Svatý Xaverius/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatý Xaverius
Autor: Jakub Arbes
Zdroj: James Naughton’s Pages
Vydáno: 1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence: PD old 70

Přítelův hněv trval několik dní. Potkali jsme se náhodou několikráte na ulici, ale přítel vždy vzdorovitě ode mne se odvrátil.

Nemaje v tu dobu žádné obzvláštní příčiny, vtírati se mu, čekal jsem klidně, až pobouřené vlny jeho citlivosti poněkud se utiší. Vědělť jsem, že přátelství naše jest takového druhu, že nelze je pouhou, byť sebe cyničtější urážkou, nýbrž jen skutečnou zradou na přátelství samém zničiti.

Že tomu bylo skutečně tak, dokazuje okolnost, že přítel za několik dní sám vrazil do mého bytu a s ironickým jásotem: „Viktoria! Viktoria! Teď je světu pomoženo!“ počal se ke mně chovati, jako bychom se nebyli až dosud ani v nejmenším pohněvali.

Příčinou návštěvy té byl přítelův nejnovější nález; byltě vypátral novou učenou brožurku jakéhosi německého profesora, jenž se v ní s nejvážnější tváří chlubí, že podařilo se mu rozřešiti záhadný problem kvadratury kruhu a ku chloubě své připojuje také své „vědecké“ důvody.

„Nemáme-liž nyní vyhráno?“ pokračoval přítel strkaje mi brožurku. „Konečně po tolikerém namáhání vystupuje člověk, jenž nalezl spůsob, jak možno nesourodé předměty porovnávat, jak možno křivku měřit přímkou, kdežto až dosud mělo se všeobecně za to, že možno porovnávat jen předměty stejnorodé!

Od tohoto okamžiku je všem svízelům odpomoženo. Možno-li křivku měřit přímkou, proč medle nebylo by možno měřit talent a práci zlatem nebo bankovkami? Až po dnešní den nebylo možno duševní práci nikdy spravedlivě odměnit, poněvadž se dala měřit zase jen prací duševní a nikdy nestejnorodými hodnostmi, vyznamenáním, pochvalou, slávou a penězi. Teď, teď je svět umělců, vědátorů a podobných spasen . . .“

Přítel by byl zajisté ve své řeči pokračoval, kdybych ho nebyl nevrle přerušil, aby mi místo slov raději dovolil brožurku přečíst, bych o ní mohl pronésti svůj soud.

Rozumí se samo sebou, že jsem brožurku dostal a také přečetl.

Od té doby žili jsme s přítelem zase v nejlepší shodě. Opět jsme se scházívali, opět jsme debatovali o nejrůznějších věcech spůsobem [34] vážným i lehkomyslným, opět jsme se hádávali a přeli, jako bývá vůbec zvykem u lidí mladších, u nichž názory doposud ještě nejsou úplně vykrystalisovány.

Z nenadání spozoroval jsem však na příteli zvláštní změnu. Vážnost povahy jeho byla se téměř přes noc přeměnila v zasmušilost hypochondra.

Byl-li jindy málomluvný, vydržel nyní v mé společnosti třeba několik hodin, aniž by slova pronesl, a bychť byl začínal hovor o věci pro něho sebe zajímavější. Kdykoli potom přece něco pronesl, byl výrok jeho jen důkazem, že myšlénky jeho bůh ví kde bloudily.

Současně se zašmušilostí ducha dostavila se také chorobná citlivost, tak že i obcování s ním bylo v době té nehrubě příjemné, poněvadž při každé příležitosti postřehl jsem buď pohrdlivý pohled, sarkastický úsměv neb úšklebné skřivení úst, anebo jsem byl odbyt i příkrým, odpuzujícím, ba i hrubým nějakým výrokem.

Všechny symptomy od kalného mdlého oka a stále zakaboněného čela až po ono trapné a soustrast budící vzezření lidí, trápených nezhojitelnou jakous chorobou, nasvědčovaly tomu, že s přítelem stala se změna povážlivá: buď že ochuravěl nebezpečně tělesně, nebo že duševní neduh, jehož prvopočáteční známky domníval jsem se již dříve dosti často pozorovati, zhoršil se v takové míře, že bylo nutně potřebí lékařské pomoci.

