Tisíc a jedna noc (Šulc)/Kupec a duch

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kupec a duch
Autor: neznámý
Zdroj: Tisíc a jedna noc. Díl I. Přeložil P. Š. T-ý. Praha: Alois Hynek, 1891. S. 14–21
Národní digitální knihovna
Licence: PD anon 70
Překlad: P. Š. T-ý
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Vypravuje se o jistém kupci, jenž byl požehnán hojně statky vezdejšími, že se vydal na dalekou cestu, opatřiv se potřebnými k tomu věcmi. Když byl již čtvrtého dne na cestě, bylo mu nesmírně horko i hledal nějaký chládek. Uzřel zahradu, do které vešel. Usedl pod strom, vedle kterého tekl pramen, přivázal zvíře své ke stromu, vyňal z tlumoku svého suchary a datle, jedl a házel pecky v pravo i v levo, až byl syt, načež povstal, umyl se a pomodlil.

V tom uzřel, že blíží se k němu příšera. Nohy měl velikán ten na zemi, hlava jeho pak trčela v oblacích; v ruce měl obnažený meč, kráčel přímo ke kupci, před nímž se zastavil řka:

»Vstaň, bych tě usmrtil tímto mečem, jakos ty usmrtil dítko mé.«

Uslyšev tato slova, ulekl se kupec i pravil:

»Pane, proč mne chceš zabiti?«

»Poněvadž tys usmrtil syna mého.«

»Já že jsem tak učinil?« pravil kupec, »toť nemožno, kdy a jak se to stalo?«

Na to odpověděl duch:

»Neseděl jsi tuto a nejedl datle a neházel pecky v pravo i v levo?« 

»To jest pravda,« odvece kupec, »učinil jsem tak.«

»Nuže,« pravil duch, »tím zabils mého syna; neboť když jsi jedl a zahazoval pecky, šel okolo můj syn, pecka jedna ho zastihla i zabila. Zdaliž nepraví zákon: kdo zabíjí, budiž zabit.«

Kupec na to odpověděl: »Jsem v moci boha, k němuž se obracím, neboť jenom u něho lze ochrany nalezti. Jestliže jsem zabil dítě tvoje, učinil jsem to nerad, i měl bys mi odpustiti.«

Duch na to pravil: »Ne tak, budeš zabit.«

Potom ho chopil, povalil na zem i napřáhl meč, aby jej usmrtil.

Kupec pak bědoval i naříkal a pravil: »Nedopřeješ mi, mocný duchu, tolik času, bych se rozloučil se ženou a dítkami, rozdělil mezi ně dědictví a prohlásil poslední vůli svou? Až to se stane, vrátím se k tobě, i můžeš mne pak zabiti.«

Duch na to řekl: »Obávám se, pustím-li tě, že se nevrátíš.«

Kupec pak přísahal, že zajisté se vrátí.

»Jakou lhůtu žádáš?« řekl duch.

»Rok, než uvedu své záležitosti do pořádku; po roce vrátím se jistě.«

Duch tázal se opět: »Ruči bůh za tvůj návrat?«

»Bůh ručí za můj slib,« odvětil kupec.

Když byl učinil tuto přísahu a duch jej propustil, vsedl na své zvíře a jel zarmoucen domů. Když pak uzřel ženu a dítky, počal plakati i byl smuten velmi. Divili se tomu všickni; žena jeho pak se tázala, proč se tak rmoutí.

»Jak bych se nermoutil,« odpověděl jí, »když po roce mám zahynouti.« Potom jí vypravoval. co se mu přihodilo s duchem a že mu přísahou slíbil, že po roce se vrátí, by se dal zabiti.

Žena i dítky bědovaly velice a plakaly celý den.

Druhého dne jal se kupec rozdělovati jmění své, zaplatil veškeré dluhy a dával hojné almužny chudým, by se za něj modlili.

Potom zavolal svědky, propustil na svobodu otroky, učinil závěť a tak po celý rok uváděl věci své v pořádek.

Když pak nastal čas, chystal se na cestu, oblekl rubáš a loučil se s rodinou svou.

Plakali všickni; on pak pravil: »Jest to dopuštění boží, člověk pak určen k tomu, by zemřel.«

Potom vsedl na zvíře své a cestoval dnem i nocí, až přibyl k zahradě, Bylť uplynul právě rok. Usadil se na místě, kde byl datle pojídal, i čekal plače, až se objeví duch.

