Přeskočit na obsah

Strýček Indián/Néne Fióri

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Néne Fióri
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Zdroj: Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Od těch dob, co vápenné skály Marsalovy vápenice poznaly lidi, byla to prvá neděle, kdy její obyvatelé pocítili, co je nuda. Nikdo nešel na lov, nikdo nerybařil, také žádný z peónů se nevytratil, aby zašel několik mil do nejbližší krčmy.

Od rána seděli ve svých visutých sítích pod širokou verandou nad hlubokým srázem a dívali se přes řeku. Čím výš stoupalo slunce, tím větší byl žár a neobvyklé dusno.

Nebylo již ani o čem mluvit. Myšlenky se toulaly na druhé straně řeky. Obyvatelé calery vyčerpali všechny možné kombinace, jak výlet skončí, do omrzení je zopakovali, jen o jedné možnosti se neodvážil nikdo začít, ač všem vířila v hlavách. Všichni na ni mysleli, ale styděli se ji vyslovit. Kdyby se toho některý odvážil, věděli, že by byl zakřiknut. Proto ztichli a jen občas zavrzal některý závěsný kruh visutých sítí.

„Horko k zadušení,“ vyrazil konečně ze sebe Joaquín, konče těmi slovy dlouhé zívnutí. “Vsadím svůj modrý hedvábný šátek a svou dýku, že Karaí Pukú ztratí někde Giovanniho cestou!“

Všichni cítili, že slovem „ztratí“ myslel mestic něco jiného a potměšilého. Nepoužil zvláštního přízvuku, vyslovil to zcela klidně, bez jízlivosti — ale snad na ně působilo neobvyklé dusno, snad jejich nervy byly přepjaty probdělou nocí, rozčilení těmi slovy vyvrcholilo.

Don José to nemohl vydržet a prudce vyhrkl: „Kdybych měl ve zvyku se sázet, vsadil bych celé své úspory proti tvému hadru a tvé kudle, že lžeš!“

Ani v civilizovaných krajích Jižní Ameriky nesnáší se slovo „lžeš“ klidně, tím méně na pokraji divočiny, kde jedná moudře ten, kdo chystaje se to slovo vyslovit, dřív položí ruku na pažbu revolveru.

Ale úlisný mestic chtěl domluvit to, k čemu jeho slova byla úvodem, a proto potlačil svou hrdost i svůj vztek a tvářil se, jako by poslední slova přeslechl.

„Done José,“ zvolal, „nejmenujte můj šátek hadrem! Víte dobře, že jsem naň pracoval dva roky, a má dýka je z kalené oceli, zná ještě paraguayskou válku, projela tělem lecjakého Argentince nebo Brazilce a dovede si najít pochvu i v břiše mizerného gringa.“ Při těch slovech se v rukou Poloindiána zaleskl nůž.

„Ty zvíře!“ vmetl mu do tváře rozzuřený správce, vyskočil a uchopil židli.

Všichni dělníci vstali a dívali se na sebe. Ve vápenici se ještě nepřihodilo, aby někdo urazil správce, ale šlo o jejich krajana proti cizinci a nemohli se rozhodnout, na čí stranu se připojit. Oba muži však by se přesto byli na sebe vrhli, kdyby z kuchyně nebyla vyšla doňa Dolores. Jako by o ničem nevěděla, postavila se mezi dona José a Joaquína.

„Copak se stalo?“ ptala se s líčeným klidem, jako by ani nepozorovala, že ruce všech spočívaly na držadlech nožů. Kam pohlédly její dobrácké oči, tam se klopily rozvášněné zraky mužů.

„Pil jsi víno, José?“ obrátila se k svému muži.

„Sám nevím, co se se mnou děje, nikdy to tak nebylo — kdo by se však zdržel, když Joaquín uráží našeho hosta!“ žaloval správce. Po tomto obvinění si všichni teprve uvědomili, oč vlastně jde.

