Svatý Xaverius/2

Svatý Xaverius Jakub Arbes
1	2	3

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Xaverius
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence:	PD old 70

Ještě po letech, když jsem už byl pozbyl veškeré naděje na její uskutečnění, vracela se myšlénka o vydání nejvýtečnejších maleb českých v barvotiscích s takovou houževnatostí a neústupností, že mnohdy i proti mé vůli vehnala mne do některého chrámu nebo knihovny, abych se připravoval k úloze, kterou jsem měl při uskutečnění myšlénky té převzíti.

A tak se stalo, že kdysi za krásného letního odpůldne vstoupil jsem do malostranského chrámu u sv. Mikuláše a zastavil se před Balkovým obrazem umírajícího svatého Xaveria.

Bylo právě „požehnání“, ale chrám byl skoro prázdný.

Nevšímal jsem si kněze u oltáře, ani lidí v chrámě, poněvadž v známém mi kostele kromě obrazu sv. Xaveria, před kterýmž jsem právě stál, v okamžení tom pranic mne nezajímalo.

Bylo to asi v tutéž dobu, jako když jsem byl obraz ten poprvé spatřil ve společnosti přítelově. Nalézal se opět v nejlepším světle; sluneční paprsky vnikajíce oknem nad oltář odrážely se od protější stěny a padaly pak zase na oltářní obraz tak, že nemohl jsem si přáti lepšího osvětlení vzácné této malby.

Čím déle jsem se na obraz díval, tím více poutal moji pozornost. Znal jsem sice krasší malby v pražských chrámech, leč právě tento obraz působil tenkráte na moji obrazotvornost neodolatelným jakýmsi kouzlem.

A přece není nic prostšího tohoto obrazu!

Umírající člověk!

Kolik milionů lidí již umíralo a zemřelo zajímavěji, poetičtěji než tento muž, jejž zovou svatým Xaveriem!

Avšak dívajícímu se na obraz nenapadlo mi, čím muž ten byl a čím prospěl nebo uškodil pokroku lidstva; viděl jsem v něm pouze umírajícího člověka skalopevné víry, v kteréž byl nalezl svou spásu.

Obraz má v celku ráz pošmurný, jako by byl malíř světlejších barev užil pouze ku zvýšení dojmu barev temných.

Na pustém břehu mořském umírá o samotě muž v černém řeholním oděvu. Pololeže odpočívá na improvisovaném loži, na hrubé rohožce, jsa zády opřen o skalisko, nad nímž je z hrubých kmenů, prken a jižních travin na rychlo sdělán jakýsi druh střechy, mající umírajícího chrániti aspoň před nejprudšími úpaly plamenného slunce indického.

Černé řeholní roucho je na prsou poněkud rozhaleno; dolení část těla je pokryta hrubou houní, z pod které je vidět jen obnažené kostnaté nohy zsinalé barvy. V levici drží umírající dřevěný kříž s Kristem, pravice pak v lokti ohnutá visí bez vlády s lože.

Hlava, jevící druhdy energii a sílu, nyní pak již jen resignaci a úplné oddání se v neodvratný osud, je poněkud na zad nachýlena; zsinalý, krátkým vousem zarostlý obličej, jehož mocně vyvinuté lícní kosti, hluboko zapadlé oči a vůbec všechny tahy jeví muže druhdy neobyčejně prudkého, vášnivého, ba fanatického, obrácen je k nebesům směrem k moři, jakoby se zrak umírajícího stápěl v lesku slunce, jehož žlutavá záplava v pozadí obrazu nasvědčuje, že slunce buď teprve vyjde anebo že bylo právě zapadlo …

Toť prostý obraz, pokud se naň ještě po letech pamatuju.

Výraz zsinalého obličeje, obzvláště očí hluboko v důlkách zapadlých a do neurčitého prázdna upřených nelze mi popsati.

