Tanec na stožáru/Lovec hadů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Lovec hadů
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70


Pozvání vyřizoval gaučo na zlatém hřebci, a kdo měl sklizenou bavlnu, nechal všeho a odjížděl na usedlost Díeze Valencia.

„Ano, přijede lovec hadů!“ paní Valenciová vítá stejně srdečně prvního i posledního hosta. „Manžel slíbil, že se nevrátí bez svého přítele, slavného Christobalda Barrery!“

Dlouhé hodiny čekání trávíme na verandě. Kdosi vzpomíná, že Christobaldo :začínal na Chaco Boreal. Byl tehdy placen od metru. Za den dokázal ulovit i tři sta metrů hadů. Mrtvé i živé plazy dodával překupníkům.

„Slyšel jsem,“ povídám, „že měl společníka.“

„Jen krátký čas. Ten člověk byl náměsíčný. Jednou ráno ho Barrera našel mrtvého pod skálou u řeky.“

Barrerova hvězda naplno zazářila teprve v Rio de Janeiru. Tehdy ho městští radní povolali, aby zbavil kraj jedovatých hadů. Během měsíce lapil tisíce kusů. A od té práce byl už jen krok k tomu, aby se stal vládním lovcem a dodavatelem evropských zoologických zahrad …

„Manžel přijel!“ ve dveřích stojí paní Valenciová. „Okamžik strpení, pánova. Převléká se …“

Napětí vzrůstá. Všichni jsme zvědavi na slavného lovce.

„Přátelé,“ vchází Díez Valencio, „bohužel, Barrera nepřijel!“

„Málo jsi naléhal, Diezi?“

„Těšili jsme se na zajímavé příhody.“

,Je to tvůj kamarád, Valencio. Což jsi nemohl…?“

„Christobaldo Barrera je mrtev.“

— Před týdnem jsem dorazil do Sao Paola. Ujišťuji vás, přátelé, město byste nepoznali. Bavlna, kakao a káva lákají obchodníky, Severoameričany i Evropany. Nebylo těžké dopídit se Christobalda Barrery. Na nárožích vysejí plakáty, zvoucí k setkání se slavným lovcem. Každé odpoledne v patnáct hodin je možno spatřit ho v parku Tropical! Řekl jsem si, že se vmísím mezi návštěvníky a překvapím dávného přítele.

Uprostřed travnatého prostranství stálo dřevěné hrazení. Stěny nevelké čtvercové ohrady sahají sotva do metrové výše. Kolem se tísní dav lidí. Snědá postarší žena vybírá vstupné a nabízí fotografie s lovcovým podpisem.

„Budete-li si přát, mistr vám přenechá ulovená chřestidla!“

Kytary zaduněly rychlou falangou a za dřevěné hrazení vskočil Christobaldo Barrera. Má na sobě světlezelenou košili, krátké tropické kalhoty, plátěnky…

Diváci tleskají, křičí.

A začíná představení, jehož jednotlivé kousky jdou za sebou ráz na ráz„ přerušovány výbuchy potlesku a nadšenými výkřiky. Nejprve trochu dovádění s bičovkami a šilhavci, celkem neškodnými, nejedovatými hady. Pak následuje potyčka s šikem nebezpečných křováků. S holí v ruce kráčí Barrera — s obnaženýma nohama nad plátěnými střevíci — mezi hadími těly. Obezřele dráždí plazy, až se jeden vztekle zakousl do hole. Má ocelově pevný stisk, pohleďte! Barrera zvedá hůl. Nepřejte si, lidé, aby se vám takhle zakousl do těla! Hůl se přibližuje k zemi — další křovák zaútočil. Dvě nádherné zelené šňůry splývají od hole. Vtom se Barrera rozmáchl. Hadí těla odlétla a hůl přesnými údery přeráží jedovatým bestiím hřbety. Následuje souboj s hroznýšem a bleskurychlými sururukami. Víc než obratné kousky oceňuju dřinu, kterou jistě Barrera má s obstaráváním plazů, neboť všechny výstupy končí jejich smrtí.

„Teď pozor,“ vykřikuje kdosi. „Teď přijde to nejlepší!“

Dva Barrerovi pomocníci vytřepávají z bedny za ohradu dvě kaskarelly, brazilské chřestýše. Znáte je, pánové, dvoumetrové skvrnité ďábly, se zploštělou hlavou a děsivým ústrojím na konci ocasu …

„Dvacet dolarů!“ volá nějaký Američan k ohradě.

