Tatíček Hynek a synové jeho/XI.

Tatíček Hynek a synové jeho
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 61-70 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Asi půl čtvrta roku vypršelo, co Vlastimil ve zdraví drahou svoji otčinu byl opustil. Po tomto čase zatoužil spatřiti zase dům otcovský.

Než právě tenkráte, když se již takřka chystal na cestu zpáteční, začalo se nad hlavou jeho ztmívati, až posléze čírá noc se rozprostřela před zrakem jeho.

Ruka Páně dotkla se předně tatíčka Hynka.

Co se mu děti napovídaly, co se ho naprosily, aby pušky nechal, aby se s honbou nezabýval, nic — platno! Tatínek byl výborný střelec a zůstal výborným střelcem až do smrti.

Ačkoliv přikulhaval, nicméně zočiv bystronohého zajíce ho dohoniti chtěl. Ačkoliv v chůzi poněkud nejapně si počínal, přece však lezl přes hory doly. V zimě v létě, v sněhu a v mrázu bylo mu — vše jedno!

Přijda z honu celičký unaven a utrmácen jak často sliboval, že více nepůjde! Než netrvalo to dlouho, a tatínek ubíral se zase s dvojkou a svým psem „Othelou“ do polí a lesů.

Míval v obyčeji říkati: „Bděte, neboť — hodina nejistá !“ Ale právě že to pouhý obyčej, nic naň nedbal a přece na hon chodil. Špaček prorockou mu prozpěvoval píseň: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ avšak co platno, když prach a olovo takovou pro něho měly vnadu?

Tak jest; každá navyklosť je zlá!

Nemejlím-li se, byloť to před vánočním hodem, když v okolí Křížovic uspořádána honba veliká.

Tatíček Hynek byl pozván. Všem slibům, všemu dobrému předsevzetí bylo — konec. Ještě tentokráte a pak nikdy už!

Venku mráz, až to fičelo. Nebe zaháleno šedými mráky, z nichžto polétoval sníh. Ostatně bylo bez větru.

Hostů mnoho se sjelo, honba započala.

Tatínek mnoho měl práce, výborně mířil a ani jeden zajíc neuniknul smrtonosné jeho ráně.

Bylo po houbě, ve kteréž několik set ušáků padlo. Hosté se rozjeli.

Brzy ale na to cítí tatíček jakousi slabotu v celém svém těle. Bolení hlavy se dostavilo a tíhota svírala jej na prsou. Horkost vstupovala mu do oblíčeje a žádné neměl chuti na jídlo. Aha! nastudil se!!

Ze začátku tajil všemožně svou nemoc obávaje se domluvy. Nechtěl s barvou ven, nechtěl vyjeviti, co ho bolí. Když ale to vždy hůř s ním dopadalo, nezbývala žádná jiná rada, leč říci: „Děti! jsem nemocen“

„Toť ovšem zlá novina!“ řekli synové a dcery. „Snad ale dá Bůh, že to bude zase dobře“. — —

„Ta zatrolená puška!“ doložili po tichu.

Nezbývalo nic jiného, leč tatíček musel do postele. Dávaly se obyčejné domácí léky proti zachlazení, ale všecko dokázalo se takměř bez účinku. Místo aby nemoc měla se mírniti, ona se vždy horšila. Chorá noha se zapálila jako pentla a bolela tatínka náramně.

Domácí dostali strach. Jsouce u veliké starosti o svého milého otce povolali zkušeného lékaře. Tento proskoumav a ohledav nemocného jak náleží předepsal prostředky, spolu ale stranou prohlásil nemoc tatínkovu za povážlivou. „Nevím, pravil odcházeje, vyvázne-li!“

„Ach, pane doktore!“ šeptala Božena se slzou v oku, „prosíme vás, — spaste ho!“

„Co mi možného, učiním“; doložil doktor. „Zatím s Bohem!“

Každého téměř dne docházel lékař, aby se o stavu nemocného tatínka přesvědčil. Cokoliv umění a vlastní důmysl podával, všeho svědomitě použito, aby nebezpečí odstráněno bylo.

Spolu měl lékař krásnou příležitost, pozorovati starostlivou lásku, jakouž se děti tatíčka Hynka k němu byly nesly.

