Strýček Indián/V kruhu u ohně

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Do nového dobrodružství	V kruhu u ohně	Néne Fióri

Údaje o textu
Titulek:	V kruhu u ohně
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Kolem ohně sedělo několik Indiánů a pili čaj. Žádný si bělochů nevšímal a lovce nebylo nikde vidět.

„Haló, nevzdělanci!“ křikl na ně Giovanni, odkládaje své drobnosti na zem. „Nevíte, jak uvítat znavené hosty?“ Ale opět nikdo si jich ani nevšiml a ve veliké společné chýši jako by vše spalo.

Giovanni nemohl zadržet vztek: „Že mě Karaí podvedl a nečekal na mne?“

Don José ho zadržel a předešel k ohništi, kde poznal Mitápirúa a poklepal mu na rameno. Hoch se ohlédl, ale nepovstal.

„Když přicházíte jako hosté, bylo by dobré, abyste šli nejprve pozdravit náčelníka a dali mu své dárky. Je ve svém domě.“ Při těch slovech ukázal Mitápirú na dlouhou palmovou boudu.

„Co je nám po vašich zvycích? Když přijdeš k nám, obskakuješ a žebráš,“ řekl Giovanni.

„Když Angait přijde k vám, pozdraví nejprve dona Josého a přinese vždy palmové duše, ryby nebo med pro dětičky,“ odpověděl hrdě Indián. „Angait nežebrá; přinese dar a chce dar. Zde však nejste doma, na vápenici, zde je vesnice volných Angaitů.“

Don José počínal mít obavy, že by se situace mohla stát vážnou. Také jeho překvapovala změna a nic se mu nelíbily uražené tváře Indiánů. Znal je vždy jen ponížené a nepřikládal váhy drobnostem, jež přinášeli a jež přijímal jako povinný dárek.

Teprve teď se mu rozbřeskovalo, že vlastně Indiáni neměli žádných důvodů dávat mu nějaké dárky; uvědomoval si, jakou práci jim dá dobýt s primitivními nástroji palmové duše nebo vyhledat a porazit strom, který skrývá med divokých včel. Uvědomoval si, že Indián nabízí z toho mála, co má, a že je vlastně nikdy správně neodměnil, když jim hodil nějaký ten odpadek, kdežto oni dávali to nejlepší a nejvybranější. Také Paraguayci počínali chápat, že jsou na cizím území a že Indiáni, jsou-li u nich na návštěvě, hledí být hostiteli užiteční. Vzpomněli si, že jsou vlastně beze zbraní, neboť ručnice byla mokrá a dýka, o níž mys- leli, že ji má Giovanni s sebou, byla ztracena.

Don José se vzpamatoval první. Dal ruce k ústům a vykřikl z plných plic: „Karaí Pukú!“

„Není třeba křičet,“ odpověděl klidně vedle sedící Indián. Měl vlasy svázané na temeni hlavy v uzel, v něž bylo zastrčeno velké bílé pštrosí pero. Jeho obličej byl natřen červenou barvou a strakatými čárami. Promluvil dobrou španělštinou, až se toho správce ulekl. Ale hlas se mu zdál velice povědomý. Teprve když Indián pokračoval vlašsky, poznal v něm lovce.

„Mitápirú má pravdu,“ řekl klidně lovec, „Indián dá nejcennější a nejvybranější, co má. Kdyby v jeho zemi bylo zlato, jistě by vám je nosil. Ale je chudý a med, který vám zanese, odepře svým dětem. Indiáni neznají slovo dar; nabízejí výměnu. Když vy na to zapomínáte a oni žádají, nač mají právo, nazýváte to žebrotou. Jste hosty a musíte se podřídit zvykům hostitelů. Nenapadlo mi, že jste poprvé na návštěvě u svých několikaletých sousedů, a zapomněl jsem vás upozornit; ale pomyslete si, jak by vám bylo, kdyby jednali s vámi zde, jako vy jste jednali s nimi, když k vám utekli ve strachu před jaguárem; Já jsem zde doma a uspořím vám formality.“

