Tatíček Hynek a synové jeho/XII.

Tatíček Hynek a synové jeho
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 70-75 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Byloť to hned druhého dne po obdrženém listě, když duchovní správec vešel do domu tatínka Hynka.

Vcházeje do pokoje pozdravil přítomných s obvyklým: „Pochválen buď Ježíš Christus!“

„Až na věky!“ odvětili jaksi přidušeně dívajíce se spolu nejistým okem na hosta.

„Aj náš velebný pán! tak neočekávaně hned V ranní hodině!“ vítali jej patrně nucenou přívětivostí.

„Račte se posaditi“, dávajíce mu při tom místo nedaleko lože nemocného tatíčka.

Velebný pán bez zdrahání posadil se nechtěje ani klobouka a holi odložiti.

Ranní jeho návštěva byla rodině Hynkově nápadná. Mermomoci nemohli se ubrániti myšlénce, že cosi neobyčejného příchod jeho věští. Pročež mohl každý na tvářích jejich jakousi napnutosť čísti. Každý tázal sebe, co to asi znamená?

„No, jak se máte, co děláte, milý tatíčku?“ tázal se duchovní nemocného.

„Buď Bohu chvála! trochu lépe“, šeptal Hynek.

„No hle! Pán Bůh zase dá, že budete zdráv. Jen strpení, čas nejlepší lékař!“ těšil velebný pán.

„Ale Vašnosti ráčíte vědět co nového?“ pravili domácí, „Vlastimil přijde z Vídně. My jsme pro něho psali“.

„Ach! tedy přijde Vlastimil? Víte-li to jistotně?“ skočil jim do řeči kněz.

„Aspoň domníváme se, že jej k tomu láska k nemocnému otci pohne“. — „A k tomu si toho také žádá nemocný tatíček!“

„Ovšem, ovšem! pěkná to věc!“ dí kněz“, ale člověk často míní, Bůh pak mění“. — „Vímť to z vlastní své zkušenosti“ jal se mluviti dále“, že jsem často ty nejkrásnější míval úmysly, avšak mimo nadání zmařily se mi. Tepruv ondyno chtěl jsem svého dobrého přítele navštiviti, ale jsa užuž na cestu připraven, dostal jsem tak strašné krvácení z nosa, že místo přítele musel jsem hlavu strčeti pod pumpu, až se mi krév zarazila. A pak pro slabotu bylo mi hezky zůstati doma. Tak jest! Člověk nemůže si na nic zakládat. A zakládá-li si, skládanka obyčejně rozpadne. — Pročež přijde-li Vlastimil, toť milé děti! velmi nejisto, to my nevíme! Jak lehce může ho v posledním už okamžení zachvátiti buď nemoc, buď nějaké neštěstí, ano i sama…!“

Na štěstí, že posledního nedoslechli slova. Byliby se zajisté velice postrachovali, že se to snad Vlastimilovi přihodilo.

Neboť právě v tom okamžení zakřiknul špaček ve vedlejším pokoji tak nehorázně, že Boženka a s ní ostatní jako střela u jeho kleci se octnuli.

A co to bylo?

Nedopatřením nechali dvéře od pokoje poněkud odchýleny. Domáci kocour se tam jaksi vloudil a rychlostí blesku zkoušel na špačku umění ostrých svých drápů.

Avšak ubohý pták znamenaje úhlavního svého nepřítele honem odskočil stranou a u pronikavém kvikotu volal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“

V pravdě v kocouru vedrala se smrť jako zloděj až k samému špačečku a nechybilo mnoho, a vykrvácel by v drápech pana kocoura „Aurela!“

„Pšck!“ volali všichni, „počkej ty sloto !“ — „Dáme ti!“

Kocour maje těžký hřích na svém svědomí hleděl se dostati ven. Jedním skokem byl v pokoji nemocného tatínka a náleznuv tam okno trochu odevřeno vyskočil jím na ulici. Nacházeje se pod šírým nebem, tepruv oddechnul sobě z hloubi kočíčího svého srdce. Než brzy na to dostal přece metličkou, aby mu po druhé chuť na špačka zašla.

