tanula na mysli také již melodie; neboť každý krok, jenž se učiní od tónu k tónu aneb od akordu k akordu, činí by i sebe jednodušší zpěv.
Sejdou-li se všecky hlasy na jistém místě v takovém poměru tónů, že spolu všecky tóny souhlasí a sebe nevylučují, sluje takový akord konsonující neboli souzvukující, souzvučný. Srazí-li se ale hlasy v jistém bodu a souhlasí-li spolu jen několik tónů, povstane akord dissonující neboli nesouzvukující, nesouzvučný. Nastoupením konsonujícího akordu se stane vždy mezi hlasy jakési sjednocení, nastoupením dissonujícího ale rozdvojení, kteréž zase touží po sjednocení. Stálým se rozdvojováním a sjednocováním vzejde hudbě teprvé pravý život. Otázka, zdali jsou dissonující akordy v hudbě oprávněné, jest „přemožené stanoviště“. O oprávnění dissonancí nebude nikdo pochybovati, kdo se v přírodě poohlédnul, kdežto panuje stálý zápas mezi živly, stálého se rozlučování a slučování.
Tón, který se v akordu objevil, jejž ale ostatní souhlasící tóny co cizince vylučují, jest k dalšímu se ubírání nucen; musíť se obyčejně vykázanou sobě cestou bráti, což jej proto činí obmezeným, nevolným; někdy mu ostatní oprávněné tóny uvolňují a raději samy se uhnou. Avšak tato povolnost tónů dotýkajíc se některého nevolného, nenachází tolik shovívavosti u přísných sudičů; žádajíť na něm, aby se vždy jen bral cestou předepsanou. V říši tónů panuje volnost. Každý tón sám o sobě jest volný; pozbývá-li volnosti, bývá to jen na okamžik. Žádati ale, aby se ubíral jistý nevolný tón vždy a všudy takořka dle průvodního listu, jenž mu byl dán za onoho času, když se volnosti nešetřilo, jest volného umění nedůstojné.
Konsonujících akordů jest v poměru k dissonujícím málo. Již to vymahá častějšího užívání dissonujících akordů, a vede ke skládání hudby, která jest našemu pozemskému bydlu, sporem a trpkostí naplněnému, docela přiměřená. Protož nebudiž žádné záěti proti dissonujícím akordům.
Poněvadž nastoupením dissonujícího akordu nastane jakési rozdvojení, a rozdvojení to vzbudí touhu po sjednooení, následuje obyčejně za dissonujícím akordem některý konsonující. Postup od dissonujícího akordu ke konsonujícímu nazývá se smíření. Nenásleduje však vždycky za dissonujícím hned nějaký konsonující; prodlévá se často smířením po delší čas.
Rozvržení akordů v konsonující a dissonující týká se jejich charakteru. Z ohledu původu jejich rozvrhují se ještě v původní
