Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/II. Julius Caesar

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
I. Coriolanus	II. Julius Caesar	III. Romeo a Julie

Údaje o textu
Titulek:	II. Julius Caesar
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Julius Caesar (Shakespeare)

Ohromný zástup lidí plnil římské ulice, čekaje, by spatřiti mohl Caesara, jenž slavnostně měl vjeti do města, zvítěziv nad Pompejem, nebo vlastně nad syny jeho, Gnaeem a Scipionem, v bitvě u Mundy ve Španělsku r. 45. př. Kr.

Tribunové Flavius a Marullus nelibě pozorovali všeobecné nadšení a Marullus takto zvolá ve svém rozhořčení:

  „Vy necitové, horší zvířat,
vy krutých srdcí Římané!
Což neznali jste Pompeje? Vždyť častokrát
jste střechy slézali a hradby;
a věže, okna, komíny,
i své dítky v rukou, sedíce
po celé dny a trpělivě čekajíce,
by spatřili jste vjezd Pompejův v Řím.
A když jen povoz objevil se jeho,
jak hřmotili jste druh za druhem,
že Tibera se chvěla v březích
jen hlasů vašich ozvěnou?
A dnes vy oblékáte nejlepší
svůj šat a svátek světíte? A hle,
vy květy v cestu střete tomu, jenž
jest nad Pompejem vítězem?…“

V tom hlahol hudby ohlašoval, že blíží se veliký výbojce, provázen jsa Antoniem, Ciceronem, Brutem a ostatní družinou, za níž následoval zástup lidu, v jehož středu byl věštec. Calpurnia,^[1] žena Caesarova, rovněž byla tam, i Porcia, manželka Brutova; a jiné paní vznešené, tvoříce jejich průvod. Veliký byl hlomoz; než prostřed něho ucho Caesarovo postřehlo zvuk jména svého a naporučiv ticho, zvolal:

  „Kdo v tísni jest a volá po mně?
Vždyť slyším hlas, jenž hudbu proniká.
Hlas: ‚Caesare!‘ Jen mluv! Neb Caesar
chce slyšet tebe!…“

Byl to věštec, jenž volal jméno jeho a dodal: „Varuj se Id^[2] březnových.“

Na slova Caesarova byl muž ten k němu přiveden, kdež opakoval slova hořejší; než průvod valil se dále a slova věštcova zůstala nepovšimnuta.

Byla právě slavnost Lupercalií^[3] a provozovány četné hry. Ale Brutus nechtěl na hry se dívati, a když Cassius^[4] jej k tomu přemlouval, pravil:

„Já nemiluji her; a postrádám
též Antoniova veselého ducha.“

Když takto spolu hovořili, hlomoz stával se stále větší a Brutus pravil, že se obává, aby lid neprohlásil králem Caesara. Cassius pak tázal se ho, zda přeje si, by se tak stalo, načež Brutus odvětil:

„To nerad bych, já, Cassie, miluji jej však.“

Měl za to, že Cassius má důvod jistý, proč zdržuje jej od zástupu ostatního, aby poslechl jeho hlasu; načež Cassius tajenou svou žárlivost na Caesara takto pronáší:

  „— Co jest na ‚Caesaru‘?
Proč zníti má to jméno lépe tvého?
Vždyť pospolu-li psána, stejně pěkná
a pronesena v jedno, jednak zní,
že vyváží se zcela. — Klň jimi
a ‚Brutus‘ jako ‚Caesar‘ ducha
vyvolá…“

Brutus přiznal, že časem rovněž podobně přemýšlel, i hodlá nyní rozvažovati blíže slova Cassiova. Ale hovor jejich byl přerušen objevením se Caesara a jeho družiny, neboť hry byly skončeny.

Brutus všiml si hněvného mraku na čele výbojcově, kdežto žena jeho Calpurnia měla líce bledé, i byl jist, že něco nebylo v pořádku.

