Svátky na Vyšehradě/9.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 57–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smutně, s hlavou sklopenou a s rukama na lůně složenýma seděla Boleslavka, slova nemluvíc, ve skvostné komnatě. Žertoň vedle ní pobíhal, rukama brzy lomě, brzy tváře si zakrývaje. Ve slovech nesrozumitelných pohybovali se rtové jeho, a z těžkého povzdychování bylo vnitřní bolest jeho poznati.

Najednou ale divě poskočiv, rukama zatleskal a šklebivě se usmál.

„Perun svých věrných neopustí,“ zasyčel, „a nevysuší mozku jejich, aby se úpadům lstivě opříti dovedli.“

Potom se otočiv, k dívce přistoupil.

„Nevrkej žalostivě, holubičko moje!“ promluvil k ní prosebně; „brzo peroutka svoje na svobodě rozpínati budeš.“

Ale dívka neodpovídajíc, ani sebou nehýbala. Ubledlá byla tvář a mdlý zrak její, neboť nebyla údů na lože sklonila, co ji byl zrádný Meduna odnesl; i bylo na ni tak pohlédnouti, jako na první zábřesk denního světla.

Dávno se bylo rozednilo — poledne se blížilo, a dívka tu ještě bez pohnutí seděla. Na stole nadarmo snídaně čekala. Žertoň obcházel okolo okna, z něhož u veliké výšce na malé, prázdné nádvoří rozlehlého Vyšehradu viděl, a čekal i číhal, zdaž by někoho nespatřil, na nějž by zavolati mohl; avšak dříve se lidí dočkal dveřmi do komnaty přicházejících.

Byliť tam dva sluhové vkročili, přicházejíce s rozkazem pána svého, k němuž dívku přivésti měli; a mužík v nich ony dva jezdce poznal, jež byl včera co soudruhy zrzavého na pasece uviděl.

„Napněte drápy jinam!“ zkřikl na ně, skokem se jim v cestu postaviv. „Poletování vaše jenom za noční tmy se trpívá — jasný den vás oslepí.“

„Hleď si, blázne, svých očí!“ odsekl Blažej, kterýž byl v noci lupičům svítil; „my víme, kdy a kam koukati. Tobě bychom ale radili, abys ty svoje nyní zamknul a dříve jich neotvíral, až cinkot pánova měšce uslyšíš.“

V tom vešla i žena letitá do komnaty, a nedbajíc na odpor mužíkův, jemuž beztoho sluhové dobře ubránili, odvedla dívku, slibujíc jí šperky a rozkošné hodiny.

Dívka však ani nevidouc, ani neslyšíc, co kolem se děje, mimovolně povstala a pokojně s ní kráčela.

„Holubičko — duše moje!“ volal Žertoň, ruce za ní rozpínaje. „Pusťte mě!“

„Ty zůstaneš mezi námi, až rozumu nabudeš!“ chechtali se sluhové. „A budeš-li se tiše chovati, opatříme ti ještě chutnější snídani, nežli tato byla, kterou jsi pohrdl.“

„Jedu, jedu!“ řval mužík, sluhům z rukou se trhaje. „Jedu mi dejte! Nemohu se tiše chovati.“

„Nuž tedy s hladem tovaryšuj!“ zasmáli se tito, a pustivše jej, brali se ke dveřím, aby ubohého zavřeli.

„Hlad na vás — a blesk Perunův na hlavy vaše!“ zkřiknul za nimi mužík jako v zoufání a padnul na zemi.

I svíjel se jako křečmi stočený, a brzy opět jako bez života ležeti zůstal, brzy sebou házel, pěsti zatínal a očima strašlivě kroutě, pronikavé skuhrání vydával.

