Strýček Indián/Zjizvená tvář

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Calera Marsal	Zjizvená tvář	Modré slunce

Údaje o textu
Titulek:	Zjizvená tvář
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Lovec se odmlčel a zamyslil.

V tvářích Italů bylo znát, že v duchu počítají, jakou měl ztrátu na psech — nejlepších psech z celého okolí. Věděli, že jeho finanční stav je špatný, a že přece odepřel prodat psy anglickému svátečnímu lovci, který mu nabízel hrst zlaťáků za smečku. Paraguayští dělníci se dívali ustrašeně. Po celém poříčí Paraguaye se mluvilo o pověstném tygru od Santa Cruzu. A nyní že by byl zde? Dělila je sice od něho široká řeka, ale…

„Poslyšte, pane, vy znáte zvyky těch potvor,“ přerušil ticho don José a přimhouřil pravé oko tak, aby to viděl jen jeho host. „Je pravda, že jaguár plave?“

„Plave,“ přisvědčil lovec, „nerad, avšak plave velice dobře.“

„Ale tak širokou řeku by nemohl přeplavat?“ ptal se správce a zamrkal na lovce usilovněji.

Lovec si dobře všiml znamení, jež mu správce dával ze strachu, aby se mu dělníci nerozutíkali, ale nechtěl lhát. Znal dobře nebezpečí, jež hrozilo obyvatelům vápenice. Chtěl je spíše na to připravit: „Zdá se, že po celou tu dobu, co zde bloudí, hledá přechod. Každý večer řve, aby vyplašil své nepřátele krokodýly. Pokaždé na jiném místě. To by nedělal, kdyby chodil pít nebo rybařit.“ Lovcův pohled se svezl ze správce na ostatní dělníky. Kdyby byl řekl pravdu, že přijel do vápenice, aby zde na šelmu čekal, rozutekli by se všichni. Bylo zde jediné místo, kde mohl jaguár pěkně přeplavat a uspořit si i vzestup po strmé skále. Věděl dobře, že kočka už druhý den zkoušela vodu, vrátila se však, zahnána množstvím krokodýlů. Vytrvalým řevem je snad zaplaší už dnes, snad až za týden, ale proud ji pak zanese přímo k vápenici. Viděl ji za dne dobře svým dalekohledem, jak z druhého břehu pozoruje muže nosící vodu po pohodlné stezce. Proto stál lovcův stan již druhou noc napříč přes cestu mezi dvěma balvany, proto jej každé ráno skládal a nepřijal pohostinství v pohodlné posteli v domě. Chtěl na šelmu počkat. Ale hostiteli, který ho tak laskavě přijal, nechtěl škodit.

„Když však nepřešel severně,“ řekl, „u Itá-pukú-mí, kde je řeka úzká, pozná brzy, že je to zde horší, a půjde snad dál k jihu, kde si může odpočinout na ostrovech. Takovému jaguáru, jako je Zjizvená tvář, nevadí, že jsou ostrovy obydleny.“

Don José si oddychl, ale Paraguayci ještě nebyli upokojeni. „A vy jste se ho vzdal? Ztratit tolik psů a opustit bojiště?“ řekl jeden z nich nedůvěřivě. Znal pověst o lovcově vytrvalosti.

„A co mohu dělat v tom stavu? Bez psů, sám a ještě nemocen?“

Věru, zdálo se, že lovec je v té chvíli velice skleslý.

„Nechal mi dvě nezkušená štěňata a…“

Lovec nenápadně pohlédl v tu stranu, kde stál Joaquín.

Snad jsem se prve přece jen mýlil, pomyslil si. Ale zahlédl znovu v šeru dvě lačné a o jeho tvář opřené oči. Jak je možné, že jsem si tohoto muže nepovšiml dříve? A proč mě nenávidí?

Ale nedal ani trhnutím brvy najevo, co právě procházelo jeho myslí. Naopak, tvářil se ledabyle.

Když pohlédl na Joaquína, spatřil v jeho ruce prázdný koflík.

„Joaquíne, prosím vás,“ řekl ztichle a vlídně, „myslím, že by bylo dobře, abych se opět napil čaje. Dejte mi laskavě ten koflík!“

Joaquín vystoupil ze stínu a šel k ohni. Sklonil se beze slova nad lovce a podával mu koflík.

