Tanec na stožáru/Zázračná izvoščikova píseň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zázračná izvoščikova píseň
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70

Jedním z nejskvělejších clipperů, jaký kdy opustil loděnice, byl Falcon. Cestující si velice pochvalovali pobyt na štíhlém, ale bezpečně vyváženém čtyřstěžníku. Nedovedl jsem tedy pochopit, proč v kanadském St. Johnsu kolovaly před naším vyplutím zvěsti, že toto bude jeho poslední plavba.

„A špatně skončí, uvidíte,“ prorokoval starý Boisst.

„Pročpak, Dědku?“

„Mám to v nose.“

Za krásného počasí brázdil Falcon modrou plochu Atlantiku. Bylo zajímavé pozorovat, jak s přibližujícím se Severním mořem přibývá ptáků, usedajících v dlouhých řadách na lodní lanoví.

„Proč nezpívají, námořníku?“ volá na mne jeden z cestujících, asi devítiletý chlapec. Kdepak by mne v tu chvíli napadlo, že tenhle klučina zanedlouho podivuhodným způsobem zasáhne do života všech cestujících i posádky.

„Ztratili hlas únavou. Kdybys vylezl na ráhno, mohl bys je hladit jako kočky,“ povídám. „Jsou to terejové. Jak se jmenuješ ty?“

„Saša. Vlastně, Alexander Žurkin.“

Chlapec se vracel s matkou, koncertní zpěvačkou, z uměleckého zájezdu po Spojených státech a Kanadě. Často jsem je v příštích dnech potkával na přídi. Přidělávali vlastně nám lodníkům práci. Ačkoli měli předplacenou kajutu první třídy, rádi se procházeli po palubních prostorách vyhrazených cestujícím nižších tříd, a to první důstojník nerad viděl.

Tralia aliahá … Co je to?

Malý Saša s lesklou trubkou u úst stojí na přídi.

„Co to hraješ za písničku?“

„Nevím jak se jmenuje… Zpívá ji náš moskevský izvoščik. Drožkář.“

Při západu slunce, za nádherných podvečerů, shromažďovali se cestující a naslouchali chlapcově hře. Největší úspěch měla právě bezejmenná, měkká a zasněná píseň izvoščikova.

Blížili jsme se k Evropě. Kdesi severně od nás ležel Island, když se náhle zhoršilo počasí. Na moře sedla hustá mlha. K dovršení smůly zrovna v onen den vypověděla lodní radiostanice.

„Kapitán se bojí severu,“ zkušeně větřil dědek Böisst.

Důstojníci často měřili polohu a odcházeli za kormidelníkem.

„Neptun číhá,“ sýčkoval Böisst. „V noci klopýtneme, holobrádkové!“

Večeřel jsem, když mne lodní zvonec 2vedl ze židle. Poplach! Palubu zalil tak hustý vzduch, že se člověk málem bojí nadechnout.

„Všichni na svá místa!“

Moje stanoviště je u čelního stožáru.

Vlny valící se z jihu smýkají Falconem. Často se poslepu, po čtyřech plazím k zábradlí, protože musím posunout stěžňový úpon, nebo uvolnit odtokový žlab.

„Tohle nevypadá na klopýtnutí, ale na cestu ke dnu!“ Z mlhy se ozývá Böisstovo klení. „Neptun už si brousí hrobnický trojzubec!“

„Světelná znamení!“

„Sireny!“

„Zvonit!“ šlehají rozkazy.

Clipper se chvěje; cítíme, jak jeho trup zápasí s proudy moře a větru o správný směr.

„Tam!“ Böisst zapíchl nos do bílé tmy. „Faerské ostrovy, kamaráde!“

„Jak daleko?“

„To kdybych věděl!“

„Na pobřeží nejsou majáky?“

„Ani jeden. Pozor …“

Kapitán! Došel až k nám, nepromluvil, a odbíhá zpět k zádi.

„Copak my dva — my se můžeme přinejhorším utopit,“ říká Dědek Böisst, „Kapitán má dvojnásobný vítr. Jeden ho žene k severu na skály Faerských ostrovů a druhý mu hrozí sfouknout kapitánské prýmky.“

V načasovaných intervalech vyjí sirény, blikají světla a klinkají zvonce. Pojednou v půlminutové přestávce zaslechneme od přídě jakýsi zvuk.

„Někdo tam je!“

S předpaženýma rukama tápeme ke špici clipperu. A vtom ho spatříme. . …

Na vysokém kotouči lan sedí chlapec a do nárazů vln a temnoty vysílá hlas. své trubky, jako by chtěl ušlechtilým lidským uměním zvítězit nad přírodnin živlem. Tralia aáál

„Sašo! Co tě to napadlo?“

Aliahii… ozvalo se z dáli.

Ne! Tohle netroubil Saša!

„Slyšels, Dědku?“

Zvuk se ozval znovu.

„Něco tam je! Nejspíš loď! Tiše …“

Zalil nás ryk Falconových sirén a po něm ticho. Na námořní signály tajemný zvuk neodpovídá.

„Zatrub ještě, Sašo!“

Od trubky se nesou prvé tóny izvoščikovy písně. A ze tmy opět zaznívá odpověď.

„Dědku, jdu to hlásit!“

U čelního stěžně jsem se srazil s kapitánem.

„Hrome, co děláte vpředu? Co je tam?“

Docházíme na příď a Böisst říká kapitánovi, čeho jsme byli svědky.

„Nesmysl! Něco se vám zdálo! Loď by odpovídala na námořní signály!“

Pojednou chlapec zatroubí a dva zřetelné tóny se vracejí zpět k Falconu.

„Ještě,“ nařizuje kapitán. „Ještě!“

Sašova trubka znovu vyloudí z dáli odpověď. Kapitán přikazuje zastavit lodní sirény a zvonce. Odvádí malého Alexandra Žurkina na velitelský můstek. Celé čtyři hodiny, dlouho přes půlnoc, vysílá chlapec hlas své trubky k mlžné temnotě moře a odpovídají mu tu bližší, tu zase vzdálenější dva tóny. Podle polohy záhadného zvuku udává kapitán plavební kurs kormidelníkovi.

K ránu je Saša velice unaven. Na volání jeho trubky už zůstává moře němé. S rozbřeskem se mlha zvedá a Falcon se může opět spolehnout na své dvě hlídky a olovnice na přídi.

„Odveďte chlapce do kajuty,“ přikazuje kapitán. „A nevzbuďte jeho matku. Zbytečně by si dělala starosti.“

Sedmého dne poté štíhloboký Falcon přistává v norském Bergenu. Zatímco cestující si odbývají výstupní lodní formality, kapitán pluje v člunu k přístavní kanceláři. Vrací se a potřásá hlavou:

„Ten chlapec nás vytáhl Neptunovi z trojzubce!“

U můstku stojí několik námořníků a hloučky cestujících.

„Před několika týdny,“ vysvětluje kapitán, „dali Britové do provozu nový vynález — akustické boje. Zařízení, které se rozezvučí, když k němu vyšleme jistý tón. Anglické lodi jsou právě vybavovány zvláštními píšťalami. Na sirény a zvonce neodpovídá. Ale trubka toho chlapce… Ta píseň, kterou hrál u Faerských ostrovů, obsahuje tón, na který je boje naladěna!“

Za úžasu a obdivu cestujících Saša Žurkin znovu hraje nádhernou izvoščikovu píseň, která tak zázračně vyvedla clipper z nebezpečných skalisek.