Strýček Indián/Calera Marsal

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Setkání v lese	Calera Marsal	Zjizvená tvář

Údaje o textu
Titulek:	Calera Marsal
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Calera Marsal, vápenice Marsalova, byla opravdu středem té krajiny. Ležela na vysokém vápenitém ostrohu nad řekou a od ní, jako od nějakého hradiště, byl rozhled daleko po kraji. Na druhé straně řeky, na pokraji Gran Chaka, byla vesnice Indiánů kmene Angai, jejíž hlavou byl náčelník Kasik Kyrá.

V Marsalově vápenici byl správcem dobrý a lenivý Ital don José; žil tu se svou ženou Dolores a se svými dětmi; dělníci ve vápenici byli většinou italští přistěhovalci, zbytek byli Paraguayci a výjimku činil jeden míšenec, Joaquín, který sem přišel odkudsi ze středu země a nikdy se o své minulosti nechtěl zmiňovat. Tento Joaquín byl jinak dobrý pracovník, a proto se ho nikdo na jeho minulost ani neptal.

Lovec, kterého sem do Marsalovy vápenice přepravili z druhého břehu Angaité, nebyl zde hostem poprvé. Všichni ho už znali z dřívějších návštěv, jen jediné nemohli dobře pochopit, proč ten člověk v této nebezpečné krajině bloudí, co tu hledá a co chce. Věděli, že se indiánské kmeny k Dlouhému lovci chovají velmi vlídně a on že ovládá nejen jejich řeč, ale i jejich zvyky.

Nejvíce lovci rozuměly dvě děti správce dona José, starší Jakoubek — Giacomo a mladší Josefka — Giussepita.

Ti dva se nikdy nestarali o to, co zde lovec dělá a co tu chce; věděli jen, že když bude mít chvilku času, bude jim vyprávět pohádky, jichž tolik znal. Obě děti mu říkaly „strýčku Indiáne“, ačkoli byl bílý. To proto, že jim vždy vyprávěl o Indiánech a velmi je chválil.

Dělníci v caleře se na všechno dívali jinak než tito dva malí lovcovi přátelé.

Také tentokrát, když přemožen zimnicí ležel v svém stanu na dvoře vápenice a polykal léky, které si sám z bylin připravil, pozorovali ho dělníci zvědavě. Proč neodejde z této krajiny, když nesvědčí jeho zdraví? Co tu dělá? Proč tu zůstává?

Že je v krajině jaguár? Ale cožpak je jaguár lidem nebezpečný?

Vždyť každé malé dítě ví, že se jaguár lidem vyhýbá, že je nepřepadává, že jim nic neudělá!

Přesto přikázal don José na radu lovce zapálit veliký oheň, který hořel celou noc. Také naproti za řekou v indiánské vesnici hořel veliký oheň.

V Marsalově caleře takový táborový oheň nikomu nevadil.

Naopak, navečer se kolem něho všichni shromáždili a vyprávěli si dlouho do noci různé příhody. Pak ulehli u ohně a spali venku, neboť noci v Gran Chaku jsou v létě teplé a dusné.

Lovec sám dřepěl u ohně nejen v noci, ale nehnul se od ohniště ani za dne. Zimnice jím zmítala a Karaí věděl, že potrvá několik dní, než se bude zas moci hnout. Seděl schoulen a trpělivě poslouchal řeči dělníků, kteří neváhali pobavit se na jeho účet.

„Začpak stojíte, vy lidé ze severu?“ řekl vyzývavě jeden z dělníků, Giovanni, zapaluje si kusem hořícího polena hliněnou lulku. Přitom se díval na tmavou hromadu, kterou tvořilo lovcovo tělo, podobné spíš balíku než lidské bytosti.

„Nic nevydržíte, ničemu nedovedete vzdorovat,“ pokračoval.