Ve dne v noci bděli u lože jeho. Každé i nejmenší jeho hnutí pozorovali. Každou i nejmenší jeho žádost čerstvě plnili. Klesal-li někdy tatínek na mysli anebo byl-li netrpělivým, tu mu synové a dcery dodávali útěchy říkajíce: „Nermuťte se otče! vezdejší věci pomíjející jsou!“ — Chraňtež nebesa! aby jim obsluha břemenem býti se zdála. Svému otci sloužiti, toť byla největší jejich rozkoš! Vždyť to milý Pán Bůh sám poroučí, aby děti jako pánům sloužily těm, kteříž jich zrodili. Vědouce, že nemoc tatíčka bez toho zarmucuje, varovali se u jeho přítomnosti plakati. S jasnou tváří konali každé dílo.

Avšak při vší příčinlivosti jak lékaře, tak i domácích nechtěla nemoc lepšího nabýti tvaru. Ano podobalo se, že se proroctví tatínkovo a špačkovo přece naposledy vyplní.

Tatíčkovi přitužilo.

Dal se zaopatřiti Pánem Bohem, jak na horlivého křesťana přisluší.

Za zdravého života přistupoval ku správě boží a pak k stolu Páně s hlubokou úctou a pokorou; ale teď ve své nemoci učinil to s největší pobožností a s takovou kajicností že přítomní až k slzám pohnuti byli.

Co dělal mezi tím špačeček? Ubožáček rmoutil se s tatíčkem!

Po celý čas jeho nemoci velmi málo zpíval a jenom někdy své obvyklé zaštěbetal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“

Tato upomínka na smrť nebyla ovšem žádným balsámem v nemoci tatička Hynka. Pročež by trudnomyslnosť jeho ještě více se nerozmáhala, odstraníli špačka vykázavše mu prozatím jiné místečko. —

Po odbytém zaopatření svátostmi umírajících ulevilo poněkud tatíčkovi. Spolu ale zmocnila se jeho neobyčejná touha, kdyby spatřiti mohl syna svého Vlastimila.

Tento prodléval až posud ve Vídni nevěda ničehož, co se v domě otcovském děje. O by věděl o těžké nemoci svého tatínka, jistěby okamžitě okřídlil svých nohou a na perutích synovské lásky pospíchalby v náruč otce svého!

„Tedy budeme mu psáti“, pravili domácí.

„Pište mu“, odvětil tatíček.

Můžeme si pomysliti, s jak těžkým srdcem sepsán a odeslán jest byl list, v němžto Vlastimilovi zpráva se podává o nebezpečné nemoci tatínka Hynka. Projevuje se tam spolu vřelá jeho vůle a žádost, aby syn hleděl co možná nejdříve do Křížovic dorazit, chce-li svého otce ještě na živě natrefit.

Hromová rána nemůže mocněji působiti, jako táto neočekávaná novina.

Ubohý Vlastimil na celém těle se třásl, nohy mu klesaly a ruce se strachem chvěly. Tepruv po chvíli mohl k sobě přijíti a naležitě rozvážiti, co činiti má.

Ovšem že synovská láska zvítězila.

Maje důležitou příčinu, ani okamžení neváhati déle, žádal o dovolenou, by se ihned na cestu vydati mohl. Po železné dráze bylo mu to ovšem snadno, v několika hodinách dostati se domu.

Ubíraje se na nádraží severné dráhy zastavil se ještě v holírně, by se tam oholiti dál.

Než tu stalo se, čehož žádný zajisté se nenadál, tím méně Vlastimil.

Jet to přece pravda, co praví sám Kristus Ježíš: „Bdětež, neboť nevíte ani dne ani hodiny“.

Sotva že se posadil, zbledl ve tváři jako stěna a dříve nežli mu po samaritánsku pomocí se mohlo, sklesl k zemi — mrtev!…

Ovšem, že náhlá smrť neznámého cizince v holírně nadělala mnoho povyku. Užívalo se sice všemožných prostředků, lékař byl také hned zde; než všemu — konec. Vlastimil stál se obětí smrti. A toto již druhý pád v rodině Hynkově! Podivný to osud! Tatínek říkávál: „Bděte, neboť hodina — nejistá !“ Špaček štěbetal: „Smrť, zloděj!“ — A hle! co u onoho pokládáno za podivínství, a u tohoto za nástroj bez vědomí, to vidíme ve skutečnosti — pravdou.

