Tatíčkovy pohádky/Jak Honza prodával

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
O Skleněném vrchu	Jak Honza prodával	Stolečku, prostři se!

Údaje o textu
Titulek:	Jak Honza prodával
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 37–41.
Licence:	PD old 70

Jednoho dne pravila matka Honzovi: „Nastřádala jsem vajíček, půjdeš je prodat do města. Prodáš-li dobře, dostaneš novou čepici s beránkem.“

„Zač mám prodávati?“ ptal se Honza. Matka ukázala mu dva prsty a při tom řekla: „Za tolik jedno.“

Honza vzal košík na ruku a šel na trh. Tam usedl a čekal. Když šel někdo kolem, volal: „Kupte vejce“ a vždy při tom vystrčil dva prsty nad hlavu. Měl štěstí; sotva chvilku seděl, přišla nějaká kuchařinka, podívala se na vejce a ptala se:

„Jsou vejce čerstvá?“

„Nevím,“ odpověděl Honza.

„Nu tak je prohlédni,“ řekla kuchařka, „vrátím se za chvíli. Vejce, která prohlédneš, slož do mého košíka.“ Pak odešla nakoupit másla.

Honza nevěděl, jak se vejce prohlížejí — ale aby se zeptal prodavaček, to mu nepřipadlo.

Vzal vejce jedno po druhém, naklepl je a nahlédl dovnitř, je-li čisté, a pak je položil do kuchařčina košíku.

Po chvíli přišla kuchařka a spráskla ruce nad tím nadělením. Všecku tu míchanici vyklopila Honzovi do jeho košíku a vysmála se mu. Žloutky tekly po zemi, psi se sběhli a měli posvícení. Honza se sebral a šel domů. Jak ho maminka za to přivítala, můžete si pomyslit.

Jindy poslala matka Honzu na trh s máslem. „Jak se máslo prodává?“ ptal se Honza. „Inu tak,“ řekla matka, „sedneš si, vyložíš máslo na ošatku a zavoláš: „Kupte máslo!“ Přijde-li někdo, dáš mu nožík a pobídneš: „Ochutnejte máslo!“ — Za každou hroudu másla požádej korunu.“

Honza šel na trh. Usadil se, vyložil máslo na ošatku a volal: „Kupte máslo!“ Přišla panička a ptá se: „Co chceš za hroudu másla?“ Honza si nemohl vzpomenout na slovo: koruna. Přemýšlel chvíli a pak povídá: „To, co nosí král na hlavě.“ Všichni se smáli, ale panička se hněvala, že si z ní Honza tropí žerty. „No, tedy si počkej, až půjde nějaký král kolem,“ řekla a odešla. Honza volal opět co mu hrdlo stačilo: „Ochutnejte máslo!“ Brzy měl kolem sebe tolik ochutnavačů, že jim sotva postačil podávat nůž. Některý ochutnával třebas pětkrát, protože máslo bylo velmi dobré. Másla ubývalo, a Honza se smál radostí, jak mu jde na odbyt. Netrvalo dlouho — ošatka byla prázdná, ale kapsa též! Nestržil ani krejcaru.

Od té doby maminka už Honzu na trh neposlala.

Po nějakém čase vzkázal kmotříček, aby mu Honzíkova maminka poslala plátno. Sama jíti nemohla, zavolala tedy Honzíčka a řekla mu: „Poneseš kmotříčkovi plátno, dá-li ti za ně peníze hned, dej pozor, ať je neztratíš, nedá-li hned, zeptej se, kdy si máš pro ně přijíti.“

Svázala plátno do ranečku, a Honza šel. Sotva ušel kousek cesty, dalo se do deště. Asi v polovici cesty mezi vsí a městem byl starý sad. Stávala tam kdysi brána, ta však se napolo zbořila a zbyl jen sloup a na sloupu stála socha košilatého klučíka. Než Honza došel až sem, přestalo pršeti, vál však studený vítr až Honzu uši zábly. Honza se podíval na košiláčka na sloupu a viděl, že má obličej umazaný a mokrý, i bylo mu ho líto: „Jářku,“ povídá, „proč pláčeš, klučino? Je ti zima, viď? No, hleď, nesu kmotříčkovi plátno, potřeboval bys také kousek na šaty, viď?“ Honza rozvázal raneček, odměřil polovičku plátna a utrhl ji. Pak vylezl na sloup, otočil je několikrát kolem košiláčka a ptal se: „Dáš mi hned peníze?“ Nedaleko někde zabečela koza: mé-é — a Honza myslil, že klučina odpovídá: „Ne.“ — „Tedy dobře, zítra dáš?“ Kolem letěly vrány a křičely: „Dám, dám.“ — „Tedy dobře, zítra si přijdu pro peníze!“ Kmotříček se divil, že Honza přinesl tak málo plátna, a dal mu za ně málo peněz. Když Honza doma řekl, kam ostatní plátno dal, posílala ho matka, aby je přinesl zpět. Ale Honza stále říkal: „Nehněvejte se, maminko, však zítra za plátno přinesu peníze!“ Druhého dne šel pro peníze ke košiláčkovi. Ten již na sobě plátna neměl a opět tu stát jen v košilce. Honza se postavil proti němu a povídá:

„Klučino, jdu si pro peníze!“ Klučina nic. Honza vylezl na sloup, chytil klučinu za ramena a křičel mu do uší: „Slyšíš, klučino, buď mi dáš peníze, anebo mi plátno vrátíš!“ Klučina zase nic. Rozhněval se Honza a zatřásl klučinou. „Klučino, dej sem peníze!“ Jak jím zatřásl — klučina se poroučel se sloupu na zem. Když spadl — tu na místě, kde dříve stál, zahlédl Honza něco lesklého — sáhne pro to — byly to dukáty! Honza nelenil, vybral dukáty, nacpal jimi všechny kapsy, a co se do kapes nevešlo, dal do čepice a uháněl domů! Tentokrát ho maminka vesele přivítala — vždyť ještě jakživa tak dobře neprodala kus plátna, jako její Honzíček!