„Jste jako pápeří. Vítr vás odfoukne. Deset moskytů z vás vysaje všechnu krev a je s vámi konec. Jak vypadáte? Kolik měsíců jste vlastně byl tam na druhé straně? Tři — snad čtyři, a vrátil jste se kost a kůže, suchý jako pakobylka, a vaše síla je pryč…“

„Jen dej pozor, aby mu jí nezbylo ještě tolik, že bys dostal za vyučenou,“ vmísil se do řeči jeden z mužů.

„Co by? Vždyť přece ví, že to s ním myslím dobře. Ale ani mouchu by nepřepral — jak by také? Vína jen ulízne, kořalku, jen když je nemocen, a tu ještě převaří nebo zapálí — všechnu sílu z ní vyžene. Pak má něco vydržet! V této proklaté zemi zimnice a komárů se tak nemůže žít. Podívejte se na mne: tomu se říká síla a zdraví.“

Lovec se ani nepohnul. Zatímco ostatním mužům v rozhalených košilích stékaly potůčky potu po lesklých tělech a všichni hezky daleko od ohně lapali horký vzduch tropické noci, byl on v pravém smyslu stočen u samého ohně, zahalen do několika přikrývek. Ani nepozvedl oči, když Giovanni vykasal rukávy a ukazoval své svaly. Stály za podívání, to věděl; často se obdivoval jeho postavě, když ho viděl pracovat, zavěšeného někde na vápencové skále.

Giovanni byl povoláním lamač kamene a zedník. Neopálilo ho slunce Sicílie, kde se narodil, ani žhavé paprsky Paraguaye, kde žil už řadu let. Pleť měl bílou, tváře plné, červené. Každý jeho sval byl vypracován těžkou prací. Bylo mu hračkou převalit balvan, jímž by jiní dva nepohnuli. Byl to nejlepší dělník na Marsalově vápenici. Stále veselý — při práci zpíval — a nikoho nenechat na pokoji. Každý ho měl rád.

Lovec byl postavou i povahou jeho pravý opak. Když stáli vedle sebe, převyšoval lovec Giovanniho o půl hlavy, ale kosti z něho koukaly na všech stranách, jako by chtěly prorazit svraštělou kůži. Teď byl schoulen a občas jím třásla zimnice. Pomalu se začal vrtět a rozhrnovat přikrývky. Z opasku vyňal kus provazového tabáku a lesklý lovecký nůž a zvolna začal krájet tenoučké plátky. Pak je rozemnul v dlaních, až se proměnily v tenká černá vlákna, nacpal vyřezávanou indiánskou faječku a přiložil ji k žhavým uhlíkům.

Všichni čekali, co lovec odpoví. Dlouhán však jen zaňafal, odplivl do ohně a procedil mezi zuby: „Zbytečné řeči!“

Na tvářích všech ostatních se objevilo zklamání. Zdálo se, že z hádky nic nebude. Zavládlo ticho noci, jen oheň zapraskal a vlny široké řeky hluboko pod skálou pleskaly o balvany.

„A co tu vlastně dělá?“ pokračoval Giovanni. „Potlouká se po prériích, brodí se bažinami, šlape solnou poušť, až si rozřeže chodidla, a pak se vrátí s obrovským nákladem, že se mu až nohy pletou. Chrání své žoky žárlivě — myslili byste, že tam má zlato nebo diamanty, a když to rozbalí, je tu pár starých hrnců, umazané peří, propocené kabelky a indiánské krámy. Ta dýmečka není sice špatná, pěkně řezaná věcička, a ty housličky také ne — chytrý nápad, ale to kouření je stejné jako ta muzika. Do dýmečky se vejde méně než do cigarety a housličky šeptají, jako by cvrček vrzal. Nedal bych za to zlámaný pěťák, a on to cení jako oko v hlavě. A pro těch několik počmáraných papírů a popsaných notesů dát zdraví? Nedávno mi střelil těsně kolem ucha a víte proč? Neměl jsem při ruce papír, abych si ukroutil cigaretu, a chtěl jsem si vytrhnout jeden list z jeho zápisníku. Pro takovou maličkost — vždyť sám nemůže přečíst, co tam napsal! Ale měli jste vidět, jak jsem rychle knížku pustil, když jsem ho zahlédl tak rozezleného. To bylo jen tak »něžné upozornění«. — Kdybyste zůstal zde,“ obrátil se opět k lovci „dobře jedl a ještě lépe pil, za měsíc byste s námi lámal vápenec a jinak vypadal. A hlavně: byl byste užitečným člověkem.“

