Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/I. Coriolanus

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
	I. Coriolanus	II. Julius Caesar

Údaje o textu
Titulek:	I. Coriolanus
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Coriolanus (Shakespeare)

Ulice římské byly naplněny vzbouřenými občany, kteřížto, ozbrojeni jsouce klacky a holemi, hřmotili hněvnými hrozbami proti patriciům. Bylo to v době nedostatku a hladu a lid obecný těžce nesl, že zásobárny bohatců byly plny obilí, kdežto jemu bylo strádati, a zákony státní že byly prý tyranské. Hlavním svým nepřítelem prohlašoval lid Caia Marcia, jsa hotov jej zavražditi. Než za všeobecného hluku a sběhu ozval se hlas muže, jenž přítelem byl obecenstva, tážící se, proč tolik zbraní jest pohotově.

Byl to Menenius Agrippa. Při jeho spatření nastalo znenáhla utišení v zástupu, že mohl promluviti k rozhněvaným mužům. Předně pravil, že se mýlí, domnívajíce se, že patriciové jsou jejich nepřáteli, a co bídy se týče, že rovněž jimi nebyla zaviněna. Ale slova tato zůstala bez účinku; opět zazněly drsné hlasy, ječíce: „Starejte se o nás; nikdy se o nás ještě nestarali.“

Po té Menenius Agrippa jal se přirovnávati součásti státu k různým údům těla lidského, kteréžto, jak pravil, by nemohly býti jeden bez druhého, zrovna tak, jako by patriciové nemohli postrádati plebejů, ani plebejové patriciův. A když takto ještě mluvil, Caius Marcius objevil se v jejich středu, volaje:

                    — „Co stalo se,
že v těchto města částech různých
vy senát vážný napadáte,
jenž z vůle bohů řídí vás, sic jinak
by druh zhlt’ druha?…“

Zároveň však donesl zprávu, že vyhověno jednomu z jejich požadavků, aby totiž voliti si směli dle vlastního výběru pět tribunů na obranu vlastních práv, a že jedním z nich jest Junius Brutus. Marcius však prohlásil, že „čeládka“ nic u něho nezmůže a že tím dán jest podnět jen k novým nájezdům.

Co takto mluvil, rozlétla se zpráva, že Volskové^[1] se vzchopili vojensky proti Římu, vedeni jsouce Tuliem Aufidiem, o němž Marcius pravil:

                    „— Toť lev,
jejž hrd jsem stíhaje.“ — —

V městě Volskův, Coriolích, senátoři byli shromážděni, rokujíce o tom, kterak Římané přijali zprávu o jejich přípravách k válce. Jeden z nich zvolal:

    „— Náš voj jest v poli,
i není pochybnosti, že Řím
je hotov k odpovědi. —“

Jiný pak dodal:

                        „— — Aufidie,
ty šlechetný, chop úkolu se svého
a jdi k svým plukům; sami uhájíme se,
když rozhodli se dříve; armádu veď
vpřed, neb myslím, že předstihneš
je jistě…“

Virgilia, manželka Marciova, byla plna starosti a strachu z blížící se války; ale matka jeho, Volumnia, snažila se dodati jí trochu odvahy vlastní, řkouc: „Když dítkem ještě byl a jedináčkem mým; když něha mládí všech budila pozornost; když za královské plesy matka na okamžik nebyla by s očí dítko dala — já uváživši, že pocta muži sluší, bez níž jest obrazem na zdi visícím, chutě propustila jsem jej vyhledávat nebezpečí k vůli slávě. Do války kruté poslala jsem jej, odkudž vrátil se — čelo věncem ozdobeno dubovým.“

Virgilia pak tázala se jí, kterak bylo by, kdyby místo vítězství byl padl; a Volumnia pravila, že byla by velebila jméno jeho a že raději by chtěla, majíc dvanáct synů, by jedenáct umřelo vznešeně za vlast, než aby jediný žil v přepychu a pohodlí.

