Syn vladykův/4.

Syn vladykův Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 333–339. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Opusťme nyní chaloupku lesní se zarmoucenými obyvateli a následujme mladého hrdinu na dobrodružné dráze jeho obtížným životem.

Když byl vyšel s Borutou z lesa, vystoupilo právě slunce nad horu, a zrakům cestujících objevil se na vysoké skále, co král nad lesy, nádherný, pevný hrad.

„To je Červený Týnec!“ zvolal Boruta, a oba zastavili se.

Podivný cit zmocnil se duše Věnceslavovy pohledem na hrad toho, koho nazýval otcem. Nevěděl, má-li osud jeho litovati čili horšiti se na něho; brzy však zpamatoval se opět a setřel slzu s oka. Pohlížel ještě dlouho na Týnec, jmění své po otci, kteréž bylo v moci cizích lidí, nevěrných druhdy k matce jeho i k milostivému a spravedlivému Soběslavovi. Srdce jeho kypělo spravedlivým hněvem, brzy však upomenul se na mírné učení matky a obrátil se k Borutovi, který v udivení pohlížel na zamyšleného mladíka.

„Jdi zpátky, otče,“ promluvil Věnceslav k Borutovi, „jdi zpátky a pozdrav ode mne ještě jednou máť mou, Lidunku i dobrou ženu svou, a pověz dceři své, že nezapomenu na ni nikdy!“

Po těchto slovech stiskl Borutovi ruku a kvapně odcházel. Dokud nezašel mladík v lese, díval se za ním poctivý uhlíř a pak vrátil se v zarmoucení do příbytku svého.

Věnceslav kráčel zmužile dále. V srdci svém byl pevně odhodlán, že bude snažit se najíti Soběslava, a pak že odevzdá se stavu válečnému, k němužto zvláštní měl náklonnost. V žilách jeho proudila se krev otce statečného, jehož udatnost i mužnou krásu sdědil, nikoli však jeho nevěrnost a zarputilost. Po cestě zanášel se myšlenkami na budoucí způsob života, na drahou matku, na sličnou Lidunku, a jakýsi vnitřní hlas povídal mu, že je spatří opět, že bude shledání radostné, a že věnec slávy a cti válečné, jakýž pevně doufal získati, položí pak k nohám milovaných bytostí a ztráví s nimi budoucí čas života.

Posléz spatřil v dálce zlaté báně nádherného hradu na skále vystavěného, spatřil pod hradem město s hojnými věžemi. Posud nebyl opustil ještě nikdy lesní poušť, ale jakýsi vnitřní hlas pravil mu, že je to hlavní město české země, a onen hrdý hrad že je slavné sídlo knížat českých, posvátný Vyšehrad. Pohled tento vzbudil v něm živou upomínku na osudy otce, děda i matky, s jakými se na onom místě potkali, a zároveň upomínku na spravedlivého Soběslava. Pod tíží upomínek těchto, unaven rychlou cestou a horkem slunečním, sklesl pod hustolistou lípu, aby sobě odpočinul a posilnil se, a mohl mužným krokem vstoupiti do bojovného města.

Odevzdal se zcela myšlénkám svým, a mocně jimi pobouřen zvolal:

„Kde jsi, dobrý Soběslave?“

„Kdo volá jméno Soběslavovo?“ ozval se hlas na blízku jeho, a Věnceslav ohlídnuv se zpozoroval, že není samoten.

Nedaleko něho ležel na trávníku muž jakýsi, jehož celý zevnějšek svědčil, že dalekou cestu byl vykonal.

Neznámý povstal a přiblížil se k Věnceslavovi. Oba hleděli mlčky na sebe; po chvíli pravil muž neznámý:

„Mladíku, obličej tvůj jeví upřímnost a prostosrdečnost; rci, proč volal jsi jméno Soběslavovo?“

Věnceslav, věda z vypravování matčina, že Soběslav mnoho má přátel, více však nepřátel, nevěděl, jak má odpověděti.

„Co ti po tom?“ pravil po chvíli k neznámému.