Marné bylo mé naléhání, aby se přítel poradil s lékařem; vždy, kdykoli jsem se mu o tom zmínil, odbyl mne nevrle, že lékaře nepotřebuje; ba když jsem později sám do bytu lékaře poslal, ukázal tomuto zcela zdvořile dvéře a plížíval se dále ulicemi pražskými se svěšenou hlavou, zakaboněným čelem, zamyšlen, bled a vysílen jako člověk nosící brzkou smrt ve svých prsou.

Kromě toho přestal se zabývati svými zamilovanými studiemi a mimo svůj obyčej zřídka kdy zdržoval se doma, tak že jsem často několikrát musil do bytu, nežli jsem jej stihnul.

Kam chodil a za. jakým účelem, nezvěděl jsem, aniž jsem vůbec mohl vypátrati příčinu nápadné změny, která se s ním byla tak z nenadání stala.

Tak uplynulo několik měsíců.

Minula zima, minulo jaro a nastalo léto.

Povážlivý stav přítelův se neměnil, a již jsem měl za to, že není žádné pomoci, když právě tak náhle, jako se byla změna stala, dověděl jsem se příčinu.

[35] Navštíviv kdysi za krásného letního odpůldne přítele, zastihnul jsem jej u stolu v zadumání nad starým situačním plánem Prahy a okolí.

Když jsem vstoupil, obrátil přítel ke mne zažloutlý obličej a poznav mne vyskočil se stolice s takovým kvapem, jakého jsem u něho po kolik měsíců nebyl spozoroval, a padnuv mi kolem krku počal mne líbati, jako by se byl po letech setkal s horoucně milovanou milenkou a nikoli s přítelem, kterého mohl spatřit každý den.

„Co se stalo?“ tážu se udiven bráně se neočekávanému a mezi mnou i přítelem zcela nezvyklému líbání.

„Konečně! Konečně!“ odpovídá přítel s nelíčenou radostí.

„Tak přece mluv!“ naléhám netrpělivě, a přítel upřev na mne zkoumavý pohled dí:

„Konečně se mí podařilo, vypátrat tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria.“

„Šílíš?!“ vzkřiknul jsem mimovolně; neboť právě tak jako mne byla nenadálá jarost a svěžest přítelova mile překvapila, zalekla mne neočekávaná poslední jeho slova, jako když ze záhonku fialek, v němž domníváš se nalézti ptáče, hnízdo své poprvé opustivší, zasyčí na tebe jedovatá zmije.

Přítel odstoupil několik kroků ode mne a s ledovým klidem pravil:

„Nikoli, hochu drahý, nešílím! Promiň, že v prvním návalu radosti, když jsem tě spatřil, nechoval jsem se, jak se sluší na člověka mého rázu. Co však jsem řekl, na tom trvám; tajemství je šťastně rozluštěno, a libo-li ti, můžeš dnes v noci se mnou vyzvednouti poklad.“

Nedůvěřivě pohlížel jsem mlčky na přítele, když popošel ke stolu a jeda prstem po situačním plánu pravil:

Zde je už správně a určitě naznačena cesta k pokladu. Není pochybnosti, že je pravá. Bude-li však také poklad za obrovskou tu práci stát, ovšem ještě nelze udati.“

Po té nedbaje hrubě mé přítomnosti, počal zcela klidně přecházeti po komnatě.

Neobyčejný jeho klid nemálo mne mýlil, neboť právě takovým býval v dobách, kdy pokládal jsem jej duševně i tělesně za úplně zdravého.

„Doposud ničemu nerozumím, vlastně nic nechápu, Xaverie,“ přerušuju po chvíli mlčení. „Možno-li ti podat vysvětlení, ukojíš nejen [36] mou zvědavost, ale zaplašíš i palčivé pochybnosti mé o tvém duševním stavu.“

Přítel útrpně se usmál. V úsměvu jeho spočívala však jistota muže, který, jest si vědom, že závisí jen na jeho vůli, aby v několika okamžicích zaplašil veškeré pochybnosti.

