Svátky na Vyšehradě/4.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 4.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 27–31.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Samoten stál nyní Výhoň ve tmách. I stáltě tak několik okamžení, a všecky události dnešního dne v duchu rychle probíhaje, nemohl se usmání zdržeti.

„Půjde-li to tak na Vyšehradě pořáde,“ mluvil sám k sobě, „budu mít otci Podivínu co povídati.“

Při tom kráčel rovným krokem dále, hrubě nepospíchaje, an tou klenutou chodbou líbezné úvětří táhlo a tváře jeho dosavad horoucí ochlazovalo.

I byl takto asi dvacet krokův učinil, an po pravé straně dvéře pootevřeny zahlídnul, vedoucí k veliké síni. Zrovna proti dveřím bylo vidět okno, jímžto z venku slabé poblesky za mrakem ukryté luny se linuly, po široké prostoře této na dvou sloupcích spočívající klenby jen temné šero rozlévajíce.

Výhoň byl bezděky na práh pokročil, a okem do té poloviční temnosti hodiv, již i nohu opět ke zpátečnímu kroku pozdvihnul, v tom ale na síni lidský hlas zaslechl.

„Jsi tu?“ tázal se tam někdo hlasem polo utajeným, a když jinoch očí svých bystřeji v temnost upřel, zdálo se mu, jakoby u prostřed síně ve stínu postavu nějakou vedle sloupu kmitati se viděl. I vkročil o krok dále.

„Jsi tu?“ tázal se neznámý hlas opět.

„Jsem!“ odpověděl Výhoň, jejž nová tato náhoda obveselovati začala, a tichým krokem táhnul se okolo zdi, kdež největší tma panovala, až mu možno bylo ve hluboký stín pod sloup kročiti, kdež byl postavu zahlídnul.

„I tisíc šotků do toho!“ zamumlala tu nyní postava; „jáť již myslil, že jste mě blázny chytat poslali. Sami si ke džbánu lehnete, a mně dlouhou chvílí klapky zapadají.“

Poslední slova zněla velmi nesrozumitelně a spíše zvířecímu bručení než lidské mluvě se podobala. I pozoroval Výhoň, že mluvící sotva na nohou stojí a že i z něho nápoj zavání, jakého sám nedávno u starého vladyky okusil.

„Jáť bych rád byl dříve přišel,“ začal nyní také mumlati; druhý ale, jakoby rád byl, že konečně lidský hlas uslyšel, z lenivé ospalosti poněkud probuzen, hned mu další slova přetrhnul.

„Ale nemohl jsi, viď?“ jal se jektati, a co možná se narovnávaje, ode sloupu k Výhoni přikročil. „Ďas aby se byl také nadál, že nám ani dnes pokoje nedají — máme veselých dnů beztoho jen jako božích hodů do roka, a když si člověk na přilepšenou k některému z nich noc nastaviti usmyslí, trhne ďábel pytlem, — a tu máš! místo medoviny snad abych krev proléval. — Proč pak nás Daněk tak naspěch obeslal?“

„Morana na rozcestí!“ zasípalo v tom něco u dveří, jakoby přítomným heslo dávalo, a hned na to postava mužská pozorně na práh vkročila.

„I bodejž ti pohanský hromotluk paty podpálil, abys čerstvějším krokům se naučil!“ zvolal v síni muž napilý, a to snad hlasitěji, nežli jemu samému i příchozímu vděk bylo. „Spasení na rozcestí! Pojď, jen pojď! my tu již nad tvým objednáním zíváme.“

A po těchto slovech zpozoroval Výhoň, že se postava nevelká tichým krokem ode dveří ke sloupům blíží; když pak rozprávěti začala, připomněl si, že ten sípavý hlas již na Vyšehradě a sice u vladyky slyšel.

„Hlásník právě půlnoc vyvolával,“ promluvil příchozí, když byl k ostatním za sloup dostoupil, „a tou hodinou jsem vás objednal. Dnes dobré hvězdy panují.“

„To bych jim také radil, aby panovaly,“ zamumlal napilý; „nebo — ať mě vlci roztrhají! — jestlis mi dnes nadarmo dobrou večeři u sladké Libunky pokazil, nůž ti v plesnivém srdci skoupám.“

„Lépe bys byl učinil, kdybys jazyk ve vodě byl skoupal a schopným ku práci se zachoval, nežli dokončena jest,“ odsekl mu příchozí a horlivě mluvil takto dále: „Klecanský musí z cesty, má-li nám všem pomoženo býti, to víte, na tom se dávno úplná rada usnesla. Čekati, až ho čert z vlastního nabídnutí odnese? — to nejde, ten si ho zašil do pevné kůže, a kdo ví, kdy naň vzpomene. Chtěli jste mu na příští honbě do pekel posvítit, lepší příležitost se nám ale dnes naskytla. Přišel totiž, nevím ještě odkud, holobrádek jakýsi ke starému, a ten se ke klukovi s takovou vlídností chová, že se bojím, aby nám z toho prutu hodný kůl nezrostl a potom na cestě nepřekážel. Pryč s oběma! Rovnou cestou nyní do ložnice! Vladyka pevně spí, ostrý nůž mu mezi žebra, a holobrádka zejtra, jakožto vraha, před soud! Co myslíte?“

