Světelský zpravodaj/2024/červen/Benetice

Údaje o textu
Titulek:	Benetice
Autor:	Stanislav Vrána
Zdroj:	VRÁNA, Stanislav: Benetice. In: Světelský zpravodaj, červen, 2024, str. 27–29
Licence:	CC BY-SA 4.0
Související:	Druhá část článku
První část článku
Související články ve Wikipedii: Benetice (Světlá nad Sázavou)
Heslo ve Wikislovníku: Benetice

Benetice jsou malá vesnice asi 3 kilometry od Světlé. Většina Světeláků o ní ví, ale třeba v Ledči o ní hodně lidí neví. A když tuší, že nějaká taková ves existuje, tak často nevědí, kde ji hledat. O dávnější historii je možné najít zmínky třeba v knihách Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin od Eduarda Doubka nebo Toulky vrchovinou od Františka Plevy. Je tak možné se dozvědět, že v Beneticích se oslavoval konec 2. světové války už o den dříve, než byl oficiálně vyhlášen. O nedávné historii ale už moc informací není. Ale to neznamená, že by se v životě obyvatel Benetic nic nedělo. Lidé měli svoje životy, svoje radosti a svoje strasti. Často odlišné od toho, jak vypadal život ve Světlé. Jak vypadal a jak se změnil život v Beneticích v posledních asi 40 letech, co ho ovlivnilo a vyhlídky do budoucnosti, je obsahem tohoto článku. Přestože Benetice jsou od roku 1980 součástí Světlé nad Sázavou, ještě počátkem 80. let bylo na dopravních značkách označující začátek obce a konec obce uvedeno na dvou řádcích MRZKOVICE BENETICE. Už jen toto naznačuje, že někdy změny v Beneticích probíhaly pomalu, ale probíhaly.

Benetice dříve a dnes

Když jsem byl malý, v Beneticích mívali lidé nějaké hospodářství. Pět rodin mělo každá jednu až dvě krávy a jedno nebo několik prasat. Rodiny sušily seno a měly kus pole, na kterém pěstovaly brambory a obilí. Některé rodiny dělaly žně bez kombajnu, používaly mlátičky. I na polích, na kterých hospodařilo JZD, se nejčastěji objevovalo obilí, občas brambory, kukuřice, jetel nebo hrách. Jako malí kluci jsme se chodili dívat, když o žních přijelo obvykle pět, někdy až sedm kombajnů, které měly na několik dní práci. Většina kombajnů, které na žně do Benetic jezdily, byly E512, občas E516. Později se sestavou kombajnů přijížděl i jeden Bizon, jeden rok dokonce přijely Bizony dva. Když bylo posekáno, buď přijely traktory se sběracími vozy a odvezli slámu, nebo přijely traktory s lisy a slámu svázaly do balíků. Orba polí už pro nás tak atraktivní na dívání nebyla.

Protože pro všechny krávy v celé vesnici bylo potřeba hodně sena, všechny plochy, kde se vyskytovala tráva, někdo sekal. Kromě luk, které patřili někomu z Benetic, někdo sekal každou mez, každou škarpu, protože každé stéblo bylo dobré. Protože trávy nebyl dostatek, některé rodiny jezdily sušit seno i mimo Benetice. Naši měli několik let pronajmutou louku rodiny Štastných ve Světlé nedaleko JZD.

V zimě byly zabíjačky. Kdo měl prase, měl zabíjačku v jiný termín. Protože po zabíjačce to bylo pro jednu rodinu hodně masa, jitrnic, krupáků, tlačenky a polévky, něco se rozdalo sousedům. Když pak zabíjeli sousedi, zase něco přinesli nám.

Dnes je v celých Beneticích kráva jediná, většina polí je pro hospodaření pronajmutá a brambory a obilí se na pronajmutých polích moc často nepěstuje. Trávu na seno tak skoro nikdo nechce, o trávu ve škarpách okolo silnice se musejí postarat technické služby nebo správa silnic. Jedním z důvodů je, že se zavedlo papírování, dobytek se musí hlásit a lidem se do toho nechce. Dalším důvodem je, že lidé prostě zestárli a mladá generace v Beneticích prakticky není.