„Buď bez starosti o mé mozkové nervy,“ děl po chvíli. „Konajíť nyní právě tak solidně a klidně »svou práci« jako kdykoli jindy, leda že v tomto okamžiku nejsou snad tak příliš napjaty a rozechvěny jako v poslední době, kdy jsouce téměř bez přestání mou vůlí mrskány ku práci nedovedly zroditi než pochybnost, nepokoj a nespokojenost, ba beznadějnost. Doba, kdy bylo třeba mysliti a pracovati, už minula; nyní možno o práci promluviti, a libo-li ti, povím ti, co . . .“

„Vypravuj tedy!“ přerušil jsem přítelovu řeč.

Tento usednuv proti mně za stůl jal se vypravovati v tento smysl:

„Trvám, že doposud ještě se pamatuješ na tajemná slova, jež byl malíř Balko několik okamžiků před svou smrtí mé babičce diktoval.

Rovněž tak jest ti známo, jaký účinek měla mystická slova umírajícího na naivní mysl nejen mé babičky, nýbrž i po letech ještě na mysl mé matky.

Můžeš si tedy snadno představiti, jaký účinek asi měla posvátná úcta mé matky k obrazu, ke kterému se mystická slova ta vztahovala, na mne, když jsem v průvodu matčině celé dny trávíval před obrazem umírajícího svatého Xaveria, o kterémžto svatém, upřímně řečeno, po dnes nevím více podstatného, nežli že náležel mezi stoupence pověstného Ignáce z Loyoly, že nadšen pro víru křesťanskou působil v Indii s bezpříkladným sebezapíráním nejen jako kněz, nýbrž i jako voják, že však svým přísným životem a vzorným příkladem daleko více mezi obyvatelstvem působil na prospěch víry křesťanské nežli zbraní, a že slávy, kterouž mu po jeho smrti, jež jej stihla na cestě do města Goa, církev katolická prokazuje, vším právem zasluhuje.

Matka má ovšem znala celou řadu rozličných legend a životopisů podivuhodného tohoto muže, nicméně navzdor tomu, že mi je nesčíslněkráte vypravovala, nepřiměl by mne nikdo ani nejbolestnějším mučením k tomu, bych jen jedinou z nich znova vypravoval.“

„Kam zabíháš?“ přerušil jsem vypravujícího. „Proti svému obyčeji počínáš zcela nelogicky. Jak se zdá, chtěl’s vypravovat o účinku [37] matčiny úcty k obrazu a vůbec veškerého toho tajemnůstkářství na svou mladistvou mysl, a odbočuješ k věcem, jež s tím naprosto nesouvisí. Co je mi v tu chvíli po životopise nebo legendách katolického misionáře v Indii?“

Přítel neuznav mého vyrušení z proudu řeči ani za hodno nejnepatrnější omluvy nebo poznámky pokračoval ve svém vypravování:

„Jako dítě a hoch, ba ještě jako mladík stával nebo klečíval jsem po boku své matky před Balkovým obrazem v oné zbožné bezmyšlénkovitosti, z kteréž rodívá se buď náboženský fanatismus, když je člověk duševně čilý, anebo onen druh otupělosti a otrlosti duševní, kterouž »zbožný lid« nazývá »oddání se do vůle boží«, když je člověk na duchu obmezen.

Na štěstí pro mne vznikla ve mně zvláštní jakás pochybnost. Nevím sice, kdy, kde a jak vzala původ, existence její však dosti záhy se přihlásila o své právo: Počal jsem pochybovati.

Z počátku týkaly se pochybnosti věcí nepatrných, později vždy důležitějších, až posléze nebylo skoro ani jediné věci, ke které bych nebyl připsal znamení otázky na tak dlouho, dokud jsem nenabyl o ní úplného přesvědčení; slovem počal jsem mysliti a souditi.

Jak ti známo, byl jsem vychován v nejpřísnějších zásadách neboli předsudcích bigotnosti.

Myšlénkový boj o jich vykořenění byl tudíž tuhý a houževnatý; ale posléze přece vykořeněny úplně, tak že nadešli dnové, kdy klečíval jsem v chrámě svatomikulášském po boku své zbožné matky s myšlénkami zcela profanními, kdy klečíval jsem tam pouze z té příčiny, bych dobrou a v mnohém ohledu převýbornou matku, která mimo svou zbožnost a víru neměla jiných duševních a mravních opor, svou negací posvátných tradic v hloubi duše neurazil a tak nevýslovně nešťastnou neučinil.

