Svatý Xaverius/5

Svatý Xaverius Jakub Arbes
4	5	6

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Xaverius
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence:	PD old 70

Za několik okamžiků však pohodil hlavou, jakž míval ve zvyku, kdykoli se mu vtíraly nepříjemné a odporné myšlénky, a pokračoval:

„Promiň, že jsem se poněkud odchýlil od podstaty věci, od vylíčení duševní své práce, čelící k vypátrání záhadného tajemství.

První tato noc, strávená v chrámě svatomikulášském, nebyla poslední. Jakmile jsem se pozdravil a mohl opět pravidelně a klidně přemýšleti, bylo první mou starostí, nalézti spůsob, jak bych mohl o samotě a nevyrušován ve svém zkoumání Balkova obrazu pokračovati, neboť čtyry známky, jež jsem byl nalezl, nasvědčovaly zcela zřejmě, že k odhalení tajemství obrazu jest třeba, bych nyní především nastoupil cestu mechanickou, obraz co možná nejbedlivěji zkoumal a teprve po té na základě svých výzkumů dále kombinoval.

Dát se vždy k tomu cíli v chrámě přes noc zavříti, nebylo mi jednak po chuti již pro nepříjemnost, které jsem měl už první noci do syta, jednak zase nebylo zcela bezpečným, poněvadž jsem mohl býti v chrámě náhodou postižen, což mohlo míti snadno za následek, že by se mi byly pokládaly úmysly nekalé.

Za tou příčinou snažil jsem se dosáhnouti k navštěvování chrámu v nepřítomnosti jiných lidí dovolení, a sice od osoby v té věci všemohoucí, od kostelníka. Stálo mne to však dosti namáhání.

Po čtvrt roku navštěvoval jsem co den hostinec, do kterého chodil také kostelník, po čtvrt roku jsem co možná nejopatrněji konal přípravy, bych nevzbudil u dobrého a poctivého muže ani nejmenšího podezření, a teprve když jsem se s ním úplně seznámil, když byl přesvědčen, že jsem sice člověk poněkud podivný, ale poctivý, odvážil jsem se mu prohlásiti, že bych si velmi rád udělal kopii Balkova obrazu, nicméně že nejsa malířem, nýbrž jen kresličem, stydím se práci tu podniknout před lidmi.

Dobrý muž s největší ochotou se mi nabídnul, že mi půjčí jeden se svých dvou klíčů od zákristie, abych mohl třeba každý den a kdykoli mi bude libo, do chrámu ku své práci.

Připravil jsem si tedy vše, čeho bylo potřebí ku kreslení obrazu, a zůstávaje vždy, kdykoli jsem měl pokdy, po odpoledních službách božích sám v chrámě, kreslil jsem obraz. Avšak vždy věnoval jsem buď všechen čas neb aspoň největší jeho část svému zkoumání obrazu.

Takto pracoval jsem asi po půl roku a konal práci tu s neobyčejnou zálibou a horlivostí, ježto tajůplné a pro každého jiného snad úplně neviditelné známky na obraze se množily, tak že jsem jich v době té nalezl sedmatřicet.

Při mechanické této práci však mozek můj nezahálel a dříve ještě, nežli jsem byl všechny známky vypátral, byl jsem takořka úplně přesvědčen, že známky ty nemohou býti ničím jiným, nežli jednotlivými body plánu cesty, vedoucí k místu, kde je poklad ukryt.

Spojení bodů a naznačení tak celého plánu nezdálo se mi býti věcí příliš nesnadnou; avšak jak nalézti střed nebo vůbec onen bod, kterým plán počíná nebo končí?

