Syn vladykův/5.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 5.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 339–345.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nastalo utěšené ráno. Knížecí kmet konal v společnosti obou druhů pobožnost svou před křížem.

Radivojovi zdálo se, že dnes déle než obyčejně trvá Soběslav na modlitbách, a když přistoupil k němu blíže, zhrozil se bledosti, jakáž rozprostírala se po obličeji jeho.

I dotknul se ramena modlícího se kmeta; tento obrátil se a vzdychl hluboce a bolestně.

„Co je ti, pane ctný?“ tázal se úzkostlivě věrný Radivoj. „Jsi churav?“

„Jsem churav, věrný Radivoji,“ odpovídal kmet mdlým hlasem a opřel se o ruku Radivojovu. „Významný sen,“ pravil dále, „pobouřil mne tak, že cítím, jak mocně umdlévají síly mé, a neklame-li mne tušení vnitřní, nebudu dlouho již v rozmilé své samotě žíti.“

„Pusť mimo sebe myšlénky tak trudné,“ odvece Radivoj, „není hodno křesťanu věřiti ve sny.“

„Nebyl to ani sen, jak jej obyčejně nazýváme,“ pokračoval Soběslav, „nebo bděl jsem nemoha spáti, a tu zdálo se mi, že vstoupila do jeskyně šlechetná, milovaná choť má a kývala na mne, usmívajíc se libě.“

„To byl jenom výtvor obraznosti tvé, an neustále obíráš se v myšlénkách se ctnou kněžnou, která byla zajisté hodná skvělejšího osudu na zemi.“

„Nechci ani sebe ani tebe klamati,“ dí opět Soběslav, „jsemť přesvědčen úplně, že sečteni jsou dnové moji. Co mi zbývá vykonati ještě na zemi, vykonám a přihotovím se k smrti. Nyní dost již o tom. Věnceslave můj,“ zvolal pak zbožný kmet na tohoto, „pojď, ať opru se také o tebe; doveďte mne do zahrádky na drnové sedátko, ať mohu odtud dívati se na krásné své údolí, v němžto ztrávil jsem dny nejblaženější a nejpoklidnější svého života!“

A když byli oba nanejvýš zarmoucení druhové Soběslava dovedli na žádané místo, dal si před sebe postaviti stůl z březových holí stesaný a žádal, aby mu Radivoj přinesl všecko ke psaní potřebné.

Radivoj učinil dle žádosti milovaného pána, a když mu byl přinesl blány, barvu a péra, propustil Soběslav oba muže, aby mohl bez výtržky napsati listy, kteréž měly býti jeho poslední, řka, aby Radivoj zůstal na blízku, jsa pohotov na zavolání.

Radivoj a Věnceslav opustili knížecího kmeta, a hluboce dojati počínáním jeho, nemohli dlouho se utajiti v hoři svém. Po chvíli pravil Věnceslav:

„Dovol, šlechetný Radivoji, abych směl uhoniti nějakou zvěř pro pána; tuším, že mu bude vítaná lahůdka taková a posilní jej. Budu zde brzy nazpět!“

„Učiň tak, mladíku,“ dal zarmoucený za odpověď, a Věnceslav pojal luk i kuši a zmizel v lese. Radivoj urovnal všecko v prosté domácnosti a zasednul pak na blízko místa, kde Soběslav se vynacházel, aby byl pohotov zavolání pánova.

Dlouho psal Soběslav a často musel odpočívati, nebo třesoucí se ruka jeho nedovolovala mu rychle psáti. Napsav dva listy, složil je dle tehdejšího způsobu a zavolal Radivoje.

Rychle přistoupil tento.

„Kde je mladík Věnceslav?“ tázal se Soběslav.