Tu přiblížil se k němu stařec, jenž vedl gazelu na řetěze, i pozdravil ho. Kupec opětoval pozdravení a stařec tázal se ho, co dělá na tomto místě okouzleném, kde zlí duchové provádějí svoje rejdy. Kupec vypravoval mu příhodu svou s duchem.

Stařec podivil se velice a pravil: »Tys velmi poctivý člověk.«

Usadil se vedle něho řka: »Neodejdu odtud, pokud neuvidím, jak se ti povede s tím duchem.«

Sedíce tu hovořili pospolu. Zatím přiblížil se k nim jiný stařec s dvěma černými psy, jenž je pozdravil a tázal se jich, co by tu dělali, a když se dozvěděl příčiny jejich prodlévání tuto, divil se nemálo, že kupec splnil tak věrně svou přísahu, a pravil: »Také já neopustím toto místo, pokud se nedozvím, jak se to skončí s kupcem a duchem.«

Kdežto mezi sebou hovořili, přiblížil se opět jiný stařec s hubeným mezkem; pozdraviv je tázal se: »Co činíte tuto a proč jest kupec tak zarmoucen?«

Oba starci mu pověděli vše, i to, že chtějí věděti, jak se věc skončí.

Uslyšev to stařec, pravil: »Také já neopustím toto místo, pokud se nedozvím, jaký to vezme konec.«

Usadil se k nim a hovořili vespolek. Pojednou uzřeli veliký mrak prachu v poušti; duch objevil se, maje břitký meč v ruce, a blížil se k nim.

Když byl u nich, chopil kupce za levou ruku řka: »Povstaň, bych tě zabil.«

Kupec plakal; oni tři starci pak plakali a naříkali také.

Onen stařec, jenž měl gazelu s sebou, přistoupil k duchu a políbiv mu ruce i nohy pravil: »O mocný králi duchů, povím-li ti, co se mi přihodilo s touto gazelou, a shledáš-li že to podivnější, nežli co se stalo tobě s kupcem, zdali mu odpustíš třetinu viny?«

»Milerád,« odvětil duch.

Stařec pak jal se vypravovati takto:

»Vězte, že tato gazela jest dcerou mého strýce a byla mou manželkou. Žili jsme bez dětí třicet roků. Stalo se, že jsem měl syna od jedné otrokyně, což vzbudilo žárlivost mé ženy. Když pak jsem musil podniknouti dalekou cestu, naučila se žena má kouzelnému umění, očarovala syna mého proměnivši jej v tele, které dala pastevci, by je pásal s ostatním skotem. Matku jeho proměnila v krávu, jižto také odevzdala pastýři, a když jsem z cesty se vrátil, pravila mi, že matka zemřela, syn můj pak že utekl. Pátral jsem po něm rok. Tu nastaly veliké svátky, i vzkázal jsem pastýři, by přivedl tučnou krávu, jižto na svátky zabijeme. Přivedl mi očarovanou ženu, která truchlivě bučela. Divil jsem se tomu a chtěl jinou dát zabít, ale dcera mého strýce dolehala na pastevce, až zabil krávu, jež byla náramně hubena. Proto jsem poručil pastýři, by přivedl tučné tele. I přivedl mi

syna mého, který uzřev mne, přiskočil a položil hlavu na moje nohy. Byl jsem pohnut i pravil pastýři: Vezmi tele a pečlivě je ošetřuj. Ale dcera mého strýce, tato gazela, zlobila se, chtíc, by tele to se zabilo. Nechtěl jsem svoliti, načež ona vzala nůž i dala tele svázati. Vida, jak tele jest zarmouceno, propustil jsem je řka ženě, že až při jiné příležitosti bude zabito. Druhého dne přišel ke mně pastýř a vypravoval mi toto: »Mám dceru, která se naučila čarovati; když jsem včera přivedl domů tele, jež jsi propustil, pozorovala je i dala se do smíchu a pláče. Tázal jsem se jí, proč se směje a pláče. Odpověděla mi, že tele to jest synem našeho pána, jejž manželka jeho v tele proměnila. Sotva jsem se dočkal rána, bych ti přinesl zprávu, že dítě tvoje žije.« –