Tu chvíli Caesar podezřívavě pozoroval Cassia a zavolav Antonia pravil mu, že jest to muž, který mnoho přemýšlí, a lidé tací že jsou nebezpečni.

  „Ten není nebezpečný, Caesare!
Jest Říman vznešený a oddaný!“

zněla odpověď Antoniova; načež odvětil Caesar, že bázně nezná sice, ale že:

  „Však bázeň kdybych znal,
já neznám muže, jehož střeh’ bych se
tak hned, jak Cassia hubeného.
Moc čte a mnoho pozoruje,
hrám nepřeje, ni hudbě, ty jak,
Antonie. Jen zřídka usměje se
a úsměvem to takým, jak sám
by sebe káral z hříchu, duch jeho
že vůbec hnout se dá čím k úsměvu.
A lidé tací nikdy klidně
na úspěch cizí nepatří, i jsou
pak velmi nebezpečni. — —“

Když přešli, Brutus zatáhl Cascu^[5] za kabát, táže se ho, proč Caesar vypadá tak smuten.

„Nuže, byla mu nabízena koruna,“ pravil Casca; „a když tak se stalo, on takto rukou ji odmítl. A lid dal se do hřmotného jásotu.“

„A proč povstal druhý hlomoz?“ tázal se Brutus.

„Nu, také proto;“ a Casca vykládal, že třikráte byla mu nabízena koruna a že třikráte ji odmítl, což vždy způsobilo v lidu bouři jásotu.

Cassius dobře vštípil si do paměti slova tato a odcházeje k domovu se rozhodl, že rozdmýchá jiskru závisti v prsou Brutových v plamen. Umyslil si hoditi mu do oken psané lístky jakoby od různých osob pocházející, jichžto obsahem vesměs bude úcta k jeho jménu a jen tak nepatrná zmínka o o ctižádosti Caesarově.

Brzy potom obyvatelé římští byli polekáni prudkou bouří a tak silným blýskáním, že „nebe se nezavíralo“, i neměli za jiné ve své pověrčivosti, nežli že něco strašlivého se udá.

„Kdo zažil kdy tak velkou hrozbu nebes?“ pravil Casca setkav se s Cassiem, jenž však odvětil, že beze strachu kráčel v blesku ulicemi. Casca pak pravil mu, že dne zítřejšího senátoři zamýšlejí Caesara zvoliti králem a že — mimo Italii — bude moci všude korunu nositi na zemi i na moři.

„Již vím, kam vetknu tuto dýku,“ pravil Cassíus; i dovedl tak tou měrou nadchnouti svého soudruha pro záměry vlastní, že brzy se shodli na společném úmyslu, vymaniti Řím z pout otrockých a konec učiniti utrpení. Především však uznali nutným získati Bruta na svou stranu.

Když nadešla noc, Brutus nemohl usnouti, neboť vývody Cassiovy vířily mu hlavou od rána do noci; i zavolal na sluhu svého Lucia, aby mu rozsvítil ve studovně.

„Zda nejsou zítra Idy březnové?“

tázal se; a když Lucius pravil, že neví, kázal mu, by podíval se do kalendáře a přišel s odpovědí. Když šel se světlem, našel sluha zalepený list, jejž donesl svému pánu, a Brutus otevřev jej četl:

„Ty, Brute, spíš! procitni a viz,
zda Řím má atd… Mluv, pomoz, trestej,
Ty spíš! O, procitni!…“

Přemýšleje o těchto zvláštních slovech, šeptal:

  „— Jsem žádán,
bych mluvil, trestal. — Říme, můj mějž slib,
že náprava-li opět nastane,
Tvé žádosti já, Brutus, plně
vyhovím!…“

V tom klepáno bylo na vrata domu a Lucius přišel ohlásit, že jest to Cassius s několika soudruhy, kteří si přejí mluviti s jeho pánem.

