Tanec na stožáru/Řízek Timoteje Davidova

Tanec na stožáru
Nakarnutovo loučení	Řízek Timoteje Davidova	Alláh ve strážním koši

Údaje o textu
Titulek:	Řízek Timoteje Davidova
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Zakotvili jsme ve Vladivostoku a já vyšel z našeho dobrého Speedu. Uvítaly mne větrné, široké, téměř liduprázdné ulice. Zato za dřevěným štítem kavárny s malými okny je teplo a živo.

„Litujeme! Obsazeno!“

Z rohu mi kyne muž v uniformě carského úředníka. Jeho blahosklonný pokyn říká, že mne zve na jediné volné místo — ke svému stolu

„Timotej Nikiforovič Davidov,“ představuje se, aniž vstal. Říkám mu, že jsem kormidelníkem na parníku Speed. Úředník je potěšen a objednává občerstvení. Můj vycházkový kabát s kotvou zřejmě budí důvěru, neboť zničehonic, bez pobízení, se mi úředník svěřuje s pozoruhodným příběhem:

Och, nebyl jsem vždycky urozeným carským úředníkem. Zle se nám žilo, nevolníkům v Povolží. Až kteréhosi dne pravil bárin, že pojede na mamuta. I já se přihlásil a bárin mne vzal s sebou.

Dlouho jsme jeli širou zemí, pak jsme pluli po řece. Zima byla, krutá zima! Pár kozáků zemřelo, ale já byl stále nablízku bárinovi. Cestoval s ním také učený inženýr a jeden malíř z Moskvy. Ten chtěl na lodi bárina malovat, ale zamrzaly mu barvy. Vzal jsem ty jeho kelímky s červenou, modrou, žlutou a žvýkal jsem barvy. Bárina to potěšilo, moc se nasmál, když malíř namáčel štětec do mojí, s odpuštěním, huby.

Dostali jsme se až k pobřeží moře Laptěvů, kde končí řeka Lena. Hned prvého dne ukázali domorodí Burjati bárinovi temný předmět, vyčnívající z ledu.

„Vaše Vysokoblahorodí, zde je zvíře, které hledáte! Tohle je mamut!“ Nejdřív jsme postavili stavení pro bárina. Pak jsme kopali led při boku zmrzlého mamuta. Bylo to obrovské zvíře! Utnuli jsme jeho kly. Sahaly nám po ramena, i když byly zahnuté téměř do kruhu. Inženýr říkal bárinovi, že petrohradské muzeum mu bude zavázáno vděčností. Ale malíř radil, ať prodá mamuta do ciziny.

Z mamutího těla trčely chomáče srsti. Odřízli jsme kůži z jednoho boku. Stěží ji uneslo deset mužů.

„Timoteji!“ napadlo bárina. „Pojíš maso staré statisíce let! Staneš se prvním moderním člověkem světa, Timoteji, který jedl mamuta!“

Kdež bych bárina neposlechl? Ale nechtěl jsem jíst jen tak. Věděl jsem, tohle je příležitost. Posloužíš! Pokoříš se — a něco získáš, Timoteji! Naoko jsem dělal drahoty: „Vaše Blahorodí, jen, já ne …“ „Nebudeš pak už mým mužikem!“ křikl bárin. Malíř přislíbil: „Dostaneš tisíc rublů!“ Zmrzlé mamutí maso bylo našedlé, tvrdé jako kámen. „Inu, pokusím se, Blahorodí.“

Kozáci rozdělali oheň a přinesli hrnec. Odsekli velký kus kýty, hodili jej do vroucí vody. Maso pomalu rozmrzalo a pouštělo tuk. Po ledové pláni se nesl odporný pach. Ten lákal vlky z širokého okolí a bárin jednoho zastřelil. Trvalo dlouho, než bylo mamutí maso uvařené.

Když jsem začal jíst, malíři se udělalo špatně.

Ale bárin se smál: „Tobě není na vrhnutí, Timoteji? Jsi bohatýr! Snědls celé kilo? Jen si přidej! Ještě! Deset řízků mamuta přece stojí za tisíc rublíků a svotodu!“

Inženýr mi potají dával znamení, ať víc nejím, že bych mohl onemocnět.