„Co mi po tom?“ odvěce cizinec, „aj mladíku, netaž se, ale zjev upřímně, proč volal jsi jméno Soběslavovo? Obáváš-li se ty přiznati se, žes přítel jeho, jak musím souditi z hlasu, jakým zvolal jsi jméno to slavné, nuže věz, já že přítel jeho jsem a že směle můžeš mi se svěřiti.“

„Jsi-li přítel Soběslavův,“ dí Věnceslav, „věz, i já že jemu věrný jsem, že vyslán jsem od matky, abych hledal jej, a potřebuje-li ramene mého, byl mu nápomocen, aneb abych aspoň sloužil jemu. Mámť příčiny nejdůležitější, jemu vděčen býti.“

„Ajta, divy se dějí!“ zvolal neznámý muž, „což mimo mne nezapomněl ještě někdo jiný na dobrého, zneuznaného Soběslava? Nevymřela ještě vděčnost a šlechetnost v srdcích lidských?“

A při těchto slovech posadil se vedle Věnceslava a dal si vypravovati od něho všecko, co se týkalo Soběslava. Věnceslav vypravoval všecko tak, jak se byl od matky své dověděl, a když byl u konce, pravil neznámý k němu:

„Marná by byla cesta tvá, mladíku, kdybys se nebyl se mnou setkal. Nikdo na světě neví, aniž věděti smí, že Soběslav posud na živě. Pudí-li tě k němu srdce tvé, cestuj se mnou, dovedu tě k němu. Budeť on se radovati, že aspoň u jednoho zachována mu vděčnost srdečná, a jeden aspoň paprslek světla pronikne roušku temnosti, v niž ho zahalil osud nešťastný. Již po deset roků mní tento svět, že Soběslava není více na světě. On však žije posud; tam kde jasná Cidlina probíhá temné lesy, žije o samotě v modlitbách, a nikdo není u něho mimo mne, v němž můžeš poznati onoho, jehož matka tvá jmenovala Radivojem.“

„Ty Radivoj?“ zvolal Věnceslav; „ó přijmi také ty díky mé, muži šlechetný; neboť byl jsi druhdy laskav k matce mé, a ačkoli povolal jsi otce mého k soudu, přece velebím tvou věrnost a divím se tobě.“

„Mladíku nezkušený,“ dal Radivoj za odpověď, „zmírni oheň svůj a pamatuj si na leta budoucí, že nemáš nikdy býti rychlý ke chvále. Jmenuješ mne věrným a pravíš, že se mi divíš. Možná dost, že v porovnání s oním, jenž zradou kydá hanbu na vlast svou, zasluhuju nějaké pochvaly; avšak vyčkej času, až budeš mluviti se Soběslavem, a pak zajisté změníš náhledy své! Od něho dovíš se, co to je milovati vlast, milovati ji i tehdáž, kdy nikdo neuznává zásluhy naše, ano kdy se nevděkem nám splácí. Soběslav miloval vlasť a miluje ji posud, a nevím, kdo by pro lásku tuto více byl utrpěl. Dosti však o tom! Nemařme času, cesta jest daleká!“

Při slovech těchto pozdvihl se se země, a když byl Věnceslav taktéž učinil, zamířili oba do Prahy. Věnceslav přál si sice vroucně, spatřiti slavné sídlo i město Libušino, avšak nyní volala ho svatá povinnost daleko od něho. Mlčky kráčeli oba cestou, každý zahloubán v myšlénky své, a když si byli na noclehu najali soukromou světničku, vypravoval Radivoj mladému druhovi všecky osudy Soběslavovy, kteréž byly ho potkaly od tajného zmizení se Skály. Omrzen nad světem licoměrným, nasycen zradou těch, jimž byl vladařem spravedlivým a laskavým, umínil si, že navždy ustoupí s dějiště tohoto světa a ostatní dny života ztráví o samotě, kdež modlil se za vlasť, jížto nemohl více slábnoucími silami při vší dobré vůli jinak již prospívati. Ze všech sluhů pozůstal mu jediný Radivoj, který sdílel s ním samotu, jako sdílel prvé slávu i strasti jeho. Na jedenácte let již trávil život v lesích nad Cidlinou, a ačkoli okolní lid často navštěvoval tichou poustevnu jeho, hledaje u zbožného starce rady a pomoci, přece nikdo neznal, kdo vlastně je rádcem jejich.

To a podobné vypravoval Radivoj bedlivě poslouchajícímu Věnceslavovi, který sliboval v duši své, že ctného, nešťastného knížete neopustí až do jeho skonání. Vyjevil chvalný tento úmysl i starému Radivojovi, který ustrnul nad pevnou myslí a odhodlaností mladíkovou.

Nebudeme vypravovati dále o řečích, kteréž vedli oba cestovníci na pouti své k milovanému knížeti, a předejdeme je do lesů nad Cidlinou.

