, objevili babičku, k níž chodili na mléko a která říkala potěšené Heleně „mladá paní“; a tak bylo bez počtu dobrodružství a příhod, jež společně zažili a za něž si byli jaksi vzájemně vděčni. Helena přijala za své všechny jeho chlapecké záliby, oživena dvojí radostí: radostí z nové věci a radostí ze společného zájmu. Shodli se dokonale ve všem, co jeho těšilo. Říkala „naše cyklaminy“, ale byl to on, který je nalezl; vše bylo jeho dílem, všechno prošlo nejprve jeho očima a plynulo z jeho bohatství; ubohá Heleno, kde že je tvůj podíl v tomto společném světě? Ach, neví to Helena, ale usmívá se s očima sklopenýma; její dílo je tato shoda, její zásluha je veliká, její srdce je čisté a pokorné; vězte, že on vše objevil, ale ona z toho učinila. radost společnou a plnou souzvuku. Tož sbohem pro dnes, Heleno, a zítra zase někam půjdeme; děkuju vám, že to dnes bylo tak krásné.

Odejel, a Helena mu psávala; napoprvé se až lekl jejího drsného, neladného, příliš velikého písma; viděl, že v ní jsou prudkosti dosud nepoznané. Její sloh mu připadal strojený, její veselí vynucené, a nemohl pochopit, proč má nyní číst o enciánech, jež odkvetly, nebo o nálezu psí kostry v „našem“ lomu. Nevěděl, co má na to odpovídat. Je až ku podiv, jak málo zbývá z nejkrásnější shody, nejsou—li lidé spolu.

I Helena se s podzimem vrátila, a mnoho, přemnoho ztrácela na pražské půdě. Chodil s ní rád za okraje Prahy, kde vede se drobná, rozryvná bitva mezi zemí a městem. Jsou tu chvíle nevyrovnatelné, plné pustoty a tesknosti, kdy vám připadá, jako byste stáli na utichlém bojišti, kde země raněná a město skoro již mrtvé dokonávají na hromadách trosek. A jsou i končiny veliké jednoduchostí, jako Bílá Hora; lesy, táhlé, opuštěné stráně a hlavně řeka, krásná a tajemná mezi všemi řekami na světě. Jsou ranní hodiny, nejvzácnější ze všech, neznámé obyvateli města. Vyplujte ráno parníčkem proti proudu; budete slyšet hlasy tak důvěrné, že nikdy byste jich nečekali tak blízko lidského sídla.

Jednoho rána šli po navigaci u Bráníka. Byl stříbrně šedý podzimní den. Vltava zdála se proudem světla tiše a kovově šumícím. Neobyčejné ticho bylo v tom všem, a tolik uklidněného zármutku, že mimovolně začal mluvit sám o sobě. Vypravoval o tom, čím chtěl být a čím se nestal, co chtěl dělat, co mu ušlo; žaloval na sebe a vzdávaje se vší reservy, vylil svou nespokojenost jedním proudem. Zdálo se mu, že svou zpovědí se zbavuje vší malodušnosti a slabosti. Bylo mu, jako by se zároveň z dálky, snad a druhého břehu, díval na kamenný pás navigace; tuhle putují dva lidičky po hrázi, docela drobní proti řece, rovině a nebi, jako by měli jen znázornit samotu i opuštěnost toho všeho. Bylo tu nekonečně víc osamělosti: než v hlubině letních lesů.

„Heleno,“ říkal, „vždyť tohle není život. To je stárnutí, nuda, ubíjení času nebo co chcete, ale život to není. K ničemu nejsem a nic už nedovedu; a dělám-li něco, cítím už předem: k čemu vlastně? Vždyť já sám z toho nic nemám. Já sám! Já sám! Celý život jsem myslil jen na sebe, a hleďte, nic vlastně jsem sám pro nebe neudělal. To není život. Pomoz si, člověče! Ale jak může sobec pomoci sám sobě? Heleno, ledacos už jsem zkusil, ale nejsmutnější je pocit vlastní slabosti. Omrzelo mne tolik věcí. Vy mne posloucháte a nestojí to vůbec za to. Divím se, že jste tak trpělivá. Podívejte se, jakou tamhle ten chytil velikou rybu.“

