Tanec na stožáru/Pět koster

Tanec na stožáru
Nikdo	Pět koster	Kamčatský tuleň

Údaje o textu
Titulek:	Pět koster
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

„Z místa, kde ležím, vidím světlo vašich ohňů. Potřebuji pomoc.“

Jonathan Quener podal dopis svému bratru.

„Odmítneme?“

„Ovšemže ne, Marku.“

Oba bratři jdou asi půl míle podél řeky, pak vystupují vzhůru do příkrého svahu. Když prošli několika křovinatými pásy, ocitají se u vrcholu hory. Stojí zde vetchý stan. Quenerové se schylují k nízkému vchodu. Vidí polní lůžko, na něm pohublého člověka. Do očí je udeří tři tlumoky neobvyklého tvaru, bedna kulovnice - chudá výstroj jakési nezdařené výpravy.

„Věřil jsem, že přijdete,“ ozývá se ze stanu. „Jsem Lev Ozštajn, profesor rižské univerzity.“

„Cestujeme Malajskem jako zástupci gumárenské společnosti.“

„Jonathan Quener.“

„Mark Quener, pane.“

Silný pach jodoformu prozrazuje, že profesor netrpí pouze malárií. Je zřejmé, že nemá doprovod. Člověk, který jim dole u řeky doručil dopis, byl patrně poslední profesorovou oporou.

„Pánové! Strávil jsem třicet let života studiem antropologie. A právě když jsem u cíle, jsou všechny výsledky ohroženy …“ Nemocný se odmlčel, pak pokračuje: „Snad znáte některé teorie o vývoji člověka. Ať už byly našimi prapředky opice či nikoli, je jisté, že lidská kostra se postupně vyvíjela. Člověk australský, africký, heidelberský … Dlouho chyběl mezičlánek potvrzující plynulost vývoje. Já ho objevil! Přesvědčte se, pánové!“

Na profesorův pokyn přistupuje Mark ke stěně stanu a rozvazuje tkanice jednoho ze tří tlumoků. Z průhledného saku, naplněného rosolovitou hmotou, hledí lidská lebka, obklopená vybílenými kostmi.

„Toto je, pánové, vědecký materiál nesmírné hodnoty! Kostry malajských trpaslíků! Není čas, abych vám vyprávěl, za jak strastiplných okolností jsem je získal. Postačí, když vám řeknu, že zdejší lid věří, že svět vznikl a skončí potopou a že ta poslední potopa spláchne kostry pohřbených do jednoho místa, kde dojdou vzkříšení. Proto Malajci neobyčejně lpějí na pozůstatcích svých zemřelých. Našel jsem pět koster… Malárie a sněť v nohou mi znemožňují dokončit dílo. Dvě kostry jsem musel ukrýt… Jednu u kmene Sakajů, druhou u kmene Semangů. Ve jménu vědy vás žádám …“

„Najdeme ty kostry!“

„Kam je máme dopravit?“

„Co bude s vámi, profesore?“

„O mne se nestarejte. Můj průvodce Enti Ramongo šel dolů pro pomoc. Je to čestný, spolehlivý muž. Kostry — všech pět koster — pošlete rižské univerzitě …“

Semantan se rozvodnil. Pobřežní půda změkla. Stezky se proměnily v potoky, potoky zaplavily kraj. Vlhké Malajsko nesčetněkrát do roka zmáčí svoje obyvatele a ničí cizince dravostí svých vod.

Mark sahá po balíku tabáku a rozdává ho Temiarům.

Vory letí v divokém proudu. Objevuje se překážka. Obrovský kmen stromu leží napříč přes řeku. Prvý vor proplul. Druhý zavadil o kámen, překotil se! Jako třísky, jako zápalky se bambusové kmeny zvedají do výše.

„Ještěže jsme v Johoze uzavřeli s plantážníky dobrou smlouvu na dodávku kaučuku,“ utěšuje se Jonathan na břehu. Vtom ucítil prudké bodnutí pod košilí. Ruka nahmátla slizkou pijavici a s ošklivostí odhodila deseticentimetrové tělo daleko do proudu.

Na kamenitém pobřeží Temiarové stavějí nový, mnohem větší vor, který má nahradit obě dosavadní plavidla. Dvaačtyřicet bambusových kmenů stahují smyčkami pevných lián. Tabák je opět dobrou a účinnou pobídkou.

„Zítra můžeme vyrazit na další cestu.“

Omyl. Vyplouvají ještě téhož večera. Ležení napadl roj divokých černých vos, proti kterým není jiné obrany než útěk.