Za minulého režimu do Benetic jezdila pojízdná prodejna potravin. Když přijela, kromě nákupu to bylo také tak trochu povyražení, protože obyvatelé se sešli a trochu si i popovídali. Co pamatuju, tak s pojízdnou prodejnou ve stylu autobusu do Benetic jezdili manželé Lankašovi. Jejich pojízdná prodejna občas nahrazovala veřejnou dopravu. Když jsem chodil do předškolní, svezli nás do Světlé. Kromě toho do Benetic zajíždělo nákladní auto s plynem, nepamatuju si už jak často, ale bylo to auto značky MAN. Pojízdná prodejna jezdila do Benetic dvakrát týdně. Později jezdil do Benetic s pojízdnou prodejnou pan Pipek a jednou týdně do Benetic začala jezdit pojízdná prodejna s nápoji. Situace pojízdné prodejny po revoluci v roce 1989 ale neměla dobré vyhlídky, jak se zvyšovaly náklady, pojízdná prodejna měla mnohem vyšší ceny než prodejny ve Světlé, takže pojízdná prodejna skončila.

Prázdniny v Beneticích

Období letních prázdnin v Beneticích bylo jiné než neprázdninové období. V 80. letech většinou na prázdniny přijely rodiny, které v Beneticích mají chalupu. Jejich děti sice byly většinou starší než já, ale i tak se nechaly některé věci podnikat. Časté byly večerní hry na schovávanou, které se často protáhly dlouho do noci. Občas se hrál na návsi fotbal. Občas přijela i nějaká návštěva s dětmi v našem věku. K nám třeba jezdili na prázdniny bratranci a sestřenice, kteří byli v asi mém věku. Přes prázdniny tak mohlo být v Beneticích třeba přes dvacet dětí a dospívajících. Když pak prázdniny skončily, připadaly Benetice poněkud prázdné.

Když si o prázdninách pro bratrance a sestřenici přijeli jejich rodiče, většinou zůstali na víkend a v sobotu večer se rozdělal oheň a opékali se buřty a brambory. Při různých příležitostech dělali oheň různě skoro všichni sousedé.

Jak jsme ale dospívali, někteří chalupy prodali, dospívající začali mít jiné zájmy a postupně přestávali do Benetic jezdit. Benetice začaly být opuštěnější.

Pionýrský tábor

V 80. letech byl v Beneticích vedle areálu bývalé hájenky a jeho stodoly vybudován pionýrský tábor, stodola byla přestavěna na jídelnu. Správcem tábora byl jeden z místních, pan Kahoun. Od začátku do tábora jezdili pionýři i ze zahraničí. U jednoho ze vchodů do areálu vlály vlajky těchto zemí. Nepamatuji si přesně, jaké země to byly, ale nejspíše okolní socialistické země – Polsko, Maďarsko, NDR. Na vlajku Sovětského svazu si nevzpomínám. Na konci léta Beneticemi v počátečních letech existence tábora prošel průvod masek dětí z tábora. Po sametové revoluci už do tábora jezdili jenom Češi. Tábor později koupila kutnohorská Obila, která tábor využívala jako rekreační středisko pro své zaměstnance. Jeden rok se nám povedlo domluvit se s vedoucím turnusu v táboře a dělali jsme tábořícím dětem strašidla na jejich noční stezce odvahy. Obila pak ztratila zájem a areál přestala využívat. Následující generace rodiny Kahounových pak v přízemí hájenky provozovala restauraci a kavárnu. Na dveřích vstupu do restaurace byl nápis Konírna. Nejsem si jistý, jak moc úspěšný to byl projekt, ale jezdili tam posedět i lidé ze Světlé.

Později byl areál opuštěný, než ho koupila rodina z Nizozemí. Budovu hájenky si ponechali jako obytnou a v bývalé jídelně zařídili hospodu (na trochu vyšší úrovni, ne zakouřený lokál). Bohužel pro Benetice ale policie začátkem roku 2009 zjistila, že rodina pěstovala konopí, takže rodina se vytratila. Rodina ale v průběhu roku 2008 stihla rozprodat chatky nacházející se v areálu. Později areál koupila jiná rodina z Nizozemí. Rodina to byla přátelská, i přes jejich omezenou schopnost mluvit česky čas od času zašli s místními posedět do společenské místnosti, na kterou byla po odchodu první nizozemské rodiny přestavěna autobusová čekárna. Jednou, v létě roku 2019, jsme si kvůli oslavě od nich půjčili stoly a židle, které jsou ještě z doby pionýrského tábora. Syn původního správce pionýrského tábora, který se oslavy také zúčastnil, se vyjádřil, že ho ani nenapadlo, že u těch stolů ještě někdy bude sedět.

