Svátky na Vyšehradě/3.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 21–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Komnata, do kteréž nyní Výhoň vešel, měla docela jinou podobu, nežli jizba, kdež byl s knížecím lovčím večeřel. Na stole pěkně uhlazeném stála světloška ze žlutého kovu a jemnou záři rozlévala kolem po stěnách, kdež pěkně tkané záclony visely, plné zvířecích podob, jako jsou: laně, jeleni a kanci. Nad každým oknem — byla tu tři, jasným průhledným sklem opatřená — rozkládaly se ve stříbrných rukovětích upevněné čtrnáctikoncové parohy, na stěnách pak mezi záclonami zadělány byly malé srnčí růžky, na nichžto rozličná zbraň — zde luk a toul, tam nůž a meč, tu šíp a kuše visely. — V jednom koutě stálo uchystané lože na nízkých ale silných dubových nohách a potažené měkkými lehkými kožemi.

Dílem po daleké cestě, dílem po neobyčejném kvase a vzniklé s vladykou roztržce proudila v jinochu rozpálená krev. Spaní naň dosavad nepřicházelo. I shodiv se sebe zatím kabát, na lože se vrhnul, nehodlaje spáti, až by se ty žhoucí plameny v něm ztišily a zchladily.

Oči jeho těkaly kolem po divných a nevídaných věcech, a paměť jeho zalétala na poušť, kdež byl chudou chýši opustil. Před očima začaly se mu postavy otce Podivína, starého vladyky, malého Žertoně i Boleslavky míhati, brzo jasněji vystupujíce, brzo temněji se potopujíce za mlhavou roušku pozvolna přicházející dřímoty.

Najednou se ale z mrákot zase protrhnul a s lože vyskočil. Světloška na stole ještě hořela — ticho bylo v komnatě.

„Byloť mi přece, jako bych známý hlas byl zaslechl!“ promluvil dosti hlasitě a kolem po komnatě přeběhl.

„Příteli — synu — bratře!“ zasyčelo to náhle za jeho zády, a když se obrátil, zpozoroval dvéře, jiné ale, než jakými byl se sluhou vladyky do komnaty vešel.

„Kdo to?“ tázal se.

„Boleslavka volá — kněžna prosí — otevři, mládenče, jsi-li ku pomoci ochoten!“ zasyčelo to poznovu za dveřmi, a když Výhoň závoru odstrčiv, otevřel, mužík se za prahem objevil, jejžto byl poznal na pasece pod buky. Stáltě tu s hlavou obnaženou, do hola skoro ostříhanou, karkuli v rukou mačkaje, aby cinkotu rolniček slyšeti nebylo.

„Je-li ucho tvé otevřeno prosbám z úzkostí povstávajícím,“ počal ihned s rukama sepnutýma šeptati, „je-li srdce tvé náchylno ku pomoci, jakož obojí v lese jsi dokázal: volám k tobě jménem holubinky mé — pojď a potěš dívku ubohou. Já se ještě za noční tmy na cestu vydal, tebe vyhledat, neboť oba toužíme po tobě, a bázní bychom svadli, majíce na tebe až do dne čekati. Pojď, pane můj, pojď! sejdi na okamžení k žalostivé kněžně, aby se potěšila duše její.“

Jinoch s podivením hosta neočekávaného poslouchal. Usmívaje se hned neodpovídal, nýbrž takto v duchu sám k sobě rozprávěl:

„Otec Podivín nezakazoval tobě přibližovati se k ženštinám, ano srdce jejich pramenem mužské blaženosti na zemi jmenoval; jenom na pozoru se míti mě napomínal, abych prý v záhubná tenata podvodnic nepadl. Ale jakáž tenata mi tato dívka holubičí múze strojiti? a co se mnou v tenatech? je útlé a slabé stvoření, i nemyslím, že bych se báti měl jejich nástražek.“

„Půjdu s tebou,“ promluvil na to k mužíkovi hlasitě, bera opět kabát na sebe; „půjdu s tebou, vskutku-li dívka tvoje po mé přítomnosti touží. Avšak doufám, že mě k pouhému šaškování nevoláš, neboť se mi doba příhodnější k odpočinutí, nežli ku provádění veselých kousků býti zdá.“