Rozumoval jsem všelijak, až posléze uznal jsem za pravdě nejpodobnější následující kombinaci:

Skryl-li Balko v obrazu svém plán cesty k pokladu tak výborným spůsobem, že jen logickou kombinací mohl býti vypátrán, a jednal-li sám při tom přesně logicky, nemohl jinak nežli bod hlavní, tvořící k celému plánu jaksi klíč, umístiti tam, kde dle všeobecné domněnky sídlí rozum, — na čelo. Shledav pak mimo to, že i pro mne téměř neviditelná známka na čele sv. Xaveria nalézá se zrovna v prostřed čela, nemohl jsem jinak nežli bod v prostřed čela považovati za bod hlavní, za východiště plánu.

Nyní šlo o přesné přenesení nalezených bodů na papír.

Přikročil jsem k práci té s největší svědomitostí a odměřiv co nejpečlivěji všechny vzdálenosti jednotlivých bodů, přenesl jsem je na papír a spojiv pak od hlavního bodu počínaje ostatní body přímkami obdržel jsem lomenou čáru, dle mého náhledu plán cesty k pokladu.

Plánu jsem se tedy šťastně dopracoval. Ale jak ho upotřebit?

Co znamená hlavní bod, co body ostatní? V jakém poměru je plán ke skutečné cestě? Kde je hlavní bod ve skutečnosti, t. j. kde počíná cesta k pokladu a jakým směrem nutno pak plánu upotřebit, když není ničím více nežli lomenou čarou?

Takové a podobné otázky poskytly mi nyní dostatečné látky k opětnému přemýšlení a kombinování.

Dopracovav se již některých výsledků zahloubal jsem se do svých kombinac s oživenou nadějí v konečný šťastný výsledek.

Balko žil a umřel v Praze. Skryl-li někde nebo věděl-li o nějakém pokladu, ku kterémuž ve svém obraze zcela mathematicky naznačil cestu, kdež medle mohl by poklad býti nežli v Praze nebo v jejím okolí, a jakž jinak možno jej vypátrati nežli pomocí situačního plánu Prahy s upotřebením plánu v obraze sv. Xaveria ukrytého?

Takový byl nejbližší resultát mého přemýšlení.

Bez odkladu jal jsem se zkoumati všechny možné situační plány Prahy, jichž jsem se vůbec mohl dopíditi.

V první řadě šlo mi o východiště v plánu Prahy. V prvním okamžiku jsem soudil, že musí to býti chrám sv. Mikuláše, vlastně bod na zemi v chrámě tom, kdybychom vedli kolmou čáru od středu čela sv. Xaveria.

Což však — kdyby obraz nebyl teď více na místě, kde byl původně umístěn?

Balko musil také předvídati, že může býti obraz přenesen a nesměl tudíž také pohyblivý bod stanoviti za východiště.

Takto uvažuje zavrhl jsem původní svůj náhled úplně a stanovil pak východiště v plánu Prahy zcela analogicky, jako jsem byl stanovil východiště na plánu v obraze: hledal jsem totiž střed.

Považuje hradbami ohraničenou Prahu za nepravidelný polygon stanovil jsem jeho těžiště. A že jsem se v kombinaci své nemýlil, v tom mne potvrzovala okolnost, že těžiště padlo právě do domu, v němž dle vypravování mé babičky vznikla v Balkovi myšlénka k obrazu sv. Xaveria.

Měl jsem tedy východiště nejen v plánu, nýbrž i ve skutečnosti; cesta k pokladu vedla tudíž od domu, v němž byla v Balkovi vznikla myšlénka k obrazu sv. Xaveria.

„Kterým však směrem, kterými ulicemi?“ byla první otázka, kterou jsem si musil hned na to položit. Po krátkém přemýšlení nebylo pro mne již žádné pochybnosti, že plán cesty k pokladu byl v Balkově obrazu sv. Xaveria zcela přesně naznačen dle některého situačního plánu Prahy a okolí …

Mám ti snad dále vypravovat, že skoupil jsem všechny starší situační plány Prahy, poněvadž mohl Balko jen dle nějakého staršího plánu svůj bizarní plán v nesmrtelném svém obraze provésti? Mám ti vypravovat, jak jsem porovnával plán obrazu, mnou odhalený, s rozličnými situačními plány Prahy, jak jsem měřil a opět a opět přemýšlel a kombinoval, až jsem dospěl ke konečnému resultátu, že lomená čára plánu obrazu úplně souhlasí s ulicemi v jednom situačním plánu Prahy a sice od domu, v němž byla v Balkovi vznikla myšlénka k obrazu sv. Xaveria až — k Oujezdské bráně!?