Bohužel vzhledem ke zdravotnímu stavu jednoho ze členů nizozemské rodiny se rodina rozhodla vrátit se zpět do Nizozemí. Co se ke mně doneslo, nyní bývalá hájenka slouží pro ubytování uprchlíků z Ukrajiny. Ať už to jsou uprchlíci, nebo někdo jiný, s místními se prakticky nesetkávají.

Zima v Beneticích

Zimy v Beneticích byly hezké, ale i obtížné. Doma jsme topili v kamnech a když se přijelo autobusem ze školy a z práce o půl čtvrté (později až ve čtyři), byla už skoro tma. Bylo potřeba zatopit, takže teplo bylo třeba až v pět. A do rána kamna uhasla, takže ráno do práce se vstávalo do zimy. Bylo potřeba zatopit, abychom my děti ráno měly teplo.

Když napadlo hodně sněhu, tak jsme se, většinou z okna, protože přijížděl většinou ráno ještě za tmy, dívali na to, jak traktor s pluhem prohrnuje. Traktor prohrnoval silnice v celých Beneticích, takže mu to nějakou chvíli trvalo.

Když napadlo dostatek sněhu, občas jsme na trávníku na návsi vyšlapali labyrint cestiček, ve kterých jsme pak hráli na babu. Aby hra v cestičkách nebyla tak jednoduchá, některé cestičky byly označené jako jednosměrné – když se do ní vběhlo, muselo se pokračovat stejným směrem až do nejbližšího napojení na jinou cestičku. V zimě jsme také bruslili na zamrzlém rybníce na návsi. Mě sice bruslení moc nešlo a moc mě nebavil hokej, ale když to nešlo jinak, také jsem se zapojil. Při hokeji na rybníce samozřejmě občas puk skončil ve stavidle. Když jsme pak byli starší, jednoho dne jsme do dřevěného klacku natloukli hřebík, jeho vyčnívací část jsme zbrousili do špičky a několik puků se nám tímto nástrojem podařilo ze stavidla vytáhnout.

Když jsme byli hodně malí, 5. prosince chodil Mikuláš s čerty. Čertů bylo většinou víc, jednou mi přišlo, že jich bylo snad deset (ale možná jsem to tak jenom vnímal svýma dětskýma očima). Jak jsme rostli, Mikuláš jednoho roku přestal chodit – nebylo na koho. Od té doby chodil Mikuláš s čertem jenom v jeden rok. Jednou jsme ve škole měli povídat o tom, jak probíhal Mikuláš. Nebyl jsem vyvolán, ale pokud bych byl, moje odpověď by byla jednoduchá: U nás Mikuláš nechodil. Jeden rok jsme se jeli podívat na Mikuláše do Světlé, tehdy ještě jako Mikuláš chodil pan Dobiáš. Byla to zajímavá podívaná, Mikuláš, anděl, skupina čertů a k nim se připojilo a v jejich okolí pobíhalo několik dalších čertů, kteří byli ustrojeni různě. Zřejmě nepatřili k oficiální Mikulášově družině. Všude lidé, kteří se na Mikuláše ve Světlé také přijeli podívat.

Vánoční stromek jsme měli živý. Jako děti jsme chtěly vysoký stromeček, až do stropu. Jako malí, než měl přijít Ježíšek, jsme byli posláni do druhé místnosti, kde jsme pro Ježíška na gramofonu přehrávali vánoční koledy. Když jsme se vrátili, stromeček už svítil a pod ním byly dárky. Pro zdobení stromečku naši nepoužívali vánoční ozdoby, většinou to byly čokolády z vánočních kolekcí, vánoční řetězy, třepení, svíčky, prskavy a vánoční lucerničky (v obchodech se svého času prodávaly pod jménem Světlušky). Na vrcholu stromečku byla hvězda, špičku jsme nikdy neměli. Později, když už jsme věděli, jak to s Ježíškem chodí, jsme se také zapojili do zdobení stromečku. Strejda někde sehnal elektroniku, takže později byla hvězda i blikací. V jednom předvánočním čísle časopisu ABC vyšel návod na vánoční blikací světelný automat. Ten jsem chtěl postavit, vždycky když babička jela do Havlíčkova Brodu, vybavil jsem jí seznamem, jaké součástky má nakoupit. Bohužel v obchodě s elektronickými součástkami nikdy neměly všechno, takže součástky na vánoční automat jsem měl mnoho let v kyblíku od zmrzliny. Vánoční automat dokončil až bratr, když byl na střední škole, a použili jsme ho asi jednou nebo dvakrát.

Pokračování příště

Stanislav Vrána