Ukazoval prstem: Helena zvedla sklopené oči, ale ne za jeho prstem; zářivě pohlédla na něj. Zmátl ho ten plný pohled, a nevěděl, co dále říci, zmírňoval, co mluvil předtím, odpoutal se a začal žertovat. Než Helena byla jako zařezaná, nemluvila a neposlouchala; procházka se končila velmi rozladěně, na parníčku nemluvili, bylo mu málem nudno a rád se rozloučil. Zbytek dne nepadá na váhu; druhého dne ráno mu pošta přinesla dopis od Heleny. Otvíral jej se srdcem plným nepokoje.

„Ještě dnes“, začínal dopis vzrušeným písmem, „musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj…“

Pustil dopis jako udeřen; to náhlé „Ty“, toto „nejdražší“ — zbláznilo se to děvče? Musel přecházet po pokoji, aby to spolknul; měl pocit hanby a ponížení, chtěl by se rovnou propadnout. Co ještě?

„Ještě dnes musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj za nejkrásnější den mého života. Dal jsi mi vše, dal jsi mi lásku. Ještě včera žila jsem těžký sen to nebyl život. Dnes stojím u okna s rozepjatou náručí jsi to Ty Jsi to Ty za kým ji rozpínám, nejdražší jsi to Ty? Vím, jsem šílená snad v nejbližší chvíli budu litovat, co jsem Ti napsala. Hrozně spěchám říci vše než přijde ta chvíle lítosti, neboť chci raději litovat než neříci to. Líbám Tě líbám Tě drahý můj, neptej se mne po ničem neboť nevím co se se firmou děje! Ne to nebyl život, hrozný byl můj sen miláčku Díky díky jsem Tvá a nechci mít nic co není Tvé Ježíši nezlom mne abych mohla vše říci! Chtěla bych obejmout Tvé nohy, celým tělem se ponížit protože jsem tak Tvá že už nemohu jinak Nes mne miláčku nemám vlády, hlavu dám na Tvé rameno a Ty mne líbáš ukrutný nevíš že mne ještě nikdo nelíbal? Ach kdybych byla s Tebou

Helena.

Drahý nejdražší, bojím se toho večera podej mi ruku, mysli na mne, je to má první noc!“

Četl v trapném úžasu, neúprosně vnímaje každou chybu interpunkce, každou zoufalou nesouvislost pomateného dopisu. Stále měl pocit, jako by se styděl. Co jsem to provedl, vzpomínal, čím jsem si tohle způsobil? Copak jsem se jí včera, proboha, vyznával z lásky? Co se s ní stalo? Jaký hysterický záchvat? Snad to patří vůbec na jinou adresu, napadlo ho, a běžel, aby znovu prozkoumal to bláznivé psaní. Běda, není pochyby: ten miláček jsem už já. Což jsem s ní kdy mluvil o lásce, cožpak jsem jí kdy něco lhal? Arciť, byla mně milá; ale jen proto, ano, právě proto, že to nemělo pranic s láskou… Bože, co se to stalo?

Četl znova její dopis, cítil v něm její dech horečný a vzlykající; divý, šílený musel být boj té mužské panny, než tak ztratila hlavu. A což, zastavil se v zlobném podezření, byl-li vůbec jaký? Snad jen čekala na mou první slabost, aby mne přepadla svou hysterickou náručí! Hle, naříkal jsem, zastonal jsem; opravdu vhodná chvíle, aby na mé lože složila své tíživé panenství. Ach, Heleno, zachvěl se, odpusť mi, to jsi neučinila. Chtěla jsi mi pomoci, mně zklamanému, chtěla ses nějak obětovat a udělat něco velikého, ach, hloupá! jak sis to vlastně představovala?

Ještě jednou zkoumal pozorně její dopis; bylo mu stále ošklivěji. Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krisi. Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat a víc než to. Je jí dvacet pět let. Přesilná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její Palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý. Jdi, Heleno; je-li co jisto na světě, je to, že tě nemiluji.

