Tatíček Hynek a synové jeho/IX.

Tatíček Hynek a synové jeho
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Nemilá tato událosť roznesla se po celé dědině a pak po celém kraji. Svět synům to měl za zlé, že od svého nerozumu svésti se dali.

Dlouhý čas o ničem jiném se nemluvilo, leč o zpouře nejstarších synů Hynkových proti Bohu a vlasti. Pak to sice utichlo, ale památka zůstala.

Vzdorní synové dali se skutečně na pokání. Bolestnou památku chtěli takto aspoň poněkud příjemnou učiniti.

Modlívali se horlivě, aby milý Pánbiček jejich rozum osvítil.

Nedaleko dědiny, k straně jihozápadní na rozkošném návrší, odkud se milostná rozkládala vyhlídka na požehnanou Hanu, čněla k nebesům socha, na kteréž obrázek ss. Jana a Pavla se nacházel.

Sem za časného rána chodívali, aby zde pod blankytem nebeským prvotiny nábožných svých tužeb Bohu vzdávali. Zde se modlívali za svého otce, jenž je vždy po dobrých vodil cestách, modlívali se za své bratry a sestry, modlívali se za svou vlast, aby jí Bůh požehnal a od zjevných i tajných nepřátel chrániti ráčil.

Varovali se všech společníků, jenžto na sv. víru nic nedrží a z lásky vlastenské sobě posměchy tropí.

Čtávali v knihách, aby lepší nabyli známosti svého sv. náboženství. Starali se o to, aby se seznámili s dějinami své vlasti, přesvědčení jsouce, že se takto utvrdí v lásce ku vlasti a k materskému jazyku.

Ostatně vyměřený svůj čas vynakládali na horlivé plnění povinností svých.

Dobrý příklad starších působil na mladší. Všecko postupovalo v nejkrásnějším pořádku. Nebesa i země plesaly nad rodinou tatíčka Hynka. I on měl radost velikou, a pro radost zapomínal milerád na žalost, jakouž mu tehdáž Bohumil, Vlastimil a Všeslav svým odrodilským pokusem spůsobili.

Jediné, co štěstí domácí kazilo, byla zadumčivá povaha tatínka. Někdy musely děti třebas desetkráte přes den slyšeti ono osudné: „Bděte neboť hodina nejistá!“ A k tomu pakli ještě i špaček dodával: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ tedy může si každý pomysliti, že to právě tolik, jako do cukru dávati hodně hořké žluči.

Co se mu domácí napovídali, aby si to z hlavy vyrážel, aby na špačka nedbal; nic platno! „Věřte mi!“ uzavřel po dlouhé domluvě, „hodina — nejistá!“

Posléze nechybělo mnoho, žeby se byli proti špačku spikli, chtíce ho odstraniti. Doufali takto, že tatíček, nebudeli slyšeti: „Smrť zloděj!“ aspoň poněkud se vyléčí od podivné těžkomyslnosti své.

Zatím ale znajíce přítulnost a lásku tatínkovu ku ptáku, a vědouce, žeby z toho hrozný v domě povstal pohrom, upustili od úmyslu svého. Umínili sobě, tuto slabou stránku svého otce trpělivě nésti a raději za něho vroucně modliti se.

Avšak ostatně podivínství otcovo i špačkovo mělo za následek, že synové a dcery skutečně častěji na smrť pamatovali, což jich mocně k cnostnému pobádalo životu.

Nechceme říci, že by tatíček Hynek byl prorokem, tím méně, žeby takého nadání měl — špaček. Dosti ale na tom, že dopuštěním prozřetelnosti božské něco v domě jeho se přihodilo, o čemž tatíček dávno již byl tušení měl.

V měsíci březnu 186… totiž konal se výroční trh v Kr……, kamž lid ze sousedních dědin přichází.

I napadlo také nejstaršímu synu Bohumilu, jíť na trh, aby si tam tuším na kabát koupil.

Otec k tomu přivolil.

