Tatíček Hynek a synové jeho/VIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VIII.
Autor: Antonín Dudík
Zdroj: Tatíček Hynek a synové jeho
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence: PD old 70
Index stran

Byloť to právě dvě léta od oné smutné události, co sobě tatínek Hynek k vůli špačkovi nohu byl zlámal.

Nebožák! přikulhával sice, nemaje nohu dobře spravenou. Než špačka přece měl rád.

Hlavně ale, když měla změna v povětří nastati, buďto déštivo anebo odměk, tu míval tatíček s nohou notný kříž. Dřelo ho to a trhalo. Byl to výborný tlakoměr!

Jak mile ho bolesti svírati počaly, posadil se v starožitné své křeslo. A tu obyčejně říkával: „Bude pršet!“ — „bude odměk!“ — Někdy uhodnul a někdy ne.

Při tom, jak domácí soudili, pamatoval na smrť a na poslední věci člověka. Některé slůvko o tom prohodil, zláště když špaček zašpačkoval: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ — „Ano v pravdě“, doležil, „bděte, hodina — nejistá!“

Toho roku byl měsíc „Maj“ studený a mokrý.

Hospodáři těšili se už napřed na požehnání boží jak ve stodolách, tak i ve sklepech. Říkávali vespolek: „Studený a mokrý maj, v stodolách a ve sklepích raj“. Než sychravost tehdáž panující účinkovala neblaze na tatíčkův neduh.

Téměř denně pokoušelo se oň jakési dření, což jej také trochu podivným činilo.

A právě tohoto okamžíku použil zlý duch, aby ho pokoušel.

Ve svatodušní úterek odpoledne dne 26. maje roku 186.. seděl Hynek ve své Rokoko-lenošce, an najednou k němu přistoupili tři nejstarší synové: „Bohumil, Vlastimil a Všeslav“.

Tatíček maje oči upřené na špačka nevšímal si valně toho, co se vůkol něho dělo.

Tepruv, když Bohumil počal mluviti, pozvednul zraků svých k řečníku.

„Otče!“ pravil on jektavým, velmi nejistým hlasem, „Otče, my se chceme poturčiť!“[1]

„Co pravíš?“ táže se tatínek.

„My se chceme p-o-t-u-r-č-i-ť“,

„Co je to? Co chcete? Pověz mi to zřetelněji. Já tomu nerozumím“.

„My se chceme turecky učiť, to jest, tureckou řeč“.

„Pro Bůh! k čemu?“

„I nu, abychom mohli se státi kaprálama, až nás na vojnu odvedou. A pak pravíme bez obalu, nám se materský náš jazyk nelíbí, je nám sprostý, s ním člověk nikam nepřijde a my chceme býti pány a učenci. My chceme vlasť a víru svých otců opustit. My chceme…

„Pro živého Boha ustaň!“ skřikl otec u zděšení náramném a při tom zbledl jako smrť.

Než okamžitě zpamatoval se zase. Zapomenuv na své bolesti a pohlédnuv k nebi vyskočil ze sedadla svého.

Hrobové panovalo ticho.

Bohumilu, Vlastimilu a Všeslavu srdce hlasitě tlouklo. Nyní už poznávali, že chybili. Než kterak to napraviti? Blud svůj odvolati?

Otec ale touto řečí u vlastenském svém citu hluboce uražen měl co dělat, aby utlačil slzu zármutku svého. Avšak maje za to, že by zde slza nespomáhala, nébrž přísné, důtklivé slovo, promluvil k ním u spravedlivém hněvu:

„Ach, mne nešťastného otce! Ach, jakého hoře jsem se musel dočkati! Tito moji synové, jichžto jsem s otcovskou péčí a láskou co nejbedlivějí vychovával pro Boha a vlasť, zklámali mne náramně v naději mé! — Doufal jsem pevně, že láska, jakouž jsem jim do srdce byl vštěpoval k Bohu a k materskému jazyku, krásného ponese ovoce u šedinách mých: avšak tu: vidím nevděk, odpadlictví a odrodilé srdce! — Očekával jsem, že jazyk, v němžto zesnulá mateř k dítkám svým mluvila a v němžto praotcové tak krásně divy boží byli prozpěvovali, že tento jazyk budou sobě moji synové vážiti co nejdražší klenot a vzácnou perlu: než tu musím slyšeti, kterak jím pohrdají prohlášujíce ho za sprostý a ničemný! — Doufal jsem, že synové moji milovati budou zemi, ve kteréž se narodili, kteráž jich živí, ve kteréž práchniví kosti jejich předků, a kteráž viděla hrdinství a vssála jejich krev: ale oni nechcou se znáti ku své vlasti zapírajíce svůj rod a původ! — Ach, ubohá vlasti! dočkala ses na těchto synech — velmi nezdárných dítek! — Očekával jsem, že životem i krví státi budou synové moji ku svaté svojí víře, hlásané jim slavnými apoštoly Cyrilem a Methodem: než tu slyším, že ji zaměniti chtějí za jakousi víru — tureckou, kteráž otroctví ducha i těla provádí!“

Dále mluviti nemohl. Důležitost předmětu jakož i rozčilenosť vnitřní tak mocně působily na tělo jeho, že unaven klesl nazpět do křesla svého.

Bokumil, Vlastimil a Všeslav stáli tuto jako sochy kamené.

Hanbou a studem netroufali sobě ani pozdvihnouti svých očí.

Po přestávce několika minut zahrozil jim opět tatíček a pak hrůzoslavným dí hlasem

„Kletba vám a zlořečení místo otcovského požehnání!“

„Ty synu“, při tom ukázal na prvního, „nebudeš se více jmenovati Bohumil, nýbrž „Světomil“. „A ty“, ukazuje na druhého, „nezasluhuješ jména Vlastimil, nýbrž „Vlastihrd“. „A ty“, pohlednuv konečně na třetího, „odložíš ode dneška své krásné jméno Všeslav, a budeš „Slávožrout“.“

„Milosť! milosť! otče náš!“ zkřikli poděšení synové a nicí padli k nohoum jeho.

Trvalo to chvílku, nežli usedavým plačem zase promluviti mohli: „Otče! odpusť nám provinění naše! — My jsme byli svedení. — My jsme se přenáhlili. — My chceme ode dneška církev i vlast milovati. Každá má míti půl, každá má míti srdce naše celé! — Ode dneška obětovati chceme svou sílu Bohu, vlasti a národu. — Ode dneška chceme býti dobrým křesťanem a horlivým vlastencem!“

„Dost!“ pravil Hynek milosrdenstvím hnut jsa: „Jakož vám Bůh odpouští, tak i já odpouštím vám. — Jdětež v pokoji, a čiňtež pokání !“

Synové povstali. Každý svému otci se srdečným: „Zaplať Pán Bůh!“ políbil ruku. A tu bylo viděti, kterak horká slza padá na ní.

Když ze svétnice odcházeli, zašvitořil sobě špaček čtveráček známou notou: „Smrť, zloděj! Smrt, zloděj!“

Nad těmito slovy zarazil se tatínek.

„Má-li to býti výstraha? Má-li to býti proroctví? Nechce-li snad spravedlivý Bůh nevděčnost již zde na této zemi trestati? Snad vyvolil sobě Bůh špačka za nástroj, aby právě v této vážné době nám oznámil náhlou smrť? — Než budsi; pakli nás jen připravených nálezne!“ Takto rozjímal Hynek.

Domácí ho chlacholili a těšili. Onen spor, pravili, se zase vyrovná úplně. — Čas — nejlepší lékař. — Slova špačkova nemají žádné ceny. — Čemu se pták naučil, to prý odříkává. — Volá smrť, ať jsou domácí veseli anebo smutni.

„Dobře, milé děti“, odvětil Hynek, „ale hodina přece — nejistá !“


  1. Rozuměj: poněmčit.