V tom jiná žena římská vešla do obydlí Marciova. Jméno její bylo Valena a jsouc přítelkyní Virgiliinou, snažila se ji přemluviti, by s ní vyšla z domu.

„Nepřekročím prahu domu toho, dokud pán můj nevrátí se z boje,“ pravila Virgilia.

„Pojď se mnou; i povím ti vzácnou novinu o tvém manželu,“ byla odpověď Valeriina. Ale novina tato sdělovala toliko, že Marcíus byl poslán s vojskem ke Coriolům s Titem Lartiem, i nebylo pochyby, že Volskové budou pokořeni a válka rychle skončena. Nebylo však možno povznésti mysl ustarané paní; i zůstala doma se srdcem úzkostlivým a pokleslým.

Bylo zoufale na obou stranách bojováno, a Římané zpět zahnáni za své zákopy; ale Marcius vedl je vpřed i podařilo se mu zatlačiti Volsky do města a statný vůdce sledoval je až k branám městským.

Nikdo z jeho mužstva nebyl s ním, any brány městské zavřely se za ním. Byl sám s nepřítelem; nicméně, ač jediný, Marcius dovedl zadržeti Volsky, až armáda jeho mohla vniknouti do města, jež nadobro bylo pak vydrancováno.

Když znamení dáno bylo k ústupu a Římané shromáždili se v ležení a když Marciův statný čin ode všech byl zvelebován, pravil:

                „— Teď prosím, nic už více,
má máť, když krev svou právem velebí,
jen zármutkem mě plní. Vykonal
jsem, každý z vás co pro vlast byl by též.“

Římský generál Cominius nechtěl mlčky přejíti výkon tak statečný i prohlásil, že desátý díl vší kořisti z Coriol má mu býti odměnou. —

              „— Mé díky, generále,
než srdce mé svůj nedá souhlas,
by odměněn byl darem meč ten.
I trvám na témž díle, jakož
z vás každému přísluší. — —“

zněla odpověď Marciova. Po té vojínové jásavě provolávali jeho jméno, mávajíce čepicemi a kopím.

Cominius pak pravil, že jest příliš skromným; že však jiný najde způsob odplaty za jeho velkou státu službu.

                             „— Nuž vězte
vy všichni, celý svět, že Caius
sám korunu má boje; pročež
já svého dávám jemu koně
i se vší výzdobou; — a od těch dob
na pamět výkonu u Coriol
ať za souhlasu celé armády
jest zván: Caius Marcius Coriolanus!“

Veliká byla radost a nadšení v Římě, když došla zpráva o vítězství nad Volsky, a veliké množství lidu vyšlo vstříc vítězi, jenž byl ověnčen listím dubovým a provázen se vší poctou a důstojenstvím.

Volumnia, matka jeho, jásala i nad ranami, jež obdržel, ale Virgilia plakala, i pravil k ní Coriolanus:

„Či smála by ses, kdybych mrtev přišel,
že pláčeš nad mou slávou? Drahá moje,
tak vdovy v Coriolích vedou si
a matky synů zbavené…“

Brzy po té zvolil senát Coriolana konsulem; než především bylo potřebí, by dostalo se mu hlasů lidu obecného, a mnozí z nich nikdy ho nemilovali. Trpce nesl hrdý Říman, že má se dohledávati přízně nízké třídy lidu, nicméně takto uvažoval:

           „— Zvyk mne k tomu vede,
a zvyk co žádá, tomu vyhoviž,
nač smetat prach se starých obřadů
a bludy dávné pravdě k vůli
překonávat?…“

Než sláva, jíž dosáhl, získala mu většinu hlasů plebejských a volba senátu byla tak potvrzena. Ale tribunové Sicinius a Brutus těžce nesli volbu tuto, i vinili lid ze slabosti a dětinnosti, jelikož prý se dali přemluviti slovy muže, jenž nikdy nebyl jejich přítelem. I nutili občany, aby zvrhli volbu svou na veřejném shromáždění a svedli vinu na tribuny.