„Tak jak ti chutnalo?“

„Inu jedl jsem už křehčí maso,“ povídám po dvanáctém řízku.

„Ó, chytrák Timotej! Bohatýr! Svobodný člověk!“

Vrátili jsme se rovnou do Petrohradu! Psaly o nás všechny noviny. A hleďme:

kdekdo nyní chtěl ochutnat pečínku z mamuta. Knížata, carův ministr, vznešené dámy od dvora. Tenoučký řízeček za sto rublů! Ovšemže zbavený tuku, neboť ten způsoboval, že maso nepříjemně páchlo.

Můj dobrodinec přivezl v ledu ze Sibiře dalšího mamuta. Jednu polovinu prodal do Paříže. Druhou si ponechal a já si otevřel restauraci s mamutími pokrmy pro panstvo. Za pár měsíců jsem našetřil deset tisíc rublů, nu a nejlevnější carský úřad tady na východě… —

Nazítří Speed ukončil vykládku zboží a kapitán svolal důstojníky.

„Jsme pozváni ke gubernátorovi! Tak, mládenci, dejte se do pucu!“

Znovu oblékám vycházkový kabát a s prvním kormidelníkem se řadím do hloučku na pobřeží.

Vcházíme do rozlehlé budovy. Lokajové nás uvádějí do místnosti s jediným, velice dlouhým stolem. Usedáme na vykázaná místa po jedné straně. Jen vrchní strojník si nemá nač sednout — bere si židli od protější strany stolu!

„Gubernátor Jeho Imperátorské milosti, kníže…,“ vchází těžkými důstojnými kroky. Masitou tvář rámují řídké licousy. Za gubernátorem jdou ve spořádaném zástupu jeho úředníci.

„Podívej,“ pokývnu ke konci zástupu. „Toho člověka znám!“ Na uvítanou jsme povstali a já loktem drcám do prvního kormidelníka. „S tím úředníkem, s tím posledním, jsem včera obědval v kavárně!“

Gubernátor došel ke křeslu v čele stolu. Úředníci se zastavili; stojí nyní v řadě proti nám. Timotej Nikiforovič Davidov, jako já, je až u samotného okraje stolu; my dva jsme nejvíce vzdáleni od knížete.

Gubernátor řeční. Pozoruji úředníky proti nám a vidím, že za zády Timoteje Davidova není židle!

„Věčná sláva carovi!“ končí svůj projev carův zástupce na Dálném východě. A dává pokyn lokajům, aby nosili pohoštění.

Po knížeti usedají důstojníci Speedu i úředníci. Na stole se objevují mísy.

Přeju kormidelníkovi po svém boku dobrou chuť, přeju naproti… A vtom vidím: Timotej Davidov se už sklání nad stolem a jí. Jeho obličej se leskne: mastnotou poňjatovského řízku. U všech všudy, kde vzal židli? Tu zpozoruji cosi úžasného! Timotej Davidov nesedí na židli, nýbrž pokrčen, bez opory, dřepí na bobku ve vzduchu. Jí, tváří se jako by nic, jako v sedmém nebi blaženosti.

Pohlédnu k našim. Vidím, že i kapitán si všiml neobvyklé úředníkovy pozice. Také gubernátor hledí na Davidova. Nevadí mu, že jeho úředník sedí bez židle. Naopak. Baví se tím. Je polichocen pokorou svého podřízeného.

„Kormidelníku!“ Kapitán mne gestem posílá ke dveřím. Odcházím a přináším jednu židli Davidovi. Úředníkův obličej ztuhl a zkameněl. Chvilku váhá, a pak s rozpaky usedá.

„Co je?“ vykřikl gubernátor. Jeho licousy se naježily, pěstí buší do stolu. „Co je! Davidov! Ven!“

Všichni proti nám povstali. Odcházejí. Se zsinalou tváří Timotej Davidov zašeptá: „To jste neměl, velice jste mi ublížil!“

Kapitán a nikdo z našich nemá chuť k zábavě s nadutým gubernátorem, a tak i my brzy odcházíme na palubu Speedu. Poznal jsem nevolníka. Člověka, který získal svobodu i úřad, avšak nikdy nenabyl vlastní lidské důstojnosti.