Lovec promluvil několik slov k nejbližším Indiánům a ti odběhli do palmových domků. Po chvilce se vraceli s tlustým náčelníkem. Zatím lovec prohlížel s úsměvem zavazadla Giovanniho: „Dobře, příteli, že jste s sebou vzal tolik dárků. Já jsem chudý a nemohu si dovolit takový luxus. Udělá se tím vždy dobré oko. Jen škoda, že jste vzal mnoho nepotřebného a ještě ke všemu to tak zmáčel. Suchary budou zvlhlé a patrony nabotnalé, že je nedostanete do hlavně. Ještě štěstí, že don José přijel s vámi, aby vzal zpět celou zásobu kořalky a vína, jinak bychom musili láhve rozbít, a Indiány by to mrzelo.“

Obličej Giovanniho při těch slovech zesmutněl, ale když přišli bojovníci s náčelníkem, uctivě ustoupil lovci z cesty, rozvázal batohy a žádal, aby rozdal dárky sám.

Ani slůvko odmluvy mu neuklouzlo a jeho druhům ani nenapadlo se mu vysmívat. Pojednou se to všem zdálo tak přirozené a ostatním bylo líto, že též nevzali něco s sebou. Z ničeho nic rostlo v nich přátelství k těm, jež považovali za nějaký druh odporných zvířat. Po mnohá léta dělila je pouze řeka.

A ještě na lodici, když veslovali přes řeku zpět, přemítal o tom José se svými dělníky:

„Jak je to divné! Věříme o někom celý život, co se o něm povídá. Žijeme léta vedle něho, stýkáme se s ním a věříme tomu dál a o sobě si myslíme bůhvíco. Opakujeme každému, že Indiáni jsou zloději, dotěrní žebráci, lenoši, nemotorové, přísahali bychom každému, že je to svatá pravda, a přijde takový lovec, zavede nás k sousedům, řekne několik slov a my vidíme, jak jsme se mýlili, pozorujeme své vady a musíme se stydět za své jednání.“

V téže chvíli seděl Giovanni u ohně v kruhu Indiánů a zaraženě pozoroval své okolí. Bylo mu, jako by se octl v neznámém světě. Neznámý svět? Vždyť po celou dobu, co tu byl, díval se na tento břeh z Bílé skály a netušil, jak tu Indiáni žijí. Náhle počal lovci závidět. Ale jen chvíli.

Vzápětí na něho zapůsobil duch tohoto kruhu kolem ohně a Giovanni pochopil, že se tu z nějaké nudné vřavy octl v klíně tichého národa, který je vlídný a prostý, a přece vzbuzuje úctu. Modré měsíční světlo pronikalo širokými pruhy klenbou hustého podrostu na pokraji pralesa a mísilo se s rudým žárem ohniště.

Starý dutý pařez, vhozený doprostřed ohně, proměnil se v žhavou hmotu; chvilkami zapraskal, z trhlin vylétlo na sta jiskřiček a hned za nimi dlouhý jazyk dmýchaného ohně změnil za sykotu směr plamene. Ale jen nakrátko se plamen zakolíbal a již zase stoupal přímo vzhůru.

Zároveň poskočily odlesky na zpocených zádech indiánských bojovníků, vyhřívajících svá těla. Žárem plamene vyháněli z nich únavu noci, kterou neváhali kvůli lovci probdít.

Giovanni pochopil velikost úcty, kterou zde k Dlouhému lovci mají, když takřka celá vesnice, kromě dětí, bděla u ohně, aby se rozloučila s Karaím před cestou, jež měla trvat pouhý den.

Tváře Indiánů byly vskutku jiné, než jak je viděl nedávno v caleře, kam ve strachu před jaguárem prchli. Seděli nehybně jako bronzové sochy, jen občas některý se uhnul ohnivému jazyku nebo se o kousíček natočil.

Kolem ležení ve velikém kruhu na žhavých uhlech se pražila hnízda termitů. Jejich obyvatelé se zděšeně batolili chodbičkami, z nichž se valily kotoučky dýmu, spojující se v silné bílé sloupy, které se v korunách stromů slily v ochrannou klenbu, modře osvětlenou měsíčním světlem.

Každý byl zabrán do svých myšlenek. Nikdo nechtěl rušit zvláštní ticho pralesa, v němž se rozléhalo každé zapraskání ohně a hvizd moskyta, jemuž se podařilo prorazit kouřem.

