Tanec na stožáru/Pampe Grande

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pampe Grande
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70

Je tomu deset dní, co jsme lidmi zapomenutým krajem Pampe Grande došli k téhle opuštěné usedlosti. Cítím se tu jako v ráji. Když mi bylo třináct, snil jsem o daleké Argentině. Dnes stačí natáhnout ruku po pytlích rýže, batátových bramborech, fazolích, galletách, kávě, cukru … „Nic,“ rozzlobeně se vrací z lovu José.

„Tvoje pasti na zvěř jsou slabé.“ Konejším Josého jeho oblíbenými škubánky se skořicí. „Zítra si vezmi karabinu. Je dobře zastřílená.“

Ráno se chystám nasypat slepicím, když si všimnu za stavením stáda srnek. Kdybych natáhl ruku z okna, mohu je hladit po lesklé srsti, zatahat koloucha za bělavý ocásek. Moji společnost zaplašilo teprve řehtání Čušary.

José se vrací z lovu s pýchou. Ulovil divokého vepře, pásovce a ještěra iguána. Vaříme guláš. Zbylé maso sušíme na slunci.

Pojednou si José vyhrnul rukávy. „A jdeme na to!“ „Na co?“

Světe zboř se! José, kterému se zde nelíbilo, kterého to táhlo pryč, do města, k moři, se zničehonic hrne na pole. Strakatá kobyla Čušara nepohne pluhem, a tak se jí zapřaháme po bocích. Zahrnujeme bavlníková semena do řádků. Dřeme několik dní. Pak sázíme bataty. Kukuřici. José se občas zaskočí podívat na srny, ale nedovolí jim ublížit. Potom jede daleko k severu na lov a zase má štěstí. Ačkoli karabinu nemůže naládovat drcenými broky, ulovil spoustu ptáků.

„Příští úlovek, Otakare, odvezu do města. Musíme nakoupit,“ José se zarazil. „Jak je to vlastně s domem? Ta usedlost nám nepatří! Nevyhodí nás někdo? Jíme z jeho zásob! Bydlíme v jeho stavení…“

„Buď bez obav, José,“ poklepávám si na kapsu.

Z kostry obrovitého, dávno uhynulého tapíra udělal José sedátko. Večer co večer si na něm před stavením hovíme a spořádáváme hory vařených batatu, které zapíjíme čajem z plechovek od konzerv. „Už vidím ty naše bataty!“ „Budou veliké jako pěst!“

Jednou před západem slunce trhám plané fíky a lusky algarrobových stromů.

Na vysokém kebraču tuším opuštěné včelí hnízdo. Lezu k vrcholu — a jsem

odměněn nádhernou vyhlídkou. Zeleně protkaný koberec lesů a pamp se táhne

od obzoru. Je to krásná chvíle! Zmocňuje se mne pocit čehosi nevýslovně velkého!

„V tomhle kraji se dobře žije,“ povídá večer při čaji José. „Stejně lehce by se tu i umíralo. Víš, Oto, kdybych si jednou mohl vybrat, tak si poručím: chci umřít tady na Pampe Grande.“

Ano, tohle jsem cítil na vrcholu kebrača!

Vtom slyšíme, že od velké 0'hrady kdosi přijíždí. Jezdec na bělouši. Modré poncho, žlutá sedlová přikrývka, všechno ukazuje na zámožného člověka.

„Buenos dias!“ Prstem se dotkl širáku. „Je tohle statek Iaana Maresse?“

Josému poklesla ruka s čajem.

„Ano,“ povídám. „Je.“

Jezdec seskočil s koně. Protáhl si tělo a zálibně se rozhlíží: „Tak to jsem nekoupil špatně!“ Zašel do stavení.

„Cože?! Co říkal?“ udeřil mne po rameni José.

„Jen klid. Uvidíš, jak poletí.“

Nezvaný host stanul ve dveřích: „Jsem Antonio Aparíco.“ Sám si nalil čaj. „Zítra,“ polovinu vychrstl na zem, „zítra odsud zmizíte!“

Jizvy v Josého tváři zrudly.

„Ne!“

„Říkám: musíte pryč! Na to je zákon!“

„A co když není?“ Vytáhnu z kapsy listinu. „Přečtěte si to!“

„Podepsaný půjčuje svůj statek na Pampe Grande českému krajanu, řečenému Otto Střelec, a jeho příteli. Mohou statek užívat oplátkou za to, že ho pohlídají před zloději a škodami. 16. října… Jan Mareš.“

Modré poncho se zhouplo, jak se muž zasmál. „To je v pořádku.“ Vrací mi listinu. „Ještě jsem statek nezaplatil. Ale koupím ho. Maress je starý. Chce jít na odpočinek. Potřebuje hotové peníze, a tak mi nabídl statek. Klidně mi tu pohlídejte majetek. Vrátím se za čtrnáct dní.“

Antonio Aparíco odjel, a v nás se cosi zlomilo.

Okopávat bataty? Otrava. José jede na lov a vrací se s prázdnou. Kebračové ostny pojednou píchají a já nemám chuť lézt při západu slunce k vrcholu.

„Ještě šest dní, Oto.“

Srny, jako by vytušily pohromu, přestávají se pást pod okny stavení.

Zbývají čtyři dny. Tři.

„Čert to vem! Nebudu na toho chlapa čekat!“

„Zítra odjedeme!“

Tapíří sedátko letí do křoví.

„Nejraději bych to tu všechno podpálil!“

„Naděláme mu z toho spoušť! Hřbitov!“

Ba ne; oba víme, že nic takového nedokážeme udělat. Naposledy sedíme dlouho do noci u ohně. Je nám smutno. Tenhle krásný kus světa nám přirost! k srdci. Živil nás a dával pohodu. Broukám si tesknou píseň … zemský ráj to na pohled! Nic naplat, ta země patří jinému, na jeho straně stojí zákon a moc. Zbývá nám zase jen ta stará trampská hrdost.

„Nestálo to tu za nic.“

„Člověk by se uhryzal nudou.“ „Začneme Znovu, kamaráde.“

Za týden zařezávám jako číšník v piranském hostinci a obsluhuju pana Josého, který je zaměstnán v blízké kovárně.