Duševní tento převrat děl se u mne velmi pomalu; bez přísných studií a bez mnohé nahodilé nebo nenahodilé pomůcky vědecké, které jsem se instinktivně nebo za přispění jiných domohl, nebyl by se zajisté převrat ten stal ani tak rychle, ani tak úplně.

Jako na podzim opadává se stromu jeden lístek po druhém, až zůstane holý kmen s větvemi, tak opadával znenáhla u mne ve filosofické výhni pochybností jeden lístek zbožnosti a pouhé víry bez přesvědčení po druhém, až zbyl holý kmen a několik větví: zásady a zásadečky víry a chorobný kořen: předpojatá mysl, z které byly vypučely.

[38] Avšak i tento kmen a větve, ba i kořen znenáhla ztrouchnivěly a zbyl jen zárodek nového duševního života. Tento však počal z nenadání klíčiti a vypučel z něho zdravý kořen nový: nepředpojatá mysl. V duši mé vznikly myšlénky nové, svěží, a z těchto vykrystalovaly se nové zásady, jež vrcholily v neobsáhlém dosud a nejrozličněji definovaném pojmu: bůh.

„Co je bůh?“ ozývalo se v mé duši v tisícerém ohlase. A v době té byl jsem duševně dospěl tak daleko, že nemohl jsem odpovědíti jinak nežli: „Bůh je resultující přírodních sil.“

„Výborně!“ zvolal jsem mimovolně.

Přítel však nedbaje opět mého vyrušení, pokračoval klidně dále:

„A na tomto základě, ať již pravém nebo klamném, počal jsem svou nevděčnou práci: přemýšleti o tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria. Nelze mi ovšem ani nejhlavnější výkony klopotné a často zdánlivě úplně beznadějné mé duševní práce sledovati, a proto naznačím ti ji jen v nejhrubších obrysech.

První otázka, která se mi naskytla, byla: „Je-li v obraze skutečně nějaké tajemství skryto, jakým způsobem a jakými prostředky je možno odvážiti se k jeho odhalení?“

Přemýšleje o této otázce, shledal jsem, že k odhalení jakéhokoliv tajemství vůbec a tudíž i tohoto možno se odvážiti jen s nejpřesnější logikou, a nejvhodnější prostředky výpomocné uznal jsem mathematiku a vědy přírodní.

K resultátu tomuto dospěl jsem asi před dvanácti léty a od té doby věnoval jsem každý volný okamžik přísným studiím jmenovaných věd.

Čím hlouběji však jsem se zabíral do studia, tím více jevila se mi bezpodstatnost posledních slov umírajícího Balka, jež byl mé babičce diktoval, a po mnohém přemýšlení zavrhl jsem vše jako pouhou halucinaci umírajícího, tudíž duševně již nepříčetného člověka.

Je-li skutečně jakého tajemství v obrazu, proč medle umírající Balko nenaznačil jeho podstatu nebo aspoň zdaleka spůsob jeho odhalení? Proč pravil ke konci, že — kdo vytrvalostí a železnou vůlí obrněn, bude před obrazem dlíti, tomu že svatý Xaverius zjeví neocenitelný poklad?

Což nedlely babička a matka má „vytrvalostí a železnou vůlí obrněny“ před obrazem po mnoho let, což neupjal jsem já sám veškerou svou mysl na obraz, abych vypátral v něm skryté tajemství, [39] a přece svatý Xaverius nejednal dle Balkova slibu a neocenitelného pokladu nám nezjevil!

Posléze v rozmrzelosti nad marným mudrováním, kladením sobě otázek a jich často i pošetilým zodpovídáním pohodil jsem pyšně hlavou a pevně jsem si předsevzal, že nebudu se již obírati záležitostí, která po zralém uvážení nezdála se mi býti než fantasmagorickým výtvorem mozku ve své pravidelné funkci již přerušeného.

Předsevzetí mé bylo sice pevné, nicméně provedení velmi nesnadné. Neboť uvážíš-li, v jakých poměrech jsem byl vychován, že obraz a jeho domnělé tajemství co den, ba téměř každou hodinu uváděny mi na mysl, přisvědčíš mi, když dím, že navzdor největšímu namáhání a skutečně násilnému zapuzování myšlénky na Balkův obraz nemohl jsem se jí zbaviti a že mne pronásledovala s houževnatostí palčivé vzpomínky na starý jakýs poklések, jehož jsme se byli z mládí dopustili a jejž ještě před svou smrtí musíme napraviti.

