Tatíčkovy pohádky/Vlk a kůzlátka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlk a kůzlátka
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 7–11.
Licence: PD old 70

V chaloupce u lesa zůstávala koza se svými pěti roztomilými kůzlátky. Jednou ráno jim povídala: „Poslechněte, milé děti, půjdu na lesní louku pro čerstvou trávu, buďte tu hodné, nehašteřte se spolu a nikomu neotvírejte, jenom mně, až vám řeknu:

„Děťátka, kůzlátka,
otevřte mi vrátka,
jsem vaše maminka!“

Buďte opatrné, mohl by k vám přijíti vlk a ten by vás všecky snědl!“

Kůzlátka se otřásla strachem, když jen zaslechla o vlku, a slíbila, že neotevrou nikomu jen mamince. Koza se rozloučila s dětmi, vzala hrábě na rameno a odešla.

Sotva zašla kousek dál do lesa, vyšel z roští vlk. Mlsně se olízl a pomyslil si: „Tak, teď šla paní koza na trávu, a já se půjdu trochu podívat na její děti.“

Kozy se bál, protože měla špičaté rohy, ale kůzlátka ještě nemají velkých rohů — těch se nebojí, ta se mu neubrání!

Když došel k chaloupce, zabouchal na vrátka a zavolal, jako volávala koza:

„Děťátka, kůzlátka,
otevřte mi vrátka,
jsem vaše maminka!“

Kůzlátka však poznala podle chraplavého hlasu, že to není maminka. Vysmála se vlkovi a řekla:

„Maminka má tenčí hlásek,
jako ptáček konipásek!
Ty nejsi naše maminka!“

Vlk se rozběhl ke kupci a koupil si tam hroudu páleného cukru, aby měl tenčí hlásek. Když cukr snědl, vrátil se k chaloupce, zaklepal a tenkým hlasem zavolal:

„Děťátka, kůzlátka,
otevřte mi vrátka,
jsem vaše maminka!“

Kůzlátka nemohla rozeznati, je-li to hlas maminčin nebo ne. Radila se chvíli mezi sebou, mají-li otevříti? Největší řeklo: „Ukaž nám dříve nohu!“

Vlk vstrčil svou hnědou drápatou tlapu pod vrátka. Sotva ji kůzlátka shlédla, zvolala:

„Naše maminka má hezčí nožky,
na nich má bílé punčošky!“

Vlk uháněl k pekaři a řekl: „Dej, pekaři, dej mi kus těsta, škrábl jsem se do nohy, nemohu krev zastaviti; nedáš-li, sním tě!“

Pekař mu dal těsta, vlk si je přilepil na tlapu a utíkal k mlynáři a řekl: „Dej, mlynáři, dej mi mouky, nedáš-li, sním tě!“

Mlynář mu dal mouky, vlk posypal si jí nohu polepenou těstem a utíkal k chaloupce.

Zabouchal na vrátka a volal tenkým hlasem:

„Děťátka, kůzlátka,
otevřte mi vrátka,
jsem vaše maminka!“

Přitom podstrčil zabílenou nohu pod vrátka. Kůzlátka spatřila bílou nohu vlkovu a myslila, ubožátka, že je to maminčina bílá nožka.

Otevřela dvířka — vlk vskočil mezi kůzlátka a snědl je — jen nejmenší se schovalo za hromadu slámy do koutka, toho neviděl. Ani by už snad nemohl je snísti, tak tuze byl najeden.

Těžce oddychoval a pomalu odešel od chaloupky, svalil se do trávy a usnul.

Za chvíli přišla koza s plnou náručí pěkné zelené trávy. Jak se ulekla, když nalezla chlívek otevřený a dětí nikde neviděla. Začala naříkati a volati: „Ach, děťátka, má kůzlátka, kde jste, moje ubožátka!“ Tu se ozval slabounký hlásek z koutku: „Maminko, jen já jsem tady!“ Koza odhrnula slámu a nalezla tam nejmladší kůzlátko všecko ulekané a uplakané.

Sedla si k němu na slámu, a ono jí vše vyprávělo, co se stalo s ostatními kůzlátky.

Koza řekla: „Půjdu vlka hledat, musí mi vrátit moje děti!“ Vyšla ven.

Nedaleko chaloupky zaslechla chrápání, přijde ke křoví a vidí vlka v trávě. Usnul po těch hodech a chrápal.

Koza zahrozila a povídala: „Počkej, dám ti za to, žes mi snědl kůzlátka.“

Vrátila se do chaloupky a vzala si nůžky a jehlu s nití. Pak rozpárala vlkovi břicho — a tu — hup, hup, vyskákala z něho kůzlátka! Kůzlátka nevěděla co dělat radostí, když uviděla zase svou maminku. Teprve se radovala!

Vlk pořád spal. Koza poručila dětem, aby přinesly hodně kamení. Kůzlátka se rozběhla a za chvilinku už ležela vedle vlka hromada kamení.

Koza mu je nasypala do břicha a břicho zašila silnou nití. Pak utekla s dětmi do chaloupky, zavřela dvířka a skulinou se dívala, co bude vlk dělati, až se vzbudí?

Za chvíli se vlk probudil — protáhl se a tuze se divil, co to v něm tak rachotí. S namáháním se postavil na nohy. Jak udělal krok — hrr — hrr, tak v něm kamení rachotilo. Vlk kroutil hlavou, co se to s ním děje? Pomalounku se loudal ke studni, vylezl na roubení a chtěl se napíti, protože měl velkou žízeň.

Ale jak se nahnul, kamení se mu nahrnulo kupředu — najednou to žbluňklo, až voda vysoko vystříkla — vlk spadl do studně a utopil se.

Koza s kůzlátky vyběhla z chaloupky. Když kůzlátka viděla, že vlk ze studně nevyleze a že jim neublíží, měla teprve radost a tančila s kozičkou — mamičkou kolem studně.