Položiv pak plán obrazu na situační plán Prahy takovým spůsobem, že východiště prvního krylo východiště druhého a prvních několik přímek plánu obrazu bylo kongruentní se směrem tolika též ulic plánu Prahy až k Oujezdské bráně, shledal jsem, že plán obrazu sahá dále až za Smíchov a to až na vinici Malvazinka zvanou.

Tam tedy musí býti poklad.“

Přítel dokončil.

Musím vyznati, že vypravování, vlastně logická jeho analysa učinila na mne zvláštní dojem.

Z počátku naslouchal jsem s nedůvěrou. Čím podrobněji však přítel své myšlénky rozvinoval, čím hlouběji nechával mne nahlédnouti v tajůplnou duševní svou dílnu při práci nejen tak nevděčné, ale i po zralém uvážení vždy ještě téměř beznadějné, tím pozorněji jsem naslouchal, tím více nabýval jsem přesvědčení, že nenalézám se ve společnosti pouze člověka neobyčejně nadaného a bystrozrakého, jak jsem byl o něm až dosud soudil, nýbrž že přítel můj náleží mezi onen druh řídkých lidí, kteří se mohou vším právem a s nadějí na úspěch pokusiti o řešení nejtěžších a nejzáhadnějších problemů vůbec.

Pravda sice, že v přítomném případu jediná falešná hypothesa zbortila celou skvělou stavbu duševní; nicméně právě touto svou bystrozrakou kombinací, právě tímto upotřebením všech možných prostředků a vyhledáváním oněch, jež dle všeho pravdě nejpodobněji mohly sloužiti za základ dalšího bádání a zkoumání, osvědčil přítel nepopiratelně, že má nejen vzácné nadání, nýbrž i řídkou propravu, jichž je k řešení záhadných problemů druhu jakéhokoli nevyhnutelně potřebí.

Byltě se osvědčil tak zručným, že i v případu, kdyby nynější jeho kombinace za příčinou nějaké falešné hypothesy nebo konkluse nevedla k cíli, byl bych mu musil přiřknouti palmu vítězství.

Následkem těchto svých úvah vstal jsem, když přítel skončil a podav mu s nelíčenou radostí ruku, vřele jsem ji stiskl řka:

„Jsem úplně spokojen; ale jedná se ještě jen o to, podařilo-li se ti nalézti dle plánu na výšině u Malvazinek místo, kde jest poklad ukryt.“

„Buď bez starosti, všechno je v pořádku,“ odpovídá přítel s jistotou, neboť kdybych nebyl se svou prací u konce a jist výsledkem, věř, že bych o tom nebyl ani slovem hlesnul. Bývaloť mi častokráte dosti líto, když jsi pátral po příčině, za kterou jsem v den našeho prvního setkání se v chrámě svatomikulášském vyskočil na oltář k obrazu sv. Xaveria a tam před tvýma očima pokračoval ve své tajemné práci; nicméně nemohl jsem se přece zpronevěřiti zásadám a povědíti něco, dokud jsem nenabyl úplné jistoty.

Již v době, když jsme se seznámili, byl jsem s prací svou skoro úplně hotov; avšak později naskytly se některé nesprávnosti v mé kresbě plánu, že musil jsem předsevzíti nejpřísnější kontrolu. Ba ještě před několika měsíci vypátral jsem velkou jednu chybu, která by mne byla bez mála přivedla k zoufalství. Trapný tento duševní můj stav trval, jak ti dobře známo, až do nedávna. Nyní však je vše šťastně skončeno, a libo-li ti, můžeš jít dnes se mnou poklad vyzvednout.“

„Nyní v noci?“ tážu se udiven.