„I aby do toho všickni černí!“ zkřikl jeden z mužů již na prahu se obrátiv. „Nepojede snad rovnýma nohama do pekel?“

„Posednul tě ďábel?“ ozval se druhý, a k mužíkovi přistoupiv, zlehka jej kopnul. „Vstaneš nebo nevstaneš?“

„Na mou duši, podívej se — vždyť celý bledne!“ řekl zase první, také blíže přistoupiv. „To by mu raráš pošeptal, aby nám tady duši vypustil.“

„Skoč pro starou Bohuši, ať se mu na žílu podívá, a má-li doma nějaké kapky, ať je přinese. Já ho tu zatím na postel hodím.“

A vskutku mužíka popadnuv, položil ho na blízké lože, a druhý sluha spěchal ze dveří. Znova počal ubohý kejklíř sebou zmítati, že hrůza byla naň pohlédnout; ale sotva že se pozůstalý u něho sluha za odcházejícím obrátil, chtěje naň otevřenými dveřmi volati, aby si pospíšil: skočil mužík s postele, a prošvihna se sluhovi mezi nohama jako blesk, zmizel po chodbě.

Nevěda, co se bylo stalo, ohlížel se osamotnělý Blažej po komnatě, pohlédnul na lože — a začal klíti.

„Bodejž ti morová rána ty ptačí nohy zchromila!“ křičel, dlouhým krokem za uprchlým pospíchaje; ten však byl již dlouhou chodbu přeletěl, nedbaje, do někoho-li vrazil anebo se uhnul. Ačkoliv nevěděl, kam vlastně běží, předce jako šipka po nejbližších schodech dolů se pustil, doufaje, že brzo na některý dvůr knížecích stavení seběhne, tam své neštěstí ohlásí a o pomoc poprosí. Avšak tyto schody přivedly ho teprva na křížové chodby, odkudž pak, stoje co uprostřed sítí, kudy kam se rozběhnouti nevěděl. Ouzkost jej pichlavým prutem popoháněla, podlaha mu pod nohama hořela, ba nyní se mu také zdálo, že již na blízku za sebou honce zasléchá. I letěl jako beze smyslů, až vrazil do dveří. Přestoupil práh a octnul se v bohaté komnatě. Byla-li však úzkost, ježto prchajícího mužíka sem vehnala, bylo nyní leknutí, jež by ho málem zase bylo vyhnalo. Jakoby úkazem půlnočních hrobů poděšen, ztrnul tu mužík ve prvním okamžení, potom se začal na celém těle třásti, a posléze na kolena padna, zvolal:

„Duchu Strojbojův!“

Stál zde u okna muž ve hlubokých myšlénkách, a nenadálým příchodem Žertoně vytržen, zasmušilou tvář pozdvihl.

„Co jest? co tu mluvíš o duchu?“ zaznělo potom silným hlasem po tiché komnatě.

„Světovid mě slepotou netrestej!“ rozkřikl se s pláčem i smíchem kejklíř, vida, že postavu člověčí a živou před sebou má. „Jenom dnes popřej mi podívati se ve tvář mého dobrodince, pro nějžto patnácte let pláč vedu.“

A po kolenou k nohoum mužovým se přišoupav, střevíce a okraj šatů líbati mu začal.

„Co chceš? Kdo jsi, stvoření?“ tázal se muž u velkém podivení; a kejklíř na to kvapně se vzchopiv, s dětinským skoro smíchem na patě se otočil, křiče:

„Požehnáni jsou smyslové moji, že po tolika letech pána svého poznali! — O můj pane! o můj dobrodinče! Strojboji! Vyšel ti Nedomysl cele z paměti?“

„Nedomysl?“ opětoval Strojboj, zraky pevně o mužíka opíraje, jakoby si na něho zpomínal.

