Svatý Xaverius/1

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatý Xaverius
Autor: Jakub Arbes
Zdroj: James Naughton’s Pages
Vydáno: 1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence: PD old 70

[9] Nevím sice, co bych odpověděl, kdyby mě dnes někdo vyzval, abych mu nakreslil a vymaloval růžové poupě. Ale tolik vím na jisto, že bych nyní již ani pouhou konturu nedovedl, ačkoli jsem byl ještě před několika lety pokládán od mnohých, zejména od svých učitelů kreslení za „nepopiratelný talent“.

Tenkráte naléháno na mne, abych se oddal malířství, a sice výlučně květinářství, ba jeden z učitelů mých dodával mi odvahy slovy: „Mineš se cílem života, zvolíš-li jinou dráhu!“

Minouti se cílem života! Jak hluboký to zdroj klamů, bludů a utrpení! A přece jak nesčíslný počet lidí přechází přes něj hravě a s úsměvem, aniž by zkoumal záhadný a osudný význam těchto několika slov!

Náležím k tisícům těchto lidí . . .

Nedbal jsem napomenutí učitelova, ba ze vzdoru, že mne chtěl někdo k něčemu nutit, oddal jsem se s horlivostí studiu věd realních, aniž bych byl hrubě dbal, že zbyla mi neodolatelná příchylnost k malířství vůbec.

Téměř nevědomky počal jsem vedle svých studií znenáhla konati studia esthetická, zejmena studia o české malbě.

Nemaje příležitosti k cestování, nedospěl jsem ovšem v studiích těch z příčin na snadě ležících příliš daleko, neboť veškeré mé vědomosti bylo možno sredukovati na povrchní známost některých více méně zdařilých rytin dle obrazů slavných mistrů, pak na známost pražské obrazárny a některých vzorných maleb v pražských chrámech.

Jaký tudíž div, že nebylo mi nepříjemno, když mne navštívil přítel a příbuzný, malíř-krajinář zvučného jména, kterýž byl z Vídně [10] výhradně jen za tím účelem zavítal do Prahy, by se zde z vlastního názoru seznámil s nejlepšími pracemi českých malířů?

Nabídnul jsem se příteli za průvodce, a již druhého dne časně z rána vydali jsme se na cestu.

Najmuvše si povoz, sjezdili jsme Prahu a navštívili tak skoro všechny chrámy a kostelíčky, o nichž jsem věděl, že nalézá se v nich nějaká důležitější malba, starobylostí nebo výtečností pozornost zasluhující.

Projezdili jsme tři dny.

Zahájivše uměleckou exkursi v kostelíku na Vyšehradě, prohlédli jsme kostel po kostelu.

Byli jsme s výsledkem celkem nejen spokojeni, nýbrž i překvapeni.

Největším počtem obrazů v chrámech pražských jest zastoupen proslavený náš Karel Skreta; není takměř ani chrámu, v němž by nebylo buď několik neb aspoň jeden z jeho obrazů.

Kromě prací Skretových spatřili jsme některé obrazy od Brandla a Rainera, pak dva obrazy od nejslavnějšího malíře nizozemského Petra Pavla Rubense, dále některé malby od Cimbrechta, Gossarta, Trevisaniho, Wilmanna, Noseckého, Biesa, Haeringa, Lišky, Hessa a některých jiných.

Odpůldne třetího dne odebrali jsme se do nejbohatšího, nejnádhernějšího a nejimposantnějšího chrámu pražského, u sv. Mikuláše na Malé Straně.

Z obrazů poutaly pozornost naši nejvíce sv. Michal od neapolského malíře Solimeny, sv. Barbora od Ludvíka Kohla, Spasitel na kříži od Skrety a vedle fresek v úplně kulaté kopuli a třech apsidách od Frant. X. Balka, nejvýtečnější dílo tohoto umělce, nalézající se po pravé straně na jednom z pobočních oltářů: umírající svatý Xaverius.

V chrámě svatomikulášském, v němž jsme skončili svou uměleckou pouť, zdrželi jsme se delší čas.

Poměrně nejdéle stáli jsme před Balkovým svatým Xaveriem.