„Snad vyrušujem?“ pravil Cassius, vstupuje. Brutus odvětil, že jest doposud vzhůru, i tázal se, zná-li ostatní návštěvníky.

„Znám všechny z nich a žádný, kdož
by nectil tebe; všichni přejí si,
mínění bys o sobě měl to,
jež Říman každý v tebe skládá.“

Po té uvedl zvlášť každého z návštěvníků jménem.

I jali se osnovati plány k zavraždění Caesara a někteří chtěli utratiti též život Antoniův, ale Brutus nechtěl s tím souhlasiti.

Když konečně odešel Cassius i celá společnost slíbivše si, že provedou úkol svůj, jak se sluší na statné Římany, Brutus zadíval se na mladého svého sluhu, an tvrdě usnul, čekaje na rozchod společnosti. Takřka závidě mu nerušený spánek, pravil Brutus:

„Jak sladký spánek údělem jest tvým,
vždyť neznáš spousty myšlenek,
jež bdělá starost honí mozkem mým
a odtud zdravý odpočinek tvůj!“

Když stál tu ještě, Porcia, manželka jeho, přišla vyhledat svého chotě, neboť tušila, že se něco děje; mimo to pozorovala u večeře, že mysl jeho je všecka vzrušena. I pravila k němu:

  „— Můj pane drahý,
zda vědět smím, kde příčina jest žalu?“

Brutus odvětil, že není úplně zdráv; Porcia však věděla, že jest to pouhá výmluva, aby utišil další její dotazy, i prosila jej opětně, by jí důvěřoval.

  „Jsem ženou jen, toť pravda jesti,
než ženou, jižto Brutus zvolil
svou manželkou! Jsem ženou čestnou
jsouc dcerou Catonovou; a takto
jsem silnější všech svého rodu,
když taký muž a otec můj jest.
Své sděl mi záměry, já utajím
je, neboť těžkou přestála jsem
své pevnosti zkoušku. — —“

V tom právě ozvalo se znova klepání na vrata domu. Brutus zaslechnuv je, žádal Porcii, by jej opustila, slibuje, že po čase doví se příčiny jeho neklidu.

Příchozí byli noví dva vznešení Římané, hotoví súčastniti se vzpoury proti Caesarovi, z nichžto jeden pravil:

„Se srdcem znova vzplálým za vámi
jdu provést, nevím co, než dostačí,
že Brutus vede nás. — —“

V paláci Caesarově byl jistý nepokoj; neboť žena jeho Calpurnia byla naplněna zlými předtuchami a tak, když den svítal, prosila jej, by dnes nevycházel do města.

Caesar smál se takovým obavám; a když Calpurnia vykládala mu, že bylo zříti vlasatice na obloze a po ulicích strašlivé skřeky bylo slyšeti a jiná znamení výstražná že byla dána, pravil:

  „Zbabělci často dříve mrou než smrt
je schvátí; muž však jednou pozná smrt
jen. Ze všech divů, jež kdy slyšel jsem,
mi zdá se nejdivnějším, muž že bát
se může, vida blížící se smrt,
ten konec nezbytný nás všech. —“

Než jakkoliv velká byla smělost jeho, přece poslal k věštcům otázat se na sebe; a když vzkázali, by nevycházel toho dne, dal se ženou přemluviti, aby Marcus Antonius zašel do sezení senátorů a sdělil jim, že jsa churav, nemůže dnes býti přítomen.