„Nedomysl,“ doložil opět kejklíř, „věrný sluha v domě slavné Vrahomíry!“

„Slyš mě Perun!“ zvolal bohatýr. „Jsi ty ten věrný sluha z domu knížat pravověřících? Pamatuji se na tebe. Odpadl jsi již také nevěrně?“

„Neodpadl; Morana mě trestej!“

„Proč jsi tedy dávno nepřišel pokořit se bohům domácím v nových, ačkoli chudých příbytcích?“

„Ach, mně bylo strach vejíti mezi lidi, co nám střechy domu knížecího spálili! Pověst mi ovšem někdy zprávu o nové tajné otčině přinášela, ale já jí nevěřil; já si myslil, že mohu bohy všude vzývati, a utekl jsem s pokladem, o který jsem se po krajích českých bál.“

„Vrahomíra často na tebe zpomíná, a v zármutku svém ráda o tvých službách mluvívá.“

„Vrahomíra?“ užasnul Žertoň a za hodnou chvíli ani hlasu nevydal, jakoby byl zkameněl. „Vrahomíra?“ opětoval, ve hlasitý pláč vypukna. „Což pak je kněžna moje na živě?“

„Na živě, ačkoliv kořen života jejího utrpením porušen.“

„Avšak já ji v krvi tonouti viděl, když jsem se k ní horou mrtvých těl prodral, kde byla dítě své chránila.“

„Bohové ji zachovali, a moudrost její vede až dosavad péči o věrné syny.“

„A já jsem širým světem bloudil, daleko nesa drahý květ, jenž mohl pod okem matčiným dozráti! — O mocní bohové! podivné jsou cesty vaše, a já jich nesměl zkoumati!“

„Co pak je ti? Co to tebou zahrává?“

„Radost a ustrnutí mnou třese — ne, ne! pouhá radost, pouhá rozkoš!“ jásal mužík, veselé skoky před bohatýrem prováděje. „Splaceny jsou starosti moje, a radostným okem bude nyní Nedomysl k nebesům hleděti. Boleslavko, raduj se!“

„O jaké Boleslavce mluvíš?“ tázal se rychle pohan bohatýr.

„Neměla-liž kněžna Vrahomíra dceru, jížto jméno bylo Boleslavka?“ odpovídal mužík obratný. „Neuchránil-li jsem já toto poupě tříjaré, když nám veškeré sady krví zaliti hrozili? Světovid mě viděl — já se uhnul mečům, já se prodral plamenem, a dítko nesa v náruči, šťastně jsem lesů doběhl, hory přelezl a v cizí kraje zaběhl.“

„A poupě jsi uchránil?“

„Já je tělem svým zahříval a krví svou napájel, a ono zrostlo i rozvilo se k podivu světskému.“

„A kde jest nyní dcera kněžnina? přivedls ji s sebou?“

„Ach, můj dobrodinče, udatný Strojboji! tuto jazyk ubohého sluhy vázne. Já jsem chudý, bez přátel a bez pomoci zůstavil jsem zhubenou otčinu, a předce měl jsem ještě vésti život dlouhý, an péče o knížecí dítě zrůstala. Bohové byli mi sice věrnost k paní a velitelkyni vložili do prsou, chleba však dobývati mě nenaučili. Jenom ohebnost oudů byli mně popřáli, kteráž druhdy i paní mé mnohého veselí působila; na tu jsem se tedy spolehl. S pláčem a hořkostí přitovaryšiv se k putujícím kejklířům —“

„Zachraň Světovid!“ zvolal Strojboj. „Kejkly’s prováděl? — a snad i dceru knížecí stavěl divákům na odiv?“

„Stavěl, pane Strojboji!“ odpověděl Žertoň poněkud horlivě; „neboť byla nyní dcera moje, a já pro ni krk zlomiti se odvážil. I museli jsme živi býti oba — a byli jsme živi poctivě.“

Živými barvami líčil nyní život svůj a Boleslavčin, až pak i celou včerejší událost pověděl.

„A víš, kam jste unešeni byli času nočního?“ tázal se ho potom bohatýr.

„Jmenovati zlosyna neumím; oba však tuším dosavad pode střechou domu jeho stojíme.“

„Pojď tedy se mnou k pánovi domu tohoto a moudře si počínej,“ doložil pohan povážlivý, jemuž na zachování dcery své kněžny ovšem záleželo, ačkoliv by pro ni nerad s mužem přátelství pokazil, jehož pomocí ještě vyššího cíle dosáhnouti chtěl.

I vešli oba do Kochanovy komnaty. Stáltě tu vladyka se dvěma přátely, umlouvaje s nimi vyvedení tajného záměru.