Odebral se tedy Bohumil, maje některý groš v kapse, zdrav a vesel do Kr……

Toho dne bylo škaredě. Přeháňky, sněh, dešť a vítr, všecko dohromady. Než Bohumil překonaje tyto překážky dorazil šťastně k cíli svému. Zde navštivil své známé a příbuzné, od nichž kávou a vínem častován jest byl.

Na to započal jarmark a Bohumil odebral se, kde soukeníci stáli.

Právě an kupuje a smlouvá, začalo mu býti na — nic. V tom samém okamžení skřikl: „Ježíš, Maria, Josef!“ a — mrtev klesl k zemi…

Lid se odevšud sbíhá, pomáhá, běží pro lékaře, lékař dává čpavek pod nos, pouští žilou, třepe, studenou navlažuje vodou jeho tvář; vůbec všemožnou si dává práci, aby nešťastníka opět k životu přivodil. Než všecko namáhání, všecka práce ukázala se býti — marnou. Milý Bohumil nemohl více vzkříšen býti!! Ten, jenž krátce ještě svěžího požíval zdraví, stal se najednou bezcitnou — mrtvolou!

Kdo popíše zármutek, jaký tatínka Hynka a rodinu jeho z nenadání zachvátí!?

Najal se vůz a mrtvý Bohumil naložen, aby zavežen byl do Křížovic rodného svého místa.

Kr……ký pan farář propustil mrtvolu bezplatně ať pochována jest ve svém rodišti.

Schylovalo se k večeru.

Tatíček Hynek seděl se svojí rodinou v teplé světnici, a mluvilo se právě o nepřítomném Bohumilu, že tak dlouho nepřichází.

Mladší bratři a sestry těšili se, že jim z jarmarku něco přinese.

Tu ale najednou zazdálo se jim, jakoby někdo na kličku ode dvéři rukou uhodil.

„Co to?“ táže se jeden druhého, majíce oči upřeny ke dvéřím.

„Už jde!“ pravil zase.

A v tom bylo slyšeti venku jakýsi hovor a jakoby se vůz před domem zastavil.

„Běž se Boženko! podívati, co to?“ vyzývá otec svou dceru.

Sotvy že děvucha otevřela dvéře od návsi, tu už také vychází do domu muž.

„Nelekejte se“, pravil, „smutnou přináším vám správu! Váš syn Bohumil náhle……!“

Více třeba nebylo. Každý věděl, že se tuto hrozné stalo neštěstí. Bratři a sestry začali plakat a bědovat. Srdce lidské muselo ustrnouti; sic věru! byloby kamenné!

Mezi tím vnášeli jiní tři mužové mrtvolu do domu nešťastného Hynka.

V první chvíli nemohl tento ani mluviti ani plakati. Tepruv když nejkrutší nával bolesti pominul, mohl jak náleží poznati, co se tuto vlastně bylo stalo.

Vidí zde nejstaršího syna svého co obět smrti, kteréhož před několika hodinami v úplném zdraví od sebe propouštěl. Vidí zde mrtvolu milého svého dítěte, kteréž stati se mělo berlou stáří jeho.

„Ach Bohumile můj!“ pravil otec stoje u jeho těla, „mimo nadání zavítal anděl smrti do domu našeho. Mimo nadání zachvátila tě náhlá smrť! — — Takto uskutečnila se moje předtucha, kteráž vždy znepokojovala srdce mé, že hodina — nejistá“ —

I zaplakal hořce.

Lékaři ohledali mrtvolu a pravili, že ho mrtvice právě na srdce ranila. Smrť prý byla nevyhnutelná.

Dobře, že činil pokání. Doufáme v milého Boha, že jeho duši přijal na milosť.

Vystrojen pěkný pohřeb. Družiček, každá opatřená velikou svící s květinou, bylo asi 50. Hudba hrála pochod smutečny. A když odzvonili hrany a tatínek, bratří a sestry na rakev jeho vpuštěnou v tmavý hrob nasypali trochu hlíny, davše Bohumilu „S Bohem“: tu slouženo zaň slavné Requiem v chrámě Křížovském.

Milé děti! ježto tato slova čtete, pomodlete se i vy za jeho duši aspoň jeden Otčenáš!