Stud (Dyk)/IV

Stud Viktor Dyk
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

Vila je zahalena do mlhy, a nechce přijít slunce, aby ji zaplašilo. Je chladný, přísný den.

Paní Römplerové je úzko. Procitla právě ze svého mdlobného spánku. Je sama; a to ji znepokojuje. Jindy padá do pokoje aspoň trochu slunečného jasu a trochu svěžího vzduchu proudí otevřenými okny. Dnes však jsou okna zavřena a v pokoji je šero; a to stupňuje sklíčenost choré až k bázni. Nějaká živoucí bytost nablízku kdyby byla! Kdyby někdo držel její ruku a bránil ji. Ale nikdo tu není.

Kdyby aspoň mohla vstát, šeptá si paní Römplerová. Co se asi nyní děje po domě a v zahradě?! V tu dobu bývá pokaždé v zahradě, ani jeden den nevynechala; až dnes. Na stolku stojí několik temně rudých, sametových růží; tyto růže měl pan Römpler rád. Ale takové růže jsou přece jenom mrtvé a nenahradí zahradu.

Svět paní Römplerové byl úzký a malý, ale ona k němu upjala všechnu svou lásku, nerozptylovanou a trvalou lásku samotářů. Sledovala každý keř v zahradě, jeho pučení, květ a zrání; dávala růžím jména svých milých; v koutě zahrady, za altánem, stálo několik malých smrčků, jež musil Vincenc měřit, jak rostou. Neutrhla ani jedinou květinu: skoro jako by brala život člověku, zdálo se jí.

Růže těžce voní po šerém pokoji; paní Römplerová pohlíží na ně jako na družky utrpení.

— Ubohé růže! Zajdou zde. Ne na volném vzduchu.., mezi svými, ne! —

— Kdyby aspoň Tony přišla! —

Paní Römplerová je vysílena tím napětím; hlava jí klesne na podušku a zavře oči.

Tak usne.

Ano, Tony je zde. Přišla a usmívá se nějak rozpačitě; stále něco se jí vtírá do úst; ale potlačuje to a mlčí.

Paní Römplerová se na ni dívá a potom řekne tiše:

„Dej mi fotografie.“

Tony sejme několik fotografií, vybledlých a hrubých, které visí nad pohovkou, položí je na její lože, docela blízko k ní.

To jsou tedy ony fotografie.

A paní Römplerová vezme staré fotografie bytostí dávno nežijících a poprvé má ponurý a hořký dojem, že to všechno je mrtvo; jako by zde na rozhraní života a smrti si uvědomila pojem slova „nežít“. Jde hrůza z těch fotografií, které se tak vážně prezentují: pamatuješ se?! Zde je společně se svým manželem, ano; a z toho má strach, poprvé má z toho strach: někdo živý, ne stále ti mrtví!

Ten muž z oné fotografie čeká; klidně čeká. Odešel jsem, drahoušku. Ty nejdeš dlouho za mnou. Ale nyní přijdeš, že ano? Čekám, čekám. Jak zlé jsou ty mrtvé oči!

Paní Römplerová se bojí.

„Rozsviťte přece, Tony, je tu tak šero. Ničeho nevidím. A přineste mi fotografii Karlovu. To můžete odnést. Odneste to, ano!“

Tony rozsvítí a přinese synovu fotografii.

Jediný ze všech je živý; ten ji nebude strašit; nečeká na její smrt jako ti druzí. Musíme umřít, ano; nezůstane zde dlouho. Ale není pěkné od těch mrtvých, které milovala, že ji za všecku lásku děsí.

A tak drží synovu fotografii, jako by se jí chtěla bránit. A dívá se do oněch vážných rysů toho, který nepřichází, ačkoli ho čekají.

„Neuvidím tě tedy, dítě?!“

Tony se dívá, a skoro jako by se usmívala. To paní Römplerovou bolí.

„Proč se směješ, Tony?!“

Tony sklopí zrak.

„Milostpaní,“ praví potom, „pan Römpler — —“

Paní Römplerová upře na ni dychtivě zrak.

„Pan Römpler je zde.“

A dveře se pojednou otvírají a očekávaný přichází.

Paní Römplerová procitne.

Tony tu dosud není.

Karel tu není; fotografie visí na svém místě; zde není ničeho.

A její úzkost se stupňuje. Což kdyby to nyní přišlo?!

Je tak sama.

Aspoň s Bohem měla by se smířit. Řekne Tony, aby Vincenc došel pro pana faráře. Jen kdyby tu už byla. Fara je daleko; a což nebude-li farář doma?! Kdož ví?

Upírá zrak na dveře stále starostlivěji. Což ji chtějí mučit?!

Nyní konečně slyší kroky… ano, to jsou kroky, nemýlí se; ale to není Tony. A nyní více kroků a hlasy a hluk… podivný hluk v té tiché vile.

A nyní se otvírají dveře: pomalu a opatrně; a ve dveřích zjevuje se tak dlouho neuzřená bytost, její marně očekávaný syn…