„Aj, tebe sám Perun přivádí!“ zvolal, vida, že pohan do komnaty vchází. „Pojď, pojď, statný Strojboji, a dej nám rady své.“

„Rád ji dám, kde dovedu,“ odpověděl vážně bohatýr; „nyní však několik jiných slov promluvit mi dovol.“

I zarazil se poněkud Kochan, spatřiv malého kejklíře za bohatýrem: nežli však tento dopověděl, proč přichází, byl již opět mysli nabyl, a jakoby o ničem nevěděl, spáchanému násilí diviti se počal.

„Já dívku tvou neviděl,“ řekl hrdě mužíkovi, „nežli včera večer, an mě lidumilovná péče o pohodlí její do příbytku tvého přivedla. A pod mou střechu že jste unešeni byli? Svolám veškerou čeleď svou, a povíš mi, kdo byl skutek spáchal.“

I sešla se čeleď, ale mužík nadarmo lupiče mezi ní vyhledával; ti se neokázali.

„Nesmím a nebudu trpěti,“ prohlásil se nyní Strojboj, „aby se dívce ještě další příkoří činilo. Dívka je věrná služka bohů mých a stojí pod mou ochranou. I žádám tedy, Kochane, abys učinil, co sluší pro zachování našeho přátelství.“

„Jakže?“ usmál se Kochan. „Sprostá kejklířka měla by zavdati příčiny k různicím mezi bratry, jenžto si k obapolné spáse rukou podali?“

„Nemluv o dívce, kterou neznáš,“ odpověděl pohan, „a kteréž, nedej Perun! abys byl násilí učinil.“

„To nedej Perun!“ zvolal tu mužík Žertoň, „a rádi zapomenem, žes holubinku již na pasece pokoušel, jen když bez bolesti do rukou našich zase přiletí.“

„Nepokoušejte hněvu mého!“ prohlásil se Kochan, před svědky se k činu přiznati nechtěje. „Nevím nic o dívce, aniž chuti mám pátráním po světoběžnici čas mařiti. Nám všem každý okamžik drahým býti má!“

„On mi jest drahým!“ odpověděl Strojboj, a po vážné tváři mu plamen přeletěl. „Protož ani hodiny ve službě paní své nemařím, an se o krvi její rozpráví.“

„O krvi její?“ podivil se Kochan.

„O dceři její!“ dosvědčil Strojboj. „Boleslavka je dítě Vrahomířino.“

Nedůvěrně podíval se Kochan na bohatýra a dal se do smíchu.

„Šťastný den vzešel nad Čechami,“ jal se mezi to mluviti, „neboť vážný Strojboj žertům se oddává. Ne, ne, milý vladyko! a kdybych i zalíbení byl na dívce z lesa nalezl, tak její krásou oslepen nejsem, abych ji za hvězdu měl, lesknoucí se na obloze domu Vrahomířina. Holka mezi kejklíři — a dítě z krve knížecí! Aj, milý vladyko, tys ve lsti a podvodu málo prohnán!“

„To dobře díš!“ rozpálil se pohan, „a protož pravím, že je dívka, muži tomuto unešená, dcera kněžna Vrahomíry, u které jsi pomoci hledal k dílu nebezpečnému.“

„Blázni, blázni!“ smál se Kochan. „Tenčí musí býti tenata, jež na Kochana nalíknouti chcete, a to si pamatujte, že s ním vždy hraje podvod proti podvodu. O dívce nic nevím.“

„Ty o ní víš!“ ozval se v tom zvučný hlas za jeho zády, a a když se všechněch oči po hlase obrátily, spatřily ve stěně otevřená malá tajná dvířka, mezi nimi pak neznámého jinocha.

„Nebe se usmívá!“ zaplesal Žertoň, k Strojboji se obrátiv. „Podívej se, pane, to jest ochránce náš!“

„Kdo jsi? — a co tu pohledáváš?“ zkřiknul Kochan na hosta nenadálého, poněkud se zaraziv, an byl jinocha poznal, jenž mu včera na pasece odpor učinil.