„Kdy pak jindy?“ opáčil přítel. „Což myslíš, že můžeme v okolí Prahy, byť i na nejodlehlejším místě začít ve dne kopati, aby nás lidé při práci nepřekvapili? A kdož ostatně ví, jak je poklad hluboko, jak dlouho budeme musit kopat?“

„A máš také nástroje ku kopání?“

„Jakž se můžeš tázat?“ odpovídá. „Když jsem vypátral místo, postaral jsem se také o vše, čeho je třeba k vyzdvižení pokladu. Chceš-li mne tedy doprovodit …“

„S radostí,“ pravím. „Což ale, jdeme-li přece marně?“ dodávám poněkud nedůvěřivě.

„Marně?“ zvolal přítel. „Nikoli! Přesvědčím tě bez odkladu.“ „Jsem věru dychtiv, přesvědčíš-li mne,“ připomínám klada důraz na poslední dvě slova.

Přítel mlčky vstal, otevřel skříň u okna a vyndav cosi z malé krabičky přistoupil zase ku stolu.

„Znáš to?“ táže se podávaje mi jakýsi kámen do ruky.

Vzav kámen a pohlédnuv naň poznal jsem, že to jasně žlutý topas. Mlčky kývnul jsem hlavou, že kámen znám.

„A tento?“ ptá se přítel podávaje mi jiný kámen.

„Ametist,“ dím, aniž bych byl kámen vzal do ruky.

„A což tento?“ dotírá na mne přítel položiv třetí část svého na stůl, modrý průhledný kamínek.

„Safír,“ odpovídám poznav drahokam na první pohled.

„A všechny tyto kameny,“ praví přítel, „nalezl jsem na místě, kde budeme kopat, hned prvního dne, když jsem byl holí něco země odrýpl. Jsem tudíž zcela jist, že nepůjdeme marně.“

„Pojďme tedy!“ dím na to rozhodně.

Za nedlouho byli jsme připraveni na cestu.

Bylo již asi deset hodin večer, a ačkoli měsíc jasně svítil, vzal přítel přece pro možný případ noční svítilnu. Ozbrojivše se kromě toho tlustými holemi vyšli jsme z bytu přítelova.

Noc byla nad míru klidná, teplá a jasná. Měsíc byl téměř v úplňku, a jenom tu a tam na obloze stál zdánlivě nepohnutě buď hustý osamělý mráček, nebo sněhobílý obláček, jehož okraje leskly se v stříbrném svitu luny jako drahocenný hermelín kolem labutí dívčí šíje.

V ulicích pražských bylo již skoro úplně pusto.

Z někdejší Umrlčí ulice až k Oujezdské bráně potkali jsme jen několik jednotlivých osob a policejní hlídku; ještě pustěji bylo na Smíchově, kde kromě malého hocha nikoho jsme nepotkali.

Mlčky šli jsme podle sebe. Přítel byl, jak se zdálo, poněkud již unaven a příliš zaujat svými myšlénkami, aby byl měl velké chuti do hovoru a já pak nechtěje ho vyrušovat, mlčel jsem z přátelské šetrnosti.

Došedše po hlavní silnici k smíchovskému parnímu mlýnu, dali jsme se směrem k západu až k vršině, známé pod jménem Skalka, načež obrátivše se opět ve směru jižním, šli jsme volným krokem skrze nepatrné kaštanové stromořadí podle úbočí vršiny Skalky k západu se sklánějícího až k vinici Santoška.

Odtud počíná cesta do kopce.