V okamžicích, když jsem se díval na obraz, neviděl jsem v obličeji umírajícího výraz mnišského fanatismu, sřeknuvšího se veškerých světských rozkoší a pracovavšího jen za klamnou vidinu, nýbrž nejvyšší bolest, zmírněnou toliko pevnou nadějí v spasení, přesvědčující pevnost víry a vtělenou důvěru v myšlénku, kteráž, byť o ní i tisícové pochybovali, přece může býti člověku, zůstane-li jí věren, kotvou a konečně snad i spásou.

Chtěje se pohodlněji dívati na obraz, otevřel jsem zpovědnici naproti oltáři se nalézající a usednul do ní.

V chrámě, jak již připomenuto, nebylo téměř nikoho, a zdá se, že i kněz u oltáře dle toho se řídil: odbylť církevní obřady trochu dříve, než bývá v obyčeji.

Kněz odešel od oltáře, zbožní lidé, na větším díle pensistky a žebračky, vykonavše svou pobožnost počali opouštěti chrám.

Za chvíli přibatolil se ze zákristie kostelník se svazkem klíčů v ruce a řinče jimi po zvyku svých kolegů na znamení, že opozdivší se mají už svrchovaný čas, aby svou pobožnost skončili a chrám opustili, ubíral se loudavě od hlavního oltáře ku vchodu chrámovému.

Sedě ve zpovědnici viděl jsem vše, co dělo se asi v třetině lodi chrámové, aniž bych byl viděn, a již jsem chtěl také chrám opustit, když mimo nadání cosi zvláštního moji pozornost upoutalo.

K postrannímu oltáři, na němž se nalézá obraz svatého Xaveria, přistoupil volným krokem mladý bledý muž v černém elegantním obleku a kleknuv na klekátko před oltářem sklonil hlavu do obou dlaní.

Zatím byl kostelník došel až ku vchodu chrámu.

Za nedlouho slyšel jsem rachotit zámek.

Nebylo pochybnosti, že kostelník vyčkav, až poslední lidé opustili chrám, zavřel hlavní vchod.

Opět za několik okamžiků viděl jsem kostelníka jíti nazpět od vchodu chrámu k hlavnímu oltáři a do zákristie; slyšel jsem rachotit klíče a zamykat dvéře, načež nastalo v chrámě hrobové ticho, rušené jen přitlumeným lomozem z ulice.

Byl jsem tedy s neznámým, několik kroků přede mnou před oltářem klečícím mužem v prostranném chrámě o samotě.

Místo na obraz sv. Xaveria zadíval jsem se nyní na neznámého, jehož přítomnosti v chrámě nemohl jsem si nikterak vysvětlit.

Bylo mi jaksi nevolno, že neopustiv chrámu, dokud byl čas, dal jsem se s neznámým člověkem, jehož úmyslů jsem neznal, zavříti do kostela, v kterémž je tolik bohatství nahromaděno.

Jak snadno mohlo na mne padnouti nejhrubší podezření, kdybych byl v chrámě dopaden, neboť tolik je jisto, že by mi nebyl nikdo uvěřil, že opozdil jsem se v svatyni jsa zahloubán v myšlénky před obrazem sv. Xaveria jako zbožný křesťan, jenž na modlitbách zapomíná na vše, co se kolem něho děje.

Chtěl jsem tedy pospíšit za kostelníkem, jehož hlas bylo ještě ze zákristie slyšet; v okamžiku však, když jsem vstal, vzpřímil se také přede mnou klečící neznámý muž a překazil tak můj úmysl.

Několikráte přešel zamyšlen před oltářem a postaviv se pak proti oknu zadíval se na oltářní obraz. Stál mezi mnou a obrazem, kterýž, jak se zdálo, poutal veškerou jeho pozornost.

Dlouho stál nepohnutě, a jelikož byl obličej jeho obrácen k obrazu, viděl jsem tvář jeho jen z části; avšak vždy, kdykoli jen poněkud se pohnul nebo zraků svých s obrazu odvrátil, shledl jsem tvář jeho v profilu.

Pozornost, kterou věnoval obrazu, byla velmi nápadna; nedívalť se naň pouze s bedlivostí a jistotou znalce, jenž byl obraz už nesčíslněkráte viděl, nýbrž tak zkoumavě, jako by chtěl vypátrati nejtajnější motiv malířův.