Pevné vůli mé arci se poněkud podařilo odpuditi osudnou myšlénku aspoň potud, že nestala se nikdy na delší čas předmětem pravidelného hlubšího přemítání.

V době té zemřela má matka náhle, byvši raněna mrtvicí, právě když z rána odcházela jako obyčejně z chrámu svatomikulášského.

V den po jejím pohřbu seděl jsem doma o samotě zasmušen a rozlítostněn, probíraje se v listinách úřadních i soukromých, jež byly po matce zbyly a kteréž ona u vzácné vážnosti chovala buď jako upomínky nebo listiny potřebné a nutné.

Osudnou náhodou nalezl jsem lístek, jejž byl Balko před svou smrtí babičce mé diktoval a o němž mi byla matka až dosud jen vyprávěla, aniž by mi jej byla kdy ukázala.

Pohled na polozpukřelý papír a nepravidelný kostrbatý švabach babiččin oživil v mé duši veškeré upomínky, a od toho okamžiku mělo mne tajemství Balkova obrazu opět ve svých tenatech. Marně jsem se přemlouval, marně jsem se bránil; mystická slova lístku pronásledovala mne ve dne v noci, až dozrálo ve mně předsevzetí, že pokusím se poznovu o rozřešení záhadného a více než pochybného tajemství.

Zahájil jsem práci znovu.

Především počal jsem zkoumati, diktoval-li Balko v posledních svých okamžicích mé babičce cosi aspoň částečně podstatného, nebo — nalézaje se již v nepříčetném stavu duševním cosi naprosto nebo z části smýšleného, a jaký byl při tom asi jeho zámysl.

[40] Z chaosu myšlének, vzpomínek a jednotlivých dát vybíral jsem především ony, z nichž mohl jsem seznati povahu Balkovu a dospěl po dlouhém přemítáni k poznání, že povaha jeho nebyla by se srovnávala se lží, ať již skutečnou nebo žertovnou.

V posledním jeho diktandu zdála se tedy přece spočívati pravda, ovšem zahalená v mystické roucho temného výrazu. Ale jak přijíti k jádru, jak nalézti aspoň zásvit, jenž by třeba na okamžik osvítil dráhu, po které by bylo možno, byť jen o krok přiblížiti se k tajemnému cíli?

Přemýšlel a zkoumal jsem dále a snažil se odpověděti zcela přesně na tisíceré otázky, z nichž nyní ovšem jen některé mohu uvésti.

Konečný resultát všeho: zjevení „neocenitelného pokladu“ ponechal jsem zatím stranou a tázal se sama sebe: „Kdo uložil tajemství v obraz!“

Odpověď naskytla se prostě sama sebou: „Kdož jiný než Balko, jenž tvrdí, že „obraz nebyl malován pouze pro oko a pro povznešení mysli zbožných křesťanů“, nýbrž že „je v něm více nežli bývá v obrazech největších mistrů, cosi, nad čímž by tisícové s pohrdáním pokrčili ramenoma, z čehož však by přece mohla vzejíti spása milionům“.

Mluvil-li zde Balko promyšleně a zcela přesně logicky, spočívalo tedy tajemství v malbě samé, a přece bylo tak zvláštním, že neshledáváme cosi podobného ani v malbách největších mistrů; bylo tudíž dle všeho, abych tak řekl „nemalířským“, netýkalo se a nezakládalo se v umění malířském, nýbrž v čemsi, čímž Balko i nad největší mistry vynikal.

Tím přesunuly se myšlénky mé opět na Balka jako člověka. Opět zkoumal jsem jeho povahu, život a snahy a vybíral pouze ony stránky a známky, jež mohly býti v jakéms takéms styku s věcí, o kterou šlo.

Probrav všechny upomínky na četné podrobnosti z matčina vypravování, neboť nic jiného neměl jsem k disposici, vylovil jsem následující drobty, jež zdály se míti pro můj účel nějaké ceny:

Balko byl nespokojen se svým osudem, často si stěžovával, že minul se cílem života. Vedle svého umění miloval samotu, vážné přemítání a studie přírodovědecké; byl člověk lidumilný a zanášel se myšlénkami reformačními.