Nejprve musili jsme skrze hluboký úvoz, jehož obě stráně jsou porostlé hustým křovím a vysokými stromy, jichž koruny vysoko nad úvozem splývají, tvoříce takto jakýsi druh zeleného baldachýnu. Skoro v zenithu se nalézající měsíc vrhal sice veškerou svou záři přímo do úvozu, nicméně pro husté koruny stromů vnikalo do vnitř jen tu a tam několik paprsků, jež postříbřivše zde dutinu prohnilého jasanu, tam zas mechem porostlý kmen agatu, nebo zachvívajíce se na listech osyky, nebo proniknuvše až na zem, tvořily na temné půdě místy buď úplné jasné nebo šeré, křivolaké a pitvorně pohyblivé prouhy a jiné oválovité nebo hranaté a nejrozmanitějším spůsobem stočené a propletené silhuetty, čímž tmavý úvoz nabyl tak zvláštního rázu, že by se byl výborně hodil za stafáž k některému z Doréových kouzelných obrazů.

Prošedše úvozem přišli jsme ku vchodu do vinice Březinka.

Neznaje další cesty k pokladu zůstal jsem státi; přítel mlčky pokynul, abych ho následoval, a popošed ještě několik kroků po vozové cestě, vedoucí k Malvazinkám, dal se pak jižním směrem po křivolaké, úzké stezičce vzhůru do nepatrného kopečku, porostlého travou, křovím i stromy.

Následoval jsem ho a za několik vteřin octnuli jsme se na vršině.

Poznovu jsem se zastavil, abych se kolem rozhlédl. Bývalť jsem na místě tom druhdy za dne dosti často; avšak za tiché lunojasné noci byl s vršiny pohled čarokrásný.

Vzduch byl čistý a průzračný jako křišťál a jenom v dáli zdálo se, jako by stříbrná mlha počínala se rozkládati nad obzorem.

Na západ na vršině bylo vidět bílé domky Malvazinek, na sever část bělohorského bojiště, kamenné lomy, zasmušilý Petřín a část Malé Strany, na severovýchod pak ostatní Prahu. Na východ vyčníval v dáli nad vršinu jen vyšehradský kostelík a na jih bylo viděti stráň vršiny, na které nalézá se židovský hřbitůvek, jehož bílé kameny v lesku měsíce podobaly se z dáli zkamenělému stádu stříbrných ovcí.

Sotva jsem byl postál několik okamžiků, připomenul mi přítel, že máme na kvap; následoval jsem ho tedy.

Přítel popošel asi dvacet kroků směrem západním a přišed k živému plotu, dal se směrem jižním těsně podle plotu, až jsme přišli k roklině obrostlé kolkolem hustým hložím a šípkem, u jejíhož vchodu stál starý ořech s dutým kmenem.

Od této rokle dali jsme se k západu a asi po čtyřiceti krocích přítel se zastavil. Byliť jsme posléze šli širší, kyprou travou porostlou cestou, jejíž obě strany byly šeříkovými keři porostlé, a zastavili jsme se před žitným polem na svahu vršiny k jihu.

„Hned jsme na místě,“ praví přítel. „Teď musíme skrze žito. Abychom je však příliš nezcuchali, a také jiné lidi neupozornili, že tudy někdo šel, učiň, prosím po mém příkladu!“

Po té přítel rozběhnuv se skočil do pole asi šest kroků od meze, načež opatrně klasy odhrnuje kráčel skrze žito dále.

Učinil jsem jako on a za několik okamžiků byli jsme u jiné, šeříkovými keři obklopené rokle.

Prodravše se skrze keře seběhli jsme po úzké stezičce do rokle, kde mne zarazila neobyčejně silná vůně mateřídoušky, divizny, heřmánku a podobných rostlin, rostoucích na osamělých stráních.

Ježto byl měsíc právě v zenithu, a rokle se nalézala na jižním svahu vršiny, padaly paprsky měsíce skoro kolmo do rokle, tak že kromě nepatrných stínů, jež vrhalo několik malých, v rokli rostoucích švestkových a třešňových stromků, nebylo v rokli místečka, kde by nebylo úplně jasno.

Přítel, kterýž byl jevil vždy větší nepokoj, čím více jsme se blížili místu, nemohl utajiti svého rozčilení, když octnuvše se v rokli zastavili jsme se.

