Tanec na stožáru/Zkouška mistrovského jezdce

Tanec na stožáru
Alláh ve strážním koši	Zkouška mistrovského jezdce	Kóta 50

Údaje o textu
Titulek:	Zkouška mistrovského jezdce
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

… poslední zatáčka. Hrozí boční vítr. Přeřadit. A na plné obrátky do cíle. Gurzio, trojnásobný vítěz Velkých cen Francie, Monaka a Německa, dokazuje svým druhům, že po týdenní přípravě nad mapou zná jízdní plán tak, že by mohl jet poslepu.

„Jak se asi daří babičce?“ vzdychne manažer Vicente.

„Jak se jí asi daří?“ opakuje mechanik Dino.

Italové bezstarostně kořistí poháry nejtěžších závodů, ale před cenou Španěl ská trnou obavami. Stejným parníkem pluli již dvakrát. Poprvé čekal Gurzia v hotelu telegram: babičku ranila mrtvice, vrať se! Loni ještě nevykročil z přístavu, když ho volali do kanceláře: babička umírá! Odjel a péčí nejlepších lékařů se mu podařilo babičku, která ho vychovala, zachránit.

Potřetí dorazili do San Sebastianu.

Ubytování v hotelu. Setkání s pořadateli, soupeři, novináři.

„Nemáte strach, mistře Gurzio, že se jednou ve své bugatce zabijete?“

„Vy určitě očekáváte, že zemřete v posteli!“

„Ovšem, pane Gurzio,“ směje se novinář.

„Tak proč se nebojíte jít každý večer spát?“

Od modré bugatky se odvíjejí pestré pásy pomerančovníků. V tréninku se jede polovina závodní trati. Deset okruhů. Gurzio je od startu první. Nemusí dýchat benzínové výpary a výfukové plyny. Teprve v posledním, desátém kole Gurzio pociťuje bugatčinu slabinu, se kterou musí zítra počítat. Jak se prázdní palivové nádrže, bugatka má chuť tančit a vjíždět do smyků.

Plíny plyn, cílová rovina. Nejlepší jízdou si Gurzio zajistil výhodu: místa v první řadě vozů na startu závodu.

Zatímco Dino pečuje o bugatku, Gurzio s Vicentem vjíždějí do hotelu.

„Jdi telefonovat, Vicente!“

Gurzio usedl k oknu dvorany. Přes palmy vidí, jak u hotelu přibývá vozů závodníků. Přijel Markowitch. Jedni mu říkají kavalír Marko, druzí rošťák Marko. To je pro jeho zvyk: zamávat jezdci, kterého předjíždí. Šeří se. Zítra touto dobou bude po závodě! Bude to šťastný závod?

„Porucha. V Alpách prý je porucha,“ vrátil se Vicente.

„Neměl bych klid. Pokus se znovu…“

„Objednal jsem výzvu. Snad to půjde lépe z druhé strany. Z Itálie. Babička tě bude volat v deset hodin.“

Po večeři Vicente s Dinem odcházejí, tiše upíjet kávu a pozorovat lidi. Znají Gurzia, že před závodem chce být sám. U vedlejšího stolu je rušno. Sedí tam kavalír Marko. Kdekoho hostí, potřebuje se rozehřát, vyzpívat. Je to tvrdý chlap. Při tréninku v Monaku vypadl v plné jízdě z vozu a proletěl drátěným plotem. Záda mu krvácela ještě druhý den, ale jel. Gurzio a Jean Chatteau, slavný Létající Jean, byli jediní, kterým nezamával.

„V 11,30 tě čekáme,“ říká ráno Vicente. „Vyřiď si telefon, Gurzio, a přijeď. Nebudeš-li v depu do 11,45, přijedeme pro tebe do hotelu.“

Hučící větrák rozechvívá palmy v osamělé dvoraně.

„Pan Gurzio, do kabiny prosím.“

„Gurzio, jsi to ty, Gurzio?“

„Jsi v pořádku, babičko? Co zdraví?“

„Jsem šťastná, že tě slyším. Chystám se poslouchat rozhlas. Až se vrátíš, pojedeme spolu k moři. Uděláme si báječnou dovolenou. Rychle vyhraj, chlapče, a přijeď!“

Mezi palmami přibylo slunce, když Gurzio vyšel z hotelu. Nic nestojí v cestě tomu, aby konečně dobyl Velkou cenu Španělska. Je 11,40. V tu dobu už měl být v depu. Usedá do svého auta. Prolétá městem rychle, ale bezpečně. Policista! STOP!