„Však já vím, že dobrou paměť máš,“ odpověděl jinoch, „a že ti má podoba z ní ještě nevypadla, ačkoli jsme se jen malou chvíli viděli. A čeho tu pohledávám, snadno uhodneš. Jen se na mužíka podívej!“

„Při sám Bůh!“ zvolal Kochan, „mně se zdá, že zráda kolem nás přebývá. Jak jsi přišel v tuto komnatu?“

„Touto uličkou!“ odpověděl jinoch lhostejně, na krok od úzkých dveří odstoupiv, jimiž nyní v temné chodiště bylo viděti.

„Ha, zrádce!“ rozlítil se vladyka i sáhl po meči.

Ale jinoch ani nejmenšího znamení strachu nedávaje ke dveřím se obrátil a zahvizdnul.

Na průchodě ozval se čtvermonohý dupot, a v okamžení vyřítili se na práh Výhoňovi velicí psové.

„Nejsem samoten, jak vidíš, pane Kochane — tak ti tuším říkají?“ prohodil na to jinoch s polovičním usmáním, „a spravedlivá věc nemá se prý strachovati, kdyby i zástupy nešlechetných proti ní povstaly — učíval mě otec. Vydej dívku, pane Kochane! já vím, že je v domě tvém. Nešlechetný lovec Meduna odnesl ji včera s velikým kejklířem, jemuž Pochvata říkají. I vyšli jsou pro ni dle tvého rozkazu. Já vím všecko; vydej ji!“

„Nevydám!“ rozkřikl se vladyka domácí. „A víš-li všecko, blázen jsi, že se v nebezpečenství vydáváš; neboť musíš také věděti, že z komnaty této pod šíré nebe již nevyjdeš. Tady nejsme na pasece, a já tě naučím s vladykou mluviti.“

Na to pokynul čeledi, kteráž se byla u hlavního vchodu sestavila, byvši prvé zavolána k marnému pátrání po ztracené dívce. I hnula se čeleď veškerá, jakoby se jinocha zmocniti chtěla; po prvním kroku se však opět zastavila.

„Ajta, hněve boží!“ zahřímal na ni Výhoň hlasem, jakého nebyli ještě na Vyšehradě slyšeli; „Výhoňovy síly zde ještě nikdo neviděl, i nechtějte jí zkusiti!“

Postava jeho, zdálo se, jakoby o celou hlavu byla povyrostla, tváře mu hořely, oči se jiskřily — živý tu stál obraz mužné síly, podle něhož dva psové dobrými společníky se ukazovali.

„Chraňte se rozbroje!“ zvolal pohan bohatýr, „a v míru se porovnej mysl vaše! Na tvé svědomí, na slib tvého přátelství s kněžnou naší ptám se tě, Kochane Vršovský: víš o dívce?“

„Nevím o ní!“

„Nezapírej!“ pohrozil mu jinoch. „Staré hospodyni poručil jsi, aby ji ve příbytku svém ukryla.“

„Zrada z tebe mluví!“ zasoptěl Kochan, nemoha pochopiti, jak jinoch neznámý tajné spředení jeho proniknul. „Já nevím o dívce, a pakli čeleď moje co provinila, nebudu za to odpovídati.“

„Sem tedy s veškerou čeledí tvou, sem s hospodyní tvou!“ poroučel jinoch, „a sedni za stůl soudný!“

„Ano, sednu zaň!“ dotvrdil vladyka; „ty však třásti se budeš výroku mého. Chopte se ho!“

I hnula se ještě jednou čeleď na nový rozkaz jeho, ale v tom ustoupiti musela osobě, ježto se ve spěchu drala v komnatu.

„Boleslavko!“ zkřikl Žertoň, an se byla dívka čeledí prodrala a jako u vyjevení očima po komnatě střílela.

„Boleslavko!“ zkřikl také Výhoň; a jakoby dívce bylo z očí bělmo spadlo, radostně vykřiknuvši, okolo všech přítomných jinochu do náručí letěla.