Vysvoboď nás Pane od náhlé a nenadálé smrti! —

Pátráno po původu nešťastníka. Na štěstí měl u sebe tobolku, ve kteréž jeho jméno, rodiště, zaměstnání a jeho byt ve Vídni zřetelně napsáno.

Pomocí těchto údajů nebylo tedy nesnadno, především bývalého jeho pána a mistra o náhlé smrti Vlastimila zpraviti.

Smutná tato zvěst hluboce ho pohnula i veškeren jeho dům. Maje ho v lásce co dobrého a pořádného tovaryše, chtěl mu svou lásku i po smrti projevit. Pročež zařídil všecko, co k slušnému pohřbu třeba, jakož vzal na sebe také tu krušnou úlohu, otce zemřelého o tom uvědomiti.

Než maje známosť o nemoci tatíčka Hynka, jehožto navštiviti právě Vlastimil nebožtík v úmyslu měl; nechtěl jemu zrovna psáti, aby ho snad smrť syna úplně nedorazila.

Pročež obrátil se písemně na duchovního správce v Křížovicích, prose ho snážně, aby otce Hynka a rodinu jeho opatrně připravil na truchlivou novinku.

Byli jsme tak štastni, tento list do rukou dostati. Chtíce mladistvým svým čtenářům utěšenou způsobiti radost, podáváme ho zde, jak původně zní.

Spolu obsah jeho nasvědčuje, jak dobrým a šlechetným byl tovaryšem zemřelý Vlastimil.

O kýžby se všem čeledínům a služebným stejná vzdati mohla chvála!

Tedy:

Velebný Pane! „Račte odpustit, že Vás těmito řádky o službu křesťanské lásky prosím.

Pamatujete snad ještě jistého Vlastimila, syna „tatíčka Hynka“, jenžto před půlčtvrtým rokem co řeznický tovaryš do Vídně se byl odebral. Po celý tento čas byl u mne v díle, kteréž k největší mé spokojenosti horlivě zastával.

Tento věrný můj služebník chtěje právě navštiviti nemocného svého otce v Křížovicích dne 1. února b. r. náhlou smrtí v Pánu zesnul. Musím říci „v Pánu“; neboť cnostný byl jeho život, v Pánu tedy byla zajisté i lehká jeho smrť.

Před svým už odchodem šel do holírny, aby se tam oholiti dal. Než tam anděl smrti jej zachvátil. Sedě na židli vyvrátil se a bylo po něm! Pán ho povolal k sobě!

Maje známost o nemoci jeho otce a tudíž obávaje se, aby náhlým leknutím cos horšiho se nestalo, prosím tedy Vašnosti, byste ho a rodinu jeho na tuto přesmutnou událost připraviti ráčil. Po krátkém čase odešlu věci zemřelého. A protož aby domácí už věděli, co se stalo, až ty věci dojdou.

Na Vlastimilu ztratili jsme velmi pořádného a šlechetného člověka. My jsme ho měli za svého. Výborné jeho vlastnosti získaly mu srdce veškerého mého domu. Nerádi jsme jej ztratili. Toto sloužiž k útěše zarmoucenému otci.

A abychom jemu zaslouženou úctu i po smrti projevili, postarali jsme se o řádný a slušný pohřeb. A na památku, že zbožně živ byl a bohdá i v Pánu sesnul, dali jsme na jeho hrob postaviti pěkný kříž. Požehnána

budiž památka jeho v srdci našem!

V naději, že mou prosbu neoslyšíte, znamenám se

S hlubokou úctou

Vašnosti oddaný

A. A.

List bedlivě složen, černou zapečetěn pečetí a dodán na poštu.

Duchovní správce ulekl se obdržev dopis se smutným odznakem. Otevřev ho spěšně, poznal z obsahu, oč tuto běží.

Ovšem žádnou není to lahůdkou, do domu zármutku vkročiti a bolestnou zprávou zármutek ještě množiti. Než povinnost to kázala!

Nezbývalo tedy nic jiného, leč odebrati se k tatíčkovi Hynkovi.