„Nežádejte po nás, abychom šli mezi Orang—Utany, mezi jedovaté šípy,“ děsí se Temiarové a ani plné hrsti tabáku jim nedodávají odvahy. „Jakou řečí hovoří trpaslíci? Jak se s nimi domluvíme?“

„Pamatuješ, Marku, na rozhovor s profesorem? Říkal, že jeho sakajský přítel se jmenuje Pucóh! Ten nám pomůže!“

Prvního Sakaje jsme potkali na pralesní stezce. Byl skutečně velice malý. Neměřil snad ani sto dvacet centimetrů. Jeho boky obepínala šedá tkanina a na ní byla zavěšena jakási bambusová klícka.

Jonathan s Markem na znamení dobrých úmyslů zkřížili ruce na prsou.

„Pucóh?“

Mark ukázal na Sakaje a nakreslil ve vzduchu jinou malou postavu: „Pucóh?“ Sakaj je vybídl, aby ho následovali. Prošli hustým úsekem pralesa. Dlouho jdou po kládách obratně naskládaných přes močál. Až znenadání stojí před osadou.

U kořenů lesních velikánů se krčí malé chýše. Do jedné z nich trpaslík uvádí bělochy. Uvnitř je šero. Nikdo zde není. Chýše je postavena velice jednoduše. Dva tenké bambusové kmeny byly kdysi vraženy kolmo do země. Přes ně leží volně naskládané větve s dlouhými listy rotanových stromů. Tyče se vahou sklonily k sobě a podpírají střechu.

Po chvíli vstupuje do chýše jiný Sakaj. Není o nic větší než jeho druh, i když vysoké čelo a prořídlé vlasy prozrazují, že to je starší muž. U pasu má tlustý kus bambusu, toulec na obávané jedovaté šípy.

Mladý Sakaj chystá oheň pod bambusovou klíckou, kterou sňal od boku.

„Podívej, Marku, přenosný vařič!“

„Pucóh? Vy - Pucóh?“

Starší trpaslík vrtí hlavou, naznačuje, aby hosté čekali - hledaný muž brzy přijde. „Tengali, tengali…“ raduje se z podoby obou bratří, křepčí nadšením nad tím, že Quenerové jsou dvojčata, neboť i on pochází z dvojčat.

Mladý Sakaj vyjímá z ohně tenkou bambusovou hůlku. Ostrým nožem ji podélně rozřezává. Vyloupl se banánový list a z něj dlouhé jelítko vařené rýže. Z dutých tyčí vařiče vytéká horká tekutina.

„Htaray,“ zabuší si do hrudi starší Sakaj.

„Ilep,“ představuje se mladší a podává Quenerům naplněné bambusové číšky.

Do chýše vstoupil třetí Sakaj. „Já jsem Pucóh!“

„Znáte profesora Ozštajna?“

„O ano, tuani.“

Quehnerové tuší, že ani sakajskému pomocníku, se kterým dlouho procházel pralesy, profesor nesvěřil smysl svého počínání.

„Vy, tuani, jste přišli pro věci mého přítele?“

Pucóh s mladým Sakajem odcházejí a zanedlouho se vracejí s dřevěnou bednou. Je důkladně obita kovem. V horní polovině má odklopné víko, za nímž cinká jídelní nádobí, nejnutnější zásoby.

„Opatrně, tuani! Profesorovi na tom nádobí moc záleželo!“ volá Pucóh.

Quenerové pokradmu odhadují dolní, uzavřenou část bedny a zjišťují, že je přinejmenším stejně prostorná, jako byl objem tlumoku s lidskou kostrou, do kterého nahlédli v profesorově stanu.

Večer dorazili zpět k řece. Temiarové se utábořili na písčině a Mark s Jonathanem chtějí přenocovat v přístřešku na zádi voru. Za tmy páčí spodní hranu bedny. V průhledném, rosolovitou hmotou naplněném vaku zde spočívá lebka, několik lidských kostí. Čtvrtá kostra! Významný objev profesora Ozštajna! Teď zbývá nalézt pátou.

Travnatá planina na břehu řeky. Tři nápadně vysoké rotanové stromy. Ostatní poznávací znamení odnesla voda. Jen kouř vzdálené osady Semangů se pne podle profesorova popisu nad obzorem.

„Dostanete tabák! Celý balík tabáku!“

Jediný z Temiarů našel odvahu účastnit se noční cesty.

Po krátkém soumraku padla do údolí tma. Tři muži s kulovnicemi a motykami vkročili do pralesních houštin. Od travnaté pláně, kterou Jonathan s Markem za dne prozkoumali, je dělí asi dvě míle. Noc je tichá, veslaři již usnuli. Jistě se také osada Semangů uložila ke spánku a přenechala prales jeho nočním vládcům: tygru, medvědu a buvolu.

