Stud (Dyk)/V

Stud Viktor Dyk
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

„Oh, stále ještě Hamlet. Ale můj zavalitý Hamlete, stárneme. A já jsem stín.“

Ta slova měla znít humorně; ale starý, šedivý doktor je pronáší těžkomyslně.

„Přicházíte v ponurý okamžik. Bývaly jiné časy v této vile: my to ještě pamatujeme. Slunce svítilo tepleji na její staromódní fasádu; a vzduch nebyl ještě tak chorobný a plný stínů. To se hromadí časem. Jsem doktor a viděl jsem mnoho smutných věcí; ale to jsem vidět neměl.“

Römpler neodpovídá.

„I vy nejste zcela zdráv; poněkud nervózní. Není divu. Asi jste nespal, a pak ta jízda. Oh, Bože, býval jste podivné dítě. Pamatuji se na to. Myslím, že to byl vliv samoty. Děti nemají být osamělé. To je rozesmutňuje. To byl hřích té vily, že chtěla existovat tak osamělá. Nyní to poznávám. To se vidí po letech. Oh, jak jste nervózní; trochu jsem vás rozrušil?! Tak se přece vždycky nechvějete?!“

„Nikoliv, pane doktore!“

„Konec konců, jsem takový starý doktor, kus odloženého nábytku, něco, co počne brzo trouchnivět. Vlastně už to dávno začalo. Neberte si to za zlé. Miloval jsem tuto vilu, a byl jsem skoro její součástkou. To se dá snést, ten marný a osamělý život se dá snést za mladých let. A potom už si zvykneme… jenom po letech, kdy zavane prudký vítr a otevře okna a vnikne do pokoje ostrý, přísný, zalézavý chlad…, pak se trochu zachvějeme. Ale což? Jsme-li něčím, co zapomnělo umřít, co činit? Vás tyto řeči trochu obtěžují, že ano? Nedejte se jimi příliš rušit. Mlčel jsem tolik let; ale pak se někdy stane člověk žvatlavým, na stará kolena; nedejte se příliš rušit.“

Römpler vrtí odmítavě hlavou.

„Když jste se narodil, přišel jsem poprvé do této vily. Je to šestatřicet let. Tehdá jsem ještě nebyl příliš starý; čekal jsem, že se ještě mnoho stane. Vaše matka měla hluboké a krásné oči: pamatujete se z mládí?! Nyní ovšem jejich lesk zmizel a zkalily se. Ovšem, je to už šestatřicet let. Nyní jsou slabé a smutné: život byl ostatně marný a hluchý a dny míjely naprázdno. Jsem starý doktor, který se rozžvatlal; tam uvnitř leží bytost, která měla krásné a dobré oči, a uvážíme-li dobře, je to staré, ubohé tělo, které vypovídá službu. Ale mně se zdá, že ony oči zasluhovaly jinou existenci. Zas žvatlám jako dítě. Ale tehdá jsem ještě mnoho čekal. Je tomu hodně dlouho, diference celého vašeho života. Uvažte, zdvojnásobí-li se délka života, jaká tíha pak z toho je.

Ten dům byl jakoby muzeum; leží tu památky minulosti. Výroční dny tu neustále přecházely: ponuří a těžkomyslní hosté. Víte-li, že jsem ony výroční dny občas nenáviděl?! Není to vůči vašemu otci hezké, ale byl už tehdy mrtev a my byli živi a živí mají také své právo; předně živí mají právo k životu. Říkal jsem to kdysi paní Römplerové. Ale nepochodil jsem valně. To mne tehdá bolelo. Tenkráte; ale nyní nechci o tom mluvit.

Oh, zde výroční dny procházely a nikdo vlastně nebyl živ. Život se prolongoval jako směnka, jež se nikdy neplatila. Ten obraz se vám nezdá korektní? Odpusťte, pane soudce… Nejsem jurista…

A takový doktor Lukeš chodil do té vily tolik let; vzpomínal na mrtvé a zapomínal na živé. Ona to netuší —; nyní umírá, ach, a jak dlouho umírá; ale kdysi mohla žít. Život lidský, planý lidský život, oh, to je smutná věc pro nás obyčejné. Zůstat věrným své lásce, to prý je krásné. Nerozumím tomu. Já jsem prostý, venkovský doktor, a mé mínění je, že především mají být lidé šťastní. Indové prý upalují vdovy při pohřbu: v tom bylo by konečně víc rozumu nežli v této oddanosti k mrtvým. Dobré je to, co činí šťastným; to myslím já. Jiní snad myslí na jiné věci. Ale já jsem jednoduchý člověk, který by býval mohl být šťasten.“

„Nuže,“ poznamenává Römpler, „i kdybychom přiznali, že není té povinnosti: což činilo-li to šťastným život mojí matce?! A co je závažnější nad ono faktum?!“

„Život?! Život?! Ten to šťastným nečinilo. To byl spánek, pouhopouhý spánek…“

Doktor mávne prudce rukou a učiní dva tři kroky. Pak se zastaví a pokračuje po krátké pauze.

„Život nyní mizí. A když ten odchází, vzpomínají zbylí. Odchází mi vlastně vše. Co zbude?! Jsou to pouze dozvuky starých bolestí. Hořkost a na chvíli výčitka. Pak bude konec; ale ta hořkost a výčitka, která se shromáždí v šedivé a staré hlavě, to je to nejsmutnější v životě. Myslím, že jste rozuměl?! Váš pohled mi to aspoň říká. Nehoršete se proto na mne; jestliže někdo tak dlouho mlčel a bude na tak dlouho mlčet, musí promluvit — aspoň jedenkrát.“

Römpler mlčí; stiskne mu pouze ruku.