[41] To bylo vše, o čem jsem věděl, že se tím Balko lišil jako člověk i umělec od jiných malířů.

V jaké souvislosti bylo to však s tajemstvím obrazu?

Myšlénky mé počaly se opět rozbíhati; probíral jsem jednu po druhé, však žádná nehodila se mi k první důležitější vymoženosti mého bádání, že tajemství obrazu nezakládá se v umění malířském. Logické zkoumáni mé zůstalo úplně bez úspěchu.

V průběhu dalšího přemýšlení uznal jsem za nutné, zkoumati opět malbu samu, k čemu mně hlavně také přiměla diktovaná slova Balkova: „Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství vypátral atd.“

Učinil jsem tedy dle slov těch a zkoumaje stával jsem před obrazem, kdykoli se mi naskytla příležitost.

. V první době nepozoroval jsem jako dříve nic zvláštního, leda že budil jakýsi druh ztuhlosti v postavě sv. Xaveria moji pozornost, kterou jsem následkem toho zdvoj- ba ztrojnásobil.

Nicméně ani zbystřená pozornost má nevedla k žádnému cíli. Svatý Xaverius díval se na obraze s týmž bolestným výrazem v oku tak klidně a přece zas tak trpce v neurčité prázdno, že mi bývalo mnohdy až úzko, když po mnoho hodin nespustil jsem zraku s obličeje svatého, a po celou tu dobu nic jiného nepozoroval, nežli děsný výraz blízké smrti, jejž byl malíř v obličeji tom tak mistrně vyznačil.

Pochybnosti mé počaly se poznovu množiti a jsem jist, že bych se byl opět na čas vzdal všeho dalšího zkoumání, kdybych byl náhodou nepřišel na další důležité známky.

Opozdiv se jednou odpoledne v chrámě shledal jsem, když jsem chtěl chrám opustit, že stalo se mi jako kdysi mé matce: chrám byl zavřen a já v něm o samotě.

Z počátku jsem tomu byl povděčen; byltě jsem až dosud Balkův obraz zkoumal jen ze zdálí, nyní se mi naskytla příležitost ku zkoumání z bezprostředního blízka.

Nerozmýšleje se dlouho vyskočil jsem na oltář a jal se obraz prohlížeti. Počal jsem zkoumání po svém zvyku systematicky postupně od hlavy svatého, leč ani z bezprostředního blízka nebylo možno nic podstatného vypátrati.

Z nenadání utkvěl zrak můj na jistém místě na prsou a cosi jako blesk radosti prolítlo mou duší.

[42] Místo, na němž byl zrak můj utkvěl, mělo zvláštní ráz. Nebyl to bod, nebyla to čára a přece se tam zrak můj zastavil, přece jsem poznal, že místo to má zvláštní nějaký účel.

Bylo to jakési mimovolné zatrhnutí štětcem, když byl obraz malován. Když jsem pak napjal svou pozornost, nalezl jsem v místě tom také jistý bod, zcela určitě naznačený střed.

„Co však znamená tato známka? Je osamělá nebo je jich více na obraze?“ byly první mé myšlénky. A bez odkladu počal jsem pozorování poznovu od hlavy pečlivěji a bedlivěji než poprvé.

K nemalému překvapení nalezl jsem na čele podobnou známku jako na prsou, pak třetí na rameně a čtvrtou na palci levé ruky. Více podobných známek nemohl jsem vypátrati.

Spokojil jsem se však úplně tímto resultátem, poněvadž nebylo již žádné pochybnosti, že známky ty jsou zúmyslné, slovem, že mohou vésti k vypátrání tajemství obrazu.

V radosti nad neočekávaným tímto odhalením ani jsem nepozoroval hlavní příčinu, pro kterou jsem při největší pozornosti naprosto nemohl nalézti více známek na obraze: že se bylo totiž již valně setmělo.

Teprve když jsem skočil s oltáře, seznal jsem, že je již téměř tma, a věda, že tentokráte není žádné pomoci, že musím noc ztráviti v chrámě, hledal jsem nejpohodlnější místo k přenocování a nalezl je ve zpovědnici naproti oltáři sv. Xaveria.

Usednuv v ní opřel jsem hlavu v dlaně.