Uprostřed temného, hustého lesa rozprostíralo se mezi vysokými skalami malé údolíčko, jímžto jak stříbrný pás vinul se bublavý potůček. Málokdo byl by uhodl, že osamělé toto místo slouží za obydlí lidem, ale spíše byl by je měl za tajné shromaždiště bystronohých jelenů a jiné plaché zvěře lesní, kdyby po jedné straně potůčku nebyla bývala cestička ušlapaná, kteráž vedla k malé zahrádce, živým plotem vroubené. Vedle zahrádky stála nevysoká skála a v ní jeskyně — nevím zdali přírodou samou nebo přičiněním lidským — vytesaná a rozšířená. Hrubě stesané dvéře, špatně zandaná okna svědčily, že slouží jeskyně k obydlí lidskému. Za zahrádkou vedle obydlí táhlo se šípkové křoví v bujném květu, tvoříc polokruh, v jehož zadní části stál hrubě upracovaný kříž, bujným břečtanem vůkol a vůkol ovinutý. Den chýlil se ke konci, slunce však stálo ještě nad horou a vrhalo záři svou na utěšené údolí. Před křížem klečel stařec šedovlasý v oděvu poustevnickém, a na rdějící se tváři a oku zaroseném bylo lze poznati, že sice tělem, nikoli ale duchem dlí na zemi, a že na perutích pobožnosti poletuje tam v krajinách nadhvězdných, kdež andělů zpěv tisícerohlasně zaznívá k slávě Pána nejmocnějšího. Kmet byl pohřížen v pobožnost svou tak, že ani neslyšel šumot kroků blížících se dvou mužů, kteří byli z lesa vystoupili a podél potůčku dále k poustevníkovi se brali, a nikdo jiný nebyli, nežli Radivoj s mladým Věnceslavem. Oba došli až k počátku šípkového křoví, a an Radivoj v zamyšlení ustál a s tichým bolem na modlícího se pohlížel, pokleknul Věnceslav mocně dojat k zemi a díval se s citem smíšeným z útrpnosti, pobožnosti a hlubokého podivení na muže vznešeného, který sedával druhdy na slavném stolci mocné země a nyní v prachu kořil se v ponížení Pánu vždy vládnoucímu.

Skupení toto trvalo hodnou chvíli, až pak stařec povstal, a obrátiv se spatřil věrného Radivoje i klečícího neznámého mladíka.

„Bůh tě pozdrav, věrný Radivoji můj!“ byla první slova, kteráž promluvil Soběslav, a obrátiv se k Věnceslavovi tázal se:

„Kdo je mladík tento?“

„Ctný pane,“ odpovídal Radivoj na místě Věnceslava, který příliš jsa pobouřen, nebyl by mohl odpověděti, „ctný pane, to jeden z tisíců, který zachoval v srdci vděčnost k dobrodinci svému a přišel vyjevit ji tobě za milost, kterouž prokázal jsi před lety matce jeho i jemu.“

„Matce jeho?“ tázal se Soběslav v podivení. „Nepamatuji se; kdo jsi, mladíku?“

„Jsem Věnceslav, syn Blaženin a vnuk Příborův, který zahynul na soudu božím spolu s Kochanem, vladykou Týneckým,“ odpovídal Věnceslav, který přívětivou řečí Soběslavovou nabyl smělosti.

„Rány boží!“ zvolal Soběslav, „ty syn zrádného Kochana? Což dějí se divy s hříšnými lidmi? Či se dává svět na pokání? Vstaň, Věnceslave, vděčný mladíku, a vypravuj mi o matce, která vychovala syna tak statného a věrného!“

A Věnceslav povstal se země a vypravoval upřímně všecko, co se byl od matky dověděl.

Se zalíbením poslouchal Soběslav vypravování jeho, a když došel mladík v řeči až tam, kde matka vyslala jej obětovati se spravedlivému, milostivému Soběslavovi, tu nemohl udržeti se déle knížecí kmet a sevřel upřímného, zdárného mladíka v šlechetnou náruč.

„Bůh ti požehná, synu matky tak šlechetné,“ zvolal pak Soběslav, „a neklame-li mne duch můj, dočkáš se dnů blažených, dočkáš se slávy vlastními zásluhami. Třeba nedovolila matka ani sobě ani tobě, hlásiti se o statky Kochanovy, přece ztrávíte dny své budoucí v pohodlí a v blaženosti. Moudrý Kunrad Ota, který sedí nyní na stolci českém, jenž jediný hoden a důstojen je na něm seděti, dá něco na slova má. Napíši ti list, v němž odporučím mu tebe, abys mohl ukojiti touhu svou po slávě bojovnické a nezanikl v houfu sprostých zbrojnošů. Nikdy však — zapřísahám tě Bohem svatým! — nikdy nezjev žádnému, kde a v jakém stavu jsi mne nalezl.“

S tím ukončil Soběslav rozmluvu s mladíkem a obrátil se k Radivojovi, od něhož přijal zprávy, pro jaké byl jej poslal do Prahy.

Dlouho mluvili tito oba s sebou, a po prosté večeři a pobožné modlitbě odebrali se všickni na odpočinutí.