Podél břehu vede úzká prošlapaná pěšina.

„Jsme na medvědí stezce, tuani,“ šeptá Temiaro.

Měsíční svit prostupuje listovím. Záře přibývá, až se rozlije po trávě planiny.

Jonathan klopýtl o pahýl, trčící ze země …

„Hroby, pane.“ Srdnatý Temairo očekává, že jeho úkol brzy skončí. „Dřevěné přístřešky nad hroby. To je obyčej Semangů.“

Quenerům svitnou v paměti profesorova slova o zdejší víře v potopu a znovuvzkříšení, o úctě, prokazované pozůstatkům zemřelých. Kdoví, co profesorovi Ozštajnovi zabránilo odnést pochmurný objev do bezpečnější vzdálenosti, co ho přinutilo ukrýt pátou kostru ihned po jejím vykopání?

Mark stanul ve středu mezi rotanovými stromy a ohmatává si dolík v trávě.

„Tohle,“ Temiarovi sjela noha do hluboké díry, „udělal dikobraz!“

Motyky rozkopávají zem ve stále širším okruhu, až odkrývají bahnitou, vodou prosycenou vrstvu. Bednu s kostrou však nenacházejí.

„Dikobraz je veliký žrout a skrblík. Váš přítel zde zakopal zavazadlo? Dikobraz všechno odtáhne do svého pelechu. Všechno sežere. Ohlodává i těla mrtvol. Proto Semangové nenávidějí dikobrazy! Usmrcují je!“

Měsíc zašel a muži po dlouhém a marném hledání nevolí pro návrat nebez pečnou medvědí stezku, ale dávají přednost kluzkým kamenům při okraji řeky.

„Hell's belťs! Pekelné zvony! Srdnatí rváči! Na onu slavnou dobu nelze zapomenout. Útok! Boj! Tak se dělá světová velmoc. Kolo dějin je promazáno krví,“ horuje lodní lékař.

Quenerové vyhlížejí z kulatého okna ke vzdalujícímu se přístavu. Ponechávají je chladnými slova vzrušeného obdivu, kterým lodní lékař zahrnuje dávný věk bukanýrských výbojů. Jim stačilo, co viděli při letmé procházce Malakkou. Holanďané, Portugalci, Angličané se v dobyvatelské horečce drali do Zadní Indie, neštítíce se povýšit pirátství na zákonný prostředek boje. A přece byli koneckonců zničeni, pohlceni místním obyvatelstvem.

„Doktore, je dovoleno přepravovat na lodi lidské pozůstatky?“

„Copak nevyděláte dost na své gumě? Ale ano. Po úředním ohledání a schválení. Jsou na to dost přísné mezinárodní předpisy. Právě vezeme v podpalubí pozůstatky jednoho ruského vědce …“

„Profesora z Rigy?“

„Lva Ozštajna!“

„Vy jste ho znali?“ podiví se lékař.

Bylo třeba několik přátelských večerů, než lodní lékař kdesi u ceylonských břehů souhlasil, aby si bratři prohlédli mrtvého.

Quenerové, lékař a lodní sluha sestupují do temného třetího podpalubí. Uprostřed malé komory leží matně černá rakev. Její víko je podle námořních zdravotních předpisů zalito stříbřitým cínem.

„Přistupte blíž…“

Sluha se schyluje k rakvi a světlé pruhy cínu povolují pod žhavým dotekem acetylenové lampy. Pak odklápí víko rakve.

Řídké světlo svítilny dopadá na malou, sotva metr dlouhou lidskou kostru!

„Profesor byl tak nepatrné postavy?“ říká překvapeně lékař.

„Ne, tohle nejsou jeho pozůstatky, doktore! Je to kostra trpaslíka Semanga. Vzácný antropologický objev! Profesor se obával potíží s úřady, a proto odeslal zásilku jako vlastní pozůstatky.“

O chvíli později se v lodních knihách dočítají, že odesílatelem je pan Enti Ramongo z Malakky, spolehlivý profesorův průvodce.

Bratři Quenerové opožděně přihlašují čtyři kostry ve svých zavazadlech kapitánovi. Pět koster, důkazů vývoje člověka, pluje oceánem k Rize.

Kde asi skončil muž, který pro rozšíření obzorů lidského poznání byl ochoten obětovat sám sebe? Jak se v zuboženém zdravotním stavu dopátral páté kostry, zakopané u řeky na planině Semangů? Ačkoli se Mark a Jonathan v příštích letech několikrát dotazují rižské univerzity a sledují zprávy v tisku, o profesoru Lvu Ozštajnovi se nedovídají zhola nic …