„Aj, dobrý Bůh tobě každý krok odplatí,“ zaradoval se mužík, a jinochu vděčně ruku tiskna, tiše jej z komnaty po tmavé chodbě vedl. „Neboj se, příteli! já tě zase na lože uvedu, jakož tebe jistě k naší skrýši provázím. Známy jsou mi cesty po Vyšehradě, čich i sluch můj čilý jest, a oko mé temnost proniká. Nalezl jsem tebe dle lehkého chrapotu.“

I vedl jinocha dolů po schodech, až mnohými oklikami do malé nepatrné sednice vstoupili, kdež hrubě ani nábytku nebylo, leda chatrného stolu, tří sedadel a dvou sprostých postelí. Mimo to stála tu otevřená truhlice s divnými a poněkud přeházenými ženskými šaty. To všecko pak osvíceno bylo hořícím knotem v kahanci na stole, kdež i zbytky večeře a chomáče rozličného kvítí ležely.

Ale Výhoni nezbývalo času, ani těch málo věcí lépe si všimnouti, neboť pozornost jeho poutala se hned na Boleslavku, sedící u stolu a toužebně ke dveřím hledící.

Byla to ta samá postava, byly to ty samy tváře — ale v jakém to rouše nyní se jevily? Široká suknice z nejtenčího a nad sníh bílého plátna, dole okolo nohou stříbrnými hvězdami ovroubená, tak jí tílko přikrývala, že jen ruce, a to sice až od ramenou, obnaženy zůstaly; na toto roucho přiléhala však jiná, okolo boků pevně přepnutá, jen po kolena dosahující a ze předu otevřená suknička barvy modré jak obloha nebeská, visuté majíc a široké, ruce až k loktům zahalující rukávy. Na temeně dívky skvěl se malý, ze mnohobarevného kvítí spletený věneček.

Takto seděla zde dívka, s toužebnýma očima ke dveřím obrácena, a sotva že se Výhoň s mužíkem na prahu okázal, radostně vykřiknuvši, v ústrety mu běžela a plna blahosti k němu se vinula.

„Holubinko!“ podivil se jí mužík a nad oblekem ruce spínal. „Šaty Libušiny máš na sobě?“

„Ach, vždyť je Přemysl můj u mne!“ jásala dívka se smíchem i slzami, a potom na dva kroky od Výhoně odstoupivši, takto ve kvapném zanícení mluviti začala:

„Mezi kmeny na zeleném luze,
A to kmeny štíhlých bříz a sosen,
Vypíná své krásné čelo dub.
Nad vladyky, lechy, pány —
A to sloupy domu knížecího —
Leskne pán se, moudrý Přemysl.“

„Ale, ale, vrkavá holubičko!“ smál se mužík, vida dívku neobyčejně rozjařenou, „nech teď Přemysla a sedni, ať si hostu našemu postesknu.“

A dívka, jako by ze sladkého sna vytržena, podívala se na mužíka, posvědčila a Výhoně k sedadlu vedla.

Tento byl dosavad ani slova nepromluvil, a nyní, an si dívka, oka s něho nespouštějíc, vedle něho na nízkou stoličku sedla, do smíchu se dal i tázal se:

„Co pak ale chcete?“

„Holubička moje chtěla s tebou požvatlati,“ odpověděl Žertoň, za dívčími zády jinochu znamení dávaje i prose, aby se jí zatím po vůli okázal, potom že sám s ním promluví.

I začal tedy Výhoň vypravovati, jak se mu Vyšehrad zalíbil, a jak se na ty hry a honby o nastávajících svátcích těší; a Boleslavka, jakoby se jí u přítomnosti jinochově nižádná starost netýkala, položila ručinku na jeho koleno, a na dlaň hlavinku sklonivši, poslouchala s usmíváním slova jeho, až jí po denním parnu a namahání oči zapadati začaly.

„Nepůjdeš na lože?“ ptal se jí teď lichotnými ústy Výhoň, nakloniv se k ní tak nízko, že ji dech jeho ovanul.

A dívka s blaženým úsměvem oči pootevrouc, pozdvihla ruku, a jinochu okolo krku ji ovinouc, hlavu jeho k sobě tak sehnula, že se obou tváře i ústa dotknuly.

„Na lože — Přemysle můj!“ zašeptala — a oči jí opět zapadly.