Mozkem mým vířil proud myšlének; krev má byla neobyčejně rozprouděna. Nalézalť jsem se ve zcela mimořádném stavu, asi jako člověk, jenž byl po dlouholetém otročení pozbyl již veškerou naději na uvolnění a jemuž z nenadání byli zvěstovali, že je úplně svobodným.

O řádném a pravidelném přemítání ovšem nemohlo býti ani řeči; zadumal jsem se a teprve když byl myšlénkový proud poněkud své prudkosti pozbyl, přešlo zadumání znenáhla v polosnění.“

Přítel se po té odmlčel a vstav přešel několikráte mlčky po komnatce.

Zdálo se, jako by si chtěl oddechnouti nebo zaplašiti chmurnou jakousi vzpomínku. Byl zamyšlen a dojat. Nevyrušil jsem ho tedy a vyčkal, až za delší chvíli, usednuv si opět naproti mně, bez vybídnutí počal dále vypravovati.

[43] „Hrobové ticho a noční chlad působily na mé rozechvěné nervy velmi konejšivě; ale nemohl jsem přece usnouti, aniž se probrati z polosnění.

Několik hodin minulo. Z nenadání se mi zdá, jako bych slyšel temné jakési ťapání, jako by velký pes běžel od hlavního oltáře ku vchodu chrámu, pak jako by se byl obrátil a běžel zase ve směru opačném k hlavnímu oltáři, načež jako by se byl v nejprudším běhu v prostřed chrámu zastavil.

Za několik okamžiků spatřil jsem velkého černého kocoura, plížícího se z lodi chrámové k prostřednímu oltáři, před nímž jsem se nalézal. Vůkol nastalo opět hrobové ticho. Kocour svítě příšerně očima plížil se tiše a opatrně k oltáři, jako by se připravoval ku skoku na lup, a doplíživ se až k stupním oltářním zastavil se, zamňoukal a v mžiknutí oka skočil na oltář.

V následujícím okamžiku spatřil jsem však na oltáři místo kocoura příšernou jakous postavu. Byl to zcela nahý mužík malinkého, útlounkého tělíčka s obrovskou hlavou; seděl na oltáři nepohnutě, se svěšenou hlavou; nohy visely mu dolů, jako když posadíš trpaslíka na velký stůl.

Nežli však jsem mohl pitvorného mužíka prohlédnouti, zaslechl jsem z lodi chrámové dvoje lehké lidské kročeje. Jedny přicházely od hlavního oltáře, druhé od vchodu chrámového, a za chvíli spatřil jsem dvé ženských postav v smutečním šatu. Přicházely volným krokem se svěšenými hlavami, jako by byly v zbožné rozjímání pohrouženy; u oltáře sv. Xaveria se zastavily a pokleknuvše těsně podle sebe sepjaly ruce k modlitbě.

Pitvorný mužík na oltáři seděl chvíli tiše. Z nenadání však počal kejklati nohama, roztáhl vodorovně ruce a vymrštil se prudce do výše tak obratně, že v mžiknutí stál na oltáři vzpřímen, nepohnutě jako socha.

Před oltářem klečící ženštiny vstaly a zahleděly se upřeně na netvora, jenž dutým hlasem jal se mluviti:

„Víte, co je blázen? Dovedete rozeznat blázna od moudrého? — Dovedla bys to, Boženko, kdyby to byl tvůj vnuk? — Dovedla bys to, i ty Kateřino, kdyby to byl vlastní tvůj syn? — Vizte jej tamo!“

A při tom ukázal prstem na mne.

Obě ženštiny se obrátily. V jedné z nich poznal jsem svou matku s výrazem nevýslovné bolesti v starostlivé bledé tváři, v druhé [44] zdálo se mi, že poznávám dle matčina popisu babičku, v trpaslíku pak Balka . . .

Chtěl jsem vzkřiknouti, leč současně vzniklo v mé duši přesvědčení, že vše, co vidím, jest pouhý sen.

Procitnul jsem . . .

Jasná zář měsíce padala oknem na Balkův oltářní obraz, a poslední zápas, zračící se v tváři svatého Xaveria, nabyl v osvětlení tom rázu téměř demonického. Před oltářem nebylo nikoho, kolem panovalo hrobové ticho. Ale bylo mi přece jako člověku, jenž se byl mimo nadání dotknul tuhnoucí mrtvoly.