Bylo odpoledne a sluneční paprsky vnikajíce do chrámu od jihozápadu byly příčinou, že k západu obrácený obraz nalézal se v nejlepším světle.

Dlouho díval se přítel pátravým zrakem na obraz, já stál mlčky podle přítele; posléze tento, jako by se nemohl jaksi upamatovati, otázal se:

[11] „Byl Balko Čech?“

„Nebyl,“ dím. „Narodil se ve Vratislavi. V Praze strávil toliko poslední dobu svého života a zde také zemřel. Otec jeho byl taktéž malířem. Balko vzdělal se dle školy italské. Později přiměl vlastního svého syna, by se oddal malířství i on a sám jej vyučoval; ale práce synovy nad malby otcovy nevynikly.“

„Již vím, již vím,“ podotknul přítel, jako by si byl teprve životopisnými daty připamatoval stanovisko, jež Balko v umění zaujímá.

„Ale cosi mne na tomto obraze přece mýlí,“ pokračoval po malé chvíli, nespouštěje s obrazu očí. „Pozoruju sice zřejmě nepatrné stopy italské školy; ale původnost koncepce a provedení vůbec nelze popříti a nepatrné reminiscence v části technické nepadají zde takměř ani na váhu. Čím déle však se na obraz dívám, tím více se mi zdá, že pozoruju na něm cosi ztuhlého v kontuře, co pozoroval jsem na obrazích malířů německých. Ba zdá se mi, jako by nebyla zde tato ztuhlost a dřevěnost nahodilá, nýbrž zúmyslná . . .“

Zbystřil jsem sice svou pozornost při dívání se na obraz; ale nezkušené oko mé nevypátralo pranic zvláště nápadného.

Pronesl jsem tedy své vlastní mínění v tomto smyslu; leč přítel, jehož oko bylo daleko zkušenější a bystřejší mého, setrval i po té na svém tvrzení.

Tím skončili jsme svou uměleckou pouť a opustivše chrám jeli jsme k domovu.

Na cestě přítel podotknul:

„Ani jsem se nenadál, že je v pražských chrámech tolik bohatství; žel jen, že skoro všechny tyto poklady umění malířského jsou více méně zanedbány, že větší část obrazů nalézá se v nejšpatnějším světle a že jsou po tolika kostelích roztroušeny. Nebylo by možno veškeré neb aspoň nejvýtečnější obrazy umístit v jednom neb ve dvou z nejsvětějších chrámů a obrátiti tak na české umění malířské všeobecnou pozornost?“

„Pochybuju, že by to bylo možno,“ odvětil jsem s jistotou. „Za prvé neznám nikoho, jenž by se myšlénky té ujal a měl také dosti prostředků i energie k jejímu provedení. Za druhé zbudila by myšlénka ta velmi tuhý odpor, neboť tolik je jisto, že by ani jediný z chrámů pražských nevzdal se bez protestu vzácné památky umělecké na okrasu nebo na prospěch některého jiného chrámu.“

„Něco však se přece musí stát, nemá-li České umění malířské starší doby zůstat i na dále tak nevšímáno, jako až dosud,“ namítnul [12] přítel. „Vezmi kterýkoliv umělecký lexikon německý, francouzský neb anglický, vezmi kteroukoli knihu o historii malířství v některém cizím jazyku, vezmi kterýkoli cizojazyčný seznam a shledáš, že o českých malířích vůbec, ba ani o Skretovi a Brandlovi není tam buď ani zmínky anebo pranepatrná poznámka, nic neznamenající.

Zdá se, ba jest jisto, že je v tomto nevšímání sobě českého umění systém. Němečtí naši sousedé žijíce od pravěku v nepřátelství s národem českým, tupili vše, co bylo českého, a co nemohli přímo tupiti, aspoň systematicky ignorovali; národové francouzský, anglický a jiní jsou pak příliš vzdáleni, by si byli dříve malé zemičky české všímali a vážili tudíž vědomosti své o ní ze spisů nejbližších našich sousedů, Němců.