Vida neobyčejnou pozornost, kterou neznámý muž věnoval mistrovskému dílu Balkovu, umínil jsem si setrvati na svém místě a vyčkati, co se bude dále díti.

Mladý muž počal po chvíli opět přecházeti před oltářem; čas od času přejel si rukou čelo, jako by chtěl trapnou jakousi myšlénku zaplašit, brzo svěsil hlavu, brzo ji zase vzpřímil.

Z počátku přecházel před oltářem volným krokem, později však vždy prudčeji, až posléze náhle se zastaviv pohlédl zběžně na obraz a prudce ke mně se obrátiv, svěsil hlavu k prsoum a zadíval se upřeně před sebe k zemi.

Viděl jsem mu nyní přímo do tváře, tak že kdyby byl očí jen pozvedl, byl by mne musil shlednouti.

Neznámý však stál dlouho nepohnutě.

Učinil jsem po jeho příkladu, toliko s tím rozdílem, že jsem s něho očí nespustil. Jenom jednou zalétl zrak můj na obraz umírajícího sv. Xaveria a ihned svezl se zase na neznámého, leč v okamžiku tom se mi zdálo, jako by mě byl zklamal zrak: tvář Xaveriova byla tatáž jako tvář přede mnou v myšlénkách pohříženého muže.

Totéž nízké čelo, tentýž nos, táž brada, tytéž rty, slovem celý výraz obličeje, jako by byl muž ten malíři obrazu sloužil za vzor.

Zkoumal jsem podobnost tu bedlivěji; čím déle však jsem se díval s obrazu na muže a s muže na obraz, tím nápadnější byla mi podobnost obou tváří. Spočívaloť v obou cosi nevýslovně trpkého a přece zase cosi neodolatelně přesvědčujícího, že nelze nabyti klidu a dojíti spasení jinak kromě skalopevnou vírou, že myšlénka, kterou se zanášíme a která je nám vším, posléze přece stane se skutkem, byť byla i lživou a klamnou …

Nápadná tato podobnost svatého Xaveria s neznámým mužem učinila na mne v pustém chrámě zvláštní dojem.

Byloť mi již dříve jaksi nevolno; nyní počala nevolnost přecházeti v jakousi nevysvětlitelnou úzkost.

Přes úplnou střízlivost mé duše zdálo se mi, jako by obrovským prostranstvím chrámu míhaly se tajemné stíny, a přes to vše, že dobře jsem si přelud ten vykládal do chrámu vnikajícími paprsky slunce, křižujícími se s paprsky, vycházejícími z několika různobarevných věčných lamp, nebyl jsem přece s to, abych se ubránil neobyčejnému rozčilení, a není pochybnosti, že vzmáhající se úzkost má byla by znenáhla přešla v nejpodivnější druh bázně, kdyby neznámý muž nebyl náhodou opět výhradně moji pozornost upoutal.

Obrátilť se zase k oltáři, sáhnul do záňadří, vytáhl svitek papírů, rozložil je po oltáři a pátravě počal do nich nahlížeti.

Jednání neznámého bylo mi čím dále tím podivnější, a již již počínal jsem pochybovati o zdravých jeho smyslech, když znenadání muž ten jako jaguar jedním skokem vyskočil na oltář a vystoupil na malé dřevěné stupátko na něm.

Stoje těsně u oltářního obrazu poněkud se nachýlil a jal se s největší pozorností prohlížeti pravé rámě sv. Xaveria. Hned na to však sebou nápadným spůsobem pohnul, a v pravici jeho, která byla rychlostí blesku sáhla do postranní kapsy v kabátě, zalesklo se cosi jako dýka nebo břitký nůž.

Mimoděk projela mou hlavou myšlénka, že neznámý, jsa na mysli pomaten, chce snad vzácný obraz rozříznout a zničit.

V mžiknutí oka vyrazil jsem dvířka u zpovědnice a vzkřiknuv tak mocným hlasem, že výkřik v několikerém ohlasu odrazil se od klenby chrámové, vyskočil jsem ze svého úkrytu a učiniv několik kroku ku předu, stanul jsem před dřevěným klekátkem, na kterém před nedávnem neznámý byl klečel.