„Kdybys mlčel, Giovanni!“ vmísil se do hovoru don José, správce vápenice. „Nikdo nevíme, proč se moří hladem a žízní, a ty to nerozluštíš. Však on ví, proč to dělá!“

Don José si svého hosta velice vážil. Byl to dobrý, jednoduchý a upřímný člověk, tenhle don José. Drobný postavou, ale silný jako Giovanni. Vypracoval se z obyčejného dělníka svou pílí a poctivostí; na rozdíl od ostatních uměl číst a psát a měl ženu, která uměla i počítat. Jeho vzdělání nebylo velké, ale rád četl. Měl až pověrečnou úctu ke každému, o němž myslil, že ví víc než on, a proto lovce ctil. Kromě toho věděl, jak jeho děti, Jakoubek i Josefka, milují svého „strýčka Indiána“.

„Jen ho nechte povídat, done José,“ ozvalo se zpod pokrývek, „ani kouřit mi nechutná, ať nás tedy baví. Přistavte, hoši, někdo vodu na čaj k ohni!“

Několik dělníků ochotně vyskočilo. Každý by byl rád hostu posloužil. Ve chvilce se vařil třtinový rum v železné konvici, až se vznítil. Tekutinu hořící zeleným plamenem vlili do emailovaného koflíku. Lovec odložil kapuci, pohodil hlavou, aby srovnal svůj dlouhý vlas vymotal ruce z pokrývek a srkal vařící nápoj, ohřívaje třesoucí se ruce o žhavý koflík.

„Done José, dejte mi ještě trochu medicíny, musím se z toho brzy vyléčit.“ Přijal podávanou láhev se širokým hrdlem, nasypal vrchovatou lžičku chininu, vsypal do úst, spolkl a otřásl se. Pak vzal koflík s maté, zavřel oči a vypil čaj jedním douškem. Když dopil, zatřepal hlavou, několikrát odplivl a podal koflík, aby znovu koloval od úst k ústům. Sám se schoulil znovu u ohně. Kapky potu se mu začaly perlit na čele. Rozhrnoval víc a více přikrývky, odsedával od ohně a rozpínal košili. Všichni se zájmem pozorovali, jak se jeho stav lepší. Čekal jen, až přejde silný pot, aby se převlékl do suchého prádla.

„Nu, hoši,“ řekl konečně, „teď budu mít dva dny pokoj. Zítra půjdu do Vosí jeskyně střílet ryby — a co vy, Giovanni, nějak vás omrzelo nás bavit?“

„Bavit, bavit, což myslíte, že mluvím pro vaši zábavu? Rozum vám chci dát. Nepozorujete, jak vás ten trošek rumu spravil?“

„To proto, brachu, že piju, jen když je třeba, a nejsem naň zvyklý. Pak pomáhá. Vy, Giovanni, musil byste vypít pětilitr, než by začal působit.“

„Však to, co člověk potřebuje, vždycky unese. Já také lovíval v Chaku a vím, co to je. Tehda, když jsem zedničil v Concepciónu a šli jsme…“

„Prosím tě, ušetři nás své lovecké latiny!“ zakřikl ho don José.

„Jsi tu rok, ještě jsi ani koroptev nezastřelil a budeš povídat něco o tygrech! Stále se chystáš na jaguára a už hezky dlouho ho slyšíme řvát každou noc na protějším břehu a jistě ho uslyšíme ještě, až odtud odjedeš, nepřijde-li zatím lovec, který by nás zbavil té muziky.“

„Myslím, že takový lovec se ještě nenarodil,“ řekl nemocný muž a zraky všech se obrátily k němu.

