Tatíčkovy pohádky/Stolečku, prostři se!

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
Jak Honza prodával	Stolečku, prostři se!	Zlatovláska

Údaje o textu
Titulek:	Stolečku, prostři se!
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 41–46.
Licence:	PD old 70

Otec měl tři syny. Martina, Václava a Josífka. Když dorostli, řekl jim: „Každý z vás půjde do světa na rok na zkušenou.“ Nejprve vypravil se nejstarší, Martin. Šel a šel, až přišel do lesa. Hezky dlouho bloudil a přece nepotkal v lese živé dušičky, až jednoho dne setkal se s malým, tlustým mužíčkem… „Kam jdeš?“ ptal se ho. „Jdu do světa, hledám službu!“ — „Chceš-li, zůstaň u mne, pomůžeš mi pasti ovce.“

Martin svolil a sloužil ovčákovi v lese po celý rok. Když se chýlil rok ke konci, řekl ovčákovi: „Slíbil jsem, že se vrátím za rok domů, propusť mne ze služby!“

Ovčák odpověděl: „Dobřes mi sloužil, za to dám ti tento stoleček, aby se ti dobře vedlo. Není to stoleček jako jiný! Budeš-li míti hlad, jen řekni: ‚Stolečku, prostři se!‘, a hned se pokryje nejchutnějšími pokrmy!“

Martin ovčákovi poděkoval a pospíšil domů. Na cestě se zastavil v hospodě, a že bylo pozdě navečer, požádal o nocleh. Hospodský i jeho žena, oba lakomí, nevlídně se dívali na chudého nocleháře, který si neporučil k večeři ani chléb. Když se ho hospodská tázala, co bude večeřeti, tu, aby si oba spíše naklonil, pozval je, aby si přisedli k němu, že je sám něčím vyčastuje. Postavil stoleček před sebe a zvolal: „Stolečku, stolečku, prostři se!“ Hned bylo na stolečku pečeně, bílého chleba a vína dost. Hospodský a jeho žena až vykřikli překvapením! Najedli se, a když Martin odcházel do stáje, kde mu nocleh vykázali, přemluvila ho hostinská k tomu, aby si dal k ní stoleček do rána uschovati. Pak umluvila se s mužem, že Martinovi stoleček vymění za obyčejný, a jeho divotvorný že si nechají! Učinili tak. Ráno dali Martinovi zcela obyčejný stoleček. Martin nepoznal ničeho a zamířil k domovu.

Když došel domů, zavolal otce i bratry a usadil je kolem stolečku. „To se podivíte,“ pravil jim, „až uvidíte, co můj stoleček umí!“ Pak zvolal: „Stolečku, stolečku, prostři se!“ Ale stoleček se neprostřel. Ať Martin prosil, naříkal, poroučel — stoleček se neprostřel. Všichni myslili, že si z nich Martin dělá jen dobrý den, a hněvali se na něho. —

Šel do světa Václav. Také přišel do lesa k ovčákovi a sloužil mu rok. Po roce řekl mu ovčák: „Dobřes mi sloužil, zde vezmi odměnu.“ Dal mu bílého beránka. „Není to beránek jako jiný,“ pravil ovčák, „řekneš-li: ‚Beránku, beránku, otřes se!‘, budou padati z jeho vlny dukáty!“

Václav poděkoval a rozloučil se s ovčákem. Ještě radil: „Nezastavuj se v hospodě, jako to udělal Martin — buď opatrnější, abys též nepřišel o beránka.“ Václav nedbal však rady ovčákovy, vešel do hospody a požádal o nocleh. Lakomá hostinská pravila: „Máš-li peníze, dáme ti nocleh!“ Václav chtěl se jí pochlubiti svým divotvorným beránkem i zavolal před ní: „Beránku, beránku, otřes se!“ A hle, již se sypaly na zem dukáty, že nepostačili je sbírati. Jak to hospodská spatřila, umínila si, že beránka mu vezme a dá mu obyčejného — a jak si usmyslila, tak udělala. Když Václav usnul, vyměnila mu beránka. Václav, ničeho netuše, odešel ráno s obyčejným beránkem k domovu.