Podivný muž na oltáři zaslechnuv můj výkřik a šramot, prudce se obrátil. Přižloutlá jeho tvář zbrunatněla, oči rozjiskřily se hněvem, a v témž okamžiku, co stanul jsem před klekátkem, skočil neznámý s oltáře přímo přede mne na druhou stranu klekátka a drže svůj ostrý nástroj v pravici, vztáhl druhou ruku po mém hrdle.

Pozoruje každé jeho hnutí, odrazil jsem pravou rukou jeho levici a uchopiv ho za hrdlo stiskl jsem.

Neznámý zaúpěl a zavrávoral.

Jelikož jsme stáli každý na jedné straně klekátka, převrhlo se zavrávoráním neznámého klekátko, na něž klekalo se od mé strany, ku straně neznámého a srazilo nás oba k zemi.

Mým odporem a nenadálým pádem na zem zdál se býti neznámý překvapen a dle všeho také smyslů zbaven; zůstalť aspoň na zemi ležet nečině žádného pokusu k obraně, aniž k výboji.

Vida jej takto úplně ve své moci poněkud jsem mu uvolnil a odstraniv klekátko, jež bylo mezi nás padlo, dával jsem pozor, nebude-li snad neznámý chtít svůj útok obnoviti.

On však ležel jako polomrtvý, a já pohlédnuv nyní z blízka a klidněji v jeho tvář, shledal jsem navzdor její brunatnosti nápadnou podobnost, ba téměř identičnost s tváří sv. Xaveria nad námi na oltáři.

Neznámý ani sebou nehýbaje ležel několik minut na zemi se zamhouřenýma očima.

Poklekna k němu poohlédl jsem se kolem sebe.

Asi dva kroky opodál spatřil jsem ostrý nástroj, jenž byl neznámému z ruky vypadnul, a k nemalému svému podivení shledal jsem, že nebyla to ani dýka, ani nůž, nýbrž zcela obyčejné — kružítko.

V tom otevřel neznámý oči a upřel na mne zrak svůj s nevýslovnou trpkostí a výčitkou.

Rychle sáhnul jsem po kružítku a zmocniv se takto jediné zbraně neznámého povstal jsem se země s otázkou:

„Probůh, co to?“

Na zemi ležící muž nespouštěje se mne oči vztáhl ke mně pravici a zaúpěl:

„Nehněvejte se, chtěl-li jsem vám ublížit; ale pomozte mi, a vše vám vysvětlím.“

Slova ta pronesena s nejpřátelštější důvěrou.

Mimovolně podal jsem mu ruku, a mladík s namáháním vstal.

Sotva že cítil pevnou půdu pod nohama, přejel si rukou čelo a jako by se byl na něco upamatoval, rychle a s patrným nepokojem se tázal:

„Kde jsou mé papíry?“

Pohlédnuv však současně na oltář, kde „papíry“ jeho ležely rozloženy, a spatřiv, že se jich nikdo nebyl dotknul, dodal:

„Odpusťte; nevím sice doposud, co se se mnou děje, ale měl jsem s počátku za to, že mi chcete odciziti mé nejdražší …“

„Ty papíry snad na oltáři?“ usmál jsem se.

„Ne, ne — nemyslil jsem ani, že mi chcete něco odcizit; ale když jsem vás zaslechl z nenadání divoce vzkřiknout, když ohlédnuv se spatřil jsem pod sebou před oltářem neznámého člověka s hrozivým pohledem, zavířilo mojí duší cosi, z čeho se nejen nyní, nýbrž snad nikdy nebudu moci zodpovědít ani před sebou, ani před kýmkoli jiným. Jsem ve vaší moci; naložte se mnou dle libosti!“

„Doposud praničeho nechápu,“ dím. „Dle všeho padá vina na mne, a na mně jest, žádati vás za prominutí. Spatře vás vyskočiti na oltář a vytáhnouti cosi noži nebo dýce podobného, domníval jsem se, že chcete v návalu šílenosti obraz zničit…“

