který byla uvila, na jásající svoje srdce a pak podala jej Amilovi. Nikdo nepozoroval výmluvné ty zraky a vroucí tisknutí věnce k srdci, jen závistivý Florestán to viděl a přísahal v svém srdci nenávist a pomstu.
Nyní vešli do velké, vysoko klenuté síně, kde se kvas odbýval. Bílé sloupy nesly klenutí, jež hrálo všemi barvami duhy, v stříbrných lampách hořel vonný olej a mísil hvězdné svoje světlo do šerého žluta, zbylého po západu slunce. Stěny síně byly ověšeny černými čalouny, na nichž stříbrem vyšívané lepé postavy ženské při stříbrném srpu luny na polích lilie trhaly a věnce vily, a některé z nich držely kahánce, jichž plaménky z rubínů vyřezány byly. Křišťálový stůl stál v síni a střed jeho tvořilo skupení mořských žen, na báječných rybách jezdících, vše z nejbělejšího stříbra, a z ňader mořských těchto žen tryskal v jasných paprscích hypokras a ryby chrlily vonnou vodu. Vše na stole bylo stříbrné a zlaté: poháry, střenky nožů, talíře a mísy, i ciselované skříně na mlsky z medu a růží a almužní nádoba, do které hosté dle starého mravu částky všech pokrmů pro chudé vkládali.
K bohatému tomu stolu usedl Amil nedaleko zlatovlasé Jolanty. Král povstav se svého sedadla z dříví cedrového, slonovou kostí vykládaného, pozvedl číši pěnícího se hypokrasu, připil Amilovi a pravil: „Statečný