„On vyšel, ctný kníže,“ odpovídal Radivoj, „aby ulovil pro tebe zvěř nějakou.“

„Hodný to mladík,“ dí opět Soběslav, „a již za to, že mne ode všech opuštěného, ano od přemnohých kletého vyhledal, aby vděčnost svou mi proukázal, již za to obdrží od Boha odměnu. Praví se, že lidé před smrtí jasněji pohlížejí do temné říše budoucnosti, a je-li tomu tak, zajisté ho blaho nemine!“

Sotva dokonal krátkou řeč tuto, objevil se Věnceslav, nesa koloucha na mohutných plecích. I položil ho k nohoum Soběslavovým a pravil hlasem srdečným:

„Přijmi, kníže milostný, přijmi prostý dárek můj!“

„Děkuju ti, vděčný synu vděčné matky,“ dí Soběslav. „Hle, tu dvě jsou listiny, jež tobě odevzdám. Tuto odevzdej hned, jak přijdeš do Prahy, slavnému Kunradovi, a buď bezpečen, že milost jeho tě nemine; onu druhou pak, jižto poznamenal jsem zvláštním znamením, tu odevzdej mu až v onu dobu, kde narodí se mu dědic mužský. Pamatuj dobře slova má, nebo závisí od nich blaho celé země české. Co obsahuje druhý list, o tom přemýšlel jsem mnohá leta, a nyní, an ve mně uzrál úmysl můj, nyní, kde cítím blízké povolání mé se země této, nyní sepsal jsem jej co poslední vůli svou, co hlas z oněch krajů! Tebe ustanovuji vyplnitelem mé vůle poslední a propouštím tě od sebe. Odejdi v pokoji, kam srdce tvé tě táhne!“

„Pro Bůh, pane milostný,“ zvolal Věnceslav, „pravíš-li, že mám jíti, kam srdce mě táhne, nuže prosím tě na kolenou, dovol, ať smím zůstati u tebe co věrný sluha tvůj! Nevyháněj mne od sebe!“

Hlas mladíka se při slovech těchto chvěl mocně, a oči jeho jasnomodré zakalily se slzami srdečnosti.

„Zůstaň, synu,“ pravil Soběslav pohnutý a položil ruku svou žehnaje na hlavu mladíkovu, „zůstaň tedy u mne, oslazuj láskou svou poslední doby nešťastného starce!“

A Věnceslav přijav listiny z ruky knížecí, ukryl je na prsou, kdež choval i první listinu Soběslavovu.

Churavost knížete rozmnožovala se den ode dne, a desátého dne vzrostla slabost jeho až na stupeň takový, že nemohl více povstati s lůžka.

Nyní musili Radivoj i Věnceslav k nevyslovitelnému hoři svému uvěřiti, že rozloučí se s nimi a se světem pobožný, milostný Soběslav.

Nebudeme popisovati zármutek obou věrných duší těchto, když pokynul jim, aby k lůžku jeho přistoupili, a umdlévajícím hlasem žádal jich, aby vynesli jej ven do polokruhu zeleného, kde stálo vítězoslavné znamení spásy lidské, aby pohledem na ně posilnil se v posledním zápasu a přehlednul ještě jednou milované údolí. Zarmoucení sluhové učinili dle žádosti dobrého pána a vynesli jej ven pod šírou oblohu.

Slunce mělo se již k západu; na východním nebi jevil se vycházející měsíc co bledý, slabý mráček. Tiché údolíčko jevilo se v čarovném svitu umírajícího světla denního, a okolo úst Soběslavových pohrával libý, utěšený úsměv.

„Slunce umírá, umírám i já,“ pravil kmet slábnoucím hlasem. „Posledními rudými paprsky žehná krásnou zemi, též i já žehnám drahou vlast. Poklekněte, duše věrné, ať přijmete i vy požehnání mé!“

Oba poklekli, a tiše se modle žehnal je Soběslav.

„Přijměte díky umírajícího starce za blaženost, kterouž poskytla mu v posledních dobách žití vděčnost vaše. Život ztrávil jsem bouřemi zmítán, nevděkem obklopen, Bůh však popřál mi poklidného skončení v přítomnosti těch, kteří jediní zachovali mně věrné srdce. S Bohem, drahý Radivoji, s Bohem, druhu strastí mých a tísní, s Bohem, duše věrná! Tam na onom světě, kde panuje Bůh spravedlivý, shledáme se opět. S Bohem, vděčný mladíku, milý Věnceslave, žij pro vlast a ctnost a nezapomeň příkazu mého! S Bohem!“

To byla poslední slova umírajícího knížete českého. Nad údolím zachvěl se ještě jednou poslední paprsek sluneční, a na perutích jeho vzlétla duše Soběslavova tam do věčné, nadhvězdné říše. Tiché, kvetoucí údolí proměnilo se v rozsáhlý, okrášlený hrob, a bledý měsíc, jakoby bolestně, zrcadlil se v slzách, oběma pozůstalým věrným po zarmoucené tváři tekoucích.