Bylo patrno, že je v největší míře nedočkav na konečný výsledek naší dobrodružné výpravy.

„Kde máš nástroje a kde budeme kopat?“ pravím k příteli, jenž vyhodiv z kapsy noční svítilnu na zem do trávy hledal cosi v houští.

„Zde je motyka a lopata,“ dí přítel vytahuje obé z křoví. „Přinesl jsem je sem dnes dopoledne po jednotlivých kusech pod kabátem, aby to nikdo nepozoroval.“

„Kde počnem svou práci?“ tážu se poněkud netrpělivě.

„Právě na místě, kde stojíš,“ zní odpověď.

Stál jsem zrovna uprostřed rokle a bera motyku, kterou mi přítel podával, otázal jsem se ještě:

„Jak jsi ale vypátral toto místo? Nalezl jsi zde snad drahokamy dříve než …“

„Nikoli,“ přerušil mě přítel. „Analogicky jako při stanovení východiště na plánu z obrazu a na situačním plánu Prahy hledal jsem zde střed a teprve po té, když jsem zde půdu prozkoumal a shledal, že je právě v středu rokle půda sypká, kdežto všade jinde je pevnější, rýpal jsem zde holí a nalezl kameny. Že tomu tak, snadno tě přesvědčím. Buď tich a poslouchej!“

Po té udeřil lopatou na plocho několik kroků opodál a otázal se:

„Jaký slyšíš zvuk?“

„Nesnadno říci,“ dím.

„Udeřím jinde ještě jednou, dej pozor!“ pravil přítel a udeřil na jiném místě.

„Slyšel’s?“ táže se.

„Slyšel,“ odpovídám. „Avšak i tu je nesnadno říci, jaký to zvuk.“

„Možná tedy, že porovnáním poznáš aspoň rozdíl. Udeřím na místě, kde stojím.“

Udeřiv otázal se:

„Je to týž zvuk, jak dříve?“

Musil jsem vyznati, že není.

„A jaký rozdíl je mezi nimi?“ táže se přítel.

„Ani to nemohu udati.“

„Nezdál se ti býti první zvuk, jako když udeříme na půdu mastnou, hustou a tvrdou, kdežto druhý podobal se úplně zvuku jako po udeření na půdu sypkou a písčitou?“

„Vskutku, právě tak, jak pravíš,“ dím, když mi byl přítel svým vysvětlením přispěl ku pomoci.

„Teď však do práce!“ zvolal přítel nedočkavě. „Jinak nás překvapí jitro uprostřed práce.“

„Do práce tedy!“ dím zvedaje motyku, bych počal.

„Dříve však odhrab přec suchou trávu, kterou jsem byl natrhal a rozházel na místě, kde jsem holí rýpal!“ připomenul přítel a nečekaje, až tak učiním, shýbl se a shrábnuv oběma rukama slunečným vedrem vyschlou trávu odhodil ji na hromadu stranou, kde ležela pohozená svítilna.

Po té dali jsme se do práce.

Já kopal a přítel odhazoval vykopanou hlínu stranou, a sice v ten spůsob, že nabrané s lopaty co možná nejpozorněji sesypával, aby mu nic neuklouzlo, co by mohlo míti nějaké ceny.

Práce šla dosti rychle. Půda byla skutečně sypká a písčitá.

Když jsem byl dle přítelova naznačení asi osm čtverečních stop půdy as na stopu do hloubky odkopal, počala býti půda ještě sypčí; přišli jsme na kusy cihel a opukového kamene, pak také na zvětralou, hlínou a pískem smíchanou maltu, slovem na starý rum, jenž sem byl dle všeho před lety zavezen.

Na to počal jsem kopati do hloubky a pracoval tak rychle, že přítel nestačil při svém opatrném odhazování vykopanou zemi odhazovat.