Zvenčí se pískot miliónů jeho hladových bratří mísil se vzdáleným cvrkotem cikád v stejnoměrný, stálý zvuk.

Dusno a ticho dráždilo nervy. Ani lísteček se nepohnul v korunách stromů, jen svit měsíce klouzal na pohyblivých sloupech kouře. Vládlo tu ticho pralesa, to podivné ticho, které je souhrnem tisíců slaboučkých zvuků, mísících se v nesčíslných obměnách v neslyšitelný tón, jemuž lovcovo uchu uvyklo.

Jen jediný zvuk odvážil se je rušit.

Vycházel z konvice, přistavené na pokraji ohně. Zprvu jen skromné zavrčení, chvilka přestávky, pak stále vzrůstající sykot, až se změnil v klokotný var a smísil se s tichem.

Ten zvuk působil na zdánlivý klid lidí. Zvolna se začali otáčet tváří k ohni — zvolna se vracela živost s chutí na čaj.

„Duše toulající se v dálkách“ vracely se do těl, tváře ztrácely zádumčivost a mizela z nich divoká povznesenost, ustoupivší smutnému úsměvu.

Giovanni pozoroval tuto hru ticha a opájel se podivným, zde tak samozřejmým mlčením. Srovnal-li tento tábor se štěbetavým táborovým ohněm v caleře, bylo mu, jako by opustil hejno hus a stanul v stádu znehybnělých krokodýlů.

Když jeden z Indiánů odstavil konvici, aby do ní nasypal čajový prášek, rozlehl se lesem bolestný výkřik — táhlý, opravdový výkřik zoufalství, který sevře srdce a ztlumí dech, výkřik, na který se nezapomene po celý život.

Pak zajíknutí a nářek — čistě lidský nářek se rozléhal nocí. Bylo v něm tolik bolesti, tolik žalu, a docela blízko, blizoučko ležení. Mráz přejel Giovannimu po zádech. Maně sáhl po zbrani a vyskočil.

Stejně strnuli Indiáni. V jejich tvářích se zračil děs — a pomalu, opatrně sahali po svých šípech. Pouze několik z nich zůstalo sedět; vrátila se jim jejich žádumčivost a dívali se upřeně do ohně.

Lovec sklonil hlaveň Giovanniho karabiny k zemi a náčelník promluvil tiše: „Potká nás neštěstí — Urutau pláče.“

„Kdo je Urutau? Co mu je? Pomozte mu!“ řekl Giovanni.

„Urutau není. Byl. Jen jeho duše pláče a nepřestane plakat, dokud řeky potekou,“ začal vypravovat náčelník. „Nikdo ho nemůže zbavit jeho kletby, sám tomu chtěl. Byl jedním z našich předků. My vstoupili do jejich pralesů. Mnoho pokolení umřelo — jeho duše žije dál — nikdy nezemře, stále bude plakat za to, že chtěl být jednou šťasten.“

Giovanni hleděl nechápavě na náčelníka, ale lovec se jen němě usmíval. Pak pokynul: „Veliký Kyrá poví Giovannimu dál všechno, co se povídá o Urutauovi. Snad můj přítel pochopí.“

Náčelník se pyšně rozhlédl po svých lidech a začal vypravovat:

„Urutau byl krásný hoch, říkají starší, nejslavnější z bojovníků, nejlepší z lovců. Jeho oštěp nejdále doletěl, jeho šíp se nechybil letícího kolibříka. Jeho oči nikdo nedovedl sklonit — jen žena. Na ženy se nikdy nepodíval, neznal jejich krásu. On, který se nebál drápů jaguára — mnoho jaguárů zabil — a který se vysmíval klům kanců, bál se pohledu mladých děvčat.

Jen jedna upoutala na sebe jeho oči: Kuňata-itá, děvče z daleké vesnice v horách, nejhezčí z žen. Její vlasy byly černější než supi peří, její lesklé tělo vydávalo vůni velkých vodních květů, oči jí půjčila žena jelenů. Ty oči Urutau nikdy neviděl — díval se na ni křovím.