Záře ohně padla na Joaquínovu levou tvář. A tu lovec užasl: touto levou tváří se táhla dlouhá, rozeklaná jizva po nějaké hrozné ráně. Jizva na levé tváři. V lovcově nitru jako by se něco proti tomu vzepřelo. Zjizvená tvář!

Vzal od Joaquína koflík a pravil klidně:

„Děkuji vám, příteli. Jsem opravdu rád, že…“

Nedomluvil. Nikdo by v něm nebyl poznal ten balík pokrývek, který se před chvílí hřál u ohně. Náhle odhodil podávaný koflík, trhl sebou a celý se proměnil. Byl podoben napjatému luku. Seděl teď, jako by se chystal ke skoku. Všecky žíly na jeho tváři byly napjaty a upřeně se díval do tmy přes řeku. Jeho hlava byla nahnuta kupředu a boltce se pohybovaly jako u dravce. Svým divným chováním působil na všecky, že se nikdo neodvážil ani hnout, a sám Joaquín zůstal překvapen stát na svém místě.

Z veliké dálky bylo slyšet podivný zvuk, jako zpěv noční vlaštovky. Zvuk ještě nedozněl, když lovec vyskočil. Ve skoku chytil hořící větev z ohniště a dopadl vedle své bedny. Otevřel bednu, vyňal z ní raketu, připevněnou na dlouhém drátě, a strhl ze stěny opakovačku s dlouhou ocelovou hlavní. Vyňal patronu, obratně z ní vykroutil ocelovou kulku, stlačil trochu prach, dosypal trochu prachu z růžku, aby ji doplnil, a pak uložil patronu do svisle stojící hlavně. Potom shora vstrčil drát s raketou, zapálil doutnák a přiložil pušku k líci.

To vše udělal velmi obratně a rychle.

Pak stál několik vteřin nehybně, jako by chtěl zrakem prorazit tmu, a pozoroval praskání doutnáku.

Pojednou vystřelil šikmo vzhůru. Zpáteční odraz ho odhodil zpět, že zavrávoral skoro až k ohni, ale hned zase stál nehybně a upřeně se díval před sebe. Vystřelená raketa svištěla v oblouku nad řekou.

Uprostřed řeky se zapálila a nechávala za sebou ohnivý oblouk. Když se blížila k druhému břehu, vybuchla a vzplála jako veliké modré slunce — pak chvilku tma a zase zazářila červeně. Celý kraj se na chvilku osvětlil, ale hned se zas setmělo. Nikdo z přítomných neměl kdy pochopit, proč se to vše děje.

V témže okamžiku, kdy zhasla raketa, dolehl k nim vzteklý řev jaguára, ukončený zavytím.

Lovec vytáhl z kapsy dřevěnou indiánskou píšťalu a třikrát na ni pronikavě hvízdl. Z protější strany se ozval křik od vesnice náčelníka Kyráa.

Lovec, jako by se nic nebylo stalo, přisedl k ohni a požádal Joaquína, aby mu nalil čerstvého čaje.

Joaquín překvapen čaj nalil. Ani si vtom rozrušení nepovšiml skoro velitelského tónu, jakým ho lovec o čaj požádal. A stejně překvapeně civěl ještě tehdy, když lovec převrátil koflík čaje do úst a hltavě pil.

Konečně promluvil Giovanni: „Budete zase ponocovat?“ „Ano, ale ne zde. Ještě se napiji, než pro mne přijedou z druhé strany.“

„Teď v noci a tak nemocen chcete odjet?“

„Však než přijedou, bude ráno, a pak — teď mi dá zimnice dva dny pokoj.“

Lovec mluvil rychle, zadýchaně. Všichni pozorovali, že před nimi utajuje nějaké rozechvění. Jeho hlas, jindy volný a klidný, zněl nezvykle hlasitě a překotně.

Don José tušil, že tu není něco v pořádku. Rozhlédl se po dělnících pln obav, že si lovcovo počínání mohou vykládat ještě hůře, než vypadá skutečnost. Proto se lovce zeptal:

„A co se vlastně stalo?“

„Nic, pustil je — zdá se, že mu neublížil.“

„Koho?“

„Co já vím? Nějaké dítě. Připlížil se k ohni a odnesl dítě.“

„Snad si nemyslíte, že tomu budeme věřit? Říkáte to jako byste byl při tom, a přece jste nemohl vidět více než my,“ řekl podrážděně Giovanni.