„Jak jste jel rychle, pane?“

„Promiňte, spěchám.“

„Váš průkaz, pane!“

„Jsem automobilový závodník. Jedu na start…“

„Váš řidičský průkaz!“

„Nemám, nezdržujte.“

„Doprovodím vás do hotelu, pane.“

„Ani tam ho nemám.“

„Je mi líto — vystupte!“

Desetitisíce diváků na stráních. Přeplněné tribuny. V depu ticho před bouří; nikdo už nesahá do strojů, protože opravy na poslední chvíli přinášejí víc škody než užitku. Dino stojí před bugatkou a špičkou boty vztekle okopává kolo. Přijíždí taxi. Kruhem pořadatelů se prodírá Vicente.

„Kde je?“

„V hotelu říkali, že odjel! Telefonoval a odjel!“

„My tuhle prokletou cenu Španělska,“ kleje Dino, „v životě nevyhrajeme!“

Z tlampačů se řinou jména závodníků. „Gurzio, Markowitch, Chatteau…“

Vicente chce zachránit, co se dá. Vzpomene na startovní řád! Pátý odstavec. Gurziovi se přihodilo něco nepředvídaného! Pořadatelé budou povinni uhradit nám aspoň cestovní výlohy, když prokážu jeho vůli startovat.

„Dino, zajeď s bugatkou na start!“

V první řadě, bok po boku, se otřásá pět vozů. Oči za ochrannými skly se stáčejí ke krajnímu stroji. Bugatka se zachvívá otřesy motoru, ale sedadlo, na němž by měl sedět Gurzio, je prázdné!

„Co to děláte, Vicente?“ přibíhá rozhodčí.

„Podle řádu se vůz dostavil na start!“

„Kde máte jezdce? Kde je Gurzio?“

„V této chvíli nevím.“

„Odstavte vůz!“

„Ne. Vůz je v pořádku. Řád …“

„Přikažte mechanikovi,“ volá hlavní rozhodčí, „ať oddací bugatti k okraji dráhy, aby nepřekážela startu.“

Potom dvaačtyřicet vozů vyrazilo na trať.

Vicente s Dinem nesledují závod ani hlasy tlampačů. Zarmouceně těkají mezi rozhodčími, depem a osiřelou bugatkou. Závodníci ukončují první kolo. V čele jede Létající Jean, za ním Markowitch, pak řada prachem ojíněných vozů.

Nikdo z diváků nevidí auto, přijíždějící od města.

„Gurzio! Probůh, co je s tebou, Gurzio?“

„Kolikáté kolo se jede, Vicente?“

„Druhé.“

Letmý pohled ke startu: „Moji kombinézu! Přilbu!“

Diváci vstávají ze sedadel, když jezdci podruhé projíždějí cílovou rovinkou a za ně se řadí modrá bugatka. Dnes, nebo nikdy! Gurzio jako by zapomněl připravený plán. Co neurve do desátého kola, to nedohoní. Ždímá z bugatky rychlost dřív, než se vratce roztančí s poloprázdnými nádržemi. Hlavní peloton počtvrté projíždí cílem a diváci nadšeně pozdravují bugatti, která je míjí potřetí. Nadšení se mění v uragán, když Gurzio v desátém kole dohnal ztrátu a před tribunami svedl souboj s Létajícím Jeanem a Markowitchem.

Bugatkou několikrát smýkl boční vítr. Teď přichází vhod nadřený jízdní plán. V devatenáctém kole Gurzio cítí za zády dotírajícího soupeře. Vjíždí do zatáčky trochu větší rychlostí, odstředivá síla ho vynáší k okraji. Bugatka je ale v pořádku a řítí se kupředu. Vjíždí do rovinky; prolétá cílem.

„První!“ objímají ho Vicente s Dinem. „Zvítězils! Slyšíš!“

Strhává přilbu. „Kde je Markowitch!“

„Ještě nepřijel…“

Gurzio s vavřínovým věncem na krku tiskne ruce přátelům, neznámým lidem, kteří ho obklopili. Nechránit ho hradby pytlů, diváci by ho rozsápali obdivem, když z rukou rozhodčího přijímá pohár - Velkou cenu Španělska.

„Nepoznával jsem tvůj styl,“ říká Markowitch v hotelu a hledí na Gurzia, jeho manažera a mechanika. „Jel jsi, jako by ti za hlavou hořelo.“

„Ty, Marko,“ směje se Vicente, „ty nejsi žádný řidič!“

„Cože? Já že nejsem řidič …?“

„Proč myslíš, že se Gurzio opozdil na start?“ Vicente vyňal z kabátu na židli tenký sešitek a podal jej Markowitchovi. „Gurzio, povoláním mistr světa, složil dnes před sansebastianskou policií řidičskou zkoušku, po které se mu povoluje řízení vozidel: aut, motocyklů i traktorů.“ Vicente zamrkal na šťastného Gurzia. „Máš na to papír, že jsi pro Španěly řidič.“