Přeskočit na obsah

Svátky na Vyšehradě/10.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 10.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 66–70.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Smrtelné úzkosti přestál nešťastný Boreš, když byli muži rozkazem Kochanovým bratra i dívky se zmocnili a násilně je odnesli. Jakoby na trní ležel, bylo mu na loži, a sotva že poslední ohlas krokův odcházejících lupičů zaslechl, vyskočil a shodiv podivnou pokrývku, jako šílený po malé komůrce točiti se začal.

Kahanec byl zhaslý — toliko měsíc otevřeným oknem bledé své paprsky tu rozsíval. I hnalo jej to k oknu, z něhož bylo do knížecích zahrad viděti. Byltě sice hlas Meduny, společníka hříchu svého, poznal a tou stranou prozrazení se co báti neměl; byl tu však také hlasu nepovědomého zaslechl, a rozohněná, rozjitřená obraznost mu ihned zrádce na mysl uváděla. Ven z komory musel, nežli by se kdo zas navrátil a jej tu nalezl. I naklonil se tedy z okna, jakoby okřídlen vylítnouti chtěl. Výška od země byla veliká, leč bázeň jeho byla ještě větší, a protož vyskočiv na okno, hodil sebou do povětří asi na krok ode zdi, a chytiv se šťastně blízkého stromu, stížil jej a sehnul, a sám na okamžik zůstal v povětří viseti. Kmen ale začal praskati a zlomil se, předce však při padnutí tíži Borešova těla tak umenšil, že se nešťastník bez pohromy na travnatou zemi povalil.

Nyní stál pod šírým nebem — stál na svobodě. To však ještě věděl, že nyní tak snadno z knížecích zahrad nevyjde, an se na noc každý vchod uzavíral. I kradl se tedy stínem košatých stromů a třel se i kolem zdí, až dostihnul stavení, kdež bylo obydlí Kochana, velitele jeho.

V jednom oknu při zemi zahlédl světlo, a když se až ke tlusté dřevěné mříži přitočil, jíž okno opatřeno bylo, spatřil v komnatě starou hospodyni domu Kochanova, ana rozpráví s Medunou, knížecím lovcem, a s Blažejem, domácím čeledínem.

„Učiň ty jen, co pán poroučí,“ pravil k ní Meduna, „a pilně o holku se postarej.“

„I co ty tomu rozumíš?“ odpovídala mu žena. „Začátek takového obstarání bývá ovšem veselý, ale jaký bude konec?“

„O konec nech Kochana se starati,“ řekl Blažej; „nebudeť to ponejprv, co oškubané kvítko zahodil a ptáčka s ochablýma křidélkama propustil. Co nám do toho? Páni mají divné jazejčky a rádi si vybírají; ačkoliv by, abych se upřímně vyznal, ta světoběžná kůstka pro můj chřtán nebyla.“

„Ať tedy holku na pokoji nechá,“ horlila ženština, „a nepokouší počestných žen dávno po půlnoci. Jáť myslila, že Vyšehrad hoří, jakého povyku jste mi přede dveřmi nadělali.“

„Ba, na mou duši!“ řekl Meduna, hlasitě zívaje. „A všickni černí vědí, stojí-li ta holka za to, nebo nestojí. Mně se všecko zdá, že ani všech pět doma nemá — jako to její tatisko; aspoň by se jiná nešklebila, jakoby ji na nože bral, kdyby se o ni pan Kochan pokoušel.“

Na blízku začaly suché kmeny praskati a v hustolistém křoví šustěti. Boreš sebou trhnul a skrčiv se k zemi, čekal ve stínu, až se všecko utiší. Nemyslilť jinak, nežli že ho pronásledovníci již za krk uchvátí. Spěchal tedy dále, až nejhustějších sadů doběhnuv, udýchán na trávník se převalil. Tady usmyslil sobě do jitra čekati, doufaje, že se potom k záhonům přikrade, kdežto knížecí zahradník rozmanité květiny pěstoval, a kteréž jeho dcera každého dne zalévati musela.

A časněji nežli kdy jindy přišla dnes Libunka. Onať byla včera večer pěkný svítek pro milého Boreše upekla, avšak milý Boreš nepřišel, nešťastník musel do sebe medovinu líti, aby nabyl smělosti ke zločinu. Nadarmo čekala Libunka dlouho do noci; svítek vystydnul, onať se ho ani netkla, a mrzuta odebrala se na lože, pevně u sebe uzavírajíc, že se ani za čtyry neděle na Boreše nepodívá.