Neznámý trpce se usmál a zadívav se zkoumavě do mých očí pravil:

„Možná, že díte pravdu, že jsem šílen; avšak obraz ten nechtěl jsem zničit …“

„Co jste tedy, probůh, dělal na oltáři?“

„Měřil jsem některé důležitější rozměry na obraze za příčinou revise své kresby.“

„Vy tedy obraz kreslíte?“ tážu se. „Ale k čemu měřit pomocí kružítka? Jste-li aspoň poněkud obratný kreslič, nepotřebujete žádné takové pomůcky, která bývá časem i na překážku.“

„Já však pomůcky té potřeboval nevyhnutelně,“ opáčil neznámý. „Zde vizte mé náčrtky!“

Při tom vzal několik listů na oltáři rozložených a ukázal mi je.

Místo výkresu spatřil jsem na nich pouhé body a přímé čáry, jež jen tu a tam spojeny byly několika křivkami. „To přec není žádný výkres,“ dím.

„Pravda,“ vece neznámý. „Výkres mám za oltářem, zde jsou pouze, však co možná nejpřesněji naznačeny zredukované rozměry obrazu.“

Vše to bylo mi čím dále tím podivnější.

„Ukažte mi tedy, možno-li, výkres!“

Neznámý odešel za oltář, přinesl prkno a na něm napjatý výkres obrazu.

První pohled na výkres však mne přesvědčil, že původce výkresu je snad vším, jenom ne výborným kresličem. K tak prostřední, ba chatrné práci nikdy nebylo třeba tolik píle, pečlivosti a tolik vyměřování, jako jí byl neznámý muž dle všeho věnoval, a proto vzniklo ve mně přes všechnu okamžitou důvěru znova podezření, že za tím vším skrývá se přece cosi nepoctivého.

Vzpřímiv se a připraviv se k možnému útoku se strany neznámého pravil jsem přísně:

„Pane, zde kuje se cosi podezřelého. Vy nejste v chrámě, abyste tento obraz pouze kreslil. Vy máte zcela jiný úmysl, a jak se zdá …“

„Ano, pane,“ vpadl mi neznámý pevným a taktéž přísným hlasem do řeči, „máte pravdu, mám zde zcela jiný úmysl.“

„Nuže tedy?“ pravím ještě přísněji.

„Netřeba se mi zpovídat,“ odtušil neznámý rozhodně a příkře. „Teď je na mně řada, bych se optal vás, co vy vlastně zde v prázdném a zavřeném chrámě zamýšlíte. Překvapil jste mne poprvé v mém životě, když jsem stál na oltáři, vícekráte mne nepřekvapíte ničím.“

Při tom chystal se neznámý dle všeho nejen k obraně, nýbrž i k útoku.

Stoje asi tři kroky od něho vzdálen nespouštěl jsem s něho očí; na slova jeho však jsem neodpověděl.

„Nuže?“ děl po chvíli tajemný muž. „Opětuju jen vaše slova.“

Mlčel jsem dále.

„Přerušme trapnou tuto situaci, pane,“ ujal se po chvíli neznámý slova klidně a vážně. „Jsme v chrámě tom o samotě a kdybychom přišli do krvavého sporu, nikdo by žádnému z nás nepřispěl ku pomoci. Rozejděme se tedy v míru! Pozoruju na vás, že nepřišel jste do chrámu za žádným špatným úmyslem, a zdá se mi, že jste ani mne nechtěl z práce mé vyrušit. Odejděte tedy anebo,“ dodal sebevědomě a skoro výhružně, „je-li vám libo, zkusme, kdo s koho!“

Neznámý stál přede mnou klidně sice, ale hrozivě.

Uznal jsem za dobré, nečiniti již žádného odporu a rozejíti se s ním v přátelství.

„Pozoruju, že vám v jakési tajemné práci překážím,“ dím na to, „a milerád bych se odstranil, kdyby nebyl chrám zavřen; nemohu odtud právě tak jako vy.“

„Naopak, pane,“ dí muž. „Já odtud mohu, kdykoli mi libo, ale vy odtud bez mého přispění neodejdete.“

„Jak to?“ ptám se dychtivě.

