můj rytíři, jestli srdce tvoje chová přání nějaké, vyřkni je, a splním, čeho si žádáš.“
„Můj králi,“ odpověděl Amil bez rozmýšlení, „vezmi mne s sebou do Paříže a popřej mi pobytu na slavném dvoře svém.“
To jsi vyplnil přání moje, ne já tvoje!“ zvolal král a objal jej znova a políbil, a tím byl Amil přijat ku dvoru.
Pozdě v noci končil se teprve kvas, a když se Amil ohlížel po příteli svém Amisi, pravili mu, že byl již dávno odešel, a šťastný Amil sedl na koně a spěchal k příteli. Před ním jeli jeho zbrojnoši s hořícími pochodněmi. Amil sňal přílbu s hlavy, a zlaté jeho vlasy vlály nočním chládkem, a dubový věnec, darovaný Jolantou, chladil rozpálenou jeho skráň. Tak přijel k tichému sadu, kde jabloně dřímaly pod hvězdným nebem a kde Amis zamyšlen a podepřen o jeden ze stromů jej očekával.
„Proč jsi odešel od kvasu?“ ptal se Amil.
„Poněvadž smutným nelze dlíti mezi šťastnými,“ odpověděl Amis. „Duše moje naplněna smutkem a zlými obavami.“
„Čeho se strachuješ!“ dychtil Amil.
„Což nehrozí ti nebezpečí?“ zvolal Amis; „což není ta, kterou miluješ, dcerou královou?“
„Já ničeho se nelekám,“ odpověděl Amil; „já chci ji vidět jen a stále tam dlít, kde ona žije. Jaké v tom nebezpečí? Já
