jedny a týž. Známost této stupnice jest pro porozumění mnohým harmonickým obratům důležitá, poněvadž se dají vysvětliti mnohé záhadné případy „novo-německé školy“ jen cestou chromaticko- enharmonickou.
Jak svrchu již podotknuto, leží v diatonické tvrdé stupnici půltóny od III k IV a od VII k VIII, v diatonické měkké pak od II k III a od V k VI stupni. Půltóny ty se mohou ale přenésti také na jiné stupně. Tak se může položiti první půltón od IV k V stupni; ku př.
aneb od V k VI:
aneb posléze od VI k VII:
Touž měrou může se položiti první půltón již od II k III stupni. ku př.
aneb i od I k II:
Tyto řady tónů budeme nazývati: stupnice diatonické s pohyblivým prvním půltónem.
Hudebí theorie až po tu dobu poučují nás o jednom toliko způsobu diatonické tvrdé stupnice, jenž jest ten s půltónem od III k IV a od VII k VIII stupni. Že ale v této věci praktická hudba theorii daleko předstihla a stupnice s půltóny na jiných než vykázaných místech dosti zhusta užívá: nerozmýšlel jsem se hájiti tyto stupnice, jejichž oprávněnost na bíledni jest. Jakže často nalezame ku př. v některé hudební myšlence z C-dur tóny fis, jis, ais, aneb des, as, tóny to, kterých obyčejná diatonická stupnice neobsahuje! A jak se podobné tóny obyčejně vysvětlují? Praví se, že jsou nahodilé, melodické, aneb, že jsou z jiné tóniny vypůjčené. Dle mého zdání není takto nic vysvětleno. Theorie nezná náhody; ta pátrá po příčinách, proč ta neb ona náhoda může míti místo; pátrá, odkud to přichází, že ten neb onen případný způsob dobře se vyjímá; slovem: theorie hledí odůvodniti, co se v praktice namanulo. Schvaluje-li theorie jisté případy, které se v praktice skutečně jen nahodily, a nehledí-li je odůvodniti: neplní povinnosti své. — Připustí-li se tedy diatonická stupnice s pohyblivým