Lovec pozvedl namátkou svůj pohled a chtěl ještě něco říci. Ale řeč mu uvízla na rtech, neboť jeho pohled zachytil v šeru za ohněm jiný pohled. Byly to dvě oči, upřené na něho s takovou podivnou zvědavostí, že jím zas prolétl silný, krátký záchvěv zimnice. Lovec věřil, že v Marsalově vápenici jsou třeba posměváčci jako Giovanni, ale nikdy by si nebyl pomyslil, že by tu mohl mít nepřítele. Ty dvě oči však byly na něho upřeny tak — ne, nedovedl si v první chvíli vysvětlit přesně druh toho pohledu.

Mráz, který mu proběhl tělem, vnukl mu náhlou myšlenku: Není tomu dávno, kdy viděl podobně zlý pohled, jako vidí nyní u ohně v Marsalově vápenici. Ano. Týmž pohledem se o něho opřely dvě oči jaguára v pralese, když chytal kolibříky na stromě.

Lovec překvapen sledoval ten pohled. Tentokrát se na něho nedíval jaguár, ne, díval se tak člověk. Lovec pohlédl bedlivěji do šera — a poznal, že jsou to oči míšence Joaquína.

„Tedy — Joaquín?“ povzdechl lovec. Ale již se rozhlédl po ostatních dělnících, kteří na něm také viseli pohledy.

„O čem jsme mluvili? Ah, již vím! O jaguárovi, který na druhé straně řeky noc co noc řve.“

Don José, který tak jako ostatní nezpozoroval, že lovce zarazil podivný pohled Joaquínův, poznamenal:

„Ano. Ten jaguár! A vy jste řekl, že se nenarodil lovec, který by krajinu takové šelmy zbavil. Vy tomu přece rozumíte. Je tak nebezpečný?“

„Nebezpečný?“ Lovec krčil rameny. „Děláte, jako byste o něm nikdy neslyšeli. A přece se o něm již příliš dlouho vypravuje. Indiáni mu říkají Zjizvená tvář.“

„Cože? Tygr ze Santa Cruzu? Tygr, který přepadává lidi?“ vyrazil ze sebe zděšeně jeden z dělníků takovým hlasem, že všem přeběhl mráz po zádech. „Chraň nás Panna Maria!“

„Sám začínám věřit, že je to lidožravý jaguár, který pobil celou smečku lovce Julesa v Bolívii na cestě do Santa Cruzu.“

„Co je vlastně pravdy na tom povídání?“ ptal se don José.

„Nu, něco je přehnaně, ale natropil dost škody. Jeho kůže má pro bratra cenu tři anglické libry. Nejlepší lovci se marně pokoušeli získat ji. Vada byla v tom, že v blízkém okolí bylo mnoho jaguárů a všichni darebačili na účet Zjizvené tváře a zvyšovali jeho pověst. Stal se postrachem troperů. Až si pozvali Julesa. To je lovec, jakých je málo. Vzal to důkladně. Také měl smečku. Dvanáct kůží stáhl. Desetkrát myslil, že je to ten pravý jaguár, ale sotva se chystal k odjezdu, vždy přijel nějaký tropero, kterému chyběl mezek nebo mezkař do počtu. Vždy po takové zprávě se vrátil do lesů a přinesl jednu nebo dvě tygří kůže. Až se přece jednou chytil s tím pravým. A ten mu odpravil psa za psem a postavil se i jemu do cesty. Jules mi ho popisoval: rozseknutou tvář, chraptivý řev, a když odhání komáry, tluče mu jen jedna tvář. Pokusil jsem se tehdy o štěstí. Jules odjel bez psů, a když jaguár nepřestával zabíjet lidi, pozvali si mne. Měl jsem krásnou smečku. Ale když jsem tam dojel, po jaguáru ani památky. Ani stopa nikde už přes měsíc. Škoda! Byla vypsána vysoká cena tomu, kdo ho chytí.“

Lovec vzdychl.

„Šel jsem po jeho stopě a dopadl jsem jako Jules. Má smečka je pryč. Jsem teď proti němu sám!“