Týž okamžik vešel Říman jménem Decius,^[6] k němuž Caesar takto promluvil:

„Hle, právě včas mi zrovna přicházíš,
bys pozdrav dones’ senátorům
a děl jim, dnes že nepřijdu k nim;
že nemohu jest chybno, netroufám
si, ještě chybnější. Já nechci dnes,
tak, Decie, oznam jim!…“

V to zahovořila Calpurnia, prosíc Decia, by řekl, že manžel její jest churav. On však nechtěl připustiti takovou za sebe výmluvu, i zvolal:

  „— Má Caesar lháti?
Či rámě své v boji tak jsem zchromil,
bych bál se starcům pravdu říci?
Decie, jen rci, že přijít nechci!“

Po té Decius žádal jej, by udal nějaký důvod, proč nechce jít do zasedání, neboť špatně prý by se vyjímalo, kdyby senátoři počali mezi sebou si šeptati, že schůzi třeba odložiti, až žena Caesarova bude míti lepší sny, a že „Caesar se bojí“.

Tu zvolal Caesar:

„Jak dětinné tvé obavy, Calpurnie!
i stydím se, že sluch jsem dal jim
svůj. — Šat dej sem, neb hodlám jíti!“

Část spiklenců se nyní objevila, jsouc ochotna doprovoditi Caesara do senátu.

Na ulici poblíž Kapitolu stál muž jménem Artemidorus,^[7] jenž dověděl se nějak o spiknutí proti Caesarovu životu, i držel v ruce papír, na němž psána byla tato výstraha:

„Caesare, varuj se Bruta; střez se Cassia, nepřibližuj se Cascovi; pozor dej na Cinnu;^[8] nedůvěřuj Treboniovi;^[8] pozoruj dobře Metella Cimbra: Decius Brutus tě nemiluje: ukřivdil jsi Caiu Ligaríovi. Jediná jest mysl v mužích těchto a ta jest proti Caesarovi. Nejsi-li nesmrtelný, měj se na pozoru: bezpečnost vede ke vzpouře. Bohové mocní kéž tě chrání! Tvůj ctitel

Artemidorus.“

Postaviv se na místě, kudy bylo Caesaru se bráti, byl rozhodnut dáti mu tento list, jako by měl k němu prosbu nějakou; snad si všimne listu a život jeho bude zachráněn.

Porcia, manželka Brutova, zůstavši samotna doma, byla velmi rozčilena. Konečně zavolavši k sobě hocha Lucia, poručila mu, by spěchal na Kapitol a donesl jí zprávu, zda pán její dobrého jest vzezření a co činí Caesar.

Věštec, jenž o slavnosti Lupercalií vyzýval Caesara: „Střež se Id březnových,“ objevil se nyní u domu Brutova, a když Porcia tázala se ho, co tu dělá, odvětil, že hodlá jíti na Kapitol, chtěje žádati Caesara, by dbal svého života.

Veliký byl zástup pohromadě; mezi ostatními Artemidorus a věštec, kteřížto oba žádali Caesara, by četl jejich listy, když šel okolo nich. Než spiklenci rovněž nachystali jednoho ze středu svého s písemní prosbou, aby první jejich četl.

  „Mou napřed žádost čti, o Caesare,
ta blíže týká se tě, čti ji, čti!“

volal Artemidorus. Ale Caesar prohlásil, že záležitost jeho se týkající až na konec má býti ponechána. A tak vešel na Kapitol, aniž četl výstrahy.

Když senátoři všichni usedli a státní záležitosti počaly se projednávati, jeden za druhým ze spiklenců povstával a poklekaje před Caesarem, přednášel prosbu nějakou. A když tak všichni kolem něho byli shromážděni, tu jak ujednáno bylo, měl Casca první jej bodnouti. Když se tak stalo, Caesar uchopil jej za rámě, ostatní však skolili jej svými dýkami. Poslední ze všech byl Brutus, na něhož obrátily se udivené zraky Caesarovy, a zvolav: „I ty, Brute“,^[9] dokonal.