„Mám klíč od zákristie,“ praví a ukazuje mi jej.

„Čím dále tím méně vše chápu,“ pravím jaksi mimochodem, jako bych si nemohl vysvětliti, jakým spůsobem dostal se klíč neznámému, ačkoli jsem byl v okamžiku tom přesvědčen, že je klíč padělán a muž přede mnou zločinec.

„A přece nic snazšího k pochopení! Viděl-li jste kostelníka, když zamykal chrám, musil jste také pozorovat, že jda skrze chrám byl by mne musil vidět zde před oltářem klečet, slovem mám klíč od něho a mohu chrám ten dle libosti navštěvovat.“

Zadíval jsem se mluvícímu do tváře. Pohled můj byl dle všeho jaksi nedůvěřivý, neboť neznámý podotknul:

„Nejsem přítelem rozvláčných řečí; pozoruju, že mi nevěříte ani nyní, a proto, dovolíte-li, doprovodím vás z chrámu a zvu vás, abyste pak navzájem doprovodil mne až do mého bytu.“

Situace, v jaké jsem se nalézal, počínala mi býti poněkud nepříjemnou, a proto přijal jsem s ochotou jeho vyzvání.

Neznámý sebrav své papíry na oltáři svinul je a zastrčil do kapsy v záňadří; na to odnesl prkno s výkresem opět za oltář a vrátiv se přívětivě mne požádal, abych mu vrátil kružítko, jež jsem po celou tu dobu držel v ruce.

Vrátil jsem je, a neznámý vrhnuv ještě jednou zběžný pohled na obraz sv. Xaveria, šel napřed k zákristii. Já jej následoval.

Průvodce můj byl dle všeho s místnostmi chrámu i zákristie úplně obeznámen. Za několik okamžiků byli jsme v průjezdě budovy ku chrámu přiléhající a po několika krocích na malostranském náměstí.

„Teď jsme na volném vzduchu mezi lidmi,“ dí neznámý, „a dostačí vám jediné pokynutí — tamo jde právě policejní strážník“ …

Poznámka ta skoro mne urazila, ale přece jsem podotknul:

„Dovolte, bych vás směl doprovodit.“

„Pojďme!“ odpověděl chladně.

Mlčky šli jsme volně podle sebe Ostruhovou ulicí až k Svatojanskému vršku. Sešedše s vršku a držíce se po levé straně vešli jsme do jednopatrového domu, zahýbajícího do Umrlčí uličky.

Dům byl starý, průjezd úzký a temný, schody dosti neschůdné. Přišedše na starodávnou dřevěnou pavlač, zahnuli jsme do temné, úzké chodbičky.

Průvodčí můj otevřel dvéře; prošli jsme skrze malou předsíňku, v které nebylo téměř žádného nábytku, a octli se v nízkém pokojíčku o dvou úzkých a malých oknech. Jelikož se bylo již valně sešeřilo, nemohl jsem v bytě hned předměty rozeznat; ale přece jsem rozeznal množství kněh v skříních a porůznu po zemi a po stolech rozházených.

„Jsme na místě,“ vece neznámý můj soudruh podávaje mi ruku. „Nyní víte, kde bydlím, a zaplašíte-li někdy podezření, které ke mně chováte, prosím, navštivte mne příležitě!“

Slova ta byla zároveň vyzváním, abych se odstranil.

Učinil jsem tedy, ač nerad, dle přání neznámého a odešel jsem.

Na schodech potkal jsem jakousi stařenku a otázal se jí na neznámého.

„Ah, ten morous,“ dí stařena. „Dejte mi s ním pokoj, ten člověka ani nepozdraví.“

„Nevíte, jak se jmenuje a čím je?“

„Nevím, panečku, nevím; ale nikoho nepozdraví,“ vece stařena a belhá se po schodech nahoru.

Neuspokojen opustil jsem dům, v němž bydlil muž, s kterýmž jsem se byl tak podivným spůsobem sešel.