Pravda sice, že nelze mluviti v přísném slova smyslu o jakési zvláštní české škole malířské, avšak malířství české může se honositi dosti četnými, v mnohém ohledu i originalními pracemi, že nezůstalo by zajisté bez blahodárného vlivu, kdyby aspoň nejvýtečnější malby české přišly u všeobecnější známost jak umělcův tak laikův. A proto, jak jsem již připomenul, něco se státi musí.“

„Pravda, že by bylo záhodno, aby se něco stalo,“ odvětil jsem, jsa slovy přítelovými přesvědčen. „Jde toliko o spůsob, jakým by to bylo lze nejsnáze provésti.“

„Něco bychom mohli zatím učinit již my,“ děl přítel. „Vydejme sbírku nejvýtečnějších českých obrazů v barvotisku!“

„Souhlasím; ale kdo převezme tak velký náklad na věc, o které se naprosto nedá říci, vyplatí-li se?“

„Toť moje starost,“ pravil soudruh. „Sdělím návrh četným svým přátelům a budou-li s ním souhlasiti, je podniknutí zabezpečeno. Každý z nich vzal by si jeden nebo dva obrazy na starost a při příležitosti by shotovil zdařilé kopie; později postarali bychom se také subskripcí o potřebný kapitál k vydání první sbírky, která by dle okolností mohla obsahovati třeba jen dvě nebo tři kopie. Text, jenž by se musil přidati v jazyku českém, ruském, vlašském, francouzském a anglickém, musil bys obstarat sám a prosím také, abys v tom směru konal další studia a snažil se i mezi svými přáteli získat příznivců pro tuto myšlénku.“

S návrhem byl jsem sice spokojen, ale uznal jsem přece za dobré podotknouti, že asi sotva budu moci spoluúčinkovati při věci, ke které je potřebí dlouholetých přípravných studií.

[13] „Neboj se, ze bude tvých služeb již letos potřebí,“ odtušil přítel. „Jsem jist, že při nejlepší vůli a energii mohlo by se teprve za několiko roků začít vydávati a žádám tě tedy jen, abys v tom směru konal další studia, jež i v případu nezdaření se našeho plánu zajisté ti nebudou na škodu.“

Nemoha již z pouhé slušnosti odporovati, slíbil jsem, že učiním, jak si přítel přeje. A upřímně řečeno, po dlouhou dobu byl jsem myšlénkou tou tak zaujat, že téměř na nic jiného jsem nemyslil.

Ještě téhož dne večer rozloučil jsem se s přítelem, jenž jel nazpět do Vídně. Na cestě zastavil se jen na krátkou dobu v Kutné Hoře, aby si tam prohlédl některé malby Brandlovy, zejmena téhož Krista na kříži v nedalekém chrámě sedleckém -- -- --

Od té doby uplynulo několik roků, aniž bych byl přítele svého již spatřil. Dopisovali jsme si sice, leč zřídka a vždy jen několik slov, tak že jeden o druhém téměř pranic jsme nevěděli.

O společném plánu v listech svých nikdy jsme se nezmínili. Nemoha se ve věci té uchopiti iniciativy, čekal jsem na vyzvání přítelovo, ale tento o plánu mlčel. Možná, že svěřiv se tím svým i přátelům, nenalezl u nich podpory . . .

Mimo to staly se i v soukromém životě našem dosti podstatné změny.

Přítel stav se učitelem kreslení korunního prince Rudolfa a arcivévodkyně Gisely a chtěje vedle toho ještě i tvůrčímu duchu svému zadost učiniti byl pracemi příliš zahrnut, já pak stav se z bezstarostného studentiska člověkem odkázaným na sama sebe, musil jsem se vzdáti zatím všech dalších esthetických studií a poohlédnouti se po zaměstnání praktickém.

Městská rada rodného mého města nechtěla mě za diurnistu, okresní jedno zastupitelstvo nechtělo mě za svého sluhu a tak stal jsem se nejdříve diletujícím spisovatelem a později žurnalistou, čímž plán v příčině vydání nejkrasších obrazů českých malířů v barvotiscích, když snad právě ne navždy, aspoň na dlouhá léta odročen.

* * *

Mnohá myšlénka zapustí často kořeny své tak hluboko, že člověku přes všechno vzpírání se i po letech ještě se vrací, jako by chtěla upomenout, že rozechvěvši kdysi mozkové nervy, byla uznána za schopnu života a přece nebyla srealisována.

[14] Podobně dělo se i mně.