Guaraníové pořádali velikou slavnost, když počtvrté vykvetl prales. Byl zápas všech dorostlých mužů, lovců a bojovníků. Urutau poslední házel oštěpem — oštěp letěl daleko, velmi daleko, nikdo jej nenašel. Střelil šípem do tvrdého stromu — žádný z bojovníků jej nedovedl vytrhnout. Málo jich doskočilo druhého kraje hlubokého příkopu — Urutau jej daleko přeskočil; daleko za ním zůstali soupeři v běhu, a když první dosáhl středu vesnice, Kuňata-itá vylila na jeho zpocené tělo vodu ze svého džbánu a ověnčila jeho vlasy modrými vodními květy.

Urutua se zadíval do jejích černých očí — nemohl se dívat jinam.

Přišli poslové z jeho vesnice se smutnou zprávou: »Tvá matka umírá, chce tě vidět.«

»Jsem šťasten, nechte mě,« odbyl je Urutau. A díval se dál do laních očí.

Jeden ze staříků mu řekl: »Pojď, tvá matka zemře, budeš trpce zpívat smutek.«

»Chci zpívat svůj smutek, dokud řeky potekou, dokud hvězdy budou chodit nad zemí, ale teď z mých očí nemohou téci slzy, teď mě nechte, chci být šťasten.«

Poslové se vrátili a vyřídili odpověď umírající matce. Každá matka myslí, že jedině ona musí skýtat synovi lásku.

Nestačí-li mu, budiž proklet! Raději navždy zničí jeho klid.

Stařena prosila svoji prabábu Jacy, matku všech rostlin, Měsíc, aby donutila syna splnit slib. Matka zemřela a Jacy proměnila Urutaua v tmavého ptáka — kozodoje a on musí do konce světa zpívat svůj smutek. Proto musí plakat bez konce, že chtěl být chvilku šťasten.

Urutau měl přítele — byl to Karau, dobrý přítel. Karau zůstal samoten a díval se na smutné oči nejkrásnější z žen. Vydal se na cestu k své prabábě Guara-cy, matce všeho živoucího, Slunci. Prosil za přítele, aby ho zbavila kletby. Guara-cy nemohla pomoci — matka ho proklela — byla již mrtva.

Karau prosil, aby směl tedy doprovázet přítele v neštěstí. Guara-cy ho proměnila v černého ibisa. Karau provází dosud svého přítele a zpívá s ním jeho smutek.“

Náčelník domluvil a nikdo již nerušil ticho.

Od bařin se zdvíhala pára, komáři se rozprchli, ohně dohasínaly.

Sloupy kouře se líně točily a bizarně kroutily, shořelé kmeny se rozpadly v bílý prach. Svítalo.

Z dálky doléhal teskný křik černých ibisů:

„Karáu — karau — karáu.“

Giovanni se zachvěl.

A tu lovec vstal: „Je čas! Musíme vyjít!“

Na jeho slova všichni Angaité vyskočili.

Tehdy Giovannim zatřásla zima.

„Náčelník pravil: »Stane se neštěstí!«“ řekl polohlasem lovci.

Lovec zvedl překvapeně hlavu: „Myslím, že každý, kdo se vydává do Solné pouště, je na to připraven. Neštěstí? Co je neštěstí?“

Podivné, uvažoval Giovanni v duchu, ten člověk má pravdu. Ale ti Indiáni svým smutným vyprávěním člověka vlastně ani nestraší. Tak se mi zdá, že příběh o zakletém Urutauovi působí na mé nervy dobře…

Všichni již byli připraveni. Náhle, bez velikých gest loučení, vyskočili. Náčelník je doprovázel kus cesty.

Když slunce vycházelo, brodili se bařinou. Indián ukázal směrem k houfu černých ptáků, kteří stáli v řadě vedle sebe a dívali se k východu:

„Hle, děkují matce všeho živoucího — Guara-cy, že dovolila provázet přítele v neštěstí. A tak budou plakat, dokud řeky potekou a dokud hvězdy budou chodit nad zemí.“

Giovanni, naslouchaje tomu, naklonil se k lovci a ptal se: „Teď se v tom nevyznám! Byla to indiánská bajka jen o ptácích, či byla spíše o přátelství?“

Lovec se smál:

„Byla o všem, nač myslíš, když se mnou teď jdeš.“