Procitnuv zachvěl jsem se; počalo mi býti teskno a úzko, studený pot mi vyvstal na čele, mrazilo mne. Vzpřímiv se setřel jsem skoro bázlivě pot s čela a vystoupil ze zpovědnice.

Byl jsem si sice úplně vědom, kde a proč se tam nalézám; byl jsem si sice úplně vědom, že nemám ani nejmenší příčiny k úzkosti nebo docela k bázni, a přece jsem se nemohl ubrániti nejděsnějším pocitům, jaké byly kdy mou duši rozechvěly.

Vystoupiv ze zpovědnice počal jsem z počátku volně, pak vždy prudčeji přecházeti před Balkovým obrazem.

Obrovský chrám byl takřka kouzelně osvětlen.

Několika okny padala do vnitř bledá zář měsíce; zde táhla se po stěně, z části přes obraz, pak po zemi, daleko do vnitř chrámu, kde u protější stěny ve výši osvítila bílou sochu vážného starce; tam postříbřila temné řezbářské práce na portálu oltáře, přelétla jak charý stín oltář a vniknuvši hlouběji do chrámu zanikla v několika pramenech mezi levicemi temné kaple.

Onde vniknulo jen několik paprsků na pěkný oltářní obraz Madonny, jenž skvěl se jako v stříbrné mlze, tamo zase celý proud padá na ohyzdnou postavu s děsným výrazem v tváři a hrozivě vyzdviženou pravicí, kdežto opodál ozařuje týž proud něžné andílky se zlatýma křídloma a dodává sladkému úsměvu v jich tvářích děsného výrazu, poněvadž zde s bledou září měsíce zápasí z blízké kaple vycházející kmitavé červené světlo věčné lampy.

Zde paprsky měsíce krášlí a mírní, tam zase, zvláště kde tvoří s věčnými lampami dvojsvětlí, hyzdí až k děsnosti; jinde pak, kde temno paprsky přemáhá, anebo kam vůbec ani zář, ani reflex paprsku měsíčních nevniká, zívá hrozné, temné prázdno . . .

Úzkost má nepochopitelným spůsobem se zmáhala. Bránil jsem se jí sice důvody rozumu a rozvahy; úsilí mé zůstalo však marným.

[45] Byl jsem v nejvyšší míře rozčilen a rozechvěn a poprvé v životě svém pochopil jsem velebnou hrůzu, jakou působí umění katolického náboženství na prostý lid: neboť když již u mne, u člověka mladého, zdravého, jenž se byl vyzul takřka ze všech předsudků a skoro pro vše, co kolem něho zdálo se býti děsivým, měl rozumový důvod, nebyly důvody, kterýmiž se bránil proti neobyčejnému, příšernému dojmu, téměř nic platny: jaká duševní muka musila asi vytrpěti prostá moje matka, když jako já probděla dlouhou noc v pustém chrámě . . .

Nepokoj a rozčilení vypudily mne od oltáře sv. Xaveria.

Rychlým krokem popošel jsem do prostřed chrámu a mimovolně hledal místo, kde bych postál neb usednul.

Marně! V celém chrámě nenalezl jsem žádného ; všade jsem se cítil nevolným, všade mne provázela nevýslovná úzkost, všade mne mrazilo.

Prudkým krokem přecházel jsem po chrámě; kroky mé v dutém ohlase odrážely se od klenby chrámové, ba zdálo se, jako by za hrobového ticha i dýchání mé bylo slyšet až na konci chrámu.

Konečně po několika trapných hodinách, z nichž každá zdála se mi býti věčností, vnikl jitřní zásvit do chrámu a zápase krátký čas s plavým již svitem měsíce rozsypal posléze své jemné růže po celém chrámě, tak že vše kolem mne lesklo a třpytilo se v nejsvěžejší čarokráse spanilého letního jitra.

Minulo však přece ještě drahně času, nežli jsem byl vysvobozen z trapné situace.

Zemdlen a rozčilením skoro k smrti unaven vrátil jsem se domů a nejsprávnějším dokladem, že jsem oné noci skutečně prožil nejděsnější okamžiky svého života, byla horečka, která mnou po několik dní lomcovala.“

Přítel opět se odmlčel, jako by jej bylo vypravování o osudné noci unavilo.