Doňa Dolores se zadívala na Joaquína. Slyšela sice v kuchyni každé slovo, ale přece její pohled byl tázavý a tak vyčítavý, že mestic sklopil oči a odložil svůj plán na pozdější dobu, Teď dal přednost výmluvám:

„Nechtěl jsem lovce urazit. Sami uvidíte, že ho přejde trpělivost. Taková přítěž na cestě pouští! Znám Chaco, chtěl jsem Solnou poušť jednou přejít, ale vrátil jsem se z okraje. Uvidíte, že ho možná sám někde odstřelí, a zvláště je-li pravda, že tam našel zlato, a budou-li se chtít dělit.“

Dvě zlověstná slova padla: „zlato“ a „dělit“, ale místo aby účinkovala tak, jak Joaquín očekával, působila zcela opačně. Již delší dobu ta myšlenka mořila všecky jako můra a tlačila tím víc, čím hloub ji každý v sobě tajil. Dlouhá léta zde žili a jak snadno mohli od Indiánů vyzvědět tajemství pokladu! Každý se tím cítil zkrácen na svém právu. Jakmile teď byly nahlas vysloveny myšlenky, jež v sobě namáhavě skrývali, uvědomili si svou nespravedlnost. Počali chápat, že si neprávem chtěli osvojit výsledky cizí námahy, a stáli nepřátelsky proti tomu, kdo ta slova vykřikl.

„Špatně znáš Karaího!“ vykřikl divoce správce. „Sám by raději padl, než by opustil druha. A i kdyby tam našel zlato, nevím, kdo by se s ním hádal o to, co jest jeho právem. To by stejně dobře mohl přijít někdo, kdo zde žil dřív než my, a chtít se s námi dělit o naši mzdu.“

„Však uvidíte, uvidíte, znám cestu pouští,“ opakoval tvrdošíjně Joaquín, když zpozoroval, že stojí sám proti všem, a chtěl odvést pozornost od své špatnosti.

„Co se to s vámi děje?“ řekla opět klidně doňa Dolores. „Nikdy jsem vás neviděla tak podrážděné, nikdy jste tak nejednali ani nemluvili. A mne také dnes nějak bolí hlava. Všecko je dnes tak divné.“

„Vidíte, že mám pravdu,“ vskočil jí bezohledně do řeči Joaquín, „vrací se sám, podívejte! Tam, jak kříží cestu trávou.“

Zraky všech se obrátily k druhému břehu, kde se šikmo trávou kdosi brodil k přístavišti kánoí. Správce sňal ze zdi lovcův dalekohled a pozorně se díval:

„Běloch to je, ale Karaí Pukú to není, ani Giovanni. Kolem něho se vlní tráva na několika místech, má jistě mnoho psů. A nejde od vesnice, jde přímo z divočiny a nezná dobře krajinu, rozhlíží se, hledá přístav. Pozoruje — není zdejší. Slyšíte jeho psy? A má jich velkou smečku; dobře cvičené, již vyčenichali cestu. Má dlouhou pušku, teď si nasadil široký klobouk a odvazuje kánoi. Čím bude veslovat, když si ve vesnici nevypůjčil vesla? Jistěže Indiáni nevědí, že si chce vydlužit jejich člun; ale ve vesnici už je rušno, bude to veselá honba. Už běží k břehu, podívejte se, už odrazil a vesluje pažbou své dlouhé pušky — komu by to napadlo!

Míří šikmo proti proudu, nechce asi člun ukrást, pojede sem. A těch psů co plave kolem…“ Pozornost všech byla obrácena k blížícímu se člunu, který vezl nového hosta, ale neméně i k indiánské vesnici. Několik Indiánů přiběhlo na břeh. Neměli vesla a vraceli se, aby šli naproti těm, kteří je přinášeli. Dřív než neznámý dojel doprostřed řeky, vyrazily za ním zbývající tři čluny, každý obsazený dvěma nebo třemi Indiány. Zdálo se, že běloch si jich zvlášť nevšímá, jen hlouběji zabíralo jeho neobvyklé veslo a vysoko nadzdvižená příď kánoe rychle pleskala o hladinu.

„Ten to umí jinak než my včera!“ zaklel jeden z Paraguayců.

„Ani se mu příliš neblíží. Dohánějí ho sice, ale přijede přece dřív než oni.“

Několik psů stržených proudem se vyškrábalo na balvany, vyčnívající z vody na úpatí strmé skály, a divoce štěkalo, jako by se ptalo, kde jejich pán chce přistat. Když člun změnil směr po proudu a zamířil k přístavu, naskákali někteří psi do vody a zápasili s víry, jiní skákali z balvanu na balvan.

„Trochu výš!“ zavolal příchozí italsky na své psy.