„V těchto šatech na lože!“ bědoval Žertoň; nežli však čemu zabrániti mohl, byl již Výhoň útlou dívku jako dítě v polou těla uchopil a pozorně ji v náruč sevřev, ospalou na lože donesl.

Tu se ještě jednou otevřeli rtové její a zašeptali:

„Drahý šperk můj!“ načež mužík věnce a kvítí hbitě se stolu vzal a dívku jimi obložil.

I ležela tu nyní Boleslavka, se tváří jemně usmívavou, na bělinkém loži kvítím pokryta, a Výhoni, se založenýma rukama u nohou jejích stojícímu, divným citem prsa se zdvihala. U hlavy její klečel mužík Žertoň a modlil se.

Konečně se vzchopil.

„Nyní jsme o samotě, a protož nech, pane, ať se ti poděkuji, jak mi srdce velí!“ promluvil k Výhoni a počal mu ruce líbati. „Já bych již ve tvé komnatě byl rád srdci svému odlehčil, kdybych se nebyl škodlivých posluchačů strachoval. Nehorši se, pane, a poslyš ve krátkosti. — Že mi v lese člověk dotěrný dítě poděsil, to víš, a také jsem ti za ochranu již děkoval. Ale sotva že nám tady obydlí vykázali, již i host se dostavil — zrzavý onen z lesa nás navštívil. Já vím, že mu růže moje zavoněla — já vím, že ho lesk její oslepil: ale v rukou jeho by uvadla růže má — dechem jeho uhnila. Kořeny její drží se v krvi mé, a nesmí je nehoda potkati, dokud mi poslední žíla nepukne. Já tebe ovšem dlouho neznám, pane, ale náchylnost mého dítěte, kterouž ani vysvětliti nemohu, tvé upřímné oko a známost tvoje s knížecím přítelem, o němžto mi již pověděno, že tě laskavě uvítal: to všecko mě pohání, pomoc u tebe hledati proti zrzavému, který se mi rodu vysokého býti zdá.“

„Ale jakž pak tu k pomoci přispěti mohu — já, člověk tu neznámý?“

„O tys pod šťastnými hvězdami narozen!“ zvolal mužík hlasitě a těsně se tlačil k jinochu, „i nebudeš dlouho v oděvu tomto chodit. Požádej zítra vladyku, aby dítě moje přes nastávající svátky pod ochranu vzal. Jsme sice jen chudí kejklíři, lidé, jimžto Bůh ani jistého přístřeší nedal: dostali jsme ale přece právo, u celého světa útočiště hledati, a máme srdce, jež ví, co dobré a co zlé jest. Požádej vladyku, tobě on ničeho neodepře a spasí dívku, hodnou zajisté, aby přebývala v komnatách vladyckých.“

„Nu, já s vladykou promluvím,“ usmál se jinoch dobrosrdečně, „ačkoli nevím, přeje-li dívkám, čili nepřeje.“

„Promluvíš! o bohové ti toho nahraďte!“ zaplesal mužík, a slzy ho při těch slovech polily. „Já jsem ubohý, soužený muž na světě! Stížena bývá duše má bolestmi; a když mi síla mých starostí na mysl padne, an před veselými diváky na vysokém provaze skoky provádím: s chutí bych se dolů po hlavě uvrhnul, kdybych dítě na starosti neměl a kdyby mě pohled jeho nesílil. Bůh ti odplatiž, co pro ně učiníš!“

Výhoň přislíbil, že dle prosby jeho učiní, a potom ještě srdečným pohlédnutím se spící Boleslavkou se rozloučiv, s otcem jejím ke své komnatě se navracel. Jdouce ve tmách a zticha po dlouhém průchodu, zaslechli hlasité volání hřmotného hrdla na vysoké věži.

„Hlásník na Neklance již půlnoc vyvolává,“ zašeptal Žertoň, i s jinochem se zastaviv. „Brzo však lehneš na lože, pane můj! Nyní jen pořád rovnou se drž, rovnou čarou pětmecítma krokův uděláš a octneš se u dveří své komnaty. V cestu se ti tu nikdo nepostaví, neboť jsem vyvolil chodby, kde knížecí stráže nedohlížejí. Bůh dobrý zažeň od tebe zlé sny, a oběma nám dej radostného jitra se dočkati.“