Tanec na stožáru/Nakarnutovo loučení

Tanec na stožáru
Džitti Doig	Nakarnutovo loučení	Řízek Timoteje Davidova

Údaje o textu
Titulek:	Nakarnutovo loučení
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

„Všude v Japonsku potkávám jen lidi malých postav!“

„Pojďte. Ukážu vám chlapy jako hory,“ 2ve mne český inženýr Bárta, „Dnes má prohrát mistr Gendži Nakamuto…“

Z kjótského náměstí vcházíme do prostorného stanu. Mezi nesčetnými diváky konečně nacházíme dvě volná místa — polštáře, ležící na udusané zemi.

„Sumo,“ praví pan Bárta, „je nejstarší japonský sport. Už v devátém století se o budoucím císaři rozhodovalo tímto zápasem.“

Uprostřed stanu, na vyvýšené, pískem posypané plošině, stojí muž v temném oděvu. Rozhodčí. Poblíž něho zápasí dva borci. Oba nazí, až na opasek kolem boků. Jsou to velmi tlustí, vysocí muži. Císařovi úředníci prý vyhledávají takto urostlé mladíky po celém Japonsku. Když projdou výcvikem, váží přes dva centy. Nepracují. Pouze jedí, trénují a ročně podstoupí několik zápasů.

„Jaká jsou pravidla?“

„Posvátná a tajná. Rozhodčí je před smrtí důvěrně svěřují svým nástupcům. Cíl zápasu je však známý: zatlačit soupeře do protějšího rohu plošiny.“

Zápas právě skončil.

„Poražený bude mít celý rok poloviční plat.“

Tlustí muži očekávají s nehybnými tvářemi výrok rozhodčího. Vítěz! Poražený! Odcházejí a ani jeden z nich neprojevuje radost či zármutek.

„Říkal jste …“ otáčím se k Bártovi.

„Tiše! Přichází dvacetinásobný mistr.“

„Nakamuto!“ vře to mezi obecenstvem.

Oba nastupující borci jsou stejně mohutní. A přece na první pohled rozeznávám, kdo je mistr. Od jeho opasku splývají ozdobné třásně. Zápasníci zaujali postavení v protilehlých rozích plošiny. Zády k sobě, dřepí na jedné noze. Druhou opisují široké kruhy… Naráz se prudce otáčejí a dopadají na všechny čtyři. Čelem proti čelu, číhají jako šelmy.

A pak se do sebe pustili. Těla se napínají, lesknou olejem a potem. Dlouho je zápas vyrovnaný. Náhle mistr Nakamuto ustupuje …

„Gendži Nakamuto! Gendži!“ radují se diváci.

Rozhodčí krouží kolem zápasníků jako orel. Zakazuje rány pěstí, ale dovoluje údery plochou dlaní. Pojednou nařizuje přestávku. Nehybně stojí ve stopách, jež otiskly v písku nohy zápasníků, zatímco ti si pod plošinou upravují opasky a vyplachují ústa. Pak borci znovu nastupují na místa, která před chvílí opustili. Také v následujících minutách Gendži Nakamuto stále ustupuje.

Nedovedu pochopit, proč je hlediště s mistrovým výkonem spokojeno, ba nadšeno, proč provolává podléhajícímu Nakamutovi slávu.

Nakamuto je zatlačen do rohu! Prohrál!

Japonci kolem nás vyskakují ze sedacích polštářků. „Ať žije Gendži Nakamuto!“ Zvedají ruce do výše. Jásají.

Rozmáchlými těly v uličkách se prodíráme k východu.

„Skutečně prohrál?“

„Ovšem.“

„A co diváci?“

„Viděl jste. Jsou spokojeni. Dojati.“

„Pane Bárto, vy jste věděl před zápasem, že Nakamuto prohraje?“

„Ano. Psaly o tom noviny.“

„Kde vzaly noviny tak zaručený tip?“

„Oznámil jim ho samotný mistr Gendži Nakamuto. Předem ohlásil po celé zemi, že prohraje. Je mu čtyřicet devět let. Dodnes nebyl poražen. Pravděpodobně by ještě dokázal přemoci soupeře. Ale ohlásil, že prohraje, protože chce přenechat své prvenství mladšímu. Tímto zápasem se loučil s obecenstvem a obecenstvo s ním.“ Pan Bárta se zastavuje uprostřed kjótského náměstí. „Nemyslíte, že je to ušlechtilý zvyk? Mnohem hezčí, než naše evropské závodění až do doby, kdy je sportovec pro svou klesající výkonnost divákům k smíchu. Kdo dosáhl úspěchu a slávy, říkají Japonci, má odejít, dřív než se stane směšným!“