I měla milující dívka těžkou noc. Ošklivé sny ji děsily, lůžko ji pálilo a tlačilo — napořád se jí zdálo, jakoby Boreše něco zlého bylo potkalo, že včera nepřišel, a sotva že se k ní první zábřesk mladého dne okénkem do ložnice vedral, byla již oblečena a spěchala k podivení otce svého do knížecích zahrad. Sotva že ale kropenku s čerstvou vodou poprvé na peřesté hlavinky rozmanitých květin sklonila, ozvalo se za ní bojácně: „Libunko!“

Trhla sebou dívka, neboť poznala hlas Borešův, i obrátila se, v tom jí ale napadlo, že se čtyry neděle na hocha hněvati chce, a rychle se k němu zase zády otočila.

„Nehněvej se, nehněvej!“ zvolal Boreš v úzkosti; „nebo ze mne člověka nešťastného uděláš, a budu muset skočiti do řeky!“

„Pro umučení boží!“ lekla se dívka, že jí kropenka z ruky vypadla; „co pak se ti stalo?“

„Nehněvej se, že jsem včera večer nepřišel,“ prosil ji zase Boreš; „stalo se to z pouhé lásky k tobě. O kéž bych tě méně miloval! — ne, ne! kéž bych tě beze všeho hříchu miloval! Ale já jsem chudý lovec, a ďábel mi pošeptal, jak bych více míti mohl, abych otce tvého pohnul, kterýž tě chudému k sňatku dáti nechce. Někomu na Vyšehradě dlouho je živ vladyka Klecanský, a jsou lidé mezi čeledí jeho, kteří na dědictví po něm čekají — měl jíti se světa — o Libunko, Libunko! zlý je svět a chytrá jsou jeho osidla, a Boreš tvůj do nich upadl.“

I vypravoval nyní hrůzou ztrnulé dívce, co se bylo za celou noc přihodilo, a hořké slzy proléval.

„Nemiluj mě více,“ bědoval, „ale jen mě neprozrazuj. Dříve se polepším, potom teprva zemru. O dej mi radu, co mám činiti?“

Za dlouhou chvíli mlčela dívka, nemohouc pro pláč ani slova ze rtů vypustit. Duše její hrozila se člověka, jenžto krví zprznil ruce, jimiž ji byl objímal; a předce opět láska přímluvu vedla za nešťastného.

Ale jakož nejednou ženy, i ve stavu sebe prostějším, za času největší potřeby odhodlaněji než mužové si počínají a přirozeným pudem dobré pomoci se chápají: takž i nyní Libunka Boreši radila, aby to všecko samému knížecímu lovčímu pověděl, a milosti ano snad i odplaty před soudem jeho očekával. K tomu však nechtěl Boreš přivolit.

„Nikoli, Libunko! to nejde! Klecanský by mi třeba odpustil, ano i odměnu dal, ale muselť bych se druhou stranou pomsty za zradu svou strachovati, neboť bojím se, že s obmýšlenou vraždou lovčího i jiné věci hrozné setkány jsou, o nichžto prsty velikých pánů pracují.“

„Tedy aspoň bratra a dívku vysvoboditi hleď,“ napomínala ho milenka, oči uplakané si utírajíc. „Vyzraď učiněné jim bezpráví buď knížecímu lovčímu, anebo člověku, jenžto se ubohých ujímal a tobě jako duch strážný v cestu vkročil, žes ještě většího provinění nespáchal.“

A to slíbil Boreš učiniti.

„Nabuď mysli,“ těšila ho dívka milující dále, nových důkazů dávajíc, jakže láska ostrovtipná bývá, kde miláčka omluviti má. „Nabuď mysli a strach odežeň. Vina krvavá na tobě neleží; ba sám Bůh tě včera na síň vladyky Klecanského přivedl, aby původce vraždy rukou tvou ještě před skutkem trest jeho uchvátil.“

I poslechl Boreš rád slova dívčí, a srovnav na sobě oděv a co možná vesele tvář nalíčiv, bral se z knížecí zahrady v rozlehlá stavení probuzeného již Vyšehradu. Rovnou cestou zaměřil ku Klecanskému. Ten byl však u knížete, aniž kdo ze sluhů věděl, kdy se pán navrátí.

„Snad bych tedy aspoň s člověkem mluviti mohl,“ tázal se Boreš dále, „jenžto se od včerejška u něho pohostinsku zdržuje?“

„Máš-li chuti jít za ním na honbu,“ odpověděli mu sluhové, „nic proti tomu nemáme. Přinášíš mu snad něco od pana Kochana? čili se o místo ucházeti chceš po nebožtíkovi Daňkovi a hledáš přímluvcích? Nu, tobě by to neškodilo — ani tvé Libunce!“

„Vy jste blázni!“ zamračil se Boreš na žertující, a byl rád, když jim s očí odešel. Tvář mu hořela a srdce nepokojně tlouklo.