„I hrome! Také Ital jako my,“ bručel si don José. „Kde se, u všech ďasů, bere můj krajan tady v divočině?“

Ostatní věnovali více pozornosti psům: „Deset, patnáct — počítej dobře, tam na skále jsou ještě dva a tam plave jeden — osmnáct psů, a jakých krásných, dobře krmených! Musí být výtečným lovcem, kdo uživí takovou smečku.“

Zatím přistál prvý člun. Vyskočil z něho malý hubený človíček, přitáhl příď na břeh, a obklopen svými psy, kráčel vzhůru. Hned nato dojely ostatní tři čluny, z nichž vyskákali Indiáni. Někteří zůstali u člunů, jiní, odvážnější, sledovali ho v slušné vzdálenosti.

Správce mu vyšel vstříc, ale host už z dálky volal: „Přivažte své psy, aby je ti moji divoši nezadávili!“ „Nemějte starost,“ uklidňoval ho správce, podávaje mu ruku; „můj psík už zalezl do kuchyně, jen je zaslechl. Buďte vítán, krajane, a pojďte dál!“

Cizinec nebyl italským oslovením nijak překvapen, ale odpověděl řečí země beze všeho cizího přízvuku.

Představil se všem s bodrostí a s humorem člověka divočiny. „Néne Fióri — váš sluha! Původem Ital, rozený zde. Nesmíte se na mne zlobit, že vás zde přepadám jako kobylky s celou svou čtyřnohou rodinou, ale potřebuji oddechu mezi bělochy. Jdu zdaleka, až z Bolívie, jsem pět měsíců v divočině a šaty už ze mne padají. Měl jsem ve zdejší krajině co dělat.“

„Přišel jste zabít tygra ze Santa Cruzu?“

„Čert aby ho vzal! Byl bych se raději hned vrátil, kudy jsem přišel, ale neodolal jsem, a když už jsem jednou tak blízko, tak jsem si zaskočil podívat se na jeho kůži. Už tak dlouho sleduji jeho stopu,“ a jeho pohled zabloudil na stěnu domku, na níž se sušila kůže Zjizvené tváře, napjatá na silných prutech, „a pak — nerad bych dnešní noc probděl v divočině; zdá se, že se budou čerti ženit.“

Človíček vyskočil na balvan, zdvihl hlavu a vtáhl do sebe nosem vzduch, jako by větřil.

„Pojďte dál, slavný krajane, jste vítán i s tou svou havětí, a zvláště dnes je nám vaše návštěva milá. Bude nám veseleji.“ Néne na pozvání hned neodpověděl. Obrátil se k Indiánům a zvolal žertovně: „Co okouníte? Jeďte domů, ať vás to nechytne uprostřed řeky! Karaí Pukú s vámi vyrovná můj účet, že jsem si vypůjčil vaši kánoi bez dovolení.“

Indiáni jevili už delší dobu neklid.

Nerozuměli sice, co Néne mluví, ale když slyšeli jeho veselý hlas a zaslechli lovcovo jméno, upokojili se a spěchali k člunům. Teprve potom Néne sešel pod verandu. Potřásl familiárně rukou jednomu po druhém, jako by se potkal se starými známými a jako by byl doma, a jen když přišel před doňu Dolores, poklonil se dvorně a políbil jí ruku.

Něco takového bylo zde novinkou. Lamači nikdy neviděli, aby jejich paní někdo políbil ruku. Sám don José byl zaražen. Dávno odvykl zvykům, jež vídal u městských lidí, ale host byl tak veselý a upřímný; a pak se ho chtěl na leccos zeptat.

Jako by četl jejich myšlenky, zadíval se Néne na stěnu, kde visel lovcův aneroid.

Přitáhl stoličku, aby lépe viděl: „Neříkal jsem, že se budou čerti ženit? Hleďte, jak skáče ručička: bouřlivě, velmi bouřlivě; takovou bouřku bych nechtěl podruhé v lese prožít! Je to nejméně deset let, avšak tu štiplavou vůni, kterou dnes opět ve vzduchu cítím, tu nezapomenu.“

„Myslíte, že přijde bouřka? Vždyť se ani lístek nepohne.“

„Jestli přijde! Ne bouřka, ale cyklón — jak říkám, jen proto jsem si dovolil vypůjčit od Indiánů kánoi bez dovolení, abych včas přišel pod střechu dobře stavěného domu, s pevně přibitými palmovými taškami, jako je váš. Karaí Pukú kvůli tomu troupovi, co s ním šel, prožije tento den v Solné poušti, nedá-li přednost vším v chatrčích bařinných Indiánů. Nezanese-li ovšem cyklón celou vesnici do laguny i s jejími obyvateli.“

Všichni naslouchali mnohomluvnému hostu, ale jak se zmínil o lovci, vyčkávala doňa Dolores trpělivě, až skončí, a přerušila ho otázkou: „Potkal jste je? Myslíte, že se dnes v noci nevrátí?“

„Ani pomyšlení!“ zvolal Néne. „A kdyby, přes řeku se nedostanou. Abych nezapomněl, mám vyřídit pěkný pozdrav od obou.