Tatíček vida kocoura ufouknouti oknem nepotřeboval se více tázati, co se to asi stalo? Domlouval svým domácím pro jejich neopatrnost, dokládaje: „Hle, jak hodina — nejistá!“

Po této události vedla se řeč toliko o špačku a kocouru. Každý něco jiného viděl, každý něco jiného k tomu dodával, až posléze strhl se z toho všeobecný smích. O kýžby věděli, za jakou příčinou jich navštivil duchovní správce! Odnechtělo by se jim zajisté smíchu. Avšak smích a pláč nejsou daleko od sebe!

„Tuť máte zase hezký důkaz“, pravil kněz, „jak nejistý jestiť život člověka! Jako onen špaček o málo byl by smrti propadnul, tak mohlo se cos podobného i Vlastimilovi státi, kteréhož čekáte. Nejlépe tedy, oddati se do vůle Boží a na všecko připraviti se, cokoliv nás potkati může!“

Podivné tyto narážky na Vlastimila a možnou jeho smrť' vzbudily v srdci Hynka a rodiny jeho bolestný cit. Kdo citlivější byl povahy, zmocnila se ho jakási ouzkost.

A na tváři nemocného tatíčka bylo pozorovati změnu, kteráž toliko od vniterného nepokoje pochoditi může. Jsa ale nyní více lhostejným pro dojmy radostné, nevšímal si tedy tak velice ani dojmů bolestných.

Toliko domácí u jakémsi poděšení osmělili se k otázce: „Snad velebný pane! víte něco jistějšího o Vlastimilu?“

Ovšem milé děti! že vím; dostal jsem totiž zprávu, že Vlastimil, jsa už k odjezdu hotov, těžce onemocněl“, odvětil duchovní s přízvukem a důrazem. Zatím opatruj vás Bůh, to ostatní později!“ A bez prodlení ubírá se z pokoje.

Synové a dcery za ním.

Tušili veliké neštěstí. Srdce strachem jim tlouklo. V knězi viděli posla Jobova.

„Ach! velebný pane“, řekli bolestně, „prosíme vás, netrapte nás déle, a řeknete nám, co se s bratrem naším stalo? My víme, že nám zrovna říci nechcete, že umřel!“

A na tato slova začali všickni slzeti.

„Ticho! ticho!“ chlacholil kněz, „aby to neslyšel nemocný. Vzchopte se; posilniž vás Bůh! Mějtež na mysli, ža koho Pán miluje, toho navštěvuje. Ono to zase bude dobře! Nyní přemáhejte se co možná, a budtež opatrni se smutnou zprávou ku svému otci, až trochu sesílí“.

Záhadná otázka byla tedy rozluštěna. Vědělo se, že bratr umřel, byť by to duchovní nebyl ani zřejmě byl řekl. A na důkaz toho podává jim list s vrchu položený a čtenářům už známý.

Dychtivě sáhli po něm a přeběhnouce hbitě obsah jeho započali tepruv velice naříkati sobě.

Dobře, že byly dvojaté dvéře a že nářek neproniknul až k slechu nemocného tatíčka; sic prozrazena byla by událost, kteráž mu aspoň na nějaký čas tajemstvím zůstati měla.

Znamenaje duchovní hluboký zármutek a maje za to, že útěcha (aspoň na začátku) se slabým by se potkala účinkem, odporučil jich pod ochranu boží a tiše odešel.

Bratří, sestry plakali, ach! plakali velice. Než při tomto velikém svém hoři brali moudrý ohled na nemocného svého tatínka. Nový zármutek rozhostil se v domě. Na sesnulého Vlastimila pamatovali ve svých modlitbách. Ubožák složil své kosti v zemi cizé!