Když jsem, ó duchu, zaslechl tuto zvěst, běžel jsem s pastýřem do jeho domu, kde byl syn můj, kterého jsem objímal s pláčem. — Můžeš-li jej zbaviti kouzla, pravil jsem k dceři pastýřově, dám ti všechen dobytek i majetek svůj. — Odpověděla, že netouží po majetku, avšak, má-li vyprostiti syna mého, že musím jí ho dáti za manžela i dovoliti ji, by očarovala tu, která ho v tele proměnila, jinak že bych neustále musil se bati jejích piklů. Slíbil jsem jí to, načež ona vzala mísu s vodou, pronesla čarovné průpovídky a sehnuvši se k synu mému pravila: »Ó tele, jsi-li od boha tak stvořeno, podrž podobu tu, avšak jsi-li zlomyslně očarováno, přijmi z milosti tvůrce opět podobu lidskou.« Pokropila ho vodou z mísy, načež promění se v člověka. Radostí jsem až omdlel. — Dcera pastýřova proměnila pak dceru mého strýce v tuto gazelu. Po krátkém čase pak zemřela žena mého syna, ona dcera pastýře, a syn můj odebral se do cizí země. Já pak jsem si umínil, navštívit syna svého i vzal s sebou dceru strýce a přišel tak k vám. Zdaž to nejsou podivuhodné příhody ?«

»Nuže,« pravil duch, »odpouštím třetinu viny;« načež přistoupit k němu druhý stařec, mající černé psy řka: »Já také budu ti vypravovati příhody své s těmito psy svými bratry, a shledáš, že jsou podivuhodnější nežli ony. Zdali pak mu odpustíš třetinu viny kupcovy?«

»Ano,« řekl duch.

Na to vypravoval stařec takto: »Tito dva psové jsou moji bratři; byli jsme, když otec náš zemřel, tři bratři; zanechal nám tři tisíce dukátů; podnikl jsem obchod rovněž jako moji bratři. Po čase prodal můj nejstarší bratr, jeden z těchto psů, vše, co měl, za tisíc dukátů, za něž nakoupil zboží, s kterým vydal se na cestu do cizích zemí, kde pobyl celý rok. Jednoho dne, když seděl jsem v krčmě, předstoupil přede mne žebrák, jenž pravil plače: »Pozdrav bůh; což pak mne již neznáš?« Pohledl jsem naň bystřeji a poznal bratra svého; vítal jsem jej a tázal se ho, jak se mu vede. »Neptej se,« odvětil on, »vedlo se mi špatně; všecky moje peníze jsou ty tam.« Dal jsem mu nové šaty a nechal jej u sebe. Když pak jsem zúčtoval a náležitě uspořádal vše v obchodě svém, shledal jsem, že jmění moje vzrostlo na dva tisíce dukátů. Rozdělil jsem se s bratrem řka: »Mysli si, žes ani nebyl na cestách.« S radostí vzal peníze a začal znovu obchod. Po čase stalo se, že můj druhý bratr, pes nyní, chtěl také podniknouti cestu. Zrazovali jsme mu to, avšak on zatvrzele stál na svém, odebral se do ciziny, kde pobyl celý rok, načež vrátil se v témže stavu jako starší bratr. Pravil jsem mu: »Jakže, milý bratře nezrazoval jsem ti to?«

On pak odvětil s pláčem: »Ó, milý bratře, jest to osud můj; jsem nyní žebrákem.«

Dal jsem mu nové šaty a nechal jej u sebe i pravil k němu: »Jako každého roku ukončím účty své a co jsem získal, sdělím s tebou.«

Účtoval jsem a shledal dva tisíce dukátů. Vzdal jsem díky bohu a dal tisíc dukátů bratru svému, podržev si tisíc.

Bratr můj podnikl znovu obchod. Po čase přišli ke mně bratři, vyzývajíce mne, bych s nimi vydal se na cestu. Zdráhal jsem se řka: »Co jste získali na cestách a což mohu já očekávati?«

Oni pak neustáli a každého roku mne vyzývali, bych s nim cestoval; odepřel jsem to vždy, až pak roku šestého pravil jsem k nim: »Milí bratři, vydám se s vámi na cestu, ale dříve chci věděti, jaké máte jmění.« Když jsem proskoumal jejich obchody, shledal jsem, že oba svoje jmění lehkomyslně promarnili. Neříkal jsem nic, uzavřel účty své a poznal, že mám všeho všudy šest tisíc dukátů. Měl jsem z toho radost, rozdělil vše ve dva díly a pravil: »Tu jsou tři tisíce dukátů pro vás a pro mne, bychom podnikli obchody.«

Druhou část tří tisíc dukátů zakopal jsem pro případ, že by se mi dařilo, jako mým bratřím, bych měl základ a mohl znovu počíti obchod.