Vymlouval jsem to příteli, prosil jsem ho, aby se vrátil se mnou, ale nebyla s ním řeč. Posílal zpět toho svého druha v neštěstí, ale ten se nafoukl a že se nevrátí! Nedivil bych se, kdyby svou tvrdohlavost oba zaplatili životem. Za chvilku uvidíte: jak se setmí, ochladí se a pak začne tanec! Jak říkám, chytlo mě to jednou v lese. Stromy to trhalo z kořenů, kmeny se kácely, laguny to vysušilo a ryby visely na stromech jako ovoce na větvích — rozmlácené. Je věru div, že mě to nezabilo. Vyběhl jsem vyděšeně na otevřené pole, ale vichr mnou hodil, jako bych byl palmový list, a ani po čtyřech jsem se nedostal za křoviska. Největšímu nepříteli bych to nepřál. Týden jsem byl jako zpřerážený, nebylo kde se usušit, z čeho rozdělat oheň, celá krajina byla promočená bahnem. Nejsem-li dnes zdráv, mám za to do děkovat jen té noci a tomu, že jsem neposlechl starého lovce dona Pabla a že jsem jeho útěk považoval za zbabělost.“

„To by tak ještě scházelo!“ řekl správce zamračen. „Karaí dostane kolem půlnoci zimnici a řekl, že se do té doby vrátí.“

„To není možné, jako že se jmenuji Néne Fióri. Zdálo se mi, že není docela zdráv, ač vykročil pružně, a když jsme se rozloučili, klusal rychle po Solné poušti. Je to nápad…“

„Byl by čas, abychom šli dovnitř,“ řekl don José, který vyšel před verandu a prohlížel oblohu. „Na jihu se to nějak sbírá a táhne to proti vodě. Podívejte se na vlny. Maji čepičky z pěny jako na moři a vítr se válí údolím a tluče přímo proti proudu. Je divné, jaký je zde nahoře klid.“

„Zůstaňme ještě venku,“ přimlouvala se doňa Dolores. „Je zde tak hezky při západu slunce. A povídejte, jak jste se s nimi setkal.“

„Promiňte, signoro. Zapovídal jsem se víc, než bylo rozumné, a teď je nejvyšší čas, abychom se pustili do práce, než bude pozdě.

Kladiva tu jistě ve vápenici nebudou chybět a hřebíky snad také máte. Radil bych zabednit dobře všechny okenice a dveře a na jedny udělat dobrou závoru. A nesmíme zapomenout na lodici, kterou jsem viděl v přístavu. Tu musíme vynést až sem nahoru a zatížit ji, nebo vám ji vítr rozmlátí.“

„Ale přijde-li Karaí, nemůžeme ho přece nechat na druhém břehu,“ poznamenala doňa Dolores.

„Nepřijde, buďte jista! A kdyby přišel, neuslyšíme jeho signál, a i kdyby, tak nevím, kdo by se odvážil na rozbouřenou řeku. Na lodi by jistě nepřejel, protože necháte-li ji dole, zbude z ní jen řetěz a zámek. Však znáte, co Paraguay umí za obyčejné bouře. Je horši než moře. Ale co přijde dnes, to jste ještě nezažila!“

Doňa Dolores ho přece uprosila, že vynesli jolu jen doprostřed cesty, kde byla kryta velkým balvanem, a mohli ji pevně přivázat k jednotlivým kmenům.

Byl také nejvyšší čas.

Nízko nad řekou zběsile zaskučel vítr, vlny se přelévaly přes ochranné balvany a jolka jen mezi nimi poskakovala.

Čtyři peóni, kteří pro ni šli, museli povolat ostatní na pomoc, aby ji odráželi od balvanů, a nebýt Fióriho, který měl odvahu vskočit dovnitř a chránit jí před nárazy, byla by se jistě roztříštila, dřív než by byla na suchu.

Krátce nato zmizel přístav pod vzedmutými vlnami a proud stoupal stále výše.

Sotva byly skončeny všecky přípravy, zabedněna okna i dveře, začal fičet vítr.