„Mýlíte se, příteli. Viděl jsem totéž, ale všímal jsem si lépe. Všiml jsem si, že se zahýbal oheň, přestože je vzduch nehybný; pak i na tu dálku mohli jste vidět černý stín, který přelétl mezi ohněm a námi. Indián nemá, proč by tak skákal. Pak po něm hodili hořící větve; a slyšel jsem křik dítěte i zavytí psa Feroze, který se nemůže v obvazech hýbat. Ostatně jestliže Indiáni udržovali oheň, nebylo to bez příčiny — ohrožoval je už od večera.“

„A Indiáni by nebyli křičeli?“

„Ne — věří, že v tygru je zaklet čaroděj, proti kterému jsou bezmocní. Pověra ubije mnoho lidí, kamaráde, a strach ucpe hrdlo ještě větší huby, než je vaše.“

„To si povídejte někomu jinému, a ne mně, starému lovci,“ odsekl Giovanni. Karaí se zamračil a pokrčil nosem; avšak pak se na jeho tváři objevil úsměšek.

„Dobrá, starý lovče. Nemám kdy se hádat, ale — dnes je neděle — pondělí, úterý,“ počítal na prstech, „ve středu přijde zas; a ve čtvrtek, v pátek jsem zdráv, v sobotu v noci mám zimnici a neděle je volná. Vy také v neděli nepracujete, tak vám dám příležitost, abyste dokázal, co umějí lidé z jihu, a abyste mi jednou provždy dal pokoj. Hleďte: řeka dělá na severu veliký oblouk na západ a tam, kde se vrací k severu, je malá vesnice Indiánů. Člunem bych tam potřeboval proti proudu dva dobré veslaře a dva dny. Pěšky je to devět mil, ale přes velkou Solnou poušť, kde není kapka vody. Vyjdu v neděli ráno a do půlnoci se vrátím. Mám tam ještě jedny housličky pro své sbírky. Do neděle máte čas se připravit. Chcete-li, vezmu vás s sebou. Chcete, starý lovče?“

„Proč ne, devadesát kilometrů za dvacet hodin a po rovině! Jako voják jsem…“

„Vyjdu ve dvě s půlnoci — dobrá? Platí, ale teď nemám kdy. Done José, pojďte se mnou!“

Zatímco Giovanni vykládal dělníkům o svých vojenských pochodech, odešel lovec do tmy. Správce šel za ním. Dohonil ho u jeho stanu, který stál napříč přes cestu k řece a uzavíral ji od balvanu k balvanu.

„Věc je vážná, doně José. Možná že den nebo dva nebudete ve vápenici pracovat. Rozhodně nedávejte strhnout můj stan, ani nepodpalujte pec, dokud se nevrátím. Dávejte bedlivý pozor na Jakoubka i Josefku, aby neopatrně nevyběhli pod skálu. A také na ty velké klacky dejte pozor! Raději nechte lámat kámen do zásoby na příští pálení, ale dolů k řece ať nechodí nikdo bez dobré zbraně. Vodu máte nanošenou, a bude-li nouze, pošlete voznici k potoku.“

„Což by opravdu mohl přeplavat?“

„Na napjaté plátno stanu se skočit neodváží. Toho se bojí každá šelma — a jinudy nahoru po strmé skále nemůže. Pro jistotu napněte nad stan síť. Kdyby se tygr odvážil k ohňům, byl by to jeho kousek na rozloučenou. Možná že ho raketa zastrašila a že třeba přeplave až zítra, ale opatrnost je vždy dobrá. Možná také, že odejde z této krajiny, a pak se pustím za ním — poslal bych vám zprávu po některém Indiánovi. Musím pomstít své psy.“

„Anebo dát svou kůži.“

„Možné je všechno, ale moji psi mě také nikdy neopustili, dokud stáli aspoň na třech.“

„A proč jste ho tedy zaplašil raketou? Zde vám přece musil přijít do rány.“

„Zachránil jsem život dítěti.“

„Jste si tím jist?“

„Však vám to řeknou, až přijdou z vesnice. Ostatně, možná že jsem zachránil některé z vašich dětí. Nebo už oba spí?“

„Už od večera spí,“ řekl don José.

