Tatíček Hynek a synové jeho/XXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXI.
Autor: Antonín Dudík
Zdroj: Tatíček Hynek a synové jeho. str. 128-133
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence: PD old 70
Index stran

Takto skončili jsme svou dějepravu o tatíčkovi Hynkovi a synech jeho.

Zláštní osud je stíhal, avšak dle řízení Božího, jakž pevně doufáme, k jejich spasení a ku našemu poučení a vzdělání. Bydleli v Křižovicích, a v pravdě bylo jim tu trpkou projíti školu „kříže“.

A z této školy plyne zajisté i pro nás naučení mnohé. —

Předně milujmež své náboženství z nejvřelejšího srdce. Neboť toliko u víře Krista Ježíše nalezáme útěchu a sílu v čas pokušení a trápení. Viděli jsme to na našem milém tatíčku.

Či snad uvázlo-li kdy nějaké rouhavé slovo na rtech jeho, když ho Pán Bůh neštěstím byl navštivil? Či snad reptal a protivil se, když mnohý zármutek postrádati musel? Či snad klesal-li na mysli, když tři milovaní a nádějní synové jeho náhlou byli zemřeli smrtí? A kdo mu dodával síly a ho pozdvihoval? Zajisté svatá víra, kteroužto miloval. Tatínek Hynek byl o její moci a výborných účincích též hluboce přesvědčen a protož směřoval on také vždycky k tomu, aby láska k Bohu a jeho svatému učení přebývala v srdcích všech domácích. On se staral, aby byli zdárnými dítkami matky církve.

Za druhé jako srdce naše lnouti má láskou k nebeské vlasti, tak podobně máme milovati vlast svou pozemskou.

Tatíček Hynek horlivým byl vlastencem. A to nikoliv z márných ohledův, nýbrž že to Bůh chce a poroučí. Cit lásky ku vlasti a národu pokládal téměř za tak něžný a svatý, jako cit ku svaté víře.

Pročež do nejhlubší zarmoutil se duše, když synové jeho: Bohumil, Vlastimil a Všeslav svedeni byvše okamžitým snad prospěchem anebo jakousi márnivostí zrádu zpáchati chtěli na své vlasti a na materském svém jazyku. Plakal a naříkal na zaslepenost jejich, ve kteréž poturčiti se chtěli. Nechtěl jim ani svého otcovského dati požehnání, maje za to, že kdo ncetí pozemskou svou vlasť, nemůže ani dobrým býti synem pozemského svého otce. Předpovídal jim bolným hlasem kletbu, kterouž ale bohudík! slzami kajícnosti od sebe odvrátiti snážili se.

Posléze z příběhu našeho tatínka učíme se. jak dobře, jak blaze „čisté míti svědomí“, abychom vždy hotovi byli, kdykoliv na nás Bůh zavolá. —

A věru; čas a hodina smrti naší skryta jest před zrakem naším. Možná, že právě tehdy, kdy nejméně toho se nadějem, zavitá pod střechou naší anděl smrti. A tento nešetří — nižádného. Mladý, silný věk podléhá tak dobře moci jeho, jako slabé, shrbené stáří. A neviděli jsme to zřetelně v domě tatíčka Hynka? Bohumil, mládenec v květoucím věku, vyšel zdrav a vesel z domu, než po několika hodinách spatřil zděšený otec — mrtvolu jeho.

Vlastimil odebral se do ciziny, aby tam nějakých nabyl zkušeností a pak aby svou vlast horlivěji milovati se naučil. Avšak obíraje se myšlénkou, že nemocného svého otce snad ještě spatří a chystaje se už na cestu sklesnul mrtev — k zemi! Pochován jest v zemi cizé, duch pak jeho vznášel se nad rodnou kolébkou.

A Všeslávek? Ten ubožáček za živa upálen byl jako svatý Vavřinec anebo blahoslavený náš krajan Jan Sarkandr! A zda se smrti a ještě takové smrti kdy byl nadál? Kdyby mu to byl tak někdo ten den před smrtí byl pověděl, zda by se tomu nebyl zasmál a proroctví téměř za hloupé nepokládal?

A přece stalo se!

Konečně i na tatíčku Hynku máme příklad, že hodina — nejistá! Tato slova pokládána mu za podivínství a přece v nich největší obsažena moudrost. O kýž bychom z této moudrosti jen hojně těžili pro užitek duše své!

I dovádivý, šprymovný špačeček kráčel cestou, kterouž sobě sám docela nevědomky byl naznačil štěbotem svým: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj'!“ Pěkně si zpíval a v kleci poskakoval, ale v tom kocour Aurel zardousil jej ostrým svým zubem. —

A co vidím na všech těchto, nestává-li se to snad často v živobytí lidském? Nemůže-li se to i nám, jenž zdravi jsme a mladi, v každém okamžení přihoditi? Ach! jak žádoucno tedy, bychom vždycky čistotu mravů a pobožnosť svého srdce šetřili! A aby nám milý Pán Bůh v úmyslu našem pomáhal a jej v skutek uváděl, toť milost, o kterouž jest nám vroucně prositi. Pak nás Pán vždy připravené najde, kdykoliv svatá jeho vůle bude, nás odsud, z jeviště světa, povolati.

Posléze budou se snad láskaví mojí čtenáři tázati, co se s ostatními údama rodiny nebožtíka tatíčka po jeho smrti bylo stalo?

Ubozí sirotkové! pastýře nebylo, ovečky rozptýlily se. Scházel jim střed, do něhož by své žaly, své tužby jako včeličky med do oulů vkládati mohli. Neměli otce, jemužto by své srdce a jeho žádosti přednášeli, spolu ale nebylo žádného, kdo by osiřelce těšil a jim chleb věčného lámal života.

Pročež vypádalo to v Křižovicích vůbec pusto a smutno. Hlavně ale nemohl se žádný vesničan ubrániti zármutku, kdykoliv mu podlé domu bývalého tatínka bylo jíti. Jak na dvoře, tak i v domě vypádalo to jako na hřbitově. Jako hrob Hynkův byl tichý, tak i v domě všude hrobové rozprostíralo se ticho.

Než milosrdný Bůh nechtěje déle dívati se na osiřelosť osadníkův smiloval se opět nad nimi. Asi po devíti měsícech seslal jim druhého tatínka, kterýž rozběhlé ovečky zase laskavě kolem sebe shromážduje.

Boženka, Slavínek, Ladislávek, Bohunka a jak se koliv děti nebožtíka tatíčka jmenovaly, nalezají V novém otci náhradu a bohdá! že i pomoc a ochranu ve všech svých potřebách.

Ty ale dobrý můj čtenáři! hádej, kdo onen tatíček Hynek dle svého stavu a povolání byl?

„Ať odpočívá v pokoji a světlo věčné ať mu sviti!“