Tanec na stožáru/Kamčatský tuleň

Tanec na stožáru
Pět koster	Kamčatský tuleň	Džitti Doig

Údaje o textu
Titulek:	Kamčatský tuleň
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Stařeny přichystaly mužům i ženám lodice, vyspravily kožichy a loňské mordy — lapací koše. Nyní stojí před jurtami, mastné tváře nastaveny větru. „Ať vám mordy dobře slouží!“ „Vraťte se s plnými saněmi!“

Dvacet severských saní vede sobí paroháč na každoroční jarní cestu. Neodolatelný pud táhne mořské ryby vzhůru proti toku Anadyru a Korjaci odjíždějí na lov. Kdo z nich se nevrátí? Koho zahubí dravá řeka? Ze střechy jurty vyhlíží chlapec. „Chytíme ti veverku, Tatane!“ „My z jurty Yaků vyhrajeme závod!“ „U řeky nás čeká ráj…,“ doznívají hlasy bratrů.

Staré ženy se vracejí k jurtám vyhloubeným v zemi. Tatan však stále neopouští střechu. Teď bude třikrát deset dní sám, sám v odlehlé jurtě poblíž mořského pobřeží.

„Každý může být prospěšný!“ vybavují se mu slova učitelky. Tatan dobře ví, že jí vděčí za to, že vidí sněžnou pláň, slunce, že si může občas pochutnat na zajíci. Kdyby nebylo učitelky, která přijela zdaleka, prý až z Irkutska, byli by ho podle kamčatského obyčeje Korjaci usmrtili. Zbavili by se obtížného mrzáka…

Po šikmé kládě se zubovitými výstupky, nahrazujícími schody, sjel chlapec dolů do jurty. Sevřelo po přítmí stěn, obložených kožemi. Jediný pramen světla dopadá do jurty shora od vchodu.

„Jak mohu být prospěšný? Což se může beznohý tuleň měřit s medvědy?“

Tatanovi nevoní maniala, zmrzlá sobí krev se sádlem, mechem a trávou mu

dnes nechutná. Jí a slzy mu stékají po tvářích. Jak rád by se zúčastnil závodů! Jako všichni mladí Korjaci, i on by po skončení rybolovu běhal, skákal, napínal luk

z velrybí kosti, zápolil by o prvenství a sklízel obdiv.

Pátého dne se nahoře u vchodu do jurty objevují kožené holínky: „Jak se daří, starý Yaku?“

Po kládě sestupuje nákupčí, kterého Tatan poznal při minulé návštěvě. „Korjaci jsou na lovu? Přijel jsem nevhod?“ Vousatý host odmítá skrojky manialy, které mu Tatan nabídl. „Cože, tys nejel, tuleni?“ „Nechtělo se mi.“ „Jsi nemocen?“

„Proč by. Tak, nejel jsem.“

„Máš pravdu, Korjaku,“ nákupčí si hřeje ruce nad ohništěm, ale usednout do páchnoucích kožešin se mu oškliví. „Trmácet se k Anadyru? Proč! Když potáhne málo ryb, dá práci je ulovit. A potáhne-li jich mnoho, těžko se prodají.“ Vousáčova řeč zní Tatanovi cize, jako slova učitelky ve škole. „Proč si tvůj otec nepolíčí na vydry? Kožešiny se dobře prodávají! Také sobí maso, paroží… Proč se Yak a všichni Korjaci plahočí za rybami?“

Tatan pamatuje, jak zle je bez potravy v zimě. Předloni byl rybolov chudý. Za mrazů pak nemohli šest měsíců vylézt z jurty. Snědli všechny psy, soby, nikde nezůstal ani lišejník, ani kůra ze stromu.

„Cožpak jsou, Korjaku, na světě jen ryby? Vláda staví u Uky město. Lidé prahnou po dobrém soustu. Po zvěřině, vejcích, drůbeži, ptácích…“

„Vy myslíte, pane!“ Chlapec si vzpomněl, jak si ho před lety děd posadil na ramena a vzal ho k pobřeží. Tam Tatanovi, nejubožejšímu z jurty, ukázal rodové tajemství. „Myslíte, že by někdo stál o alky?“

„Máš? Živé nebo zmrzlé? Kolik? Vezmu padesát pudů. Dobře zaplatím!“ Smluvili se, že nákupčí obejde jurty, nakoupí od stařen, co potřebuje a pak„ až zaslechne trojí lovecké zahvízdnutí, přijede se saněmi k pobřeží.

Sníh je čerstvý, měkký. V teplé kožešinové čepici se Tatan plazí k pobřeží.. Musí si pospíšit! Kdoví, kam má ještě dnes nákupčí namířeno! Jistě má napilno, Neuslyší-li brzy zahvízdání, odjede.

Chlapec tuší, že na útesu může být mnoho alek. Nahoře na řece je při rybolovu rušno, a alky se nejspíš stáhly za rybami sem, k moři.

A skutečně! Břeh šumí ptačími křídly, jako česno úlu. Teď jen, osvědčí-li se dědova rada. Tatan se plíží k ledové pláni. Za sněhovým převisem utrhl pevnou koženou obrubu své kuchljanky. Udělal z ní smyčku, kterou zavěsil na konec hole. Může se pustit do lovu!

Ptáci natahují krky z hnízd. Tatan přiblíží smyčku a zvědavá alka do ní sama strká hlavu. Chlapec trhne holí, přitáhne, zakroutí alce krkem a hodí si ji na záda. Tak loví druhou, třetí, pátou alku z jediného hnízda. A kolem vidí další a další… Mnohé alky, větší než kachny, jsou tlusté, že se nemohou ani pohnout. Za ležícím Tatanem se vine temná stezka ptačích těl. — Padesát pudů! Mám skončit! Pokračovat? Raději zahvízdám. Lovecké znamení! Huaabí… huaaht… huaínl

Tatan navršil ulovené ptáky na hromadu, když přijel vousáč se saněmi. „Oj, tuleni, bohatý úlovek! Jak jsi ulovil tolik alek?“ Teprve nyní si nákupčí uvědomil, že až dosud viděl chlapce sedět, šplhat, plazit se — ale nikdy ne stát„ chodit nebo běhat!

„Je jich padesát pudů, pane?“

„Mnohem víc! Ale proč se válíš ve sněhu, Korjaku?“

„Nohy. Když mi byly dva roky, servali mi vlci maso z nohou. Nemohu se postavit. Nohy nerostou, jsou bez síly.“

Sotva se chlapec vrátil do jurty, zhoršilo se počasí. Vítr sténal na vrcholech stromů a s praskotem lámal větve. Bouře trvala až do dne, kdy Tatan spatřil na obzoru spřežení.

„Byl to prokletý lov!“ řekl v jurtě nejstarší bratr. „Ryb méně než stromů v řece. Otec kladl mordy, Tatane, a spadl do ledové tříště. Zapálily se mu plíce. Matka ho ošetřuje. Přijedou, jen co se zlepší počasí.“

Starý sob, paroháč, přijel se saněmi teprve za dvacet dní.

„Co s námi bude?“ bědoval otec Yak na lůžku z kožešin. „Jak přečkáme zimu bez ryb? Bez zásob …“

Tatan radostně rozhodil po kožešinách peníze od nákupčího.

„Jaks přišel k penězům, chlapče? Tohle je bohatství! Za to dostaneme ve městě mnoho tuku, soli, oleje, mouky …“

Každý může být prospěšný, pochopil pravdu učitelčiných slov Tatan. Beznohý tuleň dokázal, co otec a bratři nedokázali.