Když přišel domů, volal radostně: „Již nebudeme u nás míti nouzi, hleďte, bratři, co jsem si vysloužil.“ Bratři i otec nedůvěřivě prohlíželi si nepatrného beránka — nezdál se jim býti žádnou vzácností. Václav to zpozoroval, usmál se a pravil: „Podivíte se, co můj beránek umí. Třese dukáty! Nevěříte? Však se sami přesvědčíte!“ Postavil beránka na stůl a zvolal: „Beránku, beránku, otřes se!“ Beránek stál, jako by ho na stůl přilepil, a zabečel — bé-é! Ale dukátů netřásl! „Co to?“ udiveně zvolal Václav a znovu poroučel: „Beránku, beránku, otřes se!“ Ale vše bylo marné, ať prosil, naříkal neb poroučel — beránek se neotřásl, dukáty nepadaly! Václav byl všecek zarmoucen, nemohl si vysvětliti, proč jeho beránek pozbyl divotvorné moci.

Nyní byl na řadě nejmladší syn Josífek, aby se vydal do světa. Bratři pravili: „Když my jsme tak špatně pochodili — jak teprve ty pochodíš ve světě? Lépe bude, zůstaneš li doma a budeš nám pomáhati při práci!“

Josífek se tím nedal zastrašiti, rozloučil se s bratry i s otcem a vydal se na cestu. Také přišel do lesa a potkal ovčáka, a ten ho přijal do služby.

Po roce řekl ovčák Josífkovi: „Dobře jsi mi sloužil, dám ti odměnu; moudře-li jí užiješ, můžeš nabýti darů, o které ošidila hostinská tvé bratry.“ Potom přinesl Josífkovi krátkou silnou hůl a řekl: „Zvoláš-li: ‚Obušku, hýbej se!‘ hůl začne bušiti, do čeho poručíš, a nepřestane, pokud neřekneš: ‚Obušku, dost!‘“

Josífek pěkně poděkoval a vydal se na cestu. Když došel k místu, kde podle vyprávění bratří stávala nepatrná hospoda, uzřel místo ní krásný vysoký dům. V domě bylo mnoho služebnictva a v pokojích plno hostí. Seděli u stolů přeplněných vzácnými pokrmy. A přece nikde v domě nebylo kuchyně. „Aha,“ pomyslil si Josífek, „zde nepotřebují peci — divotvorný stoleček jim dá nejvzácnějších jídel, mnoho-li si jen přejí.“ Vešel k hostinskému a požádal o nocleh. Zprvu nechtěl hostinský s chudě oblečeným Josífkem ani mluviti. — Když se mu však Josífek svěřil, že má drahocennou hůl, o kterou by nerad přišel, rychle svolil k jeho žádosti.

Zavolal svou ženu a v rychlosti ji upozornil, že Josífek by si rád dal schovati nějakou vzácnou věc, a pošeptal jí, ta že je jistě velmi drahocenná.

Josífkovi vykázali nocleh v pěkném pokoji. Než tam odešel, poprosil Josífek hospodskou, aby mu dobře schovala a opatrovala hůl a doložil: „Neříkejte však — obušku, hýbej se! — to vám povídám!“

„I neřeknu, dojista neřeknu,“ ubezpečovala ho hospodská, vzala obušek a odnesla jej do svého pokoje.

Sotva se za ní zavřely dveře, dala se do hlasitého smíchu. „Ach, jaký je to hloupý hoch,“ pravila, „ještě mi napoví, kterak to mám říci. Dojista, že na to zvolání budou se z obušku sypati drahé kameny! Bláhová bych byla, abych toho nezkusila!“

Vzala obušek do obou rukou a řekla: „Obušku, hýbej se!“ Obušek vyskočil z rukou a bušil jí do zad, až se prohýbala. S křikem běžela k muži. Ten jí chtěl pomoci — leč obušek skočil zase jemu na záda a bušil a bušil! Tak střídavě je vyplácel oba. Běželi k Josífkovi, aby jim pomohl. Josífek řekl: „Je to zasloužený trest na vás! Vzali jste mým bratřím divotvorného beránka a stoleček; dokud mi obé nevrátíte, nepřestane obušek bíti!“

Než by deset napočítal, už přiběhli k němu s beránkem i se stolečkem a teď teprve zvolal Josífek: „Obušku, dost!“ Pak si vzal beránka, stoleček i obušek a šel domů. Všichni ho s radostí uvítali, když spatřili, co přináší.

Otec i tři bratři byli dlouho šťastně živi a pamatovali ve svém štěstí vždy na chudé.