„— Rcete, jak předčítali vám jsme,
že nedávno jen vlasti slouží…“

zvolal Brutus; a vida, že slova tato mají jistý účinek, pokračoval:

        „— že stalo se vše tak
jen naším přičiněním u vás;
a plným počtem hlasů jistí
se na Kapitol odebeřte. — —“

Popudivše takto posluchačstvo svoje, Brutus a Sicinius vyhledali Coriolana i pravili mu, že bylo by nebezpečno, kdyby na volbě své setrval.

Patricij Cominius zvolal však hněvivě:

„Což neprošel-li plebeji i námi?“

Brutus odvětil, že lid jest roznícen proti němu; i připomněl Coriolanovi, kterak nedávno byl proti tomu, aby se dalo lidu obilí.

Coriolanus prohlásil, že co cítil tehdáž a řekl, hodlá nyní opakovati; že konejšiti odpořilé a obtížné obecenstvo znamená toliko živiti zárodky výpadů a vzpoury proti senátu.

Tu Brutus zvolal:

„— — A hlasovat má lid
pro slova druhu toho? —“

A Sicinius dodal:

„Vždyť mluvil jako zrádce. Tak též
ať odpoví se jemu! — —“

V tom dav rozlíceného lidu vrazil sem, volaje: „Dolů s ním!“; než Sicinius volal po klidu a jelikož byl z jejich tribunů, dovolili mu mluviti. V řeči své neužíval přídavku Coriolanus, nýbrž stále nazýval jen Marciem konsula nově zvoleného.

„Jest na mále svobody vaší;
Marcius vše chce vám vzíti. Tento,
jejž nedávno jste zvolili si
konsulem!…“

V tom přerušil jej Brutus, řka, že on a ostatní byli jednohlasně zvoleni tribuny lidu a že přísluší jim hájiti své vážnosti.

                 „My tuto prohlašujem
ve jménu lidu, jímž jsme zvoleni,
Marcius že smrti hoden jest. —“

Rozlícen vztekem, chtěl vrhnouti se lid na Coriolana, zavléci na skálu Tarpejanskou^[2] a svrci jej dolů jako zločince; on však tasil meč k sebeobraně, ani ostatní senátoři žádali jej, aby se odebral do domu svého, dokud se neuklidní vzbouřené mysli lidu.

Coriolanus opětně prohlásil, že nehodlá měniti svého smýšlení, aby získal si přízně lidu, a když matka jeho Volumnia přimlouvala mu, aby tak učinil, pravil:

„Proč mírnit mám se? Povahu mám
tu vlastní zapřít? Raděj ukáži
se, jakým jsem!…“

A senátoři žádali jej, by se vrátil na tržiště a napravil, co před chvílí tam řekl. Jelikož Coriolanus stále pak se zdráhal dáti na jevo smýšlení, jehož v nitru svém nechoval, jala se jej Volumnia prositi, aby šel a mírným slovem ukonejšil občanstvo, neboť mohl by takto později nabýti plné nad ním moci. Po dlouhém nucení pravil Coriolanus:

                 „— Hle, odcházím,
mé ženě poručte mne, konsul jsem
a zůstanu jím!…“

Když přišel na náměstí či forum, byl tázán, hodlá-li se podrobiti hlasu lidu, i odvětil, že ano; načež přítel jeho Menenius připomínal občanstvu, jakým statným vojínem se ukázal Coriolanus a že, byla-li slova jeho drsná, byla taková jako vojínem pronesená.