A opět na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči. Ne, Heleno, moudré děvče, nevěřím ani tomu; není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl. Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné; ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin a bude ti přehrozně studem a ponížením. Budeš sebou pohrdat, rozryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči. Ach, Heleno, jak vám to mám říci? Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není: spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno; patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způsobem nejšlechetnějším.

Vrhl se ke stolu a začal psát:

„Heleno,

děkuji Ti za slova lásky; je mně jako člověku nehodnému. Dáváš mi více, než dovedu svým bídným srdcem oplatit. Jsem člověk opotřebovaný, dívenko, a svět mne neudělal tak dobrým, jak bys Ty zasloužila.

A nyní, drahá Heleno, můžeme opět být moudří. Pronesla jste slovo, které se muselo říci; jste statečná, a obdivuhodná. Bylo už nutno, abychom upřímně…“

Položil péro. Je nicméně jasno, že ji nemiluji; jak je možno, abych jí to neřekl? Čmáral si mechanicky po podložce slovo „nikdy“; vtom zazněl zvonek. Slyšel služku otevírat; někdo tiše mluvil a zaklepal na jeho dveře. Řekl „dále“, ale nikdo nevstupoval. Šel sám otevřít; o veřeje opírala se Helena, tisknout obě veliké ruce k prsoum.

„Račte, slečno,“ řekl sevřenými zuby, a zavíraje za ní dveře, zalomil rukama: „Jak jen můžete, Heleno, jak jen to můžete!“

Helena pohlížela stranou, rty se jí žalostné chvěly. „Přišla jsem ti říci…“ začala.

„Vím, co chcete říci,“ přerušil ji zoufale. „bedněte si, Heleno!“

Sedla si na okraj pohovky s očima sklopenýma a drtila v prstech svou kabelku. „Přišla jsem — — vás poprosit, abyste mi vrátil to psaní.“

„Právě jsem vám začal psát,“ odpověděl tiše. „Jak jste mne polekala!“

Zvedla k němu oči plné zoufalství.

„Nu což, Heleno,“ řekl měkce, „jak jste spala?“

Vstala, odhodila kabelku, sejmula klobouk a svlékala, si žaket; bylo hrozné, že jí k tomu sám nevybídl. žaket se jí zachytil na nějakém knoflíčku, nemohla jej odpoutat třesoucími se prsty; nehnul se, aby jí pomohl. Trhala prudce a slepě, až něco prasklo; pustila žaket na zem, sklonil se rychle, aby jej zvedl, a tu ho chytila oběma rukama za hlavu.

Prudce se vztyčil s očima temnýma záštím; ale jak ho křečovitě držela, zakolísala jeho pohybem a byla by upadla; musel ji zachytit oběma pažema. Tu uvolnily se její ruce, cítil, jak její prsty se třesou na jeho tvářích laskajícím, horoucím chvěním, jak leží celou vahou v jeho náručí; s hlavou zvrácenou nazad, oči zavřeny, suché rty zdviženy jako k smrtelnému políbení nad obnaženými, jektajícími zuby, mezi nimiž chvěla se špička jazyka, s lící šedivě bledou a roznícenou; tak zvedala k němu tvář v úžasu vášnivého očekávání. Byla přímo ošklivá; vše v tom obličeji pohaslo, když zavřela oči. Zasykl odporem a políbil ji lehce na tvář; jemně, co nejjemněji sňal její ruce se svých tváří a řekl s těžkým steskem: „Sedněte si, Heleno.“

Usedla jako opilá a zakryla si tváře dlaněmi. „Heleno,“ mluvil přerývaně, přecházeje po pokoji, „nechci, aby vás tohle setkání mrzelo. Prosím vás, buďte rozumná. Neznám vás, bůh ví, nevyznám se ve vás vůbec; ale bojím se, abyste — zítra na mne nemyslela s výčitkou.“

Helena seděla jako zkamenělá.