Oba byli s tím spokojeni, dal jsem každému tisíc dukátů a sám ponechal jsem si také tisíc; nakoupili jsme zboží, najali loď a vydali se na cestu.

Plavili jsme se měsíc po moři, až jsme přibyli k velikému městu; vešli jsme do něho, prodali zboží své a vydělali na jednom dukátu deset. Nakoupili jsme nové zásoby zboží a chtěli dále se odebrati. Stalo se pak, že jsem na břehu nalezl chudou dívku, jež zalíbila se mi tak, že jsem ji pojal za ženu.

Vydali jsme se na cestu. Bratři moji záviděli mi štěstí mé, tak že si umínili mne zabíti. V noci, když jsme spali, hodili mne i ženu mou do moře. Žena moje proměnila se v ducha i donesla mne na ostrov, kde svěřila mi, že náleží mezi dobré duchy a jest mým andělem strážným. Dodala pak, že musí usmrtiti bratry mé. Podivil jsem se nemálo tomu všemu, i prosil ji, by bratry mé nezničila, že jsou to přece moji bratři. Ona pak chopila mne a přenesla na střechu mého domu. Sešel jsem dolů, vykopal oněch tři tisíce dukátů a počal znovu obchod. Večerem vraceje se domů, nalezl jsem tam oba tyto psy přivázané. Uzřevše mne, tulili se ke mně prolévajíce slzy.

Nemohl jsem pochopiti, co se děje, až přišla moje žena, jež pravila: »Pane, totoť jsou tvoji bratři.« Tázal jsem se, kdo jim to učinil; ona se přiznala k tomu, dodavši, že po desíti letech budou vysvobozeni.

Oznámivši mi, kde se zdržuje, opustila mne. Uplynulo deset roků, i vydal jsem se s bratry na cestu, by vysvobození byli. Tuto jsem zastihl kupce a starce i dověděl se vše, načež umínil jsem si, vyčkati konec. Toť příhody moje; zdali nejsou podivné?«

Duch pak pravil: »Daruji ti třetinu viny.«

Na to přistoupil k duchu třetí stařec a pravil: »O, pane můj, zdali promineš i mně třetinu viny muže toho, když ti povím své příhody s tímto mezkem, jež jsou podivnější, nežli příhody obou těchto starců?«

»Vypravuj,« řekl duch a stařec počal takto:

»Věz, o duchu, že tato mezkyně byla mou manželkou. Podnikl jsem jednou cestu a pobyl celý rok mimo domov i vrátil jsem se pak v noci. Vstoupiv do jizby ženy své, zastihl jsem u ní černého otroka, s kterým žertovala důvěrně, a uzřevši mne, postoupila proti mně, majíc číši vody, pronesla jakási slova, pokropila mne a pravila: »Změň podobu svou a staň se psem.«

Ihned proměnil jsem se ve psa, jehož moje zlá žena vyhnala z domu. Běhal jsem kolem, až jsem dospěl ku krámu řezníka, kde jsem hryzl kosti pod stolem. Řezník pak mne vzal s sebou a když mne uzřela dcera jeho, zakryla si obličej řkouc: »Proč přivádíš sem cizího muže?«

»>Kde jest jaký muž?« tázal se otec.

»Tento pes jest očarován od své ženy,« řekla ona, »ale já mohu jej spasiti.«

»Učiň tak,« pravil otec její, »vykonáš dobrý skutek.«

Dcera řezníkova vzala číši s vodou, zamručela cosi, pokropila mne a pravila: »Vrať se v postavu svou se svolením mocného boha.«

Když jsem nabyl opět lidské postavy, políbil jsem jí ruce a řekl: »Očaruj mou ženu, jako ona očarovala mne.«

Dala mi trochu oné vody řkouc: »Až bude spáti, pokrop ji a oslov jmenem, jakým chceš; nabude postavy, kterou jí určíš.«

Učinil jsem tak, šel k spící ženě, pokropil ji a řekl: »Proměň se v mezkyni,« což se také stalo, i hle, tu jest. — Pak se jí tázal, zdali to pravda, načež ona přisvědčila pokynutím hlavy.

Duch podivil se i řekl: »Nuže, daruji ti třetinu viny muže toho, jejž propouštím.«

Kupec poděkoval starcům, jižto mm blahopřáli loučíce se s ním a jdouce každý svou cestou. Kupec vrátil se domů, kde ho radostně vítaly žena i dítky, s nimiž blaženě pak žil ještě dlouhá leta.