Tatíček Hynek a synové jeho/XX.

Tatíček Hynek a synové jeho
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 123-128 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Čehož se synové a dcery zvěčnělého tatínka Hynka obávali a tak velice lekali, stalo se skutečně. Mimo nadání totiž přišel notář s úředním sluhou, počnouce konati svůj úřad.

Ach! smutný byl to úřad a ještě smutnější pohled! Všecko kmentem prohlíželo, sepisovalo a pečetilo se. Na všech schránkách a skříněch, při všech stolíkách a dveřích nebylo nic jiného viděti, leč úřední pečeť se špagátem. Při tom poukazováno na zákon, dle kteréhož každý rušitel pečeti přísnému by propadnul trestu.

Mělo by se zdáti, že výhružka tato i ten nejmenší nešlechetný zapudí úmysl. Než náramný to omyl! Lakotivá duše podobá se zajiste žravému vlku, který žádného si z toho nedělá svědomí, i znamenané lapati ovce. Což jí na tom sejde, pakli své ruce cizím statkem poškvrní, jen když svou zlodějskou ukojí žádost?! Toť ale moji mladí čtenářové! hrozný hřích, který spravedlivému trestu neujde. A tento trest stíhá přečasto takového hříšníka už za jeho života. Neboť zkušenosť učí, že zboží, nespravedlivým nabyté způsobem žádného nemá požehnání, nýbrž že na něm kletba a zlořečení lpí.

Pročež varujte se, milé děti! každé krádeže, kteráž jest ohavností před tváří boží a poctivého člověka…

Brzy na to přichodil čas, kdežto veřejný odhad na movité zboží po nebožtíku Hynku se odbýval. Jest se mi v pravdě vyznati, že mi krvácelo srdce při tomto smutném úkonu!

Mnohá a mnohá léta shromáždoval bedlivě a úzkostlivě tatíček hospodářství své, uváděje všudy všecko v souhlas ladný. Podobalo se, jakoby všecko v domě od pilné včeličky až k statnému koníku v upřímném trvalo přátelství a jakoby všecko nerozlučným spojeno bylo svazkem.

Než co duch tatíčkův v živém přebývající těle spojoval v jedno, to duch jeho opustiv tělesný svůj stánek rozptýlil na různé strany.

Předváděl se ušlechtilý dobytek z chlévů před zraky koupěchtivých a kdo více dal po třetí, ten byl novým jeho pánem. Není jináče, leč že i ta němá tvář věděti musela, že i pro ní poslední udeřila hodinka v domě tatíčka Hynka.

Neboť koník po svém soudruhu a kravička po své družce tak smutně ohlížely se, že to pohnouti muselo i zaryté srdce. Avšak nedbaje na to úřední odhadač zhola nic, prováděl bez citu svou věc a jmění zvěčnělého Hynka rozcházelo se do všech uhlů světa. Při příležitosti této pomyslili jsme sobě: „Jak mnoho práce a rozmyslu to stálo, nežli všecko v pořádek uvedeno jest bylo! Jak mnoho tepruv práce a napnutí sil by to stálo, rozprodané věci opět do hromady svésti?“ Ach smrti, jak násilným způsobem ty všecko na světě drobíš! — Ale dobře, že toho více tatíček náš neviděl; bolelo by ho to zajisté velmi!

Pak přišla řada na hospodářské náčiní.

Lid kupoval jako o závod, což jest důkazem, jakoby každý nějakou míti chtěl památku po nebožtíku Hynku. Mělť zajisté mnoho přátel, a sice netoliko ve svém štěstí, nébrž i v neštěstí. A tito jeho přátelé toužili po nějaké naň upomínce, byť by třebas na vysoký přišla peníz.

Ale tatíček náš měl též protivníky, jenžto mu nejen zle přáli, nébrž i činili. A takto jejich mstivosť ukázala se ještě i po smrti jeho.

Mělť totiž tatínek náš vzácný, krytý vůz, jehožto toliko při zláštních byl užíval slavnostech. Mnoho si naň zakládal. A také v pravdě; neboť když do něho zapřaženo dvé statných koníků, Lucu a Fuxu, na nichžto každý řemének, každá kroužka a přaska jako slunce zář se leskly, a když koníci nedočkaví rozkazu svého pána kopejtkama písečnou rozrývali půdu: ach, milí mladí čtenářové! byl to pohled nad míru pěkný.

A hle! vzácný tento vůz stal se předmětem; na nejž vylil sobě žluč mstivý člověk.

Neboť když první cena naň provolána a kupci si ho prohlíželi, tu pozorováno, že znamenitý kus kůže na povrchní jeho části zlomyslně vyřezán. Toť přece bezbožnosť nejpřísnějšího hodná trestu! Všeobecná nevole mezi lidem povstala, kteráž by zajisté ohavný tento skutek na pachateli byla pomstila.

Tak tedy přecházela jedna věc za věcí do rukou cizích, až posléze toliko ještě kuchyňské zbylo náčiní a stolivo.

Při odhadu těchto předmětů přihodila se událost, o kteréž jest se nám závěrečně zmíniti.

Tak známo, nalezalo se mezi kupci mnoho též židů. Tito chtěli míti všudy přednosť toužíce po zlatě a stříbře. Jen bohužel, že ho tatínek neměl! Jeden z těchto synů Abrahamských byl ale obzláště dotíravým velice. I prodral se zástupem až k stolu, za nímžto úřední seděly osoby. A tu udeřiv pěstí na stůl, zkřikl v horlivosti své: „Jaký to pořádek, an věci ku prodeji určené žáden proskoumati nemůže!?“

Slova tato a počínání židovo vzbudily všeobecnou pozornost, kteráž ale pro něho dosti nešťastně dopadla.

Neboť kdosi vida napnutosť obecenstva prohodil žertem: „Vyhoďte žida ven!“… Tímto vletěla jiskra do střechy slaměné. Okamžitě strhl se zmatek a rámus. Na sta rukou sáhalo po židu, jenžto mimo nadání vyvlečen ze světnice po schodech dolu letěl. Štěstí, že sobě vaz nezlomil! Tak tedy neslušnosť a nezvedenosť citlivým pokárána způsobem.

Výstupem tímto otřáslo se veškeré stavení. I bylo slyšeti hlasy, že příční puká zeď. Nový zmatek. Co jiného tedy zbývalo, leč se vším činem vystěhovati se na dvůr? Pobouření utichlo a rozprodej na prosto dokonán!

Ach Bože náš! dům, v němžto druhdy veselosť a hojnosť přebývala, proměnil se nyní v mrtvou — poušť. Tak jest; na světě není nic stálého. Máme-li tedy na poklady vezdejší spolébati a v nich skládati důvěru svou?