„Odpusťte,“ řekl trpce, „že dnes myslím na zítřek: Bylo by lépe, aby nebyl žádný. Řekněte, jste si tak jista, že by se zítřek na vás nepomstil?“

Helena, s tváří zakrytou, zavrtěla hlavou. „Přišla jste, abyste se mně vložila do rukou: Tu jsem, nalož se mnou nějak! Děvče, copak je to možno? Mám vás podržet, sevřít pevněji, složit někam nebo co? Což vím, čím vám nejvíc ublížím? Ach, Heleno, zbavte mne toho, prosím vás; nechtějte na mně, abych rozhodoval, co s vámi; jsem bez vůle, ale mám vás rád. Ujměte se sama sebe, Heleno!“

Seděla bez hnutí, ustrnulá, němá; bylo mu jí nesmírně líto a v úzkostech hledal slova nejněžnější, kterými by jí vyložil stav věci. Aby jí byl blíže, sedl si na vysoký okraj pohovky a díval se shora do jejích drsných vlasů.

„Nu, hleďte,“ opakoval tiše, „ujměte se sama sebe. Jste čistá a hrdá; nezahazujte se. Znám vás příliš málo; mám pocit; že dnešek je nám poslán osudem jen proto, abych si vás počal vážit nekonečně víc než dosud. Heleno, měl jsem z vás radost jako z panenského děvčete; budu vás ctít jako ženu, která překonala sebe samu. Budete jistá sebou a dokonalá.“

Tu učinila Helena věc neočekávanou a velmi prostou. Jak seděl výše než ona a s koleny zdviženými, odkryla svou tvář a položila se bradou na jeho koleno pohybem zároveň dětským a milostným nevýslovně; v té poloze znehybněla a zavřela oči, jako by chtěla říci: teď si mluv, co chceš.

Byl zmaten, cítil sám předobře lživost všeho, co říká. „Heleno,“ počal smutně, „je to velká vina, že nejsem už tak mlád, abych — věřil v lásku? Je to velká vina, že když slyším ‚láska‘, myslím hned na bolest a zklamání, na hrubé rozkoše, na styk nejnižší, na lež a rozchod? Je to veliká vina?“

Helena, se zavřenýma očima, zavrtěla hlavou. Cítil na své noze prudce bít tepnu jejího hrdla; rychle dýchala pootevřenými rty, bledá a jakoby spící. Teď, pravila tato úlisná tvář, v tuto chvíli je mi vše jedno; nech mne tak být. Zkrásněla skoro v té nehybnosti; vypadala jako maska ze sloni. Naklonil se k ní a mluvil polohlasně:

„Heleno, láska není to, co byste chtěla; je těžká a vždy ponižující; není pro vás. Kdybych vás viděl jít tou cestou s jiným, s kýmkoliv jiným, volal bych na vás s hrůzou: Heleno, Heleno, nechoďte tudy, to není pro vás; nemůžete přejít, kudy přejdou jiné, zlomí vás, co jiné unesou; nevím, zda proto, že jste moudřejší nebo nešťastnější. Nevyznám se ve vás, ale bojím se o vás. Co vám mám ještě říci?“

Helena zrůžověla a zesličněla podivně, její rysy zjemněly, hleděla tajemně štěrbinou očí nikam; pohladil ji po vlasech a řekl měkce „Heleno, nikdy už nesmíte ke mně přijít.“

Nic se nezachvělo v její líci; každou ránu, zdá se, by unesla v této posici. Vzdychl a dotkl se její tváře.

„Sbohem, Heleno.“

Poslušně vstala a nechala se odíti do žaketu. Pomáhal jí zatknout jehlice do vlasů; usmála se na něho.

Když odcházela, obrátila se prudce a stiskla mu ruku vší silou. „Jste — tak — šlechetný,“ řekla, zardívajíc se a s očima sklopenýma, jako by mu děkovala, že jí ničeho neudělal. Přese vše musel se kousnouti do rtů.

Od toho dne se nesešli; nebylo to arci dobře možno.

Po letech slyšel opět o Heleně. Mluvila o něm prý se zřejmým nepřátelstvím, jako o někom, kdo, jí těžce ublížil.

Bylo mu toho líto — i po letech.