„Na děti dávejte dobrý pozor, starý táto!“ pravil lovec. „Ale ještě kromě toho bych vám rád něco řekl. Víte, že jsem vyzval Giovanniho, aby šel v neděli se mnou?“

„Co vás to napadlo?“ divil se správce.

Lovec pokrčil rameny: „Vzpomněl jsem si, že potřebuji někoho s sebou. Giovanni není nejlepší, chtěl jsem původně vzít Joaquína… Poslyšte, Joaquín by byl přece spolehlivější, ne?“

Správce se poněkud zachmuřil: „Joaquín? To je těžké.

Upřímně řečeno, nevyznám se v tom mesticovi.“

„Nezdá se vám dost spolehlivý, co?“

„Nevím. Nemohu přesně říci.“

„Giovanni tedy bude lepší. To mi stačí!“ řekl lovec. „Potřeboval jsem jen vědět váš úsudek o tom člověku. Má zjizvenou levou tvář; zajímavé, ne? Teď však není na to čas. Indiáni přijeli, pojďme k ohni!“

Don José sice neslyšel, že by byl někdo přistal u břehu, ale když lovec rozpínal jednu stěnu stanu, prošli jí dva mladí Indiáni. Všichni se vrátili zpět k ohni.

Lovec proti všem zvykům nalil si sám do koflíku vřelou vodu a srkal čaj, aniž nabídl ostatním. Mezitím prohlížel svou opakovačku, vybíral z bedny různé věci, tabák, křesadlo a mnohé jiné drobnosti, a ukládal je každou na své místo do opasku. Byl to úplně někdo jiný než před chvílí. Jeho tvář zůstala nehybná, vše dělal promyšleně, s rozvahou; zmizela jeho sdílnost a ani na otázky neodpovídal.

Teprve když naň všichni doléhali, obrátil se k Indiánovi a řekl mu stručně: „Vypravuj, Mitápirú!“

Mladý Indián, který ovládal italštinu, nemohl ze sebe vypravit až dosud slova. Díval se vytřeštěně před sebe a odmítl i podávanou láhev. Teprve když ho všichni obklopili, dostali z něho několik nesouvislých vět.

„Seděli jsme u ohně,“ vyprávěl. „Dlouhý skok stínu. A vykřikl. Jedno děvčátko bylo uchopeno. Zjizvená tvář odnášel kořist. Pak sena řece objevilo veliké modré slunce. Jaguár pustil děvčátko. Maličká Pennek to byla. Vybuchlo ještě červené slunce u řeky a jaguár pryč. Veliký lovec zachránil děvče. On slíbil, že bude hlídat. Mitápirú a jeho přátelé vědí, že to učinil lovec. Mitápirú je přesvědčen, že nikdo jiný než on takové věci nedokáže.“

Lovec si hleděl své práce. Zdálo se, že neposlouchá, až najednou zvedl hlavu a vmísil se do hovoru:

„Maličká Pennek? — Stalo se jí něco?“

„Ne, jen pár škrábnutí o křoví. Zlý duch ji chtěl odnést živou. Když přiletěl modrý měsíc a rudé slunce, položil ji do trávy, ale vzal jí řeč.“

„Vzal jí řeč?“ divil se Giovanni. „Jak to? Cožpak jaguár může…?“

Don José zakřikl Giovanniho: „Nedělej se směšným! Je to jasné. Holčička leknutím ztratila řeč.“

Lovec stál už obrácen zády k dělníkům z Marsalovy calery; ptal se Mitápirúa:

„Kolik je kánoí?“

„Tři.“

„Máte zbraně?“

„Jednu pušku.“

„Vezmi mou předovku, ale dej pozor, je nabita. Pojedeme v každém člunu s jednou puškou. Buďte zdrávi, hoši!“ — a lovec s Indiány zmizel ve tmě.

Po chvilce bylo slyšet šplíchání vesel a tři kánoe rozrážely na vlnách měsíční odraz, jak křižovaly různými směry napříč řekou.

„Pojďte spát, hoši, už bude svítat,“ řekl správce.

Sám odešel stejně rychle jako prve lovec do svého pokojíku a dlouho svítil. Čistil pušku a pak přebíjel patrony velkou ráži broků. A když na dvoře ztichl hovor, vyplížil se tiše na výstupek skály přímo nad cestou a zůstal tam až do svítání.