Tatíčkovy pohádky/Almužna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Almužna
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 11–14.
Licence: PD old 70

Stařičký žebrák chodil po vsi od chalupy k chalupě a prosil o kousek jídla. K polednímu přišel k pěkné chalupě kmotry Háty. Vešel, poprosil — leč kmotra Háta byla nevlídná a lakomá — nejen, že mu ničeho nedala, vystrčila ho ze dveří a neřekla ani: „Naděl vám Pán Bůh!“

Žebráček vešel do sousední chalupy vdoviny. Tam právě vdova podala poslední krajíčky chleba svým dětem místo oběda. Když spatřila starého žebráka, slitovala se nad ním, ulomila kousek chleba z každého krajíce a podala mu je, řkouc:

„Vezměte z mála, stařečku, co mám. Naděl vám Pán Bůh jinde víc, více vám dáti nemohu.“

„Zaplať ti Pán Bůh, dobrá, útrpná ženo,“ děkoval žebrák, „nechť ti Pán Bůh požehná, aby ses měla dobře s dětmi, a co dnes začneš dělati, dělej až do západu slunce. Ať ti to přinese štěstí!“

Vdova neposlouchala ani, co stařeček povídá; jakmile odešel, přemýšlela, co dá dětem k obědu a k večeři?

Komůrku má prázdnou, krávu dávno již prodala, mléka koupiti nemůže; chleba ani brambor nemá! Tu si vzpomněla, že má schováno pár loket plátna na košile pro děti. „Prodám z něho kus,“ pomyslila si — „jísti se chce, peněz nemám, prodám-li plátno, aspoň budu mít peníze na chléb a na brambory.“

Přistoupila ke skříni, vyndala plátno, aby kus odměřila. Jak začala měřit — měřila, měřila — a nemohla se doměřit konce. Již tu leželo sto — dvě stě loket a ještě nepřestala měřiti. Než slunce zapadlo, měla naměřeno přes tisíc loket plátna.

Radovala se i s dětmi; ustřihla kus plátna a běžela s tím ke kmotře Hátě a když dostala peníze, nakoupila chleba, brambor i mléka.

Druhého dne byl v městě trh. Svinula plátno, naložila na záda a šla je prodati. Protože bylo plátno pěkné, brzy je prodala. Nakoupila pak, čeho bylo doma třeba, a ještě přinesla plný pytlíček zlaťáků. Za ty koupila krávu, slepice, husy a kus pole; také zahrádku si upravila.

Nyní se jim vedlo dobře. Děkovala Bohu, a s vděčností vzpomínala na starého žebráka.

Kmotra Háta velmi se divila tomu, jak dobře se vdově daří. Vešla k ní a ptala se jí: „Řekněte mi, milá kmotro, čím to je, že se vám tak dobře vede? Máte se nyní mnohem líp než my!“

Vdova jí vše upřímně pověděla, jak žebrák přišel, jak dětem po kousku chleba odlomila a jemu dala, jak jí děkoval, žehnal a přál, aby to, co začne dělati, až do západu slunce dělala. Jak potom měřila plátno a jak za ně utržila tolik peněz, že si mohla pořídit vše, co teď má.

Kmotra Háta si vzdychla z hluboka: „Ach, sousedko drahá, kdybyste vy věděla, jak mám těžké živobytí. Mám sice muže, ale ten málo vydělá, a máme čtyři děti. Sama víte, co děti spotřebují. Kéž by mně štěstí tak přálo jako vám! Prosím vás, přijde-li k vám ještě někdy žebrák, pošlete ho také k nám!“

Vdova slíbila, a kmotra Háta se těšila již, že jeho návštěva i jí přinese požehnání.

Za nějaký čas přišel opět ten žebrák k vdově, děkovala mu upřímně a snášela, co měla nejlepšího. Když odcházel od ní, řekla: „Stařečku, vejděte též do vedlejší chalupy, kmotra Háta vám také ráda něco uštědří!“

Kmotra Háta číhala u okna a dobře viděla žebráka, kterak vchází k sousedce, a když viděla, že přichází teď k ní, honem podala svým dětem chléb namazaný máslem. Jakmile žebrák vstoupil do dveří, přiskočila k dětem, vytrhla jim chléb z ruky a dala jej žebrákovi.

„Zaplať Pán Bůh,“ děkoval stařeček, „a dej ti, abys, co dnes začneš dělati, dělala až do západu slunce!“

Kmotra Háta měla již plátno připravené k měření. Tu si vzpomněla, že již před chvílí děti chtěly píti, protože však doma nebylo vody, popadla honem konev a běžela ke studni pro vodu, aby pak již bez vyrušení mohla měřiti plátno.

Avšak — běda! Sotva přinesla v konvi vody, již běžela s ní po druhé ke studni a tak to šlo bez přestání. Nosila vodu, nosila — až už ji neměla kam vylévati. Teprve po slunce západu posadila se kmotra Háta všecka unavena a naříkala, jak ji Pán Bůh potrestal za lakotu!