Po té tribun Sicinius tuto obžalobu na něj vznesl:

                 „— Ty chtěl jsi
Řím celý v úřad změnit jeden,
bys sám byl mocným tyranem,
a protož zrádcem budiž zván!“

Slovo zrádce roznítilo nevoli Coriolanovu i jal se hřímati hněvnými slovy, jimiž znova vzbudil všeobecnou nelibost proti sobě, a opět zazněl pokřik:

„Jen na skálu s ním, na skálu!“

Ale Sicinius pravil, že lépe bylo by vypověděti jej z města, načež on, jako tribun, soud ten nad ním pronesl jménem lidu. Marně snažili se ostatní senátoři, přátelé Coriolanovi, mluviti: lid obecný nechtěl slyšeti slova, nýbrž stále hřímal:

„Jest psancem, stát jak mělo se s ním!“

Po té hrdý vojín s výrazem vzteku v každém rysu tváře a ještě větším vztekem v každém slově utajeným prohlásil, že odchází k jich nepřátelům, od nichž ať nikdy více od něho nečekají vysvobození.

Hořce nesly matka a žena Coriolanova hanbu jeho; než on snažil se je potěšit, i pravil:

                    „— Aj, matko,
kde dávná tvoje odvaha, kdy,
že duchů zkouškou zápas jest a
jen lidem obecným že osud
velí, jsi říkala mi vždycky?…“

Někteří z jeho přátel prohlásili, že chtějí následovati jej do vyhnanství; než Coriolanus všem dává ‚s Bohem‘, řka:

        „Nuž, milá ženo, matko drahá
a přátelé vy jména čestného,
vy všichni ‚s Bohem‘ buďte. Dokud
však na zemi mně bude popřán
pobyt, vy o mně ještě slyšet
budete. — —“

Odebrav se do Antia,^[3] Coriolanus vyhledal Aufidia, svého bývalého nepřítele, jsa tak dobře přestrojen v obyčejný oblek, že nikdo by jej nebyl poznal. Když blížil se k domu, jenž mu byl ukázán, uvažoval o změnách osudu na světě, kdy přátelé druhdy stávají se nejkrutějšími nepřáteli. Když uveden byl k Aufidiovi a tázán po jméně, Coriolanus pravil, že Volskům nehudebně zníti bude jméno — Caius Marcius, jenž tolik zla jim způsobil, jenž však nyní ochoten jest bojovati s nimi proti svým nevděčným krajanům.

Aufidius byl hluboce dojat jeho slovy, i prohlásil, že kdyby jiné příčiny neměl k boji s Římem, již pro toto jednání se vznešeným bojovníkem hotov byl by k válce; a ujistiv jej svým opravdovým přátelstvím, pravil, že jest mu „tisíckráte vítán“.

Radostná zpráva rychle šířila se mezi Volsky, kteřížto jásali již nad jistým vítězstvím, kdyžtě tak statný vojín byl s nimi.

Když Římané uslyšeli, že Aufidius ve spojení s Marciem vede mocné vojsko na jejich město, každé srdce zachvělo se ohromením;

           „— On zatřese
vám v uších Římem…“

volali senátoři na tribuny, jižto zavinili to neštěstí; a Menenius zvolal, že po všech bude veta, ač nebude-li pohnut Marcius, jenž srdce jest vznešeného, k milosrdenství.

Měniví občané nyní prohlašovali, že souhlas s jeho vyhnanstvím dali proti vlastní vůli; než Sicinius a Brutus snažili se upokojiti lid řkouce, že zpráva ta není pravdiva a že učiní lépe, rozejdou-li se do svých domů a upokojí se na mysli.

Zatím někteří z patriciův vybrali se z Říma tam, kde tábořil Coriolanus, a klečíce, prosili za slitování, ale nadarmo. Jeden z nich mu připomínal, že má v Římě doposud své přátele; on však odvětil, že „pro jedno, dvě zrnka“ nemůže celek nechat nespálen.

Po té byl vypraven Menenius Agrippa, jehož kdysi velmi miloval, by připomněl Coriolanovi dítě, matku a ženu. Byl však rychle propuštěn.