Barrera zvedá ruku na znamení, že slyšel nabídku.

Výkřik z protější strany: „Třicet!“

„Padesát!“ křičí Američan.

Christobaldo se uklání směrem k mému sousedovi.

Kaskarelly se stočily do klubek, do výše čnějí jen hlavy a od ocasů kroužkovitá chřestidla. Na dálku nevidím jejich rozčilené kmitání, ale v nastalém tichu slyším známé výstražné zvuky: gchr khr khrr.

Christobaldo Barrera úmyslně plazy dráždí. Hází po nich kamením, leká

je prudkými pohyby. Vtom se jedno klubko rozvinulo. Hadí tělo letí v přímce

kupředu; minulo Barreru. A vzápětí lovec přišlápl chřestýše za hlavou k zemi

a pravou rukou mu vytrhl chřestidlo. Zvedá trofej nad hlavu … Tu zaútočil

druhý chřestýš! Ale cosi se přihodilo. Nejblíže stojící diváci vyjekli zděšením.

Barrera bleskurychle stoupá na krk druhému a třetímu chřestýši. Trhá jim chřestidla. Dvě hází Američanovi a třetí k protější straně, ohrady. Potom, za potlesku

obecenstva kvapně končí představení.

Park se vylidňuje a já přicházím k pořadatelskému; stanů. Tam na pokrývce

leží Christobaldo.

„Nazdar, Díezi. Tak vidíš, dostal mne …“

Nad kolenem žhnou krvavé ranky; pomocníci již odběhli pro lékaře.

Barrera dlouze pije z láhve kořalku. „Je s pepřem. Posluž si…“

„Díky.“ Alkohol s pepřem je lék proti uštknutí. Hnusný nápoj, ale lék. Obdivuji se příteli, že dokáže žertovat, i když ví, že je ve smrtelném nebezpečí.

„Měl jsem smůlu.“

„Cosi jsem viděl. Ale nerozumím tomu …“

„Třetí chřestýš!“

„Nerozumím …“

„V bedně, Díezi, byli jen dva chřestýši. Vždycky pracuju jen se dvěma. Třetí kaskarella byla zdejší. Z parku. Uhnízděná v nějaké díře. Ta mi dala, brachu, co proto …,“ Barrera zbledl a namáhavě oddychuje.

Přiběhl pomocník a volá, že doktor zde bude každou chvíli. „Juan jel do města. Doktora Mendeze jsme nezastihli doma.“

Christobaldo upadal do bezvědomí a jeho tep slábl. Opepřená kořalka nepůsobila. Najednou se v jeho ruce objevil nůž, který přiložil k ráně. Christobaldo zavřel oči. Než mu kdo mohl zabránit, jediným kruhovým řezem vykrojil kus masa ze své nohy a padl naznak na pokrývku.

Za dvě hodiny přišel doktor, kterému se podařilo zastavit krvácení. Nemohl však Christobaldovi vpíchnout sérum, protože poslední ampulky v kufříku byly rozbité, a tak odejel zpět do města.

Snědá žena přiložila na ránu obklad z kasavového chleba.

„Díezi, potím se?“

„Trochu.“

Nebyla to pravda: nepotil se.

„Lžeš. Kořalka nezabrala.“

Konečně se znovu vrátil doktor a dal Barrerovi injekci. Zhrozil se modrého pruhu, který se táhl od kolena až k boku.

„Rychle do nemocnice!“

„Ne. Nechtě mne…,“ sípěl Barrera, „je mi dobře…“

Příštího dne v nemocnici zemřel. K hadímu jedu se přidružila otrava krve, způsobená nečistým nožem.

„To je strašné,“ zašeptala paní Valenciová.

„Slavný Christobaldo udělal chybu.“

„Nepočítal s třetím chřestýšem,“ připomínám. „S tím z parku.“

„Udělal víc chyb a byl si jich vědom,“ říká Díez Valencio. „Snědá žena se vstupenkami byla jeho teta. Vychovala ho. Produkce s hady byly její nápad. Barrera o veřejné vystoupení nestál, ale ona žádala vděčnost, peníze …“

„Zemřel jako chlap.“

„Vyrovnaně. Statečně.“

„Jeho poslední slova byla: Jsem lovec hadů. Miluju nebezpečí. V pralese bych počítal s dalším hadem. S mnoha hady. Tady, tady jsem byl jen špatný herec. Potlesk. Diváci. Zaplaťte vstupné! Teď musím já… zaplatit!“