Jako ještěr jedovatou pěnu, byl muž tato slova ze sebe vychrlil a oba domnělé soudruhy svého hříchu za ruce uchopil. Ale jakoby se byl pekelného plamene dotknul, trhnul sebou, an ho nyní hněvem třesoucí se Výhoň sám popadl. „Ha, živé peklo — my nejsme sami!“ zkřikl zapomena se, a tak zmateně odskočil, že do napilého udeřiv, málem by ho byl porazil. Ale jako blesk uchvátil ho zas Výhoň pravou rukou za vaz, an zatím levou i zlosyna druhého na prsou za košili pochytil. „Holobrádek a smrt je mezi vámi, vrahové!“ zahřměl při tom, že hlas jeho z tiché klenuté síně daleko v postranní chodby a komnaty zaletěl a obou hříšníků srdce jako volání věčného mstitele podrtil. Jeden z nich začal bolestí a leknutím úpěnlivě ječeti; druhý ale, jakoby s něho náhlým vyděšením opilství rázem bylo spadlo, pevnou nohou o kamennou podlahu se opřev, zoufanlivě na bok po loveckém noži sáhl a ruku s ostrou ocelí náramnou prudkostí po nenadálém nepříteli rozehnal.

„Holobrádek a smrt!“ zvolal právě ještě jednou Výhoň a oběma zákeřníky ve hněvu zatřásl, jakoby jednoho o druhého chtěl utlouci: tím pak stalo se, že muže, jejž pravicí za vaz držel, jako ochranný štít mezi sebe a smrtící ocel postavil, a zbraň, místo prsou jeho, do čela muže ke vraždě ponoukajícího zajela. Jako šílený trhnul sebou vrah po ráně, a vytrhnuv se, tak že jen kus chatrné košile Výhoni v rukou zůstal, divým krokem ze síně utíkal.

„Vrahové!“ zkřiknul za ním Výhoň, poznávaje, že by se, po hradě neznámý, nadarmo ve tmách za uprchlým vydal, a bezděky kus utržené košile za ňadra schovav, oběma rukama nyní pozůstalého tu zákeřníka chopil, nevěda, že se ve smrtelných křečích svíjí. V tom se vzadu dvéře otevřely, a na prahu objevil se v nočním oděvu starý Klecanský, v jedné ruce drže hořící lampu, ve druhé obnažený meč. Fena s jiskřícíma očima stála vedle něho.

„Co se tu děje? — Co tady děláš?“ promluvil slovem rázným, spatřiv tu Výhoně a v rukou jeho lidskou postavu. „Kde ses tady vzal?“

„Na zlé hospodářství dohlížím!“ odpověděl jinoch, poznav při světle sluhu, kterýž ho byl u vladyky na lože uváděl. „Ha, šelmo, to sis nepomyslil, že sobě do hrobu steleš, ani jsi mi dnes lože natřásal!“

„Pro živé blesky, to je Daněk!“ zkřikl nyní vladyka, všimnuv si sluhy ve tváři a po šatech krví zbroceného. „Co tu s ním kuješ, Výhoni?“

„Já s tím šelmou nic nekuji,“ odpověděl jinoch a s ošklivostí mrtvého zlosyna na kamennou podlahu pustil. „Já zde nic nekul, pane vladyko; ale Bůh mě poslal, abych zlé tvojí čeledi překazil, co zlého chtěla tropiti.“

Potom krátkými slovy celou příhodu vypravoval, jak se byla sběhla od vykročení jeho z ložnice až do příchodu vladyky.

Hrůza byla při tom na lovčího se dívati. Oči se mu divoce koulely, tváře ke strašnému smíchu se šklebily.

„Beneši! Hlavso!“ zkřikl na to hlasem hromovým, obrátiv se ke dveřím, jimiž vešel. „Vzhůru, vzhůru!“ volal pak také dveřmi, jimiž byl Výhoň vstoupil, a po malé chvíli sběhla se čeleď z celého křídlí Vyšehradu, kdež knížecí lovčí příbytek svůj měl.

Slyšíce, co se bylo stalo, zděšeni všickni trnuli. Jeden druhého po vrahu se přeptával, toho ale ovšem ani nepovědomý tu Výhoň ani zesinalý Daněk pojmenovati nemohli. Jako divý počínal si vladyka.

„A proč právě o půl noci — proč právě k tobě se kejklíř uchýlil?“ jal se Výhoně tázati, jakoby mu náhle o cestě bylo se zazdálo, po nížto by zločinu na stopu mohl přijíti. „Kdo jest a co má u tebe pohledávati? A jakou to světoběžnici uvedl do domu knížecího, aby se tu opelešila? Ha, živé blesky! ať se nedomakám zrady.“

I nezpomohlo nic jinochovo vysvětlování. Bez průtahu muselo se pátrati, kde se kejklířům na hradě byty vykázaly, a té noci ještě měl se Žertoň i s Boleslavkou před vladyku dostaviti.