                  „— Již odejdi,
mé uši proti prosbám vašim
jsou silnější než brány vaše
oproti síle mé —“

byla jediná odpověď toho, jenž kdysi tolik činil pro svou domovinu.

Ještě jeden pokus učinili Římané na usmířenou hněvu Coriolanova, vyslavše do ležení Virgilii, oblečenou ve smutku, ana vedla za ruku jejich synáčka. „Můj manželi a pane!“ zvolala. On však odpověděl hlasem vážným:

„To nejsou tytéž oči, které
já v Římě měl jsem — —“

Patrně však zmírnil Coriolanus svůj hněv; nicméně žádal ji, by nechtěla po něm odpuštění Římanům. Na to poklekl před starou matkou svojí prose za požehnání, ona však padši na kolena před ním, prosila za smilování nad jeho rodným městem. Coriolanus dlouho odporoval, konečně však obměkčeno srdce jeho a uchopiv ruce její zvolal: „O matko, matko, co jsi učinila!“ Po té obrátiv se ke druhu svému ve zbroji, pravil:

         „Aufidie, nemohu víc války
sám vyvolat, než mír chci míti
s tebou. Nuž viz, Aufidie, kdybys
na místě mém byl, matky vlastní
bys neslyšel? — —“

Generál Volskův doznal, že sám byl dojat; po té Volumnia s Virgilií i s družinou pozvány byly do stanu k odpočinku, co zatím radostná zpráva o míru odeslána byla do Říma.

Menenius a tribun Sicinius málo očekávali úspěchu z tohoto nového pokusu usmířiti Coriolana; než co takto hovořili, přiblížil se k nim posel se zprávou, že paní jej překonaly; že Volskové odtáhli zpět a Marcius s nimi a že —

„den veselejší nikdy Římu
od vypuzení Tarquiniů
nevzešel — —“

Radostné výkřiky zavznívaly vzduchem; bylo slyšeti zvuky trub, rohů i bubnů. A patriciové s plebeji šli vstříc Volumnii, by ji uvítali i s ostatními paními.

Jiný pak výjev udál se v Antiu; neboť Aufidius prohlásil Coriolana zrádcem Volskův, jenž dojat byv slzami žen, připravil je o želený triumf nad Římem. Když pak mluvil o podmínkách, za kterých mír byl uzavřen, tu úmyslně nazýval jej Marciem, jakoby v udivení opakuje jméno toto:

„Aj, Marcie, Caie Marcie, zda myslíš,
že uloupeným nazvu jménem
Coriolanus tebe v Coriolích?…
Vy, pohlaváři státu, bídně
on zradil vaši věc, an vydal
jen za slzných těch kapek trochu
váš Řím své matce, ženě svojí!“ —

Nastal shon, v němž ozývaly se hlasy: „Ať zhyne za to!“ a Aufidius s několika důvěrníky, jižto znali jeho řevnivou nenávist k římskému soupeři, tasili meče a z nich proklál srdce Coriolanovo, jenž mrtev klesl k zemi.

„Čín vykonal jsi, jejž moc opláče“

zvolal jeden z pánů obrácen k Aufidiovi. A jiný dodal:

          „— Pryč odtud s mužem tím
a oželte jej všichni. — Vážen
ať jest, jak nejvznešenější z těch,
kdo byl kdy mrtev spálen — — —“

Náhlá lítost z ukvapení naplnila nyní srdce Aufidiovo a zvedaje se země mrtvolu Římanovu, by pomohl ji odnésti, pravil:

„Ač mnohá vdova v městě tomto
jen pro něj oplakává dítko,
jež vinou jeho bylo zničeno,
nicméně šlechetná mu budiž
pamět! — —“

---

1. Staroitalský národ na jihozápadním svahu Apennin po obou stranách řeky Liris.
2. Jest to jižní výběžek kapitolský, z něhož za dob republiky i císařství zločinci a vlastizrádcové dolů byli svrháni.
3. Antium, město v Latiu, bylo v úzkém styku s Volsky.