Práce naše trvala již skoro hodinu, aniž bychom byli něco nalezli nebo aspoň něčemu přišli na stopu. Pot řinul se mi s čela a unaven ustal jsem na okamžik od práce.

„Proč pak přestáváš?“ napomíná přítel spatřiv, že ustávám kopati.

„Již mne to mrzí,“ odpovídám nevrle.

„Jen dál, jen dál!“ volá přítel neustávaje ani na okamžik od své práce. „Vždyť pak přec …“

Nedořekl … Jako tygr na svůj lup vrhl se na malý kamínek, jejž byl právě s lopaty sesypal a kterýž v měsíční záři jaksi se byl zaleskl.

Popadnuv kamínek pozorně jej prohlíží a nemoha radostí téměř ani slova ze sebe vypraviti podal mi jej.

Vzav kamínek a pohlédnuv naň poznal jsem navzdor klamné měsíční záři, že to jak brčál zelený smaragd a vrátiv jej zase příteli počal jsem kopati s dvojnásobnou horlivostí a chutí.

„Prosím, kopej teď na místě, kde’s vykopal smaragd!“ připomíná přítel.

Uposlechl jsem a za několik okamžiků vykopl jsem jako pěst velký zelenavý kámen.

„Zas něco!“ volám a nežli jsem dořekl, měl již přítel kámen v ruce.

„Neznám to,“ praví soudruh podávaje mi kámen. „Ty snad se v tom vyznáš lépe.“

„Malachitová ruda,“ pravím po prohlédnutí kamene a dodav: „Nestojí za schování,“ odhodil jsem jej.

A opět jsme se dali do práce.

Asi po třetím kopnutí vyvalilo se z rumu vedle několika opukových kamenů také několik kamenů jasně růžové barvy.

Přítel vrhnul se na ně ještě prudčeji nežli na první nalezený smaragd a já zvednuv jeden z nich, poznal jsem po delším prohlížení, že jsou to kusy realgaru.

„Zase nestojí za zvednutí,“ pravím odhodiv kámen na hromadu vykopaného rumu, kdežto přítel, jenž byl mezi tím všechny ostatní vybral, hodil je směrem k opodál ležící svítilně, tak že několik z nich padlo na suchou trávu, kterou tam byl přítel odhrabal.

Sotva však jsme počali opět pracovati, přelétl lehký mráček měsíc, a hned po té ukryl se měsíc za hustý mrak, jenž se byl k zenithu došoural.

„Proklatě!“ zvolal přítel shledav, že z nenadání octli jsme se téměř v čiré tmě, „Dobře však, že jsem vzal svítilnu.“

A střelhbitě letí k místu, kde leží svítilna, a rozsvěcuje v ní svíčku.

Rozčilení přítelovo dosáhlo dle všeho již neobyčejně vysokého stupně; chvěltě se na celém těle, tak že mu nebylo naprosto možno, svíčku rozsvítit. Musil jsem to učiniti místo něho. Postaviv pak rozsvícenou svítilnu na suchou trávu opodál, vrátil jsem se zase ke své práci a počal kopati poněkud volněji, poněvadž přítel za příčinou nedostatečného osvětlení musil pracovati obezřeleji a nestačil mi.

Netrvalo však ani pět minut, od lopaty přítelovy se zajiskřilo. Přítelova ruka jako blesk sahá po jiskřičce, a přítel sám letí k svítilně.

„Rubín! Rubín!“ volá po chvíli, a hlas jeho se chvěje. „Kopej, kopej dále!“

Zatím, co jsem se dal poznovu do práce, seděl přítel u svítilny nemoha se nasytiti leskem nejnovějšího nálezu.

Několikráte kopnu a z nenadání slyším zvláštní zvuk, jako by byla motyka zavadila o nějaký kov.

Přítel jej slyšel jako já a vzchopiv se letí ke mně. V chvatu převrhl svítilnu, jejíhož světla však jsme nepotřebovali, poněvadž se byl právě v tom okamžiku měsíc vyhoupnul z mraku.

