Tanec na stožáru/Kóta 50

Tanec na stožáru
Zkouška mistrovského jezdce	Kóta 50	Stroj na výprask

Údaje o textu
Titulek:	Kóta 50
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Hoří! Důl Anna hoří!

Uměli jsme si představit, jak se poplašná zpráva zmocňuje okolních belgických vesniček: Boorsheimu, Munsterbilsenu, Voelleeau. Venku jistě hučí sirény, duní zvony a my dřepíme již dvanáct hodin v děsivém tichu jedinou žárovkou osvětlené štoly.

Pojednou se od boční stěny ozvaly duté, přece však zřetelné hlasy.

“Požár odřízl úsek 50!“

„Chcete říci, inženýre, že třicet mužů na kótě 50 je ztraceno?“

Kamarádi se zachvěli. Celé hodiny jsme volali, snažili se o dorozumění, ale nikdo nám neodpovídal. A nyní k nám doléhají ze signalizačního potrubí, které se zdálo poškozeno, slova strašlivého rozhovoru …

“Pane revírní, jsou to většinou nováčci. Měli však tolik duchapřítomnosti, že zavalili štolu nehořlavým materiálem, aby k nim oheň, kouř a plyny nemohly.“ Vzdálený inženýrův hlas se odmlčel. „Vzduchové, dopravní a signalizační přívody jsme zazdili. Pro třicet mužů je v prostorách úseku 50 kyslíku na dva dny.“

Vedle mne se vztyčili Moore a Kramer a buší na stenu.

„Kopejte nouzovou chodbu!“ křičí. „Dělejte něco! Kopejte!“

“Nechtě toho. Neslyší vás,“ říká důlní Barth. „Je to hříčka přírody, že my slyšíme každé jejich slovo, ale pro ně jsme němí.“

„Doufám, že se nedají do kopání chodby,“ znovu se ozval za stěnou hlas revírního. „Spotřebovali by příliš mnoho kyslíku.“

„Vede je důlní Barth. Zkušený chlap.“

„Vypínám přívod elektřiny …“

„Inženýre, sjeďte se záchrannou četou do úseku M 11 a prokopejte se k nim z nižšího patra. Nejdřív tam zaveďte vzduchovou hadici a potom …“

Ticho.

Hlasy za několika stěnami zmlkly.

„Ksakru …,“ kleje Kramer.

„Zhaslo světlo!“

„Slyšels přece?!“

„Klid, mládenci,“ důlní Barth rozžal akumulační svítilnu. „Slyšeli jste, není to s námi tak zlé.“ Z rohu chodby klopýtají špinaví, upocení muži.

“Tome, zhasni tu acetylénku! Chceš, aby to s námi bouchlo?“ křikne Barth. Zhasíná také svoji svítilnu. „Musím šetřit bateriemi. Ale za chvíli se na vás podívám, mládenci, jak vám povyrostly vousy.“

V neširoké, asi třicet metrů dlouhé chodbě oddychuje třicet mužů. Útěkem z hořícího úseku 51 jsme si zachránili život. Zavalili jsme za sebou štolu. Vydrží však navršená suť? Nebo budeme muset znovu bojovat o své životy?

„Vedro!“

„Vzduch k zalknutí,“ bručí muži.

„Pane důlní, jak široká je vrstva, kterou jsme za sebou navalili?“ ptá se Kramer.

„Strhli jsme čtyři, pět podpěr,“ vypočítává Barth. „Tak asi osm až devět metrů zeminy nás dělí od ohně.“

Pár chlapů pochybuje o bezpečné síle stěny.

Ujímám se slova: „Barthe, mám před očima …“

„Plyn!“ Důlní mi ve tmě vrazil ohyb lokte pod hrdlo, že jsem nemohl vydat hlásku. „Musím vyzkoušet, zda sem nevniká otravný plyn.“

Lapám po dechu. Důlní nepovoluje sevření, tápeme temnou chodbou k zadní stěně. Tam se shýbá, jednu ruku kolem mého hrdla, a na vteřinu rozsvěcí elektrickou svítilnu.

„Dobré je to,“ chraplavě se zasmál. „Tak se mi zdá, mládenci, že jsme tu přesčas. Kdepak jsou ti čerti, druhá směna, na vystřídání?“

Dělají se mi rudé mžitky před očima, muži se smějí, slyším pisklavý chechot Kramera … Vtom Barth pustil mé hrdlo.

„Mám za tím závalem vestu s hodinkami,“ rozpomíná se Moore.

Kamarádi se chechtají. „Teď je tvým cibulím pořádně horko!“

Chci promluvit, Barth mi však syká do tváře: „Mlč! Nebo tě k sakru…!“

Plynou minuty a hodiny.

„Necítíte kouř?“

„Těžko se dýchá!“

„Neměli bychom přece kopat?“ znepokojeně mručí kamarádi.

„Slyšeli jste inženýra,“ říká Barth. „Musíme šetřit silami. Záchranná četa se k nám prokopává z nižšího patra.“

Neodvažuji se ani pohnout, na rameni cítím Barthovu ruku, připravenou ke krutému stisku.

Plynou hodiny, nekonečně dlouhá půldne,

Vtom zaslechneme zvuk, podobný vzlykotu.

„Slyšíte? Vrtají! Vrtají z M 11!“

„Vyhráno, hoši,“ volá Barth. „Za chvíli zde máme hadici se vzduchem a za pár hodin si budeme pochutnávat na teplé polévce.“

Když poslední muž z třiceti, Kramer, stanul na nádvoří pod těžní věží svaté Anny, přistoupil jsem k Barthovi.

„Proč jste mne držel celou dobu pod krkem, až jsem se málem udusil?“

„Nechtěl jsem, abys žvanil,“ pokrčil rameny důlní. „Věděl jsem právě tak dobře jako ty, že navalená stěna je jen dva metry široká, a když jsme ji prohlíželi, zda do padesátky nevniká plyn, byla už v několika místech prohořelá!“

Muži zašuměli.

„Neblázněte, Barthe!“ Na celé kolo jsem se rozesmál. „A já vám chtěl pomoct zabránit panice. Chtěl jsem jen pro dobrou náladu říct, že mi bytná chystá k večeři nadívaného bažanta!“