Třetí den na to, v tiché době večerní, při svitu bledého měsíce zdálo se údolíčko osamělé býti rejdištěm duchů nadzemních. Zpráva: „Zbožný, dobrý, neznámý poustevník rozžehnal se se světem,“ roznesla se na perutích větru po okolních dědinách, a z daleka široka přicházeli prostí vesničané, aby byli přítomni pohřbu toho, který jim býval dobrým otcem, upřímným rádcem. Jako duchové vystupovali sem tam z temného lesa a spěchali hořem sklíčeni k známé poustevně a přidružovali se ke množství klečícímu okolo mrtvoly, ve kvetoucím polokruhu pode křížem položené. Po jedné straně mrtvoly stál věrný Radivoj v úplné zbroji, kterouž byl opět za drahná léta na sebe vzal, a po druhé stál věrný Věnceslav, taktéž ozbrojen. Byla to čestná stráž knížecí mrtvoly. Vedle mrtvého knížete spočíval skvostný meč a jasná přilba se zlatou korunou. S podivením pohlížel klečící zástup na tyto znaky královské důstojnosti. Když se byl valný zástup shromáždil a vždy nově přicházejícími se rozmnožoval, tu vytrhl se Radivoj, který posud v zamyšlení zde stál, o meč se opíraje, a pokročil blíže ke shromáždění se modlícímu.

„Se srdcem upřímným,“ promluvil hlasem bolestí se chvějícím, „se srdcem upřímným modlíte se zde za toho, který býval vám po všechny časy dobrým rádcem a laskavým pomocníkem. Neznal jej z vás nižádný, jako srdce jeho nikdy nepoznal nevděčný svět. A přece on pro vás druhdy často krev svou vyléval, a nazývali jste ho s chloubou knížetem svým.“

Až sem byl mluvil věrný Radivoj. Tu však přetrhlo řeč jeho hlasité, bolestné zvolání celého zástupu, a „Soběslav! Soběslav!“ rozléhalo se po údolí. Z temného lesa zaznívalo taktéž to jméno „Soběslav!“ jakoby je tam provolávali duchové lesní, a nyní dral se zástup na přítrž ke drahé mrtvole, aby líbal ruku toho, který od světa k potupě, ve skutku však k veliké slávě své byl nesl jméno knížete selského. A když se bylo utišilo lkání sboru zarmouceného, zapálili mužové smolné suky a při rudé záři prostých pochodní nesli tělo drahého knížete do hrobu ve skále vytesaného. U všeobecném pláči byl hrob přikryt kamenem, a starý věrný Radivoj pokleknuv, zvolal vysokým hlasem:

„Putuj do království nebeského,
Kam tě vůle krále králů zve,
Otče dobrý lidu chudobného,
Oroduj tam za sirotky své!“

Lid počal se pomalu rozcházeti, a u skalného hrobu pozůstaly toliko dvě osoby — Radivoj a Věnceslav. Dlouho klečeli oba u hrobu milovaného knížete, až pak šero ranní probudilo je ze trudného zamyšlení.

„Věnceslave drahý!“ promluvil Radivoj, „přijmi u hrobu drahého mé žehnání a odejdi v pokoji, kam vyslala tě vůle Soběslavova. Věrný byv živému, zůstanu věrným i mrtvému. Ve světě nemohu více prospívati, nuže budu hlídati hrob tento a oplakávati pána dobrého, až mne vůle otce nebeského spojí s ním opět a na věky!“

A po těchto slovech požehnal klečícího Věnceslava, který sliboval u hrobu věrnost zachovati vlasti a ctnosti.

Pak oba povstali a kráčeli k jeskyni nyní opuštěné. Tam rozloučili se spolu, a když byl Věnceslav ještě slíbil, že jak bude moci, navštíví dobrého zarmouceného Radivoje i hrob Soběslavův, uchopil luk svůj a kuši a spěchal rychle z místa, kamž byl přišel s citem docela jiným, nežli s jakým je nyní opouštěl.