Nahlédnuv do jámy, kterou jsem byl již vykopal, spatřil jsem tam cosi jako kus zlata. Zvednu je a potěžkávám; má tíži kovu.

Přikvapivší přítel vyrval mi však kov z ruky, a já kopnul do země ještě jedenkráte.

Opět zvuk, jako když kov zavadí o kov, a jako blesk shýbá se přítel k zemi a vytahuje asi střevíc dlouhou, čtvrt stopy širokou a rovněž tak vysokou silně rezovitou a na mnohých místech rezem prožranou plechovou krabičku.

V tom však měsíc opět se skryl za mrak a my se octnuli zase ve tmě.

Věda, že přítel v rozčilení svém není již téměř žádné práce schopen, hledám svítilnu, bych rozsvítil. Marné však hledání; byltě ji přítel kamsi odkopnul.

Rozsvěcuju tedy sirku; hlavička však odlítnuvši padla do suché trávy, a skoro v mžiknutí tráva se vzňala, čímž rokle osvětlena rudým plamenem.

První můj pohled padl na přítele. Stál jako strnulý u vykopané jámy, v jedné ruce krabičku a v druhé lesknoucí se žlutý kov. Zrak měl upřený do prázdna a chvěl se na celém těle jak osyka.

Však co to? Klame mne zrak?

Rudá záře, v které byla rokle od hořící trávy vzplanula, počíná blednouti a mění se v záři příšerně bledě žlutou. Přítel stojící doposud nepohnutě jako socha vyhlíží v žlutavé té záři děsně. Z nenadání sebou trhne, jako by jej byla zmije uštknula, a upřev svůj zrak do zažloutlého ohně vyrazí ze sebe:

„Ha, co tam? Však rozumím, rozumím! — Ó, nech mne, nech! Nedívej se na mne tak přísně, tak děsně, tak příšerně …“

Nevěda ani sám, jak si vše to vysvětliti, spěchám k příteli, jejž vidím vrávorati.

„Probůh, co se s tebou děje, Xaverie?“ tážu se s úzkostí.

„Xaverie? Xaverie?“ odpovídá přítel dutým hrobovým hlasem. „Což pak tam nevidíš v tom žlutém plamenu umírajícího svatého Xaveria, jak se vztyčuje, jak hrozivě zvedá ruku a jak mi kyne, bych prchl!? — Pryč, pryč!“ volá přítel, a nežli jsem se nadál, vyrazil skrze křoví z rokle a pádil úprkem dolů s vršiny.

V tom vyhoupnul se měsíc ze mraku a rozlil své stříbro po rokli. Hořící tráva již shasínala, a děsná žlutá záře přemožena stříbrem luny.

Vše kolem mne bylo jako dříve, leda že bylo cítit sirnatý zápach.

S úzkostí, by se příteli nic nepřihodilo, spěchám za ním. Dostav se skrze křoví na pokraj rokle vidím již jen, kterak dole pod vršinou vlní se žito, slyším štěkot psa a zdá se mi, jako bych slyšel, že někdo skočil se zdi.

Spěchám týmž směrem s vršiny dolů k jihu ku silnici vedoucí od vinice Laurové k Radlicům.

Nežli však jsem se dostal až na silnici, viděl jsem, že kdosi na protější vršině utíká, seč mu síly stačí, do vrchu směrem k židovskému hřbitovu. Pro vzdálenost nemohl jsem sice rozeznati, zdali to skutečně přítel čili nic; nebylo však o tom žádné pochybnosti … Z počátku chtěl jsem přítele následovati; ale vida jej bez přestání klusati do vrchu, seznal jsem, že bych ho nedohonil, i kdybych napjal veškeré své síly. Rozhodl jsem se tudíž, že vrátím se domů.

Na zpáteční cestě po silnici vedoucí od Radlic k vinici Laurové viděl jsem přítele, jak dospěl až ke zdi židovského hřbitova, kde se mým zrakům ztratil …