Veliký nastal zmatek, za kteréhož Cinna vyzval mnohé, aby rozběhli se po ulicích a volali: „Volnost! Svoboda! Tyran jest mrtev!“

Brutovi záleželo nyní na tom, aby zajistil si přátelství Marca Antonia, jenž byl mocným spojencem Caesarovým; i poslal pro něj do domu jeho, kamž byl se utekl, slibuje, že nebude mu ublíženo. Když pak Antonius se objevil, pravil, že kdyby o smrt jeho šlo, nejraději že by zemřel Caesarovi po boku. Načež Brutus odpověděl:

„O Antonie, své nechtěj od nás smrti,
ač krvežíznivými nyní snad
se zdáme činem provedeným,
když ruce zkrvácené vidíš naše;
než srdcí našich bědných nevidíš
a nelituješ, čin že vykonán
ten Říma k záchraně!…“

Antonius po té podávat ruce všem kolkolem, ale srdce jeho bylo smutno, i zvolal:

  „Že miloval jsem tebe, Caesare,
jest pravda; patří-li však na nás
tvůj duch teď, žal zda větší netrápí
jej smrti, vida Antonia, an
hned u mrtvoly tvé se bratří
a zkrvácené tiskne ruce
těch, kteří zprobodali tebe!
O vznešený! Kéž očí měl bych sta,
by rány oplakaly tvoje tak,
jak proudí krev se z nich; toť věru
by lépe slušelo se příteli,
než přátelství bych já lhal vrahům!“

Tu pravil Cassius, že nevytýká Antoniovi jeho přátelství k Caesarovi, že však třeba, by měli jistotu, může-li jejich společnost na něho spoléhati.

Na to odpověděl Antonius, že přítelem jest jich všech, jen udají-li mu příčinu, proč Caesar byl nebezpečným. A Brutus ujistil jej úplným v té příčině zadostučiněním.

Hned na to žádal ještě Antonius, aby o pohřbu Caesarově bylo mu dovoleno pronésti řeč k jeho poctě. Brutus k tomu svolil, neboť hodlal napřed sám osloviti lid a udati příčinu skutku, jenž nevysvětlen, krutým se mohl zdáti.

Zastavivše mrtvolu Caesarovu v rukou Antoniových, aby mohl připraviti obřady pohřební, Brutus a Cassius, následováni byvše občanstvem, spěchali na forum, aby vyložili, proč Caesar zemřel. Brutus pak takto oslovil čekající lid:

„Římané, krajani a přátelé! Poslyšte mne v mé záležitosti a buďte klidni, ať dobře slyšíte: Věřte mi na mou čest a úctu mějte k ní, ať věříte; suďte mne dle svého rozumu a důmysl svůj vzbuďte, byste lépe mohli souditi. Je-li kdo ve shromáždění tomto, kdo přítelem byl Caesarovým, tomu pravím, že láska Brutova k Caesarovi nebyla menší jeho. Žádá-li pak přítel tento věděti, proč povstal Brutus proti Caesarovi, toto odpovídám: — Ne, že miloval jsem Caesara méně, ale že více miloval jsem Řím. Či raději byste chtěli, by Caesar žil a vy umřeli jako otroci, než smrt Caesarovu, byste žili jako mužové svobodní? Jelikož mne Caesar miloval, pláči o něho, že byl šťastným, těším se z toho, že mocným byl, ctím jej, ale že byl ctižádostivým, zavraždil jsem jej. Zde vizte slzy pro lásku k němu, radost pro jeho štěstí, poctu pro jeho moc a smrt pro jeho ctižádost.“

Po té vyzval občany, by prohlásili, zda který z nich přál by si býti nevolníkem nebo kdo z nich nechtěl by býti Římanem, jenž vlasti své by nemiloval; i odvětili jako jedním hlasem: „— Nikdo, Brute, nikdo!“

Zatím Antonius a jiní blížili se sem s mrtvolou Caesarovou; ale hluk byl chvíli takový, že nemohl promluviti k lidu dle dřívějšího svolení Brutova. Po chvíli pak počal Antonius připomínati občanům, jak kdysi milovali Caesara; načež prohlásiv, že nemíní uraziti Bruta, tázal se jich, má-li jim přečísti závět,^[10] již mrtvý jeho přítel jim zůstavil.

Vzbudiv takto zájem lidu, váhal, řka, že snad kdyby ji četl, srdce jejich by se rozohnila a dojíti by mohlo k násilí.

Tím jen zvýšena žádostivost zástupu, jenž tísnil se kolem Antonia, naléhaje, aby závět byla čtena. Když takto utvořil se kruh kolem mrtvoly, Antonius ukazuje lidu plášť, jímžto byla přikryta, připomínal mu letní večer, kdy Caesar po prvé oděn byl pláštěm tímto ve svém stanu, když přemohl Nervie,^[11] načež zvolal:

  „Hle, tuto dýka vnikla Cassiova,
zde rána, jakou Casca způsobil!
A Brutus, miláček, ten bodl sem;
když vytáh’ bednou ocel z těla,
aj, krev, hle, proudem kterak řinula,
když Caesar vzchopil se, by přesvědčil
se, možno-li, by Brutus bodl též,
vždyť víte, andělem že jeho byl!
Vy, bohové, vy sami suďte!
Vždyť víte, Caesar jak jej miloval!
Toť nejděsnější rána byla,
a Caesar o tom když byl jist,
tu nevděk spíš než ruce vrahů
skon srdce jeho způsobil…“

Mysli obecenstva byly nyní mocně vzbouřeny proti Brutovi a jeho straně; a lid volal, že chce pomstiti smrt Caesarovu a bourati, páliti a vražditi. Z divého křiku spěl pak zástup k domu Brutovu, Cassiovu a Deciovu i ostatních, chtěje je vypáliti. A zmatek zavládl v celém městě.

Julius Caesar ve své závěti přijal za syna pravnuka Octavia. A četné vojsko shromáždilo se nyní kolem něho, doléhajíc naň, by pomstil smrt strýce svého. I došlo k bitvě na planinách u Filipi,^[12] v níž spiklenci byli přemoženi.

Nechtěje býti zajatcem, Brutus donutil sluhu svého Stratona, aby podržel mu vstříc meč, na nějž naběhnuv, sám se usmrtil.

Když Antonius našel zraněné a bezduché jeho tělo a slyšel, kteraký vzal konec, pravil:

„Byl nejvznešenější z nich Říman,
neb všichni spiklenci až na něho
jen ze závisti na Caesara
své obrátili zbraně. Jen on
na mysli maje blaho obecné
se rovněž přemluvit dal jimi. —
Žil šlechetně a záměry, jež
vždy měl jen na zřeteli, byly
tak mohutné, že příroda vstát
by mohla volajíc: ‚To byl muž‘!“

---

1. Calpurnia byla čtvrtá manželka Caesarova.
2. Základem římského kalendáře byly: Calendae, první, Nonae, pátí nebo sedmí, a Idus, třináctí nebo patnáctí dnové v měsíci.
3. Ke cti boha Fauna nebo Luperca, v polovici měsíce února.
4. Jeden ze spiklenců, byl přemožen u Filipi, kdež dal se probodnouti sluhou svým Pindarem.
5. Publius Servilius Casca, tribun lidu z r. 43, padl rovněž u Filipi.
6. Válčil s Caesarem v Gallii, kdež se mu četných dostalo poct.
7. Artemidorus z dorské osady Knidu na jihozápadním pobřeží maloasijském.
8. Byli oba přátelé Caesarovi.
9. Slova ‚Et tu, Brute‘, objevují se v dramatě tomto teprve od r. 1582, kdy bylo po latinsku v Oxfordě provozováno.
10. V závěti poručil Caesar každému občanu 75 drachem a odkázal lidu své sady a zahrady na břehu Tibery.
11. Nerviové, mocný národ belgický v nynějším Namursku a Hennegavsku, přemožen Caesarem r. 57. př